autor: Theodor
Do oken začaly tlouct tlusté kapky vody, které tekly po skle a skrápěly modrý parapet. Bill zvedl hlavu a svýma hnědýma očima koukal do tmy. V odrazu skla viděl sám sebe, náhle si vzpomněl na kousky své minulosti.
-Flashback-
Byl v parku, ve velkém parku. Mohlo mu být kolem jedenácti. Stál tam, měl na sobě jen bílé kalhoty a červený pásek kolem pasu.
„Tak, Bille…“
Uslyšel za sebou hlas mistra a viděl hlouček kluků, kteří kolem něj dělají velký kruh.
„Jsi připraven?“
„Ano, pane.“
„Pánové, Bill bude dnes bojovat o černý pásek.“
Všichni souhlasně zamručeli a postavili se do pozoru. Sledovali boj před nimi. Potom si Bill nic nepamatoval. Vzpomínky se mu mlžily a v hlavě měl nafoukaný sníh, který se vlivem jeho tepla roztál a dělal mu břečku myšlenek.
-Konec Flashbacku-
Bill se poslední dobou často zasnil a to ho moc děsilo, prakticky si nepamatuje skoro nic, ale najednou se mu paměť vrací a on tomu není schopný zabránit, ba jestli by to vlastně chtěl. Do očí jej však udeřil jeho kufřík. Dnes večer si měl dojít pro Toma Kaulitze.
Na věži kostela se rozezvučel ohromný zvon, který hlásal desátou hodinu večer. Vzduch byl nasáklý nocí. Billovy ruce se mírně třásly a jeho krok byl zrychlený. Podíval se kolem sebe a pospíchal ke svému autu. To auto miloval snad ze všeho nejvíc a stačily tři mise na to, aby si tohle nechutně drahé autíčko koupil. Miloval značku Bugatti Vayron! Chtěl jej ve žluté barvě, ale nakonec si řekl, že nenápadná černá bude lepší. Nasedl do něj a otočil klíčkem. Zvuk jeho auta se krásně rozezvučel nocí a on potichu jel ulicí až k domu mladého Kaulitze. Zastavil kousek od domu, všude bylo ticho. Zamyslel se a zazvonil, aby zjistil, jestli je někdo doma. Bil se do hlavy za svou blbost, měl tam vlézt oknem, ale co už. Dveře mu otevřela tmavovlasá paní a překvapeně na něj koukala.
„Přejete si?“
„Ano, omlouvám se, že vás ruším tak pozdě večer, ale jmenuji se Curt Meinloff a jsem Tomovým profesorem. Jde tady o Toma, je doma?“
„O Toma? Co zase provedl? Pojďte dál.“ Vyzvala jej žena a vedla ho do obýváku. Bill se pohodlně usadil.
„Dáte si pivo? Víno?“
„Jen nealko prosím, jsem tu autem.“ Usmál se Bill znova a sledoval tmavovlásku, jak nalévá do dvou vysokých sklenic džus. Otočila se a posadila se naproti Billa. Postavila před něj sklenici.
„Tak co provedl?“
„No jde o to, že Tom dost plave a biologii. Má samé špatné známky a já bych jej nechtěl nechat propadnout. Tak sem se přišel zeptat, jestli bych jej směl doučovat.“
„Oh, ano, určitě, pane…“
„Meinloff.“
„Ah, ano, pane Meinloffe. Můžete hned, jak budete mít čas. Víte, on není hloupý, ale ten kluk je prostě tak líný.“
Poposedla si a zapálila si cigaretu a také nabídla Billovi.
„Ne, děkuji, nekouřím.“
„To vám závidím.“
„Víte, já zítra odlétám do Moskvy a Tom by potřeboval učitele hned, neměla byste proti tomu nic, kdyby letěl se mnou? Jedu tam na biologickou konferenci, která je světoznámá, myslím, že by se mohl přiučit i něco víc.“
Tomova matka váhala. Bill si utvářel další plán, jestli to nepůjde takto, tak to půjde jinak. Tomova matka se dívala někam za Billa. Bill měl nervy ze železa a čekal, až se žena umoudří.
„Dobrá, ale slibte mi, že se o něj postaráte.“
„Zajisté, máte mé slovo, můžete Toma zavolat, aby si sbalil věci?“
Tmavovláska přikývla. Postavila se, přešlápla na druhou nohu, až se ji prsa pětky zhouply v jejím výstřihu. Bill se usmál. Postavila se pod schody a zvedla hlavu.
„Tománku!“
Tom, když uslyšel tuhle odpornou zdrobnělinu vyletěl z kůže a také ze dveří, seběhl půlku schodů…
„Mami, víš, že na mě nemůžeš volat takhle!“
„Promiň zlatíčko, ale sbal si kufry, jedeš s panem učitelem do Moskvy.“
„S jakým učitelem?“
„S Curtem Meinloffem…“
Tom otevřel ústa. Až teďka mu došlo, že je tu! V jeho domě! V jeho přítomnosti. Cítil slabé cuknutí kdesi v oblasti podbřišku.
„Mami, to ne. Já musím zítra k Michele, má doma večírek, nemůžu tam chybět!“
„Za ty známky nepůjdeš nikam! Sbal si kufr.“ Rozkázala a Tom si naštvaně vydupal schody. Patřičně práskl dveřma. Mohl se klidně zítra cucat s Michele a snad se s ní i vyspat, a místo toho pojede s učitelem někam k Rusákům. Ale musel uznat, že se zatraceně přitažlivým učitelem…
Bill seděl mlčky na pohovce. Tmavovláska si k němu přisedla a napila se ze sklenice.
„Omlouvám se, pane Meinloffe, někdy s ním není k vydržení.“
Bill se však usmál a zakýval hlavou. Rozuměl jí. Toma měl ve třídě a věděl, jaký to byl vykuk. Už o přestávce jej nachytal, jak lepil chleba na strop.
„Chápu vás. Budeme pryč asi týden, nebojte se.“
Na Billových rtech se usadil úsměv a žena mu uvěřila, och kdyby jen věděla, že se její syn, nevrátí už domů…
autor: Theodor
betaread: Janule
ou… začínám věřit tomu, že se z tý Moskvy nevrátí ani jeden živej…:( ae pohádka nemusí mít vždycky dobrej konec:)
juu takze bude Tom s Billem super
já věřím že se vrastijou ale už jako pár 🙂
Ten Toman jak se rozčiloval×D A z toho chleba na stropě jsem byla pod stolem×D Jsem jen zvědavá jak to bude dál, to si prostě nedokážu ani představit. Je to všechno ještě nejasné, jsem napnutá jak guma z trenek…. co se bude dít?
On umře :'-( že jo? To by nebyl Theodor aby někoho nezabil xDD Ale je to zatraceně dobrá povídka
Jak nevrátí???!!!!
Jak může váhat mezi něčim tak odstrašujícim jako je "cucání s Michelle" xDD a úžasným Billem?
boží. jako doufám, že ani jeden nezemře, ať si tam klidně zůstanou, ale nechci aby někdo umřel. Samozřejmě, že vše závisí na autorovi. Dobrá povídka, moc se mi líbí 🙂
No už se vidím, jak svýho jedinýho syna pouštím na týden do Moskvy s nějakým naprosto nezmámým člověkem :))))
No jo no, ale když nepustí, zemře, že? 🙂 Zvláště když má Bill ty nervy ze železa a v hlavě navátou břečku myšlenek. 😉 Jo a to žlutý Buggati VEyor by mu zaručeně seklo, i když černý je taky pěkný. :)))
Nejdokonalejší povídka, co jsem kdy četla.. Vážně.
Ostatně, Theo má ty nejdokonalejší povídky vůbec.. 🙂
Chleba na strop? To mi připomíná základku, my tam měli housku s paštikou asi týden. xD
Ale k tvýmu výtvoru: lol jak nikdy. xD Je to velice zajímavé počtení. =)
nevrátí domů?? co s ním hodláš provést? x)