autor: Ketty
Nothing could be that bad
„Bille! Bille, jak jsi nám to mohl udělat, vždyť my jsme tě milovaly!“ ječely na Billa davy rozčílených dívek. Stál na zvláštním malém pódiu a namísto po podlaze, chodil po bílých prostěradlech, potřísněných temnou krví.
„Ale já za to přeci nemůžu, kapela neskončila kvůli mně!“ obhajoval se, křičel na fanynky z plna hrdla, protože neměl mikrofon.
„Můžeš za to ty!“ ječely dívky. Jejich obličeje byly zvláštně rozmazané. „Kdyby ses nezamiloval do svýho bratra, tak by kapela pokračovala dál!“ mínily fanynky, a v tom Bill spatřil za davem těch křičících dívek jeho. Na rozdíl od tváří fanynek, jeho tvář Bill viděl dokonale ostře.
„Ale tak to přece není! Ty přece víš, že to tak není, Tome!“ Bill vynaložil všechno své úsilí, aby ho bratr slyšel, ten ale jen zavrtěl hlavou, otočil se k němu zády a odcházel pryč.
„Ne! Neodcházej, prosím, vrať se! Prosím, Tome! Tome!“
Bill se se škubnutím probral a prudce se posadil na posteli. Probudil ho jeho vlastní křik a on ještě několik sekund volal bratra dál, než si uvědomil, že to byl jen sen. Čelo měl zalité ledovým potem, zrychleně dýchal a třásl se po celém těle. „Tome…“ zašeptal ještě jednou a v tu chvíli už si ani nedokázal vzpomenout, co se mu to vlastně zdálo. Věděl jen, že Tom ho opouštěl, odcházel, zase a znovu, noc co noc, den co den, kdykoliv Bill usnul, pokaždé se mu zdál nějaký neskutečný sen, na jehož konci nějaký člověk odcházel, mizel za zavřenými dveřmi, nebo se ztratil ve tmě, a pokaždé se Bill probouzel s pocitem šílené ztráty. Většinou tomu člověku ani neviděl do tváře, nevěděl, jak vypadá, ale stejně vždycky věděl, že je to Tom. Už ani nevěděl, co je lepší, jestli být vzhůru, a neustále přemýšlet o svém dvojčeti, nebo spát, a snít o tom, jak ho zase a znovu ztrácí. Nemohl se toho zbavit, nemohl utéct, neustále byl nucen o něm přemýšlet, neustále přemýšlel, kde udělal chybu, proč ho musel ztratit.
V mysli mu vyvstávaly vzpomínky, o kterých už skoro ani nevěděl, že je má, a každou minutou ho víc drtil fakt, že za to všechno může on. Jenom on sám. Byl by býval dal cokoliv, aby tenkrát nebyl tak pošetilý… Všechno zkazil… úplně všechno. Napadlo ho, že existuje možnost, jak tohle všechno ukončit… a dokonce mu připadalo, že je to jediné přirozené řešení situace, do které se dostal. Ale i přes to, jak moc mu Tom ublížil, stále ho Bill miloval příliš moc na to, aby mu udělal něco takového. Věděl, že Tom by mu něco takového v životě neodpustil… sice byl nejspíš odhodlaný s Billem do konce života nepromluvit, ale Bill věděl, že kdyby se rozhodl ukončit svůj život už teď, přeci jen by tím Tomovi hodně ublížil… A Bill už mu v životě ublížil dost… A teď za to měl trpět… Tímhle by si to až moc usnadnil.
Do jeho hotelového pokoje skrz zatažené žaluzie pronikalo malé množství slunečních paprsků, takže usoudil, že je nejspíš den. Netušil, jaký den, jaké datum, nerozlišoval ráno, poledne, odpoledne a večer, rozlišoval jen den a noc, a i to bylo příliš bezvýznamné. Nic nepočítal, věděl jen, že je čím dál tím déle bez Toma a ničí ho to stále víc a víc.
Seděl na posteli a zíral před sebe, znovu si přehrávajíc poslední okamžiky snu, ze kterého se před chvílí probudil, když se dveře jeho pokoje neočekávaně rozrazily a dovnitř vešel jakýsi muž. Díky tomu, že se neobtěžoval zaklepat, Bill neměl čas zalehnout do postele, a předstírat spánek, jak to dělal pokaždé, když zaslechl klepání. Nenadálý příchod neznámého muže ho však natolik zaskočil, že na něj jen zůstal zírat s pootevřenými ústy a nebyl s to se pohnout.
