Dark Side Of The Sun 19.

Na nebe se vyhoupl jasně oranžový kotouč osvětlující i to nejtemnější zákoutí. Svými teplými paprsky polaskal chlapcovu pobledlou tvář. Bylo to tak jemné a hřejivé, jako by jej políbil na tvář Tom. Ale ten už byl daleko od něj. Bill jen neochotně rozlepil víčka. Usmál se při vzpomínce na včerejší rušnou noc plnou vášně a nádherného milování. Ruku reflexivně položil vedle sebe, ale nahmatal jen prázdné místo. Rychle zvedl hlavu. Nevěřil svým očím.

„Tome?“ Zvedl se do sedu tak rychle, až se mu do mozku nahrnulo velice moc krve a zatmělo se mu před očima. Nevěřil tomu. Vážně to nádherné milování mělo být posledním? Zvedl se a se slzami v očích proběhl snad celý dům. Tajně doufal, že je to pouze hloupý vtip. Jaký žal jej zachvátil ve chvíli, kdy zjistil, že Tom nikde není. Vrátil se do pokoje, a konečně si všiml cáru papíru ležícího na stolku. Vzal jej do roztřesené ruky a začetl se. S každým dalším řádkem přibylo více slz a s každým dalším slovem pukalo více jeho srdce. Nemohl uvěřit, nechtěl. Nechal jej tu, samotného.

„Tomi,“ zalapal ztěžka po dechu a měl pocit, že se udusí. Mohutně lapal po dechu. Zalykal se slzami. Nevěřícně se díval na kus papíru třímající v rukou. Bylo poznat, že pisatel při psaní tohoto vzkazu plakal. Byl smáčen drobnými krůpějemi z lící, které se mísily i s těmi Billovými.

„Proč?“ Špitl ztěžka černovlásek a propukl v hysterický pláč. Tak moc to bolelo. Znovu mělo být všechno ztraceno. Zvedl se, ač jej bolelo celé tělo. Natáhl na sebe první, co mu přišlo pod ruku a vyběhl do pěkného dne. Utíkal tak rychle, že i vítr mu mohl závidět. Tak moc si přál jej najít doma. Už nikdy by jej nepustil. Ale jeho přání vyslyšeno nebylo. Byt byl prázdný.

„Ne!“ Zakřičel z posledních sil, než se svezl po zdi na zem. V rukou držel a usilovně hladil Tomovo triko, které tu zapomněl. Nebo chtěl, aby jej našel? Schoulil do něj svoji tvář a silně se nadechl. Cítil jej. Bylo mu jedno, že triko smáčel slzami a že se do látky vpíjí i líčidla, která zapomněl včera ze své tváře setřít. Nevnímal čas, nevěděl, jak dlouho už tam takhle sedí, ale bylo mu to jedno. Rukama se opřel o zeď a pokusil se vstát. Jeho hlavou projela ostrá bolest a zatmělo se mu na okamžik před očima. Oči jej moc pálily od vytrvalého pláče. Vrávoravým krokem prošel celým bytem. Zřetelně se klepal.

Tom na tom nebyl o nic lépe. Z očí mu stále tekly slzy. Nešlo je zastavit ani utišit své rozbolavělé srdce, ale musel to udělat. Kvůli němu ano. Cokoliv si přál, by mu splnil, dal. Zabil by pro něj. Věděl, že s ním by jej nic pěkného nečekalo. Nezasloužil by si tento život, on ne! Bill byl jako sluníčko. Ale on sám si připadal jako jeho nejtemnější strana.

Byl již večer, když motor auta utichl, parkujíce před jedním motelem. V klidu se zapsal. Netrvalo dlouho a už své unavené tělo pokládal na postel. Prázdným pohledem se díval před sebe. Už nebylo nic, co by jej naplňovalo. Jeho život byl vzhůru nohama. Snažil se usnout, ale nedokázal zavřít oči. Měl strach, že ve snech uvidí jeho tvář. Bál se, že to bez něj nezvládne a vrátí se zpátky. Zakazoval si to. Šílel, bláznil. Nakonec padl únavou do neklidného spánku. Viděl jej. Oba se smějíce, držíce se za ruku se rty spojenými v jedny. Prudce se posadil. Triko se mu nepříjemně lepilo k tělu. Vysvlékl se a zalezl si pod příjemně teplou vodu. Ale snad právě ona v něm evokovala všechny vzpomínky. Nešťastně opřel hlavu o studené kachlíky a cítil, jak i nohy vypovídají službu. Koleny se dotkl dna sprchy. Nemohl nic. Ani dýchat. Ruce pevně drtil v pěsti, snažíce se tak ze sebe dostat alespoň kapičku té nesnesitelné bolesti. Neměl na ni. Nedokázal ji unést.

„Bille,“ špitl. A svoji utrápenou tvář zvedl. Ničil se, ale kdyby mu zůstal po boku, zničil by oba. To dovolit nesměl.

To Bill nedokázal opustit ten dům plný krásných vzpomínek. Až teďka jej napadlo, že má u sebe mobil. Nebýt velké postele, na kterou si lehajíc, jej do nohy zatlačil jeho mobilní kamarád, snad by na to ani nepřišel. Rychle vytočil Tomovo číslo, spíše po paměti, na displej skoro neviděl. Zvonilo to. Trošku pookřál, tohle jej drželo. Tiše prosil Toma, aby hovor přijal.

Tom zrovna vcházel do pokoje, když uslyšel známý tón. Nedokázal odolat a hovor přijal. Těžkým chraplavým hlasem se zmohl jen na jedno slovo.

„Ano?“ Přivřel ztěžka oči a musel si skousnout ret, aby nevzlykl.

„Tomi,“ ozvalo se plačtivě. Bill se snažil tišit svoji bolest. „Prosím, vrať se.“ Mluvil pomalu.

„Víš, že nemůžu.“ Zaprotestoval. „Nejde to.“ Špitl skoro neslyšně.

„Můj život nemá cenu. Bez tebe ne.“ Hlesl a rozplakal se naplno. Kdyby jen věděl, jak moc to Toma ničí. Jak moc tím trpí.

„To neříkej, lásko.“

„Já… já nemůžu. Udělám cokoliv, prosím, Tome.“ Byl na pokraji zhroucení.

„Pokud cokoliv, zapomeň na mě.“ Zavřel pevně oči a vydechl.

„Proč to proboha děláš? Nechceš to. Chybím ti já a i mé tělo.“ Snažil se jej dostat jakkoli zpátky. I za cenu jeho těla. Tom měl pocit, že omdlí. Nabízel se mu, jen aby se vrátil.

„O tohle mi nikdy nešlo a ty to víš.“ Šeptl ublíženě.

„Já… vím.“ Hlesl a otřel si slzy. „Tomi, prosím, vrať se mi.“ Další vlna slz vstoupila do jeho tváře.

Tom se na chvíli odmlčel. Snad i přemýšlel, že by se vrátil zpátky. Ten srdceryvný pláč jej ještě více lámal a ničil. Ale nešlo to.

„Nemůžu,“ hlesl a sevřel ruku v pěst.

„Já… já se zabiju.“ Křikl a svezl se na zem. „Udělám to.“

„Bille, no tak, prosím. Bude to v pořádku…“ Snažil se jej uklidnit, ale i jemu se při těch slovech křivila ústa. Jako by jeho rty tato slova nechtěly říct. Ani nevěřil, že to v pořádku bude.

„Bude to dobré?!“ Řekl nevěřícně a hořce se zasmál. „Chci být s tebou.“

„I já s tebou, ale nejde to, pochop. Zabil jsem jednoho z nejhlavnějších bossů, a i přesto, že jsem byl jeho nejlepším přítelem, padne první podezření na mě. Půjdou po mně tak dlouho, dokud mě nedostanou. Bille, já nemůžu riskovat tvůj život.“ Ani nevěděl, jak dokázal říct souvislou větu.

„Tome, ty jsi riskoval ten svůj kvůli mně. Pamatuješ? Patříme k sobě, tak přede mnou přestaň utíkat.“

„Někdo musí zůstat s mamkou.“ Řekl argument, který jej napadl. A Bill chvíli mlčel.

„Ona nás tu chce oba.“ Vzlykl.

„Nemůžu zůstat, ohrozil bych vás oba.“

„Prosím, dovol mi být s tebou.“ Zaprosil, cítil, jak Tom měkne a pomalu, ač nerad, povoluje.

„Tohle není život pro tebe. Budu stále na cestách. Bydlet po motelech a neustále mít po ruce zbraň. Tohle vážně chceš?

„Pokud budu s tebou, potom zvládnu cokoli.“ Lehce se pousmál. Konečně po dlouhé době.

„Bille,“ lehce vydechl a zapřemýšlel. Alespoň by jej měl u sebe. Zavřel oči. „Jsem na konci Berlína.“

Bill se zaradoval, během té chvilky mu oschly i slzy na tvářích. „Kde se sejdeme?“

„Máš se jak dostat?“ Promnul si spánek.

„Ne, ale vezmu si stopa, když tak.“ Podíval se na sebe do zrcadla a snažil se si utřít rozteklá líčidla.

„Na to zapomeň. Večer přijedu ke svému domu. OK?“

„Ok, v kolik mám čekat?“

„V devět. Ale nemůžu se moc zdržovat, čekám maximálně deset minut.“