Život na prkně s kolečky 12.

Doufám, že se vám tento díl bude líbit tak, jako se líbil mně, když jsem ho psala ;o)

Mám tě rád.

BILL

Popadnu se za břicho a vydám ze sebe poslední štěkavý zvuk. Pak se narovnám a podívám se na Toma, kterému ještě cukají koutky nahoru. Zvážním.

„Proč mi to vlastně říkáš, ty můj perverzáku?“ uculím se a Toma dloubnu do jeho žeber. Zasměje se a místečko si promne.

„Já… ani sám nevím. Jen… prostě… já…“ nemůže se vymáčknout a stydlivě sklopí oči. Začne si pohrávat s tkaničkou u tepláků.

„Ano?“ pobídnu ho. Pohled zvedne a zhluboka se nadechne.

„Věřím ti. Mám k tobě důvěru, Bill’s. Jsi úžasný kluk, mám pocit, že bych ti mohl říct úplně všechno, ale ty se mi za to nevysměješ. Naopak mi porozumíš, promluvíš si se mnou o tom, a ještě mě v tom podpoříš. Víš, mně trvá poměrně dlouho, než si někoho pustím k tělu. Když jsem jako malý ležel v té nemocnici a díval jsem se přes skleněnou stěnu, viděl jsem všechny ty děti, jejich rodiče a všechny zaměstnance nemocnice, jak se šťastně usmívají, objímají se a chodí s taškami zabalených věcí domů. Jak malé děti pobíhají po chodbách jen v ponožkách a sestřičky je nahánějí zpět do postelí. Jak si hrají s hračkami, co jim přinesli ti, co je přišli navštívit. Jak se ty děti všem pletou pod nohy. Já tohle neměl. Rodiče za mnou chodili, to sice ano, ale když pak odjeli na dva měsíce do zahraničí, nepřišel za mnou nikdo.

Bráška byl někde jinde, odmala sportoval a věčně byl na nějakém soustředění nebo tréninku a hlídala ho jedna paní, o které vím, podle máminých slov, že byla naše sousedka. Já neměl dětství. Proležel jsem ho v posteli s hadičkami všude okolo mě a s minimem věcí, se kterými bych si mohl hrát. Jenže právě tehdy jsem přestal mít rád lidi a stranil jsem se jich. Od té doby se to se mnou veze celý život a já nemám opravdové přátele. Mám Erika, mám Tanzie – kamarádku, která je na stejné pohlaví, jako je ona sama – a teď? Teď ještě tebe. Doufám, že mi někam nezmizíš,“ poslední větu téměř zašeptá a po tváři se mu začne kutálet průhledná perla. Slza.

„Pojď sem,“ zašeptám. Mám pocit, že kdybych promluvil nahlas, svět okolo nás se zhroutí, rozsype. Položím si Tomovu hlavu do svého klína a začnu ho vískat v jeho světlince blonďatých vlasech.

„Neutečeš mi, že ne?“ zašeptá a setře si kutálející se slzy z jeho hebké tváře. Ať si říká, kdo chce, co chce, on je dokonalý.

„Neboj, neuteču. Běh není mojí silnou stránkou,“ oba se lehce zasmějeme a Tomovi trošku červenají tváře.

„Život je boj,“ zašeptá si sám pro sebe Tom, i když ho slyším. Mám pravdu, život je skutečně boj. Ač neúmyslně, pohled mi sklouzne na hodiny, které visí na zdi. Večerka.

„Tomi? Počkej tu na mě, jen naženu děti do postelí a hned se vrátím,“ zvednu Tomovu hlavu z klína a ještě si vezmu z malého stolku svůj mobil. Otočím se na Toma, který mimoňsky kouká na dveře a něco si šeptá.

„On mi řekl Tomi. Bill mi řekl Tomi,“ víc však neslyším, uháním do tábora, abych oznámil večerku.

O 30 minut později

Rychlými kroky přejdu tichý tábor a vydám se k bráně skateparku. Otevřu si malou branku a téměř doklusám do klubovny. Tom sedí na sedačce tak, jak jsem jej tu nechal.

„Ahoj,“ špitne stydlivě a poposedne si o kousek, abych se mohl posadit k němu. No, o kousek, odsune se na úplný kraj.

„Nenudil ses tu?“ místo toho, abych si sednul, zamířím k malé lednici, která zde je a vyndám dvě láhve piva. Až teprve potom, když si vezmu ještě otvírák, zamířím k sedačce.

„Ani ne,“ špitne a se sklopenou hlavou si pohrává s lemem své mikiny.

„Dáš si pivo?“ otevřu si jednu láhev piva a napiju se z ní.

„Já… já… víš… já,“ koktá s červenajícími se tvářemi.

„Ano?“

„Nikdy jsem… nikdy jsem nepil a-alkohol.“

TOM

Nevím, jak to chutná. Nemám ponětí. Občas jsem slýchával o tom, jak si spolužáci povídali o tom, na které byli party a čím se opili. Avšak názvy drinků si opravdu nepamatuji.