Muž měl trochu delší, světlehnědé vlasy, světle modré oči a hranaté brýle s výraznými černými obroučkami. Pleť měl zvláštně jasnou a mohlo mu být něco málo přes třicet. Bill na něj zíral, jako by nikdy předtím neviděl člověka. Cosi v jeho očích bylo neskutečně poutavé. Billovi ta světlá barva připomínala klidný oceán, tu nejčistší průzračnou vodu, jakou dosud viděl jen na dovolených v malém souostroví, a nutilo ho to přemýšlet jen o pěkných prosluněných dnech, kdy bylo všechno v pořádku. Bylo to tak zvláštně uklidňující, až to Billovi bralo dech.
„Jmenuji se Kenny Steuert a přišel jsem si s vámi promluvit,“ oznámil zvláštním uklidňujícím hlasem a Bill jen zmateně zamrkal. Netušil, čím to bylo, ale cítil z toho člověka, že ho chápe a rozumí mu. Což bylo doopravdy zvláštní, protože ho nikdy předtím neviděl, a tak nemohl vůbec tušit, co se Billovi přihodilo.
„Vy jste anděl?“ zeptal se udiveně, a přitom zvažoval možnost, jestli to není další jeho šílený sen.
„To zrovna ne,“ zavrtěl ten muž hlavou, a aniž by se Billa ptal, posadil se na druhou stranu Billovy velké postele.
„Kdo jste?“ zajímal se Bill.
„Jsem starý známý Davida Josta,“ vysvětlil Kenny a Billovi pokleslo srdce. Jen nějaký člověk, kterého poslal David. Už i Davidovo jméno ho nutilo myslet na Toma. Zklamaně se opřel o polštář za sebou a snažil se na Kennyho Steuerta nedívat.
„Nechcete mluvit s přáteli, ani s přáteli svých přátel,“ řekl po chvíli ten zvláštní muž oznamovacím tónem, jako by považoval za svou povinnost o tom Billa informovat. Bill dál mlčel. Nedokázal mluvit s lidmi, byl příliš ponořený do sebe a svých myšlenek.
„To nevadí, stačí mi, když mě budete poslouchat,“ pokrčil Kenny rameny.
Bill nedal nijak najevo, že by ho vnímal, přesto začal Kenny Steuert mluvit.
„Adrianě Warbeckové bylo čtrnáct let, když ji její otec s matkou vzali na výlet na loď. Měla všechno, co chtěla, žila ve velkém domě, obklopena vším, co by si každá dívka v jejím věku mohla přát, a měla milující rodiče, kteří pro ni znamenali úplně všechno. Neměla moc kamarádů, ale to jí vynahrazovala její rodina,“ Kenny se odmlčel a Bill se cítil neskutečně zmatený, proč mu to ten cizí člověk proboha vykládá.
„Jak jsem říkal, jednou ji její rodiče vzali na otevřený oceán – moc dlouho se na to těšila, bylo to poprvé, co ji chtěli vzít s sebou. Vypluli a celé to vypadalo jako úžasný rodinný výlet, až do té chvíle, než se setmělo a začal foukat velice silný vítr, spustil se prudký déšť a během několika minut se strhla šílená bouře. Loď Adrianiných rodičů nebyla na takové počasí ani v nejmenším stavěna, a dokázala bouři odolávat jen necelou hodinu, a poté se začala rozpadat a bylo veliké štěstí, že se Adriana a její rodiče dokázali dostat do záchranného gumového člunu, který na lodi měli.
Vítr je unášel dál a dál do oceánu a všichni byli neskutečně vyděšeni a byla jim šílená zima. Netušili, kde jsou a vítr je unášel dál a dál, a na dohled nebyla žádná pevnina, vůbec nic. Do rána se počasí trochu zklidnilo, ale to nebyla žádná výhoda. Slunce na ně pražilo, oni se neměli kam schovat a neexistoval jediný možný způsob, jak by se mohli dostat do bezpečí.
Nic u sebe neměli a neexistoval nikdo, kdo by věděl, že vypluli na moře.
Byli na moři už téměř tři dny a za tu dobu nevzali do úst ani sousto něčeho k jídlu a jediné, co pili, byla trocha dešťové vody, kterou se jim podařilo nachytat do igelitového sáčku, který měla Adrianina matka náhodou v kapse.
Nikdo z nich už nebyl schopný normálně uvažovat, okolo jejich člunu kroužili žraloci a oni neměli nejmenší naději na záchranu.
Adrianin otec už se dál nemohl dívat, jak mu jeho dcera a manželka umírají před očima, a přesto, že ho od toho Adrianina matka odrazovala, bezmyšlenkovitě skočil do vody v naději, že se mu podaří polapit alespoň nějakou malou rybu, kterou by mohl dát svým nejbližším.
Ve chvíli, kdy seskakoval z člunu, však nohou zadrhl o umělohmotné držadlo a znovu si tak otevřel ránu, kterou utrpěl při oné bouři, kdy se rozpadla jeho loď.
Krev zbarvila slanou vodu doruda a to byl signál pro žraloky, kteří už tak dlouho čekali na své oběti. Shromáždili se kolem něj, a každý se snažil urvat si svůj kousek.
Adriana s hrůzou sledovala, jak její otec křičí a snaží se vyškrábat se zpět do člunu, zatímco na něj útočili lidožraví žraloci. Adrianina matka se ho pokoušela vytáhnout, byla ale za těch několik dní neuvěřitelně zesláblá a otupělá, a brzy své pokusy vzdala jako omámená.
Adriana sledovala, jak její matka sedí s prázdným výrazem v očích v člunu a dívá se, jak žraloci trhají tělo Adrianina otce.
Adriana křičela a chtěla otci pomoct, přes matku se ale k němu nemohla dostat a vítr unášel člun dál. Slyšela otcův poslední bolestivý výkřik a pak už jeho hlas navždy utichl. Nechápala matčino počínání a nikdy už jí neodpustila, že nechala svého muže zemřít.
O další den později je konečně našla velká loď a pomohla Adrianě i její matce. Lidé, mluvící cizím jazykem, je dovezli na pevninu a vyhledali pro ně lékařskou pomoc. Dlouhou dobu trvalo, než se z toho Adriana dostala, a až do konce života trpěla velkými zdravotními problémy.
Asi dva týdny po tom neštěstí ji však čekala další rána – její matka, se kterou Adriana od smrti jejího otce odmítala promluvit, podlehla následkům pětidenního pobytu v příšerných podmínkách, a zemřela také. Adriana tak přišla o oba dva rodiče, tak znenáhla. Nikdy už se nezbavila té hrůzné scény, které byla nucena přihlížet, a také pocitu viny, že si s matkou nestihla promluvit a usmířit se s ní, než zemřela. A i přesto se Adriana každé ráno probudí a první, na co pomyslí, je, jaké má neskutečné štěstí, že vůbec žije. Tak, a teď mi povězte, co za neštěstí trápí vás.“ Kenny Steuert ukončil své vyprávění a Bill jen zalapal po dechu. Natolik se vžil do hrůzného příběhu, který mu ten cizí člověk vykládal, že úplně zapomněl na svoje vlastní starosti. V tu chvíli mu to došlo a hluboce se za sebe zastyděl.
„Chápu,“ řekl roztřeseně. Tenhle člověk tu nebyl jen tak náhodou, David musel vědět, že tenhle člověk je schopný mu pomoct. Nebo si alespoň uvědomit, že pomoc vlastně nepotřebuje. „Můj problém není tak velký jako tenhle,“ řekl a uvědomoval si, jak se celou tu dobu choval hloupě.
„Jsem rád, že to uznáváte. Adriana Warbecková a její příběh už pomohli mnoha lidem, kteří se domnívali, že jsou zoufalí. Přesto věřím, že je váš problém vážný a rád bych si ho poslechl. Protože, jak vidíte, žádný problém není tak velký, aby se s ním nedalo žít,“ Kenny Steuert se na Billa lehce pousmál a Bill mohl cítit, jak jím po dlouhé době proudí hřejivý pocit nějaké naděje. Netušil jak, ale věděl, že tenhle člověk mu dokáže nějak pomoct. A co bylo nejdůležitější – Bill si konečně chtěl nechat pomoct.
„Vlastně jde o jednoho člověka, který pro mě moc znamená…“
„Vlastně jde o jednoho člověka, který pro mě moc znamená…“
autor: Ketty
betaread: Janule
Asi jsem blázen já..ale já začala znovu doufat v happyend..opravdu..
Anebo to dopadne tak že se Bill zamiluje do Kennyho xDD
já myslím, že to spíš dopadne tak, že se Bill smíří s tím, že Tom ho nechce a omluví se mu a nebo nějak tak:D ale aspoň, že si nechává pomoct už, ten příběh asi zapůsobil:)
Hmmm… tak to jsem vážně zvědavá, jestli se Bill Kennymu svěří. Ovšem vzhledem k tomu, že už v počátku tohoto dílu zpytoval svědomí, myslím, že je v podstatě připraven nechat si pomoci. 🙂
ooo je dobrý že Bill se konečně aspoń trochu vzpamatoval a komunikuje
ale….myslim si že se teDˇs Tomem asi dohromady nedá podle mě tedy ne…možná až na úplnym konci možná ež to bude úplně jinak že xD
zvláštní příběh….
Dobrý… Jeden z mála posledních dílů, který u mě vyvolal naději, že by to možná až tak nemuselo být hrozné. Je dobré, že se mu ten týpek nepředstavil jako psycholog, ale normálně mu pověděl příběh a pak se ho zeptal, co ho trápí. Musím přiznat, že jsem do toho příběhu byla celkem a jakože dost zažraná. Na každého to musí působit tak, že když se nad tím zamyslí a pokusí se alespoň z poloviny vžít do situace té holky, tak si potom, až se zamyslí nad svými problémy uvědomí, že jsou to vlastně blbosti.
Billův problém sice blbost není, ale ve srovnání s tím to není horší, než to, co se stalo Adrianě. Mám pocit a taky doufám, že Kenny Billovi pomůže, myslím, že se mu to povede. Tohle se mi na psycholozích (nevím, jestli to skloňuju dobře xD) líbí. Vypadají tak příjemně a celkově dobře, že člověk by jim řekl to, co by neřekl ani nejbližšímu člověku. A já doufám, že to tak Bill udělá. Je čas se vzpamatovat, alespoň trochu a popovídat si o tom s někým, i když to pro něho nebude lehké.
Jsem zvědavá, s čím vším se mu svěří. Ale pořád je to úžasná povídka, jen ta realita a reakce těch postav jsou prostě… Nemám slov:-D♥
[2]: Taky si myslím,že to tak dopadne….
Ale i když se Bill smíří s tím,že ho Tom nechce,nedokážu si představit,že by mu mohl odpustit to znásilnění,to prostě nejde….měl by na něho zapomenout,a najít si někoho,kdo ho bude mít rád.
jů to wypadá nadějně!
Taky jsem se do toho příběhu tak zažrala, že jsem pak koukala co tam dělá Bill 🙂
Jsem ráda, že je někdo, kdo mu může pomoct. Snad se s tím vším nějak dokáže smířit. Ale Tom by se mu měl omluvit, za to, co mu provedl.
[7]: jenže podle mě Bill to bude brát tak, že si to zsloužil to znásilnění….
juu^^
konečně si to trdlo nechalo pomoct…tak uvidíme,jak to bude pokračovat^^
Vypadá to pěkně..jeden z mála dílů,co mě opravdu potěšily ^^
No zatraceně! To byl příběh, chudák Adrianna… 🙁 Doufám, že Billovi "pan Anděl" pomůže 🙂
konečně! Bill si chce nechat pomoct, super! Takže to na sebevraždu nevypadá… Ale stejně jsem pořád zvědavá, možná ještě víc než předtím, jak to dopadne!
Nádherné…Plakala jsem hrozně moc dlouho a často 🙁 Kettynko prosím tě dostane Bill roum a přestane se chovat jako blbec??
Tom je taky pěkná svině že to tak musím říct…ale chápu ho. Asi bych udělala to samé, protože Bill a jeho chování je opravdu v tomto příběhu nepříjemné 🙁
Ten příběch je strašliví…. vystřižený jak z nějakého hororu… vídím že se Bill teď rozpovídá…. a otevře se… takže mu pomuže… a nezabije se… ale co Tom? Možná kdyby si něco udělal tak by viděl co zavinil a nějak by se přeci jen slitoval …