autor: Lorett & Sajü
Panenky první krádež?
Hypnotizuji pohledem svíčky a srdce mi rychle bije, div mi neprorazí hruď. Zavrtím hlavou, než ho do jemných černých vlasů něžně láskyplně políbím.
„Nedovolím, abys odešel, panenko moje. Slíbil jsem ti, že proto, abys zůstal, udělám první poslední, a myslel jsem to zcela vážně…“ zachraptím, když si ho přitisknu hlouběji do svého náručí a znovu mu vtisknu drobný polibek do vlasů, ve kterých se následně začnu přehrabávat, rozhrnovat mu je na strany a namotávat si jednotlivé pramínky vlasů na prsty. Přivřu slastně víčka, když se nadechnu jeho nádherné, přirozené vůně, kterou mě obklopuje od prvního adventního dne. Od první chvilky, kdy jsem se k němu přiblížil. Zvedne ke mně svůj pohled, zarudlý od slz, které mu stékají po tvářích. Slabě krčí nos a špulí rty, je to pro něj tak charakteristické.
„Slibuješ, Tomi?“ špitne rozechvělým, až bojácným hlasem. Jen beze slova přikývnu, načež chytím do dlaní jeho bledou tvář. Otřu se několikrát nosem o ten jeho, vydechnu mu horký dech na rty, které pootevře. Neváhám ty své pootevřené přitisknout na ty jeho a jazykem vklouznu něžně dovnitř. Jeho se opět, jako včera večer, omotá okolo mého a já se nadechnu nosem té vůně. Přivřu slastně víčka, užívám si ten pocit jeho horkého jazyku uvnitř mé pusy.
Udýchaně se od sebe odtáhneme a usměju se na něj. Je rozkošný. Oči mu září víc jak plamínky svíček, celý se třese a neustále si olizuje každých pět vteřin rty. Musím se nad tím zasmát, jak je rozkošný. Babička mi říkávala, že by pro mě snesla i modré z nebe a já bych ho snesl pro něj. Udělal bych pro něj cokoli, jen aby jeho úsměv byl tak krásný a šťastný jako teď.
„Půjdu babičce pomoct se salátem. Chce, abych nakrájel papriku,“ významně na mě upře svůj kukuč a já se nad ním znovu pousměju. Je na všechno, co udělá nově a dobře, tolik pyšný, že to pak dává každému zbytek dne najevo, že ON tohle zvládl. Popoženu ho plácnutím po zadečku, sleduji jeho mizící postavu za dveřmi kuchyně. Postavím se a dojdu k oknu, padají znovu sněhové vločky v takových hejnech, jako už alespoň šest let ne. Alespoň já si nepamatuju, že by bylo tolik sněhu. Opřu se čelem o chladné sklo a prstem přejedu po okně, mapující tak kapičku vody roztáté vločky. Přivřu víčka a zaposlouchám se do jeho zvonivého smíchu.
*flashback*
„Babíííí!“ zakřičím, když se přiřítíme s dědou do baráku. „Babííí, no tááák, honééém!“ zakřičím znovu a pyšně se zadívám na malý stromeček, který děda s heknutím pustí na zem. Ozve se hlučná rána a já se na dědu s nechápavým, káravým pohledem podívám. Sníh, který byl napadaný na stromečku, se začne měnit v kapičky vody. Sundám ze sebe bundu, jak mě to babička naučila a přehodím ji přes radiátor, kde se ještě suší moje punčošky s králíčky.
„Co, ty uličníku?“ vyleze babička v zástěře z kuchyně. Můj i její pohled padne na stromeček, SMRČEK, jak řekl děda, a já na ní hodím pyšný výraz, neboť to bylo poprvé, co jsem ho nesl. Držel jsem ho za pár větviček, ale nakonec mě děda přesunul raději ke kmenu, který jsem pevně držel ve svých rukách, abych dědovi ukázal, že nejsem už malý kluk, ale silák. S rozběhem skočím na dědečka, který mě sevře v náručí, než si mě přehodí na ramena a já se znovu zazubím na babičku.
„To jsem ale šikovný, co? Nesl jsem ho! Skoro úplně SÁM!“ zasměju se a dám si hrdě ránu do hrudníku, jako to dělá Fred Flintstone!
*konec flashbacku*
Bill
Zástěru si zkušeně obmotám kolem boků, jako to má babička, a vezmu si malý nůž, kterým začnu opatrně, abych se prý nepořezal, protože by mě to bolelo a tekla by mi krev, krájím červenou a žlutou papriku. V mojí hlavě víří jen Tomi a Malá mořská víla. Co kdyby Tomi ucítil jinou vůni, kterou by byl posedlý? A co kdyby pak našel někoho jiného, s tou krásnou vůní, do koho by se zamiloval? Tlumeně si povzdychnu a přivřu na pár sekund víčka, ale dál pokračuji v krájení. Je tak krásně něžný, když se mě dotýká. Číší z něj pořád taková zvláštní… nejistota? Jako by měl strach, že mi ublíží, ale já věřím, že ON by mi nedokázal ublížit. Podívám se po očku po babičce a znovu se vrátím ke krájení papriky.
Včera jsem zažil snad to nejkrásnější, co mi Tomi umožnil zažít. Svírá se mi bříško a motýlci v něm poletují, jako kdyby hráli na honěnou. Jako když se já honím po baráku se Scottym a Tomi nás se smíchem pozoruje. Při každé myšlence na to, jak něžně mě líbal, jak jsem cítil tu, pro mě nejkrásnější chuť. Poznal jsem hořkou chuť, i slanou. Poznal jsem kyselou i sladkou, ale tahle? Byla taková, jako by měla něco z každé z nich a přeci by se nedala přirovnat chutí ani k jedné. Je výjimečná. Tak… dobrá? Chtěl bych ji pořád ochutnávat. Pořád bych chtěl, aby to, co udělal v noci a před chvílí, aby zopakoval.
„…zmizeli?“ otočím se po hlase za sebou a několikrát zamrkám. Sklopím s rudnoucími tvářemi obličej a vlasy mi tak neposedně spadají do obličeje.
„Pr-prosím?“ vykoktám ze sebe a zadívám se na babiččin pobavený úsměv.
„Ptala jsem se, panenko, kam jste včera zmizeli!“ zopakuje mi nejspíš to, na co se ptala, a já znovu mírně zrudnu v obličeji.
„Tomi mě vzal sem a… povídali jsme si,“ přiznám tiše a moje srdce se v hrudníku ještě víc rozbuší. Přitisknu si k němu dlaň, přes kterou cítím jasně jeho tlukot, a přivřu víčka. Celý se roztřesu.
Cítím se jako někde jinde. Jako v nějaké… pěkné pohádce. A vlastně… tenhle život je pro mě takovou krásnou pohádkou. Krásnou pohádkou, ve které jsem potkal jeho. On je vlastně takový můj princ. A když si to vezmu tak a tak, jsem jako Malá mořská víla. Sice jsem ve skutečnosti porcelánovou panenkou, ale… nedokázal bych mu ublížit, jako to nedokázala ani ona. Smutně si znovu povzdychnu. Ta pohádka byla tak krásná, že mi neustále rejdí myšlenky okolo ní v hlavě, že přestávám vnímat svět kolem.
„Panenko, nespi!“ drkne do mě pohotově babička, když ukáže na papriku, kterou krájím, jako nekrájím, takže se žádné nudličky z ní nestávají. Omluvně se na ni zadívám, místo abych však pokračoval, maličko mě odstrčí, rychle ji dokrájí a já jí s vykuleným pohledem sleduji. „Běž pro Toma, panenko!“ poplácá mě po zadečku, jako to dělá Tomi a já se jen zasměji. Projdu dveřmi do obýváku a zadívám se na svého Tomiho. Opírá se o okno a zamyšleně se dívá ven. Je pořád tak krásný. Nasucho polknu, když si vybavím, jak mě našel. Jak se na mě díval.
*flashback*
Mé tělo najednou není tak malé, jako bývávalo, pomalu se dostanu z krabice, ve které jsem byl rádoby uvězněný a překvapeně sleduji své prsty, které se prodlužují. Své ruce, které najednou natáhnu víc. Všechno se na mě zvětšuje, čímž usoudím, že se zvětšuji já. Kolem mě je tma, jen díky oknům sem proudí trošku světla. Zapřu se na rozechvělých dlaních za zády a pokusím se postavit. Mé nohy jsou však naprosto slabé a vrtkavé. Nasucho polknu, přivřu víčka. V hlavě si snažím utřídit veškeré vzpomínky, které si jen tak matně vybavuji, ale to, co mi bliká rudě v mojí hlavě, je jisté. TOM si mě koupil. Můj TOM! Ten překrásný TOM!
Opřu se dlaní o skříň, kterou mám poblíž a vrtkavým krokem dojdu ke kulatému křeslu u okna, na které se posadím. Ticho je tu tak příjemné a vůně, jež mě obklopuje, se čichá naprosto krásně. Jinak než v obchodě. A je tolik odlišná od té v hračkářství. Je sladká, ale kořeněná zároveň. Zhluboka se nadechnu té vůně a přivřu víčka. Mými útrobami se rozlije příjemný hřejivý pocit. Po mé kůži naskočí zvláštní pupínky a drobné chloupky se mi postaví. Přejedu si po nich prsty a následně nimi přejedu po čemsi měkkém. Příjemném a už na dotyk krásně zahřátém, a na čich provoněném tou překrásnou, omamnou vůní. Obleču se do té věci, která leží po mé ruce a uvědomím si, že pupínky na mých rukách ustupují, stejně tak, jako se tolik přestávám třást. Schoulím si nohy pod sebe a otočím se s křeslem k oknu. Přivřu víčka. Sněhové vločky volně se snášející, to je to, co sleduji. Schoulím se do malého klubíčka a přivřu víčka. Moje víčka volně klesají a já jim nebráním.
*konec flashbacku*
„Tomi?“ zašeptám, dojdu až k němu. Znovu se chvěji při představě, že by si mě nekoupil a já musel stát stále v tom regálu. Nechat sebou večer manipulovat, jako kdybych měl být na nějaké opuštěné skládce. Obejmu ho kolem hrudníku, když si mě k sobě něžně přivine a dlaní mi rozčechrá vlasy.
Tom
Přitisknu si svou Polárku na hrudník a uculím se. Hladím ho něžně po zádech, přes tričko, které má na sobě obepnuté a zavadím o mašličku na zádech, aby na něm držela zástěra na vaření. Musím se nad ním usmát. Zvedne ke mně svůj pohled a já se vnořím do jeho nádherných, temně čokoládových očí. Lehce zalapám po dechu. Kdy jsem si přestal všímat jeho nádherně velkých očí? Zavrtím nad sebou káravě hlavou. Miluju jeho veliké oči, a když je na mě koulí, jsou mnohem, mnohem dokonalejší. Mohl bych znovu v mysli rozebírat, co všechno na něm miluju, a musel bych strávit několik dní nad tím, než bych došel k poslední částečce. Nevím, jak jeho tělo vypadá úplně celé, ale věřím, že kdybych tu možnost dostal, možnost vidět jeho celé tělo, že bych na něm miloval dalších x věcí, nad kterými bych strávil dalších x dní. Je to nekrásnější, co mám, a nikdy bych nedopustil, abych přišel o moji panenku. Skousnu si spodní ret a přivřu víčka. Budu muset promluvit s babičkou, abychom spolu vymysleli plán.
„Copak je, broučku?“ zeptám se po několikaminutovém tichu, které mezi námi panuje, jen se k sobě tulíme a otírá se o můj hrudník tváří. Je tak rajcovní, ať dělá cokoli. Znovu mám chuť jej líbat a neodtrhnout se od jeho rtů.
„Měl jsem tě zavolat na jídlo, Tomi, ale… půjdeme si stoupnout pod to zlaté? Jak jsi říkal… jmelí se to jmenuje?“ zazubí se na mě. Zavrtím nad ním hlavou, když se začnu smát, přitisknu ho do svého náručí, skloním k němu tvář a něžně, opatrně se otřu o jeho rty.
„Budeme muset jít ukradnout stromeček,“ mrknu na něj a znovu se něžně otřu o jeho rty, než si ho k sobě přitulím a projdeme za babičkou do kuchyně.
(…)
Babička vaří excelentně. Mohl bych to její jídlo jíst od nevidím do nevidím, a stejně bych měl pořád takovou postavu, jakou mám teď. Myslím, že bych fakt snad ani těch pět kilo nepřibral. Vždycky jsem s váhou měl problémy. Zatímco ostatní kluci a holky museli držet diety, já jsem se zase musel snažit jíst víc. A co to dalo přemlouvání některým lidem o tom, že opravdu zdravě jím… Geo měl ale pravdu, ta posilka se fakt šikne, alespoň co se mého těla týče…
Venku pořádně mrzne. A i když zima není nijak dotěrná nebo vlezlá, musel jsem Billa pořádně oblíct. Pořád se třese jako osika a já nechci, aby mi onemocněl. Zrovna o takovýhle zážitek určitě nestojí, leč… u něj člověk vlastně nikdy neví. Ještě si teď živě pamatuju to, jak mi jednou v noci, těsně předtím než usnul, povídal, jak by si jednou chtěl vyzkoušet být nemocný. Že by rád věděl, co to vlastně je, ta fyzická bolest… Popisoval jsem mu sice bolest hlavy a břicha, knedlíky v krku, jenž zabraňují jakémukoliv polykání, a možná jsem to i dost okořenil, přesto to jeho původní chuťovou touhu neodradilo. Zakroutím nad tím s úsměvem hlavou a podívám se na něj. Jde vedle mě jako potápka, div nezakopne, když si prohlíží zasněžený les.
Taktak… potřebujeme nějak získat vánoční stromek, proto jsem svoji panenku vzal do lesa. Usměju se pod vousy, když si opět, už poněkolikáté dnes, vzpomenu na to, jak jsem poprvé s dědou ukradl nějaký menší smrk. To on mě do toho zasvětil. Bydlíme v malé vesnici, a i když je náš dům někde kousek od návsi, za baráky se táhne menší les, tak proč toho nevyužít, no ne? Stalo se to vlastně takovou malou tradicí. Skoro každý rok se mi nechce tahat se stromem bůhví jakou dálku, tak si prostě skočím do lesa, kde si vyberu nějaký pěkný koště, a je to, no. Co na tom?
„Ehm… Tome?“ vydechne Bill a přiblíží se ke mně.
„Copak?“ přisunu se k němu blíž a něžně jej chytím volnou rukou za jeho dlaň. Koukne na mě s typicky vypsaným ruměncem ve tváři a drobě se usměje. Moji dlaň sevře. Je zvláštní, že kdykoliv se přihlásí o pozornost, nebo se na něj sebemíň zadívám, moje veškeré myšlenky jsou tytam a místo nich se v mé hlavě roztočí kolotoč poblázněných tužeb a myšlenek, směřujících na Billa. Proč má tak smyslně pohybující se rty?
„…stromeček?“
„Ehm, coo?“ zatřepu hlavou jako nějaký šílený kůň. Vůbec jsem jej nevnímal, neboť jsem zaujatě sledoval jeho pootevírající se rty. Jako kdyby to byly nástroje lásky či hříšné touhy, nutící mě pořád myslet, jak asi může být jeho tělo horké? Zčervenám. Ve své mysli se zastydím a hlas mého rozumu, jenž se nachází někde hluboko v závitech mé hlavy, mi razantně vynadá. Ksakru. Proč pořád myslím na to, jaké by to bylo, cítit jej všude? Jak zní jeho hlasité vzdechy? A jak vlastně vypadá jeho tvář zkřivená rozkoší a hříšnou touhou? Zavrtím nad sebou hlavou. Ano, ta touha je hříšná. Zkroušeně si povzdychu a raději se zaposlouchám do Billova medově zbarveného hlasu. Zdá se mi to, anebo mu za tu dobu, co oživl, jeho hlas opravdu zhruběl, a přitom tak zvláštně změkl. K mým uším se line jako kapky medu. Tak sladký a zvláštní je jeho překrásný hlas.
„Oh…“ usměje se. „Opravdu sem jdeme pro stromeček? Pro ten vánoční stromeček?“ mile se usměje. Jiskřičky hrající v jeho očích se krásně třpytí a blýskají. Propletu s ním prsty, šimrají mě jeho rukavice, leč vím, že i tak je má zmrzlé a zkřehlé, a proto je začnu mnout jemně mezi sebe. Mám to rád. Jen prostě tak se jej dotýkat.
„No… jo, jdeme,“ potvrdím mu a šibalsky na něj mrknu. Koutky úst se mi zkřiví v momentě, kdy si představím Billa, jak krade stromky v lese. Vždyť tohle bude vlastně jeho první přestupek. Dočista zločin… Vždyť to už nebude tak nevinný jako doposud. Co když to má nějaký vliv na jeho porcelánovou křehkost? Co když s ním budu provádět hříšné přestupky? Ukradnu v obchodě žvýkačku, nebo uřežu několik chráněných stromků, ďábelsky se s ním políbím? Ehm… to už přece nebude tak čistý!! Bude to obyčejný smrtelník. Poplašně zamrkám na nápady, jež se mi v hlavě zrodily v několika minulých setinách. Musím to nějak promyslet…
„A dáme ho do domu a budeme ho zdobit těmi ozdůbkami a řetězy, tak jako to bylo v hračkářství?“ optá se se zájmem v očích.
„No jasně!“ skloním se k němu, cvrnknu jej rukou do nosu, načež mu vtisknu vlhkou, mlaskavou pusu na rty. Sladce se usměje. Jeho pocity jsou tak nakažlivé. „A budou okolo někoho obmotané takové řetězy, které na sobě budou mít světýlka, které budou večer barevně svítit. Je to pěkné,“ přikývnu mu a pustím jeho dlaň ze své, abych si předělal z levé ruky pilu do pravé. Není to nic moc, obyčejná, neelektrická. Potřebuju být nenápadný a hodně rychlý. Z minulých let už mám pár zkušeností s lesníky a těmi dalšími podivíny, o kterých ani nevím, jak se jmenujou. Jsou to celkem fofry, ale stojí to za to. Celkem slušný peníze se ušetří, tak proč ne. Jeden stromek z tohoto lesíku fotosyntéze neuškodí, žádní chránění živočichové tu taky nežijou, anebo o tom nevím, ale spíš pochybuju, tak nač se vzrušovat?! Ale… ta motorová pilka by se shodla. Doma mám takovou maličkou, má asi třicet cenťáků, ale jede jak divá. Musím to na příští rok nějak líp vymyslet.
Kouknu na Billa.
„Tome?“ špitne.
„Copak, panenko moje?“ usměju se a trochu se k němu skloním proto, abych líp slyšel.
„A není to špatné? Víš, tady to s tím stromkem,“ sklopí pohled ke svým bílým tkaničkám na svých prvních botách. Líbily se mu, tak jsem mu je bezmyšlenkově vzal.
„Proč by bylo?“ trochu znejistím.
„J-já…“ zachvěje se mu hlas, nejspíš zimou, či co. „Ehm,“ nadechne se. „V hračkářství, když jsem byl ještě ve výloze, slyšel jsem hodně různých věcí. Taky jsem se něčemu vždycky přiučil a tak… Ty lidi tam chodí si povídat, prodavači tam pořád štěbetali, a když jsem už prožil tolik vánoc, slyšel jsem o nich docela dost věcí…“
Bill
*flashback*
Bolestně se prohnu, schovaný za velkým plyšovým medvědem. Záda bolí strašně. Kdyby mi aspoň někdy zkřivili ti prodavači ztuhlé nohy a nechali mě jen tak sedět, tak jako spoustu ostatních panenek tady, byl bych na tom, co se týče mé vitality, rozhodně líp, než na tom jsem teď. Promnul bych si oči, kdybych neměl ruce přivázané k té blbé železné tyčce, jež rovná má záda. Tu tyčku, která je prostrčená přes moji košili a táhne mě k sobě strašně rovně, od srdce nenávidím. Unaveně zamrkám a snažím se necítit zápach, vycházející z medvědovy plyše. Nic proti němu nemám, možná je to jen tím, jak ho převáželi, ale opravdu divně zapáchá, anebo je to tam ta baba s tou druhou paní? Nevím. Ta hnědovlasá žena nevypadá špatně, myslím si, že ani není zlá. Mohla by si mě koupit! Snažím se nakrčit a natočit tak, aby si mě aspoň jedna z nich všimla. Však to je jedno která, hlavně, že už si mě konečně někdo koupí. Guma okolo mých rukou se mi zarývá do paží, nemohu se dostat víc ke kraji poličky. Ten velkej medvěd z jiného oddělení, jehož sem položil jeden postarší muž, mi zase brání ve výhledu. Zase mě překrývá a nikdo mě za ním nevidí. Povzdychnu si. Žena míří přesně mým směrem, leč chňapne po nějaké blonďaté porcelánové princezničce. Krásně se na ní usměje a lup s ní do košíku. Ach jo… mě si snad nikdy nikdo nekoupí. Sklopím pohled k zemi. Dneska už to nemá cenu. Aspoň se skrz toho medvěda nemusím dívat na nanynky okolo mě.
Smutně pootočím hlavu, sledujíc procházející, hemžící se lidi na ulici. Zaposlouchám se do nějakého hovoru.
„Matyldo, máte už doma stromek? No, nám ho včera Hanz cestou z práce koupil. Znáš ho, tak víš, jak je zásadový. Ale představ si, tak krásnou kanadskou jedli, jsem už dlouho neviděla,“ obdivně vzdychne jedna žena, držíc v ruce jakousi Baby Anabell. Zatímco se druhá rozplývá nad černouškem Baby Born. Protočím nad těma dvěma oči.
„Jo? No my máme obyčejnou borovici, ale víš, co nikdy nepochopím?“ koukne k té první a pozdvihuje přitom téměř zuřivě obočí.
„Co?“ naprosto očekávaně se zeptá ta první blondýna.
„Jak mohou někteří lidi chodit krást stromy do lesa! Vždyť to je totální ubohost. Peníze dát za stromek, jako každý slušný člověk, to ne, ale utrácet za nějaká předražená cigára, co ke všemu škodí nejen jim, ale i lidem okolo, to už ano. Nikdy tyhle vagabundy nepochopím, a vždycky budu proti nim! Jinak…“ zamyslí se. „Co myslíš? Mám Angele vzít tady toho černouška nebo tady toto?“
Opět se neubráním zavrtění hlavy. Kdyby si ta baba radši vzala mě, místo toho děcka tam. Vzdychnu tiše a pokusím se zavrtět. Štípou mě oči bolestí. Zase ta prokletá záda!
*konec flashbacku*
„Tak když to teď jdem dělat,“ pokrčím rameny a kopnu do náhodného kamínku. Strašně mě to k tomu kopnutí vybízelo. Jak se sem vůbec ten kamínek dostal? Nadechnu se. „Jestli to není nic špatného?“ kouknu na Tom, načež si olíznu zmrzlé rty.
Tom
„To ne…“ usměju se na něj a pohladím ho po tváři. „Dívej, my si vezmeme jen malý stromeček, to nikdo v takovém velkém množství vůbec nepozná. Dívej, kolik těch stromů tady je… je jich jak nasraných….“ Sakra. Trochu jsem se prořekl. Zčervenám, když na mě vykulí ta svoje převeliká nádherná očka a tiše, nedůvěřivě špitne.
„Nasraných?“
Mávnu nad tím rukou. „To… no… to nic. To mi jen tak uletělo. To není nic pěkného, co by ses měl učit, nebo bys chtěl po mně opakovat. Zapomeň na to, Bille,“ úsměvem se snažím maskovat své červenání. Zakření se.
„Červenáš se?“ obejde mě k levé straně a ruce obtočí okolo mého pasu. „Který stromek vybereme?“
Rozhlídnu se. Pravda, jsme už trochu daleko. Okolo nás je spousty vysokých, ale i mladých stromků. Zavrtím nad tím hlavou. Proč sází smíšené lesy? K čemu to… akorát se mi to tady tak plete. Pohledem si vyhledám takový střední stromek, stromek, který je velký asi jako Bill. Usměju se a vševědoucně se k němu rozejdu. „Dívej, ten je pěkný! A je stejně velký, tak jako ty,“ usměju se. Pilku si položím vedle sebe a kouknu se zespodu na kmen stromu, jestli náhodou není nějak okousaný nebo celkově poničený. Nikde nic. Tak se dám do řezání.
Slyším za sebou cupitání, zaculím se. To bude určitě Bill, doufám, že mě nechce vylekat. Jednou jsem na něj u záchodu vybafl, lekl se, div si znova necvrkl, a od té doby se mi to snaží pořád oplatit. Marně. „Bille?“
„Tome?“ špitne to moje malé kuřátko. Zaculím se jak měsíček na hnoji, jakmile uslyším jeho galaktický hlas. Přesto zní trochu ustrašeně…
„Jednou jsi mi povídal o tom, že se na Štědrý večer nemá jíst. Že se musí držet půst, aby se pak večer vidělo zlaté prasátko. Je to pravda?“ špitne udiveně. Trochu se tomu zasměju a pořádně do toho stromku zaberu, je tenký, za chvíli bude uřazený.
„Joo. Celý den nesmíš nic sníst, a když to vydržíš, tak uvidíš zlaté prasátko. To je pravda. Víš, jak vypadá prasátko, že jo? Ono je takové i v lese, divočák, a má to takové velké zuby a sežere všechno, na co přijde. Anebo je to takové růžové líné zvíře…“ uchechtnu se. „Ale na ty Vánoce, ty uvidíš takové malé zlaté prasátko skákat po stropě, nebo prostě někde v baráku,“ přikývnu sám sobě.
Bill zachrochtá. Nechápavě zamrkám očima. Proč proboha chrochtá, to si chce hrát na prasátka? Vždyť se mu nepodobá ani za mák.
„Jééé!!!“ zavýská radostí. Slyším, jak pod ním křupou vrstvičky sněhu. „Ale já už nemusím,“ směje se.
„Já už ho viiidím!!!“ radostně si zatleská rukama. „Jůůů!“
„Coo?“ zpomaleně otočím hlavu ke svojí panence, pohled nasměruju tam, kam se ubírá ten jeho.
Srdce se mi zastaví.
Hrkne ve mně! „AÁ DO PRDELE!!!“ zahulákám a odhodím pilku stranou. Je mi teď všechno jedno, ale když spatřím odlesk nabroušených zubů toho kance, smrtelný pot se rozlije celým mým tělem a žíly mi plní zmrzlá krev. Zatajím dech, a jak namydlený blesk vyskočím do stoje a několika skoky se dostanu k Billovi, jenž na mě jen udiveně špulí očka.
„Co je-???“ vyjekne vysokými áriemi, které by mu mohla závidět i vyhlášená operní zpěvačka, když strhnu jeho ruku v oběhovém, roztržitém kolotoči, kdy nevím, kam mám dřív utíkat. Pevně jeho dlaň držím v ruce. Ohlídnu se za sebe. Sakra! Sakra!!! Dupe to za námi, jak smyslů zbavený.
„On… ono si s námi hraje na honěnou, tak jako Scotty?“ koulí na mě při běhu moje panenka obrovitánské oči, čímž se mi udělají mdloby před těmi mými.
„Ne-e!!“ vyjeknu krátce, neboť dech mi nestačí. „Nemluv a utíkej se mnou, nebo nás to tvoje prasátko roztrhne vejpůl!!!
„Co… Cože?“ zasípe to moje neviňátko třaslavým hláskem a rozeběhne se kupředu, div mu stíhám stačit. Kde v sobě beru tolik energie, já už nemůžu… A to prase nás zatraceně pořád honí a furt tak debilně chrochtá. Nejradši bych ho kopl do toho rypáku, ale co já vím, co mi to zvíře udělá. Může mít vzteklinu!!!
„Utíkej! Utíkej k tomu stromu, Bille!!“ zakřičím na svou lásku, kterou za pár setin dostihnu u statného, sněhem zasypaného dubu. Snad jediné východisko, které nám v tuhle chvíli zbývá.
A pak od čeho jsou v tomhle lese i listnaté stromy…
autor: Lorett & Sajü
betaread: Janule
juuuj som rada ze je novy diel ^^….a ten koniec xDD…som si spomenula na reklamu na KOFOLU xDD….jooo milujem tu reklamu xDD
o___O,,,ježiši! chudáci,,x((
Nesnášim divoký prasata,,!
Takhle mě stresovat a ještě to useknout..tss xD
ale suprovej díl! :))
Bill je děsně roztomilej xD
upe nehorázný,,ta reklama na kofolu xD xD
Chachááá:-D:-D:-D Tak to bylo dost dobrý!!! To mě pobavilo xD Jednak mě to připomnělo tu reklamu na kofolu a jednak mě Tom připomněl mého otce. Prostě jak je les hnedka za barákem, tak je to v šípku xD
Chudáci, divočáka bych nechtěla v životě v lese potkat. To se právě otcovi stalo letos, vlastně už minulý rok, ale bylo jich kolem sedmi. To prý musí člověk stát jak socha a ani se nehnout, jinak by bylo po něm. Tom to samozřejmě udělal po svojem, i když v tom šoku… nevím nevím, koho by to nechalo jen tak. Doufám, že úspěšně vylezou na strom:-D:-D:-D♥
Jinak to bylo opravdu zase krásný, oba jsou úžasní, jak Bill tak i Tom. Jsem ráda, že tam byl i úryveček o té Billově proměně. Opět to bylo nádherně napsaný a tentokrát jsem se i zasmála. Jen tak dál… xD♥
[2]: právě, dobře inspirovaný tou reklamou XD
Též jsem si vzpomněla na Kofolu. xD
Jako vždycky parádní a pěkně procítěný dílek. =) Já tak chci, aby ti dva byli spomu šťastní…
Kofola….moc dobrej konec…xD
U toho konce sjem se válela smíchy xDDD
jakože wánoce nesnášim, tak na zlatý prasátko od kofoly se těšim dycky. bože, tohle je úžasný.
Samozřejmě opět naprosto dokonalý díl ;o) Ten konec mě pobavil. Ano, proto nerada chodím do lesa, kde jsou prasata :OD
Tomí,a bude mít takový ty velký,zahnutý zuby nahoru??
Musíš vydržet,Billí,a budou i zuby.
Ne,ne,já nemusím,já už ho vidím…..!!!!!xD xD xD
Ten konec bombaaaaaaaaaa.
Tým koncom ste ma dorazili! 😀 Tú reklamu zbožňujem a takto krásne to využiť v tejto poviedke..super 😀