„Tys nikdy nepil alkohol?“ podiví se Bill a já mlčky přikývnu.

„Tak to ochutnej. Ale jestli ti to nebude chutnat, pít to nemusíš,“ podá mi s úsměvem láhev piva a já ji nejistě uchopím do dlaně. Co když to bude hnusné? Jak to může chutnat? Nebude mi po tom špatně? Nebo je to dobré? Musí to být dobré, když to všichni pijí s takovým zájmem. Opatrně si přiložím hrdlo láhve k ústům a začichám. Nemá to nějaké výrazné aroma. Dokonce mi přijde, že skoro žádné. Pootevřu ústa, nakloním láhev a usrknu trošku té tekutiny, která se skrývá za jménem pivo.

„Tak co?“ kouká na mě ten černovlasý kluk s jedním zdvihnutým obočím. Skroutím obličej do podivné grimasy.

„Je to hořké,“ a to zatraceně hořké. Co na tom všichni mají? Napiji se ještě jednou. Mohla by to podruhé být lepší, ne?

„Nemusíš to pít. Nemusíš to pít kvůli mně, kvůli tomu, že to piju já. Můžu v té lednici najít něco jiného,“ zasměje se pobaveně Bill a já s nechutí v puse odložím láhev s pivem do připravené Billovy ruky. Ten se zvedne a obě láhve položí vedle sedačky. Zamíří k lednici a začne v ní štrachat.

„Co bys řekl na vodku s džusem?“

„Vodka? Co to je?“

„Docela silný alkohol. Mně osobně to moc nechutná, ale tobě by to mohlo chutnat. Nebo raději Martini? To je sladké.“

„Tak… to ..ehm… přesně to, co jsi teď říkal,“ odkývám a Bill vyndá skleničku, do které mi nalije průzračnou tekutinu. Donese mi to a čeká, dokud se nenapiji. Nemuselo by to být až tak moc hořké. Jak bude chutnat tohle? Malinko si usrknu. Mm, je to dobré. Hltavě vypiji celou skleničku najednou.

„Vidím, že chutná,“ zasměje se.

„Moc,“ cítím, jak se mi do tváří hrne krev. Ne, ne, ne! Nechci být červený!

„Chceš ještě?“ vezme si ode mě skleničku a já horečně kývám hlavou. Pak ji sklopím a nervózně si začnu pohrávat s lemem od trika.

„Moc rád.“

BILL

Tom už je asi po třech skleničkách Martini docela opilý. Žadoní tu o další skleničku a já si spokojeně vychutnávám už asi páté pivo. Nálada je tu úžasná.

„Naliješ mi ještě?“ prosí a očka mu září do dálky. Uculí se na mě a už to není ten plachý kluk, co se bál ochutnat pivo.

„Už ne, Tomi. Myslím, že máš dost,“ razantně zakroutím hlavou na nesouhlas a dopiji další láhev piva, kterou následně odložím na zem.

„Prosím,“ zaprosí ještě jednou a podívá se na mě svýma čokoládkama. Je nádherný. Sedíme chvíli v tichosti, CD ve věži už dohrálo a z venku jsou jen lehce slyšet nějaké zvuky z lesa. Díváme se jeden druhému do očí. On je tak…

„Můžu tě políbit?“ vyhrknu dřív, než si stačím uvědomit obsah svých slov. Jsem šokovaný sám sebou. Jako by z nás obou najednou vyprchal všechen alkohol.

Tom překvapeně zamrká.

„Promiň. Já… jen…já j-„

„Jo,“ zašeptá, čímž mě přeruší.

„Co?“ zeptám se překvapeně. Tom se přisune blíže a nakloní se ke mně. Porozumím. Kývnu a taktéž se k němu přisunu blíže a nakloním se k němu. Tomi lehce přivře oči, avšak já to nedokážu. Je tak dokonalý! Srdce mi buší hrozně rychle, mám pocit, že mi brzy vyletí z hrudi. Z hlavy, jako by mi vyprchaly všechny myšlenky. Nechápu, proč jsem se jej zeptal, nevím, co dělám, ale myslím, že je mi to v tuhle chvíli naprosto jedno. Naše dechy se mísily a já ucítil Tomovu úžasnou vůni. Nakonec jsem přeci jen zavřel oči a přerušil vzdálenost mezi našimi rty. Když jsem se dotknul jeho neuvěřitelně hebkých a plných rtů, jako bych explodoval. Byl to jen lehký dotyk rtů, avšak zřetelně jsem cítil, jak námi projíždí pomyslný elektrický proud. Bylo to jako výbuch. Tom pak zalapal po dechu a odtáhl se ode mě.

„Co to děláme?“ zašeptal, avšak odpověď dostal okamžitě. Opět jsem přitiskl jeho rty k těm svým. Hrál jsem si s nimi, laskal je, avšak na víc jsem se neopovážil.

„Tohle?“ špitl jsem proti jeho rtům a lehce jsem se usmál. Tomovy vlasy, které mu lehce spadaly do obličeje, jsem mu zastrčil za jeho sloní ouško. Ano, opravdu mi připomíná tvarem sloní ucho.

„Oh!“ špitl a tentokrát to byl on, kdo se přitiskl k mým rtům.

***

„Oh! No páni!“

„Páni, viď?! Taktéž jsem se u této části zarazil.“

„Bylo to alkoholem?“

„Nevím, těžko říct. Ale já osobně si myslím, že to sice mohlo být popohnané alkoholem, avšak opravdu jen popohnané. Ne zaviněné. Myslím, že dřív nebo později by se to tak jako tak stalo.“

„Myslíš?“

„Myslím. Zkus si vzpomenout – jejich chování, byli spolu na chatce, stejné staří, podobné zájmy, víceméně stejná sexuální orientace. Každý sice z jiného světa, ale neříká se náhodou, že protiklady se přitahují?“

„Říká. V tomto případě… oh!“

„Nebuď z toho tak mimo!“

„Já nejsem mimo, jen překvapený. Wáu, to je pecka!“

„Asi z toho nejsem tak potěšený jako ty, protože vím, jak to bylo dál.“

„Ono se stalo ještě něco?“

„Možná. Co já vím? Nechceš si to raději poslechnout?“

„Ano! Ano, prosím!“

***

Ještě jednou se naléhavě přitisknu k Tomovým rtům a pak se od něj s hlasitým výdechem doslova odlepím. Myslím, že mám novou, avšak naprosto úžasnou, závislost. Jeho rty jsou tak… ach!

„Nepůjdeme si zajezdit?“

„Eh? C-cože? Zajezdit?“ poplašeně se na mě podívá svýma hnědýma kukadlama a já se musím jen pousmát. Je roztomilý.

„Myslím na skateboardu. Co ty na to?“ Tomi jen zlehka kývne hlavou a nejistě se usměje.

„Rád,“ vstanu z pohovky a otočím se zpět k Tomovi. Natáhnu ruce, aby se mě chytil, abych mu mohl pomoci vstát. Když vidím jeho ostýchavost, sednu si zpět na pohovku.

„Proč jsi tak plachý?“

„Plachý?“ vykuleně se na mě podívá, když mu zlehka položím ruku na koleno. Raději ji stáhnu zpět a nohy hodím pod sebe, aby se mi sedělo pohodlněji. Tom sedí naškrobeně v jedné poloze. Ach ano, jak je naučený!

„I když si se mnou normálně povídáš, i když děláš věci normálně, jsi hrozně odtažitý. Vím, vyprávěl jsi mi, jaké jsi měl dětství, ale… Ehm, když jsme se políbili, jako by z tebe vyprchal ten statečný Tom, který se vším bojoval a zůstal tu jen malý, křehký Tomi, který se všeho bojí. Nemusíš se mě bát. Mám tě rád. Mám tě rád takového, jaký jsi. Nemusíš se stydět. Já ti vážně nic neudělám. A… ehm… co… mezi námi… opravdu se mi líbíš, Tomi,“ zašeptám a nakloním se proti jeho rtům.

Tom, jako by získal náhle více sebevědomí a hravě laskal mé rty. Po chvíli jsem ucítil něco horkého a vlhkého, jak mi přejíždí přes spodní ret. Neprotestoval jsem a nechal jsem Toma vklouznout dovnitř mých úst. Lehce laskal svým jazykem má ústa a já ho s radostí nechával, zůstával jsem svým jazykem v klidu a vychutnával si dokonalý, tentokrát opravdový – francouzský – polibek. Tom mi svým jazykem lehce přejížděl přes vrchní patro. Občas přejel okolo zubů nebo přejížděl přes můj klidný jazyk, čímž mě vyburcoval a já jazyk, s malou kovovou kuličkou – piercingem, lehce povystrčil a začal prozkoumávat Tomovy rty. Náš polibek se stával vášnivějším a já, aniž bych si to uvědomil, jsem zlehka hladil Tomovo stehno. Když se naše jazyky o sebe otřely ve vášnivém tanci, vyjel jsem o kousek výše, načež se ode mě Tom s vyděšením odlepil. Posunul se o kousek ode mě a s lehkým strachem v očích se na mě díval. Že by to bylo moc? Že bych to přepískl? Udělal jsem něco špatně? Je to na Toma moc rychle? Jsem naprosto zmatený. Mám v sobě tolik pocitů. Ten kluk je naprosto dokonalý. Po všech stránkách. Tedy, jen po těch, co jsem měl možnost jej poznat. A ten kluk líbá zatraceně dobře. Nepobírám slova. Nepobírám myšlenky. Myslím, že jsem naprosto mimo. Počkat! Tom, Martini, polibky, jazyk, stehno, ruka – ah! Už to mám!

„Udělal jsem něco špatně?“ špitnu a Toma chytnu za ruku, kterou má volně položenou blíže ke mně. Ruku si stáhne zpět k tělu a lokty se opře o kolena. Prsty si začne mnout spánky. Přes své čokoládky sklopí oční víčka, která lemují dlouhé, černé řasy. Hlavou zakroutí na nesouhlas.