autor: Majestrix
Je podpora opravdu odpovědí? Ano, to teda je.
„Chci říct, už jsem o tom přemýšlel,“ řekl Bill na svoji obranu a zamíchal si svůj ledový čaj. Byl peprmintový a sklenička byla ledová na dotek. Celý den myslel na příjemné ochlazení.
„No, tak mi odpověz.“ Bubnoval Tom prsty o desku stolu, byl nedočkavý a snažil se zůstat klidný. „Do háje, kde je to jídlo?“
„Uklidni se, tohle není McDonald.“ Olízl černovlasý chlapec lžičku a polkl trochu čaje.
„Ale já mám hlad.“
„Jo, já vím. Stěžoval sis celou cestu sem.“
„Neměň téma, odpověz mi.“ Usmál se na něj Tom přes stůl. Dvojčata zvedla pohled, když se vedle jejich stolu někdo zastavil a málem jim papír i s tužkou hodil do pití. Když poslali šťastnou fanynku pryč, Tom se otočil zpátky na svého bratra a znovu se zazubil.
„Ale tohle je jen čistě hypotetické; pokud se mi ovšem nesnažíš něco říct.“ Billovýma očima projela panika a Tom ho probodl pohledem a zavrtěl hlavou.
„Bille, nebuď hloupý. Tohle by byl hloupý způsob, jak se s tebou rozejít,“ pokáral ho.
„No, chci říct…“ došla Billovi slova, nebylo to lehké, pokrčil rameny. „Jo, chtěl jsem manželku. Dokonce jsem už měl celkem vymyšlenou svatbu.“
„To je tak teploušský.“ Zavrtěl Tom hlavou a napil se svého vlastního čaje.
„Oh, jako ty, ne? Už máš vybraný šaty pro družičky a já-„
„Okay, Bille. Chápu to.“ Tomův obličej byl naprosto červený, stáhl si kšilt čepice víc do čela. „Tak, odpověz na otázku.“
„Ne, nechci děti.“
Než Tom mohl cokoliv odpovědět, klidnou restaurací se ozval jekot a dvojčata se otočila, uviděla malého hnědovlasého chlapečka, jak mlátí do země pěstmi. Bezmocní rodiče jen stáli a snažili se dítě prosit, aby se zvedlo a šlo zpátky ke stolu. Všichni to sledovali, přišel dokonce i manažer restaurace, aby si s rodiči promluvil.
„A tohle je kurva důvod proč,“ řekl Bill rozhodně, když bylo dítě zvednuto svým otcem a rodina rychle odešla z restaurace. „Nechci, aby mě moje dítě takhle hrozně na veřejnosti ztrapňovalo.“
„To proto je musíš mlátit,“ odpověděl Tom nonšalantně.
„To na veřejnosti nemůžu.“
„Když to budeš dělat dostatečně doma, nebudeš to muset dělat na veřejnosti. Dítě bude vědět, jak se chovat.“ Pokýval hlavou Tom a usmál se na číšnici, co přinesla jejich jídlo. Po prvních soustech bylo jídlo pryč, Tom dojedl. „Chtěl bych několik dětí. Nic šílenýho,“ dodal, když se na něj Bill podíval, jako kdyby se zbláznil. „Jenom dvě nebo možná tři. Myslím, že bych mohl být dobrým otcem. Táta nebyl špatný a Gordon taky není.“
„Tak chytrý po tvých prožitých letech, po všech těch dlouhých sedmnácti létech.“ Protočil Bill oči a píchnul vidličkou do svých kuřecích marinovaných prsíček. „Potom se budu snažit být dobrým strýcem.“ Zpěvák se podíval na svůj telefon, co mu ležel na stole, a zasténal. Zpráva od Davida. Chtěli je zpátky ve studiu. „Tak pojď, budeme si to jídlo muset vzít s sebou.“
~*~
Tom si strčil prsty pod čelenku a promnul si čelo, zatímco se mračil. „Myslím, že jsem vždycky chtěl děti.“
„I předtím, než jste s Billem začali vztah?“
Kytarista přikývnul. „Ano. Po tom, co to mezi námi začalo být vážné, jsem tu myšlenku pustil z hlavy. Párkrát jsme o tom spolu mluvili, ale byla to jen taková diskuse, víte?“
~~
„Nebo tak něco.“ Protočil Bill oči a promnul si bříško. „A tady to máte.“
„A jak se cítíš?“
„Cítím se, jako bych neměl jinou šanci, neměl na vybranou.“
~~
„O to si dělám starosti. Dívám se zpátky a přemýšlím, jestli jsem byl opravdu při smyslech, když jsem ho poprosil… ne, žádal, aby nešel na potrat.“ Zavrtěl se malinko Tom a zadíval se na svá kolena. „Snažím se o tom od minulé noci nepřemýšlet, ale je to to jediné, na co můžu myslet.“
Stephen vzhlédl od svého zápisníku a přikývl. „Jsem opravdu rád, že jste o tom mluvili. Je to něco opravdu vážného a mělo by to být probráno s citlivostí a porozuměním. Myslíš si, že to tak probíhalo?“
Tom zavrtěl hlavou. „Ne.“
~~
„Ano. Byl jsem na Toma tak pyšný.“ Přikývl Bill a vydechl úlevou. „Takhle lehce jsem se necítil od té doby, co moje miminko nabralo na váze.“ Sám byl tímhle vtipem zaskočený; téma ohledně jeho rostoucího zadku bylo opravdu mimo jeho limity a on o tom právě řekl vtip.
~~
„Upřímně, nechci, aby Bill byl těhotný déle, než opravdu musí.“
„Slyším obrovské ale.“ Zazubil se Stephen. „Jsem rád, že tu není Bill, aby to slyšel.“
Tom se uchechtl a rychle vystřízlivěl. „Je tu část mého já, která chce, aby Bill vydržel, abychom si byli jistí, že až bude chtít ven, že bude připravená; aby mohla být perfektní.“
„Jak velká část tebe to chce?“
„Asi polovina,“ přiznal Tom.
„To je… velká část.“
~~
„Já vím. Občas můžu žít hodiny a nemyslet na to. A pak mě kopne a já si musím vzpomenout na to, co se chystám udělat. Jsem vystrašený a znechucený z toho, že jsem těhotný, a vyděšený z toho, že se má narodit! Není, kam bych se mohl schovat.“
„Velká rozhodnutí nemívají pásmo, kam by se mohl člověk ukrýt.“
„Jo. Už o tomhle nechci mluvit.“ Založil Bill ruce a zasténal.
„A o čem chceš mluvit?“
~~
„Chce jet sám!“ zaprskal nepříčetně Tom a zavrtěl hlavou. „Chápete to?“
„… Ano.“
„Ne, vy také, nesnažte se mi namluvit, že s Billem souhlasíte.“ Probodl Tom terapeuta pohledem, dokud starší pán nezvedl ruce na znamení toho, že se vzdává.
„Neřekl jsem, že s tím souhlasím, jen jsem řekl, že si to dokážu představit.“
„Oh… Jo.“ Promnul si Tom oči a vydechl.
~~
„Nechápu co je na tom špatného,“ řekl Bill deprimovaně. „Chci nějaký čas pro sebe, protože pak nebudu schopný dělat nic sám.“
„Co tím chceš říct?“
„Až se narodí, tak se budu muset točit okolo dítěte dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu.“
„A s tím nejsi ztotožněný.“
„A vy byste byl?“
„…Vím, že přechodné stádium po porodu bude velmi obtížné, ale myslím, že to za to stojí.“
„Tím si nejsem tak jistý,“ zamručel Bill a natáhl se pro svou kabelku, vyndal z ní sušenku.
~~
„Jsem. Nemůžu se dočkat, až ji uvidím. Já jen…“ pokrčil Tom rameny a nahlas vydechl. „Jen si přeji, abych tuhle všechnu radost mohl sdílet ještě s někým a ne jen s vámi.“
„Jsi pro mě až moc dobrý?“
Tom vyprskl smíchy nad tou směšnou otázkou a zašklebil se. „Myslel jsem, že bych rád byl nadšený s Billem. Budeme mít dítě! Chci se usmívat v ty nejblbější chvíle a hvízdat si, když jsem sám, kde mě nikdo nemůže slyšet, chci ječet. Ale nemohu.“
„Proč ne?“ zvedl Stephen pohled od zápisníku a zamračil se. „Bill tě nenechá se radovat z miminka?“
„Vlastní se nevyjádřil, ale mám dojem, že jsem narušitel, cítím to tak, jsem vetřelec, protože se těším. Nemůžu si pomoct, ale prostě jsem nadšený z toho, že člověk, kterého miluju nejvíc na světě, bude mít moje dítě. Pravda, načasování je hrozné a Bill je kluk… ale…“ pokrčil Tom rameny. „Rád se koukám na tu světlou stranu, alespoň někdy.“
~~
„Nechci, aby se tak cítil.“
„Ale co čekáš, jestliže jsi nepříjemný, když se chce bavit o dítěti?“
„Proč se mě snažíte přinutit chovat se chytře?“ zeptal se Bill podrážděně.
„Protože někdo to udělat musí.“
~~
„Souhlasím! Souhlasím.“ Přikývl Tom vehementně. „Ale naše matky?“
„Ty byly těhotné; vědí, kde sehnat většinu věcí, pokud ne všechny.“
„Takže si myslíte, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Tom nejistě.
~~
„Možná, já nevím. Uvidíme. Nebo ne?“ zašklebil se Bill a lovil z tašky něco k snědku. Minul jablko, které leželo na spodu jeho kabelky a vzal načatý pytlíček gumových červíčků.
„Myslím, že ano. Takže Andreasova matka a vaše matka to naplánují?“
„Ne, naše mamka řekla, že zná někoho, kdo to plánuje. Až se vrátím z cesty, tak se s ní setkám.“
„To to budete dělat narychlo; kdy odlítáte?“ zeptal se Stephen.
„Za dva dny.“
„Jsi nervózní?“
~~
„Spíš vystresovaný.“ Hrál si Tom s dredem, co mu ležel na rameni. „Chci, aby si to Bill užil, než se dítě narodí, vidím, že to potřebuje. Jen doufám, že to jeho zdraví vydrží. Nedokáže dobře zvládat stres, ale dobré dny naší práce nejsou moc stresující.“
„To vidím. A řekl jsi to Billovi?“
„Tak nějak. Ano. Řekl jsem mu, že mě to zajímá.“
„Tak potom musíš Billovi věřit. Zná své tělo a oba víme, že by sebe ani dítě nevystavil nebezpečí.“
Tom váhavě přikývl a odvrátil pohled. Věděl to.
Věděl?
Píchnutí v jeho žaludku říkalo ne a udělalo se mu z toho trochu špatně.
~*~
Bill otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe, pokradmu si utřel slinu od pusy, zamrkal a posadil se. Usnul na gauči v obývacím pokoji, po tom, co sem odnesli poslední věci. Zazíval a zvonek u dveří znovu zazvonil. To musel být ten důvod, proč se probudil z tak krásného podřimování.
Podíval se skrz sklo a usmál se, když otevřel dveře. „Ahoj, Molly!“ řekl, když ho objala. S jejich dvěma bříšky to byl celkem boj, a když se odtáhli, Bill se s úsměvem podíval o něco níž. „Ahoj, Rhiannon.“
„Ahoj, pane Bille. Maminka žíkala, že vás chce vidět, jestli chcete oběd. Žíkala jsem jí, že máte taky v bžíšku miminko, takže máte taky požád hlad.“
Molly se začervenala a protočila oči. „Přísahám, nevím odkud tohle má,“ zamumlala.
„Pojďte dovnitř, prosím.“ Uhnul Bill na stranu a nechal projít dvě dámy dovnitř. „Co je v té tašce?“ zeptal se a ukázal na velkou papírovou tašku, kterou Molly držela.
„Oh, jídlo z jedné z mých oblíbených restaurací; máte rád indické jídlo?“ zeptala se rudovláska a šťastně si promnula bříško.
Bill se usmál a pokrčil rameny. „Nějaké ano a nějaké ne.“
„A teď nějaké chcete?“
Bill se podíval na bříško, zakručelo mu v něm. „Myslím, že za mě zrovna odpověděla,“ řekl žalostně.
~*~
„Já miluju Oprah!“ vydechla Molly a utrhla si velký kousek z chleba. „A Grahama Nortona také, samozřejmě, myslím, že je to celkem jasné; když jsem z Irska a tak.“
Bill se usmál a rozbalil svou čtvrtou rolku se zeleninou a masem. Natáhl se pro hruškovou směs a usmál se nad Rhiannon, která vypadala naprosto dokonale s rolkou v jedné ruce a smaženým květákem na talíři. „Vážně se těším, nemůžu se dočkat, až pojedu.“
„Ale bude to celkem na rychlo, nemyslíte?“
Bill semknul čelist a pokrčil rameny. „Jinak bych neměl šanci to udělat.“
„Pravda. A jak se těšíte na operaci?“
Pokrčil rameny a natáhl se pro další jehněčí v těstíčku. „Přál bych si, aby se mě na tohle lidi přestali ptát,“ odsekl Bill. Molly to celkem zaskočilo, a dokonce i Rhiannon přestala jíst a zadívala se na něj s vyvalenýma očima. „Omlouvám se, opravdu. Nevím co to se mnou poslední dobou je.“ Položil Bill vidličku a opřel se o židli. „Mám toho hrozně na práci a nevím, jak dobře používat slova. Což je celkem ironie, jelikož píšu písně.“
„Těhotenství v lidech probouzí ty nejhorší a ty nelepší věci; