autor: MußiQ-May
Fermez vos yeux, à jamais!
„Byl jsem celé noci u tebe v nemocnici, ale už jsem neměl nikdy šanci ti říct, jak tě miluji. Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo, ale doteď nic nechápu. Proč jsi musel zemřít? Proč mi na to nikdo neodpoví? Už dva roky… Byli jsme spolu jen pár hodin, a najednou bylo vše pryč.
Každý den tady u tvého pomníku klečím, a pláču. Každý den ti opakuji náš příběh. Každý den mě pozorují lidi, kteří mě mají za blázna… Já nejsem blázen, ale jsem do tebe smrtelně zamilovaný. Nemusel jsem tě znát dlouho, i když naše první setkání nebylo moc příjemné.
Chci zase cítit tvé doteky, tvé rty, tvoji přítomnost… Tomí, proč si mě tady nechal samotného? Takhle nemůžu žít… Ne, nemůžu… Slyším za sebou kroky.
„Pane Kaulitzi, skončily vám vycházky, už musíme jet…“
A jak to vlastně všechno bylo?
Po Tomově smrti navštěvoval Bill každý den hřbitov. Každý den plakal, a vyprávěl mu stále ten stejný příběh. Tak moc ho chtěl pomstít, ale už nikdy nepotkal ty kluky, kteří mu Toma zabili. Už nemohl dál. Neměl nikoho… Umřela mu máma na rakovinu, a Scotty umřel na stáří. Chtěl se vším skoncovat! Už nechtěl být tak sám…
Jednou ráno šel za Tomem, a rozloučil se s ním…
„Tomí… Přišel jsem se s tebou rozloučit, i když se za chvíli zase potkáme, a budeme spolu… už navždy, lásko!“ Položil k Tomovu hrobu kytku, zapálil svíčku, a odešel…
Kráčel chladnými ulicemi s opuchlýma očima od pláče. Ruce v kapsách, černá plášť a zbytek oděvu ve stejné barvě. Ignoroval všechny hloupé pohledy kolemjdoucích, a pomalu se přibližoval k řece. Vstoupil na most, a stoupl si přibližně doprostřed. Vystoupil na zábradlí, a díval se do nebe.
„Tomí, už jdu… Už za chvíli budeme spolu, a nikdo nás nikdy nerozdělí…“ Usmíval se se slzami, které mu samovolně tancovaly po tvářích z očí…
Bill otevřel oči, a všude bylo bílo.
„Tomí?“ Usmál se, a posadil se z lehu. Jenže nebyl s Tomem, ale na nemocničním pokoji.
„Tomí? Tome? Kde jsi? Mamí?“ Začal křičet přes celou nemocnici.
„Pane, uklidněte se… To bude v pořádku!“ Přiběhla za ním nemocniční sestřička.
„Ne, nebude! Já chci za Tomem! Za mámou! Sakra, kde jsou? Proč jsem tady sám? Proč jsem vůbec tady?“ Začal řvát, a plakat.
„Uklidněte se! Prosím vás, nekřičte!“ Uklidňovala Billa, ale ten začal řvát a plakat ještě víc!
„Já chci za mámou! A za Tomem! Kde jsou? Já je chci vidět!“ Sestřička neměla na vybranou, a musela Billovi píchnout injekci na uklidnění. Bill se uklidnil, a s pláčem si lehl na bok, a stočil se do klubíčka. Bill si nemohl vzpomenout na posledních pár dnů. Na máminu smrt, ale moc dobře věděl, že je Tom už mrtvý… Jen doufal, že… že je ještě naděje, že ho zase uvidí. Ten jeho sladký úsměv, něžný hlas, čokoládové oči, a že ucítí jeho jemné dlaně…
Když za pár hodin vyslechli Billa, všechno mu vysvětlili. Bill nemohl ničemu uvěřit! Jak by mohla být máma mrtvá? Pořád mu ale nikdo nevysvětlil, proč tady je. Teda vysvětlil, ale na druhý den si už nic nepamatoval. Bill po pokusu o sebevraždu utrpěl vážné zranění hlavy. Goldfieldův syndrom, to byla ‚nemoc‘, kterou Bill trpěl. Každý den měl vycházky, které musel přesně dodržovat. Celou vycházku strávil na hřbitově, povídáním jednoho příběhu, jeho velké lásce… Tak to šlo den co den… Ráno Billa uklidnit, vše mu vysvětlit, a večer se Bill topil ve vlastních slzách steskem.
Každý den, každý den po deset let… Bill neměl nikoho, kdo by se o něj postaral, a tak se o něj museli starat ve speciální nemocnici, která je k tomuto určená. Není to blázinec, ale spíše ústav pro duševně, fyzicky a vůbec jakkoli těžce nemocné. Neměl přátele, byl sám… celých deset let!
Co se potom stalo…?
Billa jednou ráno šla opatrovatelka zkontrolovat, jestli je v pořádku. Ležel tam tak nehybně celý bledý. Opatrovatelka zavolala lékaře, který oznámil, že Bill Kaulitz zemřel…
Zavřel oči… navždy! Byl konečně svobodný ve svém vlastním světě, ve světě s Tomem, a vším, co si jen kdy přál. Byl konečně šťastný…
autor: MußiQ-May
betaread: Janule
jako predesle dva je hezky i tenhle posledni dil 🙂 moc se mi libila 🙂
Strašně depresivní!!!!
Jinak to ani skončit nemohlo, no… moc smutné, ale vlastně to končí takovým jakoby happy-endem… pro Billa je tohle lepší 🙂
Bylo to nádherný, vážně krásný =)
tedaaa to bylo moc krásný!!!
Jinak to nemohlo skončit moc hezký napsané.