Za štěstí zaplatíš! 20.

autor: Bitter & Áďa

Nadyn smrtelně zbledla, když spatřila tvář svého majitele, svého tyrana, který ji takovou dobu týral a mučil. Věděla od samého počátku, co ji čeká, pokud uteče a znovu mu padne do rukou, co ji však vyděsilo ještě víc, bylo to, že Billova ústa ucpávala silná Simonova ruka a po jeho krku výhružně přejíždělo ostří dlouhého nože.

„Tak slečinka si udělala malý výlet, co?“ zapředl Hans. „Ale výlet už skončil, maličká… už jsme zase zpátky doma.“

A než je stihl kdokoliv spatřit, zavlekl Nadyn do zadní části dodávky a Simon totéž udělal s Billem. Dívka se roztřásla hrůzou, když zaklaply dveře auta, a vstoupily jí slzy do očí, když oba muži zkroutili Billovy útlé ruce za záda, až v nich ošklivě zapraskalo, a stáhli je silným provazem. Bill se snažil bránit, nechtěl se nechat, ale tak jako Nadyn, i jeho ochromovala hrůza a děs, který mu bránil v jakémkoliv pohybu, dokonce ani nedokázal otevřít pusu, aby začal volat o pomoc, pouze bolestně sykl, když cítil, jak se provazy nelítostně zarývají do jeho kostnatého zápěstí. Teprve v tu chvíli slabě vykřiknul, Hans ho ale udeřil tak silně, že mu začal krvácet ret.

„Na tvým místě bych radši držel hubu a krok,“ doporučil Billovi tichým chrapotem a stiskl mu krk, až se Bill začal dusit, nepovolil, dokud chlapec bojácně nepřikývnul. Simon mezitím svázal Nadyn, načež se oba chlapi rozesmáli, a aniž by řekli cokoliv dalšího, vystoupili z auta a přešli do kabinky řidiče a spolujezdce.

Bill sebou cuknul, když se auto rozjelo. Bál se, neuvěřitelně se bál, ale věděl, že Nadyn se bojí mnohem víc, a že k tomu má veliký důvod, stačilo mu vzpomenout si na její vyprávění. Snažil se tedy nedávat nic najevo, aby jí alespoň opticky poskytl duševní podporu. Chtěl aspoň něco říct, něco, čím by odvrátil její mysl od přemítání nad tím, co ji čeká, jenže tok jeho myšlenek přerušily její tiché vzlyky.

„Nadyn… neboj se… dopadne to dobře…“

Dívka však jenom zavrtěla hlavou.

„Ne… nedopadne, a ty to víš… možná pro tebe, pokud se o tom, že nejsi doma, dozví ochranka a při troše štěstí tě najde…“

„Pokud mě najde, dostaneme se odsud oba,“ přerušil ji Bill. „Nenechám mu tě napospas.“

„Jenže Bille… ty ho neznáš!“ zakvílela zoufale dívka. „Zabije všechny, kdo by mě mohli zachránit… a pak zabije mě,“ dodala se svěšenou hlavou. „A tím, že si nevzal jen mě, ale i tebe… něco s tebou zamýšlí,“ vzlykla tiše. „Chce tě potrestat za to, že jste se mě s Tomem ujali… ublíží tobě a pak si najde i Toma…“ rozeštkala se.

„Nadyn, ne – „

„Bille, já ho znám!“ polkla Nadyn. „Pomstí se vám za to, že jste mi dovolili u vás bydlet! Já… já věděla, že jsem k vám neměla chodit… akorát jsem vás přivedla do neštěstí.“

Chvilku bylo ticho, přerušované jejím štkavým tichým pláčem. Bill přemýšlel, co má říct, aby vyvrátil její pocit viny a Nadyn proklínala den, kdy Billa potkala v obchodě. Kdyby ho nepotkala, byla by dál na ulici a Hans se Simonem by tak o dvojčatech vůbec nevěděli. Bill i Tom by mohli nadále žít svůj šťastný život. Ne, ona Billa potkat prostě musela. Aby mu po pár dnech štěstí zničila život, vždyť nebýt jí, nikdo by ho býval neunesl… Pokud osud skutečně existoval, pak se jí teď krutě smál do očí.

Jako by jí četl myšlenky, Bill promluvil na podobné téma.

„Víš, Nadyn… vždycky jsem věřil na osud a věřím na něj dodnes. Jestli to takhle osud chtěl, pak se to stát muselo, a ani ty, ani já jsme s tím nemohli nic udělat… koneckonců, kdo z lumpů by si nechal ujít příležitost, když vidí jít slavnýho zpěváka bez ochranky,“ povzdychl si hořce. Věděl, že Tom jim chtěl ochranku nasadit i sem, do L.A., ale Bill to odmítl s tím, že je tam nikdo nezná, a že pokud chce začít nový život a ke zpěvu se postupně vrátit, tak to musí být takhle. Ochranka by ho akorát traumatizovala, a navíc nechtěl ty lidi držet zbytečně od jejich rodin, dokud zase nevyjedou na turné. Jak teď toho litoval, že je nikdo nehlídal… kvůli sobě, ale hlavně kvůli Nadyn… a kvůli Tomovi.

„Nadyn, nemůžeš za to, že vzali i mě,“ šeptl po chvíli, kdy dívčin pláč a její výčitky na svou vlastní adresu neustávaly. „Možná je to i lepší… budou mě mít jako rukojmí a budou chtít výkupné, pak mě určitě pustí… když dostanou zaplaceno, a Tom za mě zaplatí, to ti můžu tady a teď odpřisáhnout… a až budu na svobodě, zachráníme tě odsud… slibuju… přísahám.“

„Bille, ale co záleží na mně?“ vyjekla Nadyn. „Já jsem jenom obyčejná děvka… nikdo mě kromě pár lidí nikdy neznal ani nepoznal, a až umřu, neštěkne po mně pes, protože pro tenhle svět nemám žádný přínos… kdežto ty jsi zpěvák, tvoje hudba vládne světem, tisíce lidí k tobě vzhlíží. A jestli se ti tady něco stane, bude to jenom moje vina… jenom moje…“

„Ale…“

„Žádný ale, pokud se ti něco stane nebo pokud tě ti dva zabijou, tak se rozpadne vaše kapela… víš, kolik dívek, které jste okouzlili, spáchá sebevraždu? Vzpomeň si, kolik lidí se zabilo po smrti Jacksona… bylo by to podobné… a ty všechny životy budu mít na svědomí já a jedině já… protože kdybych se k vám nepřipletla, tak by ses teď nemusel nacházet tady,“ dokončila svůj nešťastný proslov.

Bill už radši zmlknul. Nevěděl, co na to má říct, protože to vypadalo, že Nadyn je odhodlána ho za každou cenu převálcovat tím, jak za všechno může ona, a on ji nechtěl ještě víc trápit. Smutně si povzdychl, když zapřemýšlel, kde teď Tom asi je, jak se mu v nové práci daří a jak asi bude reagovat, až najde prázdný dům. Určitě si bude myslet, že se nakupování protáhlo, což u Billa nikdy nebýval žádný problém. Začne být nervózní, až padne tma a bude se mu marně snažit dovolat…

„To je ono!“ vytřeštil Bill oči. Využil toho, že byl svázaný pouze kolem zápěstí a po kolenou se dotáhl až k Nadyn, která byla svázaná stejně.

„Nadyn… vytáhni z mý kapsy mobil… z pravý zadní…“

Dívka poslušně s menšími obtížemi udělala to, co jí řekl, a pak na jeho povel vypnula zvuk i vibrace a zastrčila mobil zpět, zatímco Bill v duchu děkoval Bohu za to, že mu na mobil nepřišli, a že je ten přístroj tak malý a tenoučký, že netvoří v kapse téměř žádnou enormně viditelnou vybouleninu. Počká, až budou na místě, a pak zapne volání, protože kdyby to udělal teď, tak by auto třeba mohlo zrovna zastavit a slyšeli by to ti chlapi. Zavolá pak rovnou Tomovi. Sice asi nebude moct reagovat, ale Tom si podle zvuků kolem domyslí, co se stalo. Zkontaktuje policii a ta zjistí, odkud vycházel Billův signál. A pak už jen počkat, dokud je nepřijedou zachránit…. Dopadne to dobře, věděl to…

Odplazil se zpátky na místo, kde původně seděl, na Nadyn, tvářící se zcela nechápavě, jenom spiklenecky zamrkal a dokonce mu na rtech začal pohrávat lehký úsměv. Hlavně ty chlapy nenaštvat, aby neměli důvod mu ublížit, a bude dobře… Tom ho najde, pomůže mu a pak společně pomůžou Nadyn z téhle šlamastyky už jednou provždy ven… Neměl tušení, že jeho plán vyjde jen částečně, kdyby to tušení měl, možná by tenhle plán nedělal, ale on to tušení neměl….

„Neboj, vyjde to… vyjde,“ ujistil s povzbuzujícím úsměvem sebe i Nadyn, načež opřel hlavu o stěnu dodávky a zaposlouchal se do tichého brumlání motoru…

…

„Pane Kaulitzi, no tak, vnímáte mě?“

Tom prudce trhnul hlavou a nepřítomnýma očima, z nichž se snažil zahnat tupý výraz, se podíval na svého šéfa. K jeho úlevě se ukázalo, že ho ten člověk ani nikdo jiný z kanceláře nezná, všechno to byla už starší generace, která naopak na jeho dredy pohlížela s jistou nevolí, což Tom okázale ignoroval. Stačilo mu, že musel být navlečený v bílé košili s černým sáčkem a společenskou kravatou, aby byl dostatečně reprezentativní, a dredů se kvůli nějaké práci rozhodně zbavovat nehodlal. To radši bude na mizině… Nebyl na tom finančně tak mizerně, jak Billovi nakukal, ale už chtěl taky mezi lidi… a navíc si nebyl stoprocentně jistý, zda se Bill, až se uzdraví, bude chtít vrátit k hudbě. V tom případě by si museli najít nějaké „normální“ zaměstnání a Tom si to chtěl vyzkoušet, byť jenom na poloviční úvazek. Nebylo to tady špatné, ale asi pět minut poté, co se s Billem a Nadyn rozloučil, se ho zmocnil divný pocit, úplně mu stahoval útroby a působil křeče. Snažil se to nedávat najevo, ale moc se mu to nedařilo, a šéf, který to přičítal nervozitě prvního pracovního dne, nakonec s laskavým úsměvem dovolil Tomovi po necelých dvou hodinách odejít, s tím, že mu dal do ruky zásobu papírů a prospektů, ať si to doma prostuduje a ať se na zítřek vyspí líp a nemá strach, vždyť tahle práce je docela pohodová, žádná tyranie a buzerace ze strany nadřízených.

S úlevným pocitem prohnal auto skrz město, když ale zastavoval doma před jejich garáží, divný pocit ještě víc zesílil. Doma nikdo nebyl. Všechno se v něm sevřelo ještě víc, ale on se snažil nepříjemné myšlenky zatlačit. Vždyť Bill a Nadyn nakupují teprve dvě hodiny, ti mají ještě alespoň půlku krámů před sebou…

…

„Tak pojď, fešáku,“ zachechtal se zlověstně Simon a surově Billa chytil za spoutané ruce, a donutil ho vyjít z vozu. „A varuju tě, vopovaž se ceknout, dokud nebudem vevnitř, a zabiju tě! I když… pochybuju, že by tě tady někdo slyšel,“ zazubil se, přesto ale Billovi po krku přejel nožem, čímž docílil toho, že se chlapcovo srdce stáhlo strachy.

„Varuju tě… když budeš hodnej, možná tě i necháme žít,“ zapředl mu Simon do ucha a dovlekl Billa do chodby. Místo, aby však následoval Hanse s Nadyn do sklepa, přelepil přes Billova ústa kobercovou pásku a natlačil ho na zeď. Ačkoliv se mu původně z myšlenky, že by to incestní prase mělo přijít do jejich prestižního klubu, dělalo špatně, od okamžiku, kdy Billa nacpal do auta, ho ten kluk neuvěřitelně vzrušoval.

„Neboj… nebudeme chtít za tebe žádný výkupný… budeš dělat v našem klubu kurvu a troufám si tvrdit, že nám budeš vynášet sakramentský peníze,“ zasmál se mu do ucha.

Bill vytřeštil oči. Slyšel správně? Bože, to ne, ať jenom slyšel špatně! Rozklepal se jako lístek ve větru, to už ale ucítil, jak Simonova ruka drze vjela pod jeho tričko a začala ohmatávat jeho hruď, kdežto druhá suverénně vklouzla pod jeho kalhoty a majetnicky stiskla jeho rozkrok.

V Billovi by se krve nedořezal. Okamžitě si vzpomněl na doktora, který mu tohle taky udělal, a začal se vzpouzet, Simon ho ale natlačil na zeď ještě víc a přitiskl se k jeho pozadí a Bill i přes oblečení jich obou mohl dobře cítit, jak moc je Simon vzrušený. Zoufale vzlykl, docílil ale toho, že se Simon začal o jeho pozadí silně třít a zakousl se svými zuby do jeho krku. Bill vyjekl bolestí, ale páska přes rty výkřik umlčela.

„Neboj se… dostanu tě dřív než Hans… ten tě chce jako první, ale to se chlapec přepočítal… první seš můj,“ zavrčel zlověstně a Bill se roztřásl ještě víc, pokud to ještě bylo možné. Když cítil, že mu ten muž začíná stahovat kalhoty, z jeho očí vytryskly slzy, v tu chvíli se ale chodbou rozlehl něčí hlas.

„Simone!“

Bill ucítil, jak ruce ihned přestaly se svlékáním, netroufl si však pohnout se ani o píď, jak moc se bál.

„Simone, tady seš… ty magore!“ vyjekl Hans, když viděl, že Bill má částečně stažené kalhoty, a v tu chvíli se ozvala hlasitá rána, jak Simon koupil lepáka, až druhou dostal o zeď.

„Ty svině!“ zaryčel Hans. „Neříkal jsem ti snad, že napřed si užiju já a teprve pak ty? No?“

Simon po něm střelil nasupeným pohledem. V tomhle ho Hans rozčiloval, ale netroufl si mu cokoliv říct, byl to koneckonců jeho šéf a Simon moc dobře věděl, že by práci jen tak nesehnal. Jen se tedy se zlostným zavrčením zvedl, surově Billovi strhnul pásku ze rtů, až chlapec bolestně kníkl, a aby si vybil zlost úplně, tak ve chvíli, kdy Hans zmizel za rohem, ho bolestivě kopnul přímo do rozkroku, načež ho udeřil do obličeje, až Billovi vytryskly slzy bolesti.

„Však já si tě stejně vezmu dřív než on, na to vem jed!“ zasyčel nenávistně, prudce Billa uchopil za vlasy a vlekl ho chodbou za Hansem a Nadyn.

Jakmile byli ve sklepě, mrštil Billa proti zdi, což bylo doprovázeno Nadyniným výkřikem.

„Ty moc neřvi, ještě nemáš důvod… ale neboj, za chvilku ho mít budeš,“ ušklíbl se Hans a zatímco Simon Nadyn pevně držel, vložil do ohně železné kleště.

„Ještě musíme chviličku počkat, aby to bylo ono,“ zapředl a spokojeně si zavdal z lahve vodky. Pak se zadíval na v koutě se choulícího bezmocného Billa a na postel, která byla uprostřed protější stěny, a přímo vybízela k dovádění. Představil si ho nahého, upevněného v řetězech na těch silných matracích, na kterých už zlomil leckoho, a radši se otočil, aby se na chlapce nevrhl už teď hned.

„Neboj, taky na tebe dojde, koťátko,“ pousmál se s pohledem na Billa a znovu se napil.

V tu chvíli Bill zamířil za zády svázanýma rukama do kapsy, nemohl už déle čekat. Nahmatal klávesnici mobilu, popaměti ji odemkl a vyťukal Tomovo číslo, dávajíc přitom pozor, aby ho nikdo z těch dvou neviděl, načež vytočil hovor. Prosím, Tomi… zvedni to… zachraň nás…

Co však netušil, že by se mohlo stát, bylo to, že v místnosti zavládlo na chvíli naprosté ticho, rušené jen Nadynými vzlyky a když se z repráčku, byť dost tlumeně, ozvalo Bille, kde jsi? Seš tam? No tak, lásko, slyšíš mě? , Simon i Hans zpozorněli. Hans se kolem rozhlédl a Bill zoufale myslel na to, aby Tom nemluvil, snažil se mu to telepaticky poslat do myšlenek, leč marně, jeho bratr s voláním jeho jména nepřestával… a Hans poznal, co je zdrojem vyrušení jejich práce. Dokráčel až k Billovi a se zlým úsměvem vytáhl jeho mobil z kapsy…

Okamžitě mobil vhodil do ohně, načež se vrátil k Billovi, který měl v očích hrůzu jako nikdy v životě. Nedošlo mu, že by ho při jeho záchranném volání mohli nachytat, ještě k tomu kvůli tomu, že byl hlas slyšet z repráčků, i když nebylo nastavené hands free…

„Ty malá čubko!“ zavrčel Hans výhružně. „Tohle´s skutečně posral.“