Dvojče na jednu noc 34.

autor: Bajik

Bajik

Pár slov, to krátké souvětí mu nasadilo brouka do hlavy. Proč to říkal? Myslel to doopravdy? Anebo snad doufal, že to neuslyší?

Bill z toho byl vedle, byl úplně zmatený. Co mu tím chtěl vlastně říct? Že ho miluje? Měl to brát jako opravdové vyznání toho, co k němu Tom cítí?

Nebo to byl jen slušný podvod, aby zmlknul…

A co ten prstýnek?

Bill zatřepal hlavou a pár kapek z jeho mokrých vlasů dopadlo na vyleštěné zrcadlo. Aj, to bude zase řečí, až to někdo jako máma nebo Beáta uvidí.

Perfekcionistky.

Chytl osušku do ruky a chtěl kapky setřít, ale na poslední chvíli, ještě než se látka dotkla lehce zamlženého zrcadla, stáhnul ruku zpátky a raději to neudělal.

Vlastně celý tenhle den byl divný, a přesto mu ještě zdaleka nebyl konec. Dělal věci, které by za normálních okolností nedělal. I když to vlastně začalo už jejich společnou sprchou ve Vídni. Možná to neměl dělat. Tom si teď bude myslet, že to tak bude pokaždé, když mu vleze do sprchy. Takže každé ráno a každý večer. Tak to aby začali vstávat o něco dřív…

A taky díky malé neúnavné Izzy byl den dlouhý. Jinak už by dávno ležel v posteli a spal. Snad…

Poodstoupil o pár kroků dozadu a podíval se na svůj vyhublý odraz. Jak se něco takového mohlo Tomovi líbit? On sám se sebou vůbec spokojený v tuhle chvíli nebyl. Chtělo by to nějakou ozdůbku, něco, co by na svém těle měl rád a co by se Tomovi líbilo. Prostě… NĚCO!

Usmál se nad sebou; kdyby někdo četl jeho myšlenky, musel by jej považovat za naprostého blázna. Přešel zpátky k umyvadlu, vzal pár černých odličovacích tampónků a vyhodil jej do koše pod ním. Natáhl na sebe vybledlé tričko na spaní, co kdysi mělo krásně oranžovou barvu, a naposledy si osuškou protřel mokré vlasy. Poté ji hodil na prádlový koš, naposledy se na sebe usmál do zrcadla a vydal se do pokoje.

Potichoučku, co to jen šlo, otevřel dveře a tak nějak očekával, že Izzy už bude pěkně ležet v posteli a chrnět, ale to by po tom neposedném klubíčku háďat chtěl až příliš. I když, i to, co viděl, nečekal. Izzy seděla na Billově půlce postele a připitoměle se hihňala. A aby toho nebylo málo, Tom se taky přiblble usmíval.

„Děje se něco?“ zeptal se nechápavě černovlásek a sjel se pohledem. Vždyť kalhoty měl a ani jeho ‚kamarád‘ ho nezradil, tak co jim šibalo?

„Čekáme jen na tebe,“ řekl Tom a usmál se.

„Na mě?“ udivil se Bill a šel si sednout za nimi na postel.

„Tomí bude číst pohádku,“ šeptla blondýnka a usmála se, když se na ni Tom zamračil. Mělo to být překvapení.

„Pohádku?“ udivil se černovlásek a usmál se na ni. Poté se posadil na postel a zatřepal mokrou hlavou. „Nikdy jsi mi pohádku nečetl,“ usmál se svádivě Bill.

„Nikdy jsi o to nepoprosil,“ odpověděl mu Tom a spiklenecky se na brášku podíval.

„Však jsem taky netušil, že ty předčítáš pohádky,“ lehnul si Bill na postel přímo před něj a otočil hlavu na něj. „Budeš mi muset později něco přečíst,“ mrknul na něj.

Znovu si sedl a posunul se k blondýnce. Přehodil přes ni deku a lehnul si vedle ní.

„Můžeš začít,“ řekl Bill, dívajíc a usmívajíc se sladkým úsměvem na bratra, a líbnul blondýnku do vlasů.

Tom mu úsměv opětoval a otevřel knížku na straně, kterou namátkově nalistoval. Podle toho, jak byla stránka ohmataná, poznal, že to musela být jeho nejoblíbenější pohádka. Vlastně si na ni ani nevzpomínal. Raději nad tím nepřemýšlel. Nadechl se a začal číst.

Mezitím, co Tom četl a chvilkami se díval, co dělají ty dvě mimina vedle něj, si Bill hrál s vlasy jeho malé sestřenice a nakonec usnul dřív než ona.

Než Tom stihnul dočíst pohádku druhou, vrátila se domů Beáta se Sebem a Alice s Hansem.

„Máma,“ vykřikla Izzy a vyskočila z postele, když uslyšela její hlas dole v hale. V cuku letu byla pryč.

„Tak to dočtu později,“ povzdechl si Tom tiše, aby nevzbudil bratra, a podíval se na něj. Spinkal jako nemluvňátko. Chudák, musel být za celý den pekelně utahaný, když ho neprobudila ani slonice Izzy.

Opatrně otevřel skříň, ze které vytáhnul čisté oblečení, a odešel do koupelny. Když na něj dopadly první kapky horké vody, vydechl úlevou. Těšil se na sprchu od té doby, co před školou vylezl z autobusu. Vlastně možná ještě dřív. Vždyť jeho poslední sprcha…

Byla společně s Billem.

S tou černovlasou bludičkou, která měnila názory z vteřiny na vteřinu. Viz dnešní odpoledne. Spousta řečí, že to neudělá, a nakonec… Ach, měl v tom zmatek. Ale ne, že by se mu to nelíbilo. A ani ta společná sprcha nebyla k zahození. Možná by takových chvil mohlo být víc, určitě o tom bude uvažovat. Tentokrát přece byla řada zase na něm, ne?

Když se vrátil do pokoje, Bill pořád spal. Ležel sice víc na Tomově půlce postele, ale to přece nikomu nemohlo vadit. Tomovi teda určitě ne. Zhasnul lampu a tiše vklouznul za bratrem pod peřinu. Když se konečně uvelebil a podíval se do bratrovy tváře, koukala na něj dvě hnědá očka.

„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ řekl omluvným tónem Tom.

„Stejně jsem nespal. Jen jsem měl zavřený oči,“ zazubil se na něj Bill a lehce jej políbil. „Jsem rád, že jsme zase v pohodě.“

„Ani netušíš jak já,“ usmál se Tom a pohladil jej po tváři hřbetem ruky. Černovlásek jemně zavrněl.

„Tomí?“

„Hm?“

„Jak jsi myslel – kdo žárlí, ten miluje?“ podíval se Bill do jeho hnědých očí, ve kterých se odrážely hvězdy, jež jim svítily do pokoje zpoza odtaženého okna.

„Vlastně ani nevím… Nepřemýšlej nad tím, Billí,“ zajel mu rukou do vlasů a políbil jej na nos.

Tohle ale nebyla ta odpověď, kterou chtěl Bill slyšet. Ne, musel přece vědět, proč řekl něco takového. Nebo snad ne? Že by zase byly všechny jeho představy špatné? Proč nemůže jednou dopadnout něco podle jeho plánu. Chtěl, přál si, aby mu Tom řekl, že jej miluje. Ale on jen odpoví, že neví. Billa píchlo u srdce.

„Víš, co jsem našel v odpaďáku v koupelně?“ mrknul na něj spiklenecky Bill; říkal to jen, aby zamluvil to trapné ticho a zahnal ty blbé myšlenky na prstýnek. Ještě chvilku a zeptal by se. Tom by jej nařkl z toho, že se mu hrabe ve věcech, a všechno by bylo pryč dřív, než by to stačilo začít.

„Ty se hrabeš-! Bufeťáku!“ zasmál se Tom a odsunul od sebe Billa tak daleko na druhou stranu postele, že málem spadl na zem.

„Když jsem vyhazoval odličováčky, ležela tam krabička od těhotenskýho testu.“

„A?“

„Máma nebo Beáta je těhotná, přemýšlej přece! Třeba na co by si ho dělala Alice, na ní už to snad jde vidět,“ poklepal si Bill na čelo nad jeho nedomýšlivostí. Kolikrát si domyslel takové věci a najednou. Škoda mluvit.

„To, že tam byla krabička, přece nic neznamená,“ podotknul tiše dredáč.

„No jo, ale co když třeba budeme mít sourozence? Nebo další sestřenici nebo bratrance?“

„Tak budou další, no. Nechápu, že s tím tak naděláš. Třeba je těhotná Beáta a bude se nás chtít zbavit, protože nebude mít pro to malý pokoj, tak nám třeba koupí vlastní byt. Jen pro nás dva. A to přece není špatná představa,“ řekl a líbnul jej na čelo.

„Jen pro nás dva,“ zopakoval šeptem Bill. „Já už půjdu spát, jo? Dobrou,“ popřál bratrovi a líbnul jej na tvář. Poté se od něj oddálil a otočil se čelem k oknu.

„Ty se ke mně dneska nebudeš tulit?“ zeptal se jej překvapeně Tom.

„Tak proč se ke mně nepřitulíš pro jednou ty, hrdino?“ usmál se Bill a zavřel oči. Slyšel jen zašustit peřinu a potom cítil teplou ruku na svém boku. Ano, Tom tam byl s ním.

***

V dálce zazněl hrom. Samozřejmě že se Bill okamžitě probudil. Místnost ozářil blesk a tentokrát zahřmělo mnohem, mnohem blíž.

Černovlásek se posadil na posteli a rozklepal se. I když vedle něj spal Tom, stále si nebyl jistý a pořád se bál. Co když…?

Blesk znovu osvítil pokoj a hrom zaduněl ještě mohutněji než předtím. Bill hodil pohled na otevřené okno. Otočil hlavu na Toma, který se k němu zrovna natočil zády, a povzdechl si. Ten asi to okno zavřít nepůjde. A bylo by nelidské jej budit.

Bill si dodal odvahy a opatrně pustil nohy z postele. Co kdyby tam přece něco leželo nebo kdyby jej něco chytlo? Pomalu si stoupnul a velkým krokem přešel k oknu, které rychle a prudce zavřel. Zatáhnul žaluzie a oddechnul si. Bylo to za ním.

Znovu zahřmělo. Bill se otočil a leknul se. Stál za ním Tom.

„Proč nespíš?“ zeptal se jej černovlásek a Tom mu položil jen prst na rty. Přitáhnul si ho k sobě za boky a políbil jej.

Něžně jej líbal tak dlouho, dokud mu Bill nezačal zase pevně důvěřovat, poté se s ním přesunul na postel a odhodil své beránčí roucho. Jazykem mu zaplnil celá ústa a jeho ruce neodvratně mířily dolů k jeho klínu. Bill mu samým chtíčem vjel rukou do dredů, ale…

Ouha.

Ten, kdo jej líbal, neměl dredy. Vlastně ani neměl piercing ve rtu. Ani jeho dlaně a rty nebyly tak jemné jako Tomovy. Ale vždyť to, co jej chytlo u okna, byl Tom!

Bill jej lehce odtáhnul od svých rtů a podíval se mu do tváře. Toho, koho tam spatřil místo Toma, by opravdu nečekal. Vyjeknul hrůzou, avšak ta hnusná ruka mu zadělala ústa, aby jeho křik nikdo neslyšel. Druhou rukou z něj strhnul pyžamo a…

***

Bill se posadil na posteli a zhluboka dýchal. Třásl se. V dálce zahřmělo. Zakutal se do deky až po uši, ale stále se klepal.

„Co se děje?“ zeptal se jej ospale Tom, který dosud klidně spal vedle něj.

„Nic, jsem v pohodě,“ zašeptal tiše svou lež. Nebyl v pohodě, po tomhle snu nemohl být v pohodě. Vždyť se mu zrovna zdálo, že se jej snažil znásilnit ten hnusnej slizák, pro kterýho pracoval. Vlastně kdyby se neprobudil, došlo by k tomu. Nemohl být ok.

„Každopádně tak nevypadáš,“ odporoval mu Tom a sednul si na posteli. „Mám zavřít okno?“ nabídnul se, když viděl, že se jeho bratr třese. Jestli však zimou, nebo to způsobilo něco jiného, to nevěděl.

„Jestli se ti chce,“ odvětil mu Bill bezbarvě, bez ducha, a rukama obejmul kolena. Byl v hajzlu.

Tom bez jakýchkoli řečí vstal a zavřel okno. Sednul si naproti Billovi a pohladil jej po rameni. „Bude to ok,“ řekl a počkal, zda se Bill usměje nebo k němu alespoň vzhlédne. Když nic nedělal, přesunul se vedle něj a jemně jej položil na postel. Blesk osvětlil celý pokoj a Tom si všimnul něčeho lesklého na bratrových tvářích.

„Billí, ty brečíš?“ zeptal se jej něžně a pohladil jej po tváři, skloněn nad ním. Muselo se mu zdát něco hodně ošklivého, když plakal. A Tom neměl rád, když jeho miláček plakal.

„Tome, já… on…“ zlomil se mu hlas uprostřed věty. Vlastně na jejím začátku. Sednul si taky a schoulil se Tomovi do náruče.

„Ššš, byl to jen sen. Bude to v pořádku. Jen ošklivý sen. Jsem tu s tebou,“ kolébal jej ve své náruči a snažil se jeho vzlyky utišit. Bill se mu v náruči třásl jako osika, nevěděl, jak jej utišit. Nechtěl se jej ptát, co se mu zdálo; mohl by ho tím ještě víc ranit. Potlačil svou zvědavost do ústraní své mysli.

„Jsem tu s tebou,“ zopakoval mu ještě několikrát a cítil, jak jej Bill silněji stisknul. Věnoval mu tisíce a tisíce polibků do vlasů a na čelo, dokud se dvojčátko trošku neuklidnilo. Asi už byl příliš vyčerpaný pláčem.

Kdo by taky nebyl; plakal tam už snad hodinu, možná i déle. Bouřka zatím ustoupila a na východě se objevilo pár červánků. Svítalo.

„Už je to lepší?“ zeptal se jej Tom a černovlásek k němu konečně vzhlédnul, s otazníčky v očích. Celá ta otázka byla divná. Bill měl opuchlé a červené oči a tváře smáčené slzami. Tomovo tričko bylo mokré, že by se dalo ždímat.

Bill těžce, s námahou, vzlykl. „Jo, myslím, že už to zvládnu. Jen… bylo to na mě moc. Promiň, nechtěl jsem tě budit nebo otravovat,“ řekl unaveně a popotáhnul, odtáhnul se od Toma a lehnul si. Ztěžka polknul a zavřel oči. Byl si jistý, že díky té bolesti hlavy, která jej tvrdě udeřila, neusne, ale kdyby ji dokázal nějak ignorovat, usne během minutky.

„Neotravuješ mě tím, Billí,“ pohladil jej Tom lehce po tváři. „Jsem tu pro tebe kdykoli, to ty víš,“ řekl jemně a lehnul si vedle něj. Chtěl by jej políbit, aby viděl, že to myslí vážně, ale bál se, že by ho bratr odsunul, že by odmítnul.

„Děkuju,“ řekl Bill vyčerpaně a usmál se na Toma. Vlastně jen zdvihnul koutky v nepatrném úsměvu. Tom se nad něj naklonil a políbil jej ochranitelsky na čelo, zakryl jej až po krk a hladil jej po vlasech, dokud neusnul.

Třeba mu to ráno řekne, možná si to nechá pro sebe. I když o té první možnosti pochyboval. Tak a teď ho nechá vyspat, ať si svou novou malou sestřeničku užije dosyta!

„Prostě úžasný. Nejradši bych se tam hned vrátil,“ dokončil Tom svůj nejmíň dvaceti minutový proslov své tetě Alici, když se zeptala, jak si užili pobyt v krásné staré Vídni. Zrovna dělala poslední várku palačinek a v kuchyni byli jen oni dva.

„Vždycky jsem se ráda do Vídně vracela. Vlastně jsme tam i s Hansem byli na svatební cestě, i když teda nejprve chtěl letět na Maltu. Jenže já nenávidím lítání, ale to ty přece víš,“ usmála se od kamen a dala tenkou palačinku na talíř. Na pánev v zápětí nalila další těsto a pak se věnovala předchozí palačince, kterou potřela čokoládou. Zatočila ji do ruličky a dala ji na talíř k dalším. „Tady máš ty palačinky pro Billa, Tomi. Až to dodělám, budu flambovat, tak si pak přijď.“

„Banány?“ usmál se nadšeně Tom. Nejraději měl právě flambované banány, takové, jako je dělala jedině Alice. Miloval ty dny, kdy Alice byla u nich, kdy se vyučená kuchařka ujala vaření místo Beáty.

„S čokoládou a se šlehačkou,“ ukázala na něj vařečkou a usmála se. „Běž mu to odnést.“

„Už letím,“ oplatil tetě úsměv, chopil se talíře plného palačinek a skleničky plné pomerančového džusu a vydal se do pokoje.