autor: Áďa
O dva měsíce později…
„Myslíš, že to dopadne líp jak posledně?“ zeptal se Bill pochybovačně Georga.
„Určitě, stopro… sice pár lístků ještě zbylo, ještě nějakých tři sta, čtyři sta, já nevim… ale hala je pro víc než osum tisíc lidí, takže to nebude tak hrozný, co myslíš?“ zamrkal povzbudivě Georg.
„No já nevím.. když si vzpomenu, jak jsem se tam posledně porafal s Davidem a jak nám to tam ta místní organizace celý podělala, tak nevim, mám z toho všelijaký pocity,“ přiznal Bill.
Už rozjeli nové turné, a právě byli na cestě do Prahy. Neměli na tohle město moc dobré vzpomínky, minulý koncert před třemi lety tady dopadl absolutním fiaskem, a když se koncertní místa pro Humanoid City vybírala, tak měl Bill co dělat, aby management uprosil, aby se mohli do Prahy vůbec vydat. To bylo takových protiargumentů! Prý nemá význam jezdit do tak malý země, kde je média nesnáší, a kde je skoro víc jak celá skupina proslavený fiktivní twincest (jen dvojčata ve skutečnosti věděla, jak to je ve skutečnosti, že to byl právě český nápad twincestu, co jim nasadilo brouka do hlavy a vytvořilo první myšlenky jejich vztahu, který nakonec dopadl)… ale Bill chtěl do tohohle krásného města za každou cenu, už jen proto, aby tu poslední katastrofu alespoň částečně vykompenzovali. Za každou cenu si proto vydupal i autogramiádu a soutěž o deset šťastných výherců, respektive spíše výherkyň, které měly tu čest se po koncertě s kapelou v backstage setkat.
Nakonec to teda všechno, částečně díky svému vlivu v kapele, částečně díky vzteklým výhružkám, dopadlo podle jeho plánu a on se už moc těšil, avšak od vjezdu do České republiky měl opodstatněné obavy, jak to tady vlastně dopadne…
„Neboj,“ pohladil ho Tom po zádech a Gustav jako na povel okamžitě vyzval Georga, který hned začal na dvojčata zvědavě zírat, na závod ve formulích v rámci jeho laptopu. „Dopadne to dobře, uvidíš,“ ujistil ho, děkovně na Gustava mrkl a lehce Billa líbnul na tvář, víc si ale netroufl. Od té doby, co proběhl ten nešťastný sex, si k Billovi víc nedovoloval. Nechtěl ho znovu děsit, proto vždycky, když měl dát najevo jakoukoliv náklonnost, skončil maximálně u vřelého polibku a hlazení. Nejen, že si netroufal dál, ale když to jednou zkusil, Bill se podvědomě roztřásl jak osika a Tom mu to nezazlíval. Avšak aby byl sám k sobě upřímný, docela mu to už chybělo. Chybělo mu dávat někomu najevo, jak moc ho má rád, chybělo mu brášku opečovávat a laskat. A bylo mu to hodně líto. Na jednu stranu mu to všecko chybělo, na stranu druhou na Billa nechtěl tlačit a naléhat, a tohle rozhodnutí ho vždycky ujistilo, že jedná správně. Nechat Billa, ať přijde sám, ať mu on sám dá najevo, že se chce zase mazlit. Kdoví, co všechno s ním ten chlap provozoval, jestli z větší blízkosti nemá Bill strach právě kvůli tomu.
Ani ve snu ho nenapadlo, že Bill před ním utíká proto, že si myslí, že tu noc všechno pokazil. Ale byla to pravda, Bill si to všechno dával za vinu. Měl pocit, že v tu noc se zachoval jako srab, jako idiot. Věděl, že mu Tom neublíží, a přesto hysterčil jak malé dítě. Tom měl podle něj plné právo se na něj zlobit a odvrhnout jej od sebe, proto se kolem něj radši pohyboval plaše a nesměle. Jeho doteky akceptoval, líbily se mu, ale měl příliš velký strach jakkoliv spolupracovat.
„Snad máš pravdu,“ povzdychl si Bill. „Chtěl bych jim to tu vynahradit… ne aby to dopadlo, jako minule… nějak mám v tomhle směru k týhle zemi pocit dluhu…“
„Neboj, broučku,“ špitnul Tom a bezděčně objal paže kolem Billova útlého pasu.
Bill přivřel oči, jak moc se mu ten dotek líbil. Trošku se o Toma opřel a copatý chlapec si zamyšleně opřel bradu o temeno jeho hlavy. Zamyšleně koukal do nepřítomna. To, že ze sebe při všech rozhovorech dělal pořádnýho sukničkáře, to se dost zakládalo na pravdě, on sex k životu prostě potřeboval. Změna přišla až v době, kdy se zamiloval do Billa. Jenže díky tomu všemu, co se stalo, neměl, krom té osudné noci, sex už skoro čtvrt roku a ačkoliv se tyhle myšlenky snažil zaplašit, protože chtěl být Billovi věrný, vkrádaly se jako temné stíny do jeho hlavy zas a znovu. Prostě to chtěl, Bill by se to dozvědět nemusel.
Ne! vyjeklo umíněně jeho srdce. Přece ho nebudeš podvádět! Tvé vlastní dvojče! Ano. Pokud si někdo na tomto světě zasloužil upřímnost a oddanou věrnost, byl to právě Bill. Musí to vydržet. Počká si a odměnou mu bude pohled na bráškovo sličné tělo, na štíhlé boky, na jeho tetování, ostře svou černí kontrastující se sněhobílou kůží… na hnědé oči, stejné, jako jsou ty jeho, plné štěstí…
Pousmál se a nevědomky začal Billa zlehka po bocích, kde měl své ruce, hladit, a k jeho překvapení se Bill po hlubokém nádechu a výdechu maličko přitulil k jeho břichu, přimhouřil oči a mlčky se nechával laskat.
No vidíš, usmálo se na něj jeho vlastní srdce. Ještě chvilku počkej, pár dní, a bude zase dobře, opět ti začíná věřit… a Tom věřil, že tentokrát jejich vzájemná důvěra vydrží navždy. Kdyby jen tušil, jak se lidský rozum dokáže mýlit…
…
„…
Don’t let go
Oh, oh no
Don’t you know
In your shadow I can shine In your shadow I can shine In your shadow I can shine Shine, shine, shine In your shadow I can shine In your shadow I can shine In your shadow I can shine Shine, shine, shine In your shadow I can shine…“
Oh, oh no
Don’t you know
In your shadow I can shine In your shadow I can shine In your shadow I can shine Shine, shine, shine In your shadow I can shine In your shadow I can shine In your shadow I can shine Shine, shine, shine In your shadow I can shine…“
Hala Tesla arény, naplněná byť jen ze tří čtvrtin, se po posledních tónech posledního bonusového přídavku rozezvučela, jako by snad měl přijít konec světa. Dívek sice nebylo tolik, co kluci čekali, ale i když jich bylo míň než jinde, jejich hlasy to vykompenzovaly. Vypadalo to, jako by aréna snad měla vybuchnout, jak silné byly decibely těch nadšených hlasivek, plných vděku za to, že čtyři magdeburčané zavítali během turné do stověžaté matky měst. Koncert byl sice pro Billa docela vyčerpávající, jak se snažil ze všech sil, aby předvedl ten nejlepší možný výkon, Tom, Gustav a Georg nezůstávali pozadu, a i když ve scénách, kde musel Bill zpívat v nepřirozeně vysokých oktávách, musel tým pro brilantní výsledek použít playback, bylo to jedno z jejich nejúžasnějších vystoupení vůbec.
„Děkujeme! Děkujeme vám moc! Opatrujte se a někdy se zase uvidíme!“ zahalekal nadšeně Bill, když publikum zuřivě aplaudovalo a ječelo, divže mu z toho i skrz špunty v uších nezalehlo. Byť celý zalitý potem a mírně se klepající únavou, přesto hrdě a ladně odklusal jako první do backstage, aby se utřel do dalšího ručníku, a aby tam sebou plácl na gauč alespoň na těch pět minut, než si okamžik slávy užije i Gustav. Až sem bylo slyšet, jak ho fanynky povzbuzují, aby vybubnoval nějaké to sólo a bubeník jim milerád vyhověl. Ačkoliv to tak možná nevypadalo, tak Gustav si tyhle kratičké chvilky na maximálním výsluní užíval z celého koncertu nejvíc.
Dveře místnosti se rozletěly, když dovnitř vešel také unavený, ale usmívající se Tom, následovaný Georgem, jemuž žhnuly tváře a do hladka vyžehlené vlasy poletovaly kolem celé hlavy.
„Ty vole, tak tohle byl záhul,“ vydechl a zničeně sebou hodil do křesla a natáhl se po plechovce vychlazeného Redbullu. Chvilku si ji požitkářsky tiskl k obličeji, načež ji otevřel a lačně se napil, a Tom ho záhy napodobil.
„Ten se tam koukám pěkně vyřádí, co?“ poznamenal Bill s úsměvem do tlumených úderů bubnů, které se rozduněly skutečně na maximum.
„Jen ať se vyblbne,“ poznamenal Tom. „Aspoň trochu zhubne a já ho pak při našich šarvátkách jednodušeji přeperu.“
Georg vyprskl smíchy. Tak jako Bill, i on si okamžitě vzpomněl, že když na cestách není co dělat, jak Tom a Gustav každou chvíli vyvolají přátelskou pranici. Bubeník však většinou s přehledem vyhrával a Tomovo ego to neslo dost těžce, ale alespoň byla nějaká legrace. Chvilku se všichni tři smáli, dokud do místnosti nevešel zpocený Gustav, který si beze slova napřed zalezl do sprchy a teprve pak se s ostatními rozpovídal.
„Hele, asi bychom měli jít,“ zívnul Georg s pohledem na hodinky. „Máme ve vedlejší místnosti ten meet,“ zavrčel, ale byl první, kdo se odevzdaně zvedl a vykročil ke dveřím. Ostatní se taky zvedli, ale Billovi se vůbec, ale vůbec nechtělo. Byl už moc unavený, ale holt mu bylo jasné, že nemůže dívky zklamat. Těžký životní úděl celebrity… Nevrle se protáhnul, nechal se od Toma postavit na nohy, ještě letmo zkontroloval, zda nemá nějak zvlášť děsivě rozmazaný obličej, nasadil profesionální, hraný úsměv a vyrazil jako první. Nemůže si dovolit zkazit si únavou reputaci. Stejně to bude jen rychlovka…
Rychlovka to skutečně byla. Bill si chvilku s holkama povídal, pak se napil, sedl si, nechal se párkrát vyfotit a za strojeným úsměvem mezitím probíhal tok myšlenek. Rozhodl se. Až přijedou do hotelu, hodí si sprchu… a půjde za Tomem. Musí si to s ním vyříkat, takhle nejistě už to dál nejde. Nechtěl se ho bát a byl připraven ho v nejkrajnějším případě klidně i odprosit na kolenou, jen aby se na něj už nezlobil a aby se mohl opět bez obav choulit v jeho bezpečném hřejivém náručí. Ta myšlenka mu vehnala do tváří úsměv, nikoliv umělecký, ale skutečně upřímný, dokonce se i zvedl a nechal se znovu vyfotit, znovu a znovu podepsal dívkám vše, co před něj položily.
Co však už neviděl, bylo to, jak si Tom s jednou dívkou vyměňuje telefonní číslo…
autor: Áďa
betaread: Janule
Ty vole..ach bože..já fakt nevím co vám napsat..
Koncert v Praze byl krásně popsaný x) Ale ten konec..Tom se s tou holkou vyspí a Bill je uvidí ne? Nedivila bych se kdyby se pak zabil…ten Tom je kretén..
wow tak tohle byl extra díl, ten koncert bájo ;D a to :
a Tomovo ego to neslo dost těžce, si umim hodně barvitě představit jen doufam, že jak si věměnili ty čísla že z toho nic nebude ;D
ten Tom to ale dokáže zkopat! hrůza! blbec!:D mno nic, ty to ještě vymyslíš:) teď jsem si přečetla ty 3 nový díly, který tu za tu chvíli přibyly a měla jsem z nich děsnou radost, jak to všechno hezky dopadá a pak takováhle rána pod pas:D
už se nemůžu dočkat koncertu:) snad to takhle hezky dopadne:)
super, jen tak dál:)
[3]: taky se ho nemůžu dočkat, proto jsem ho tam zařadila 🙂 ale víc prozrazovat nebudu, jinak bych tu rovnou vylopila celý děj… pomalu, ale jistě spějeme do finále, už jsme za půlkou, tak si to užívejte, dokud můžete 🙂
No jo,typický Tom…Typický chlap,dokáže myslet jen jedním…..xD
Ty jim prostě nedáš pokoj!!! :))))
A copak to bylo za dívku z tý poloprázdný, ale hlasitý haly? To jsem vážně zvědavá. 🙂
Ale Tomi… Nezlob Terezku! x(
[6]: já?? to osud jim nedává pokoj! 😉 dočkej času, uvidíš 🙂
jinak všem vám moc děkuju za komenty, mám z nich radost 🙂
no Bille asi pujdeš s křížkem po funuse.
mno.. Bill..a si došiel..ach jhaj.. chudáčik Bill…
Nééé, to néééé, Tommy! Tak myslím, že mně už tedy začíná být dost jasno. Doufám v jednu jedinou věc, že Bill stihne vše Tommymu vysvětlit dřív, než se Tommy setká s tou dívkou.
To má Billí za to, že chtěl autogramiádu a 10výherkyň…Navíc, Tommymu skutečně chybí fyzická blízkost, to je zlé. Jenomže, za to se na Tommyho nemůže nikdo zlobit, ty fyzické projevy lásky k tomu všemu taky přece patří. Bill je (prosím za prominutí, že použiji tohle neslušné slovo) vůl, místo, aby si promluvil s Tommym, z čeho pramení jeho nejistota, raději nespolupracuje, no, hlavně, že "si myslí". Bille, utíkej za Tommym, klekni před něj na kolena a všechno mu řekni.
Tommy a ty, prosím, poslechni své srdce. Tady ti bylo od samého začátku tím nejlepším rádcem a přítelem, protestuje proti tomu, co chceš udělat. Rozum máš teda, bohužel, v poklopci… Stojí ti ten sex za to? Srdce ti říká, že máš dát Billímu ještě malinkou chviličku, poslechni ho… A kdo měl řeči o 1000moří času? Vzpomeň si, Tommy, prosím!
Doufám, že se s tou holkou nevyspí, že mu Billí stihne vše vysvětlit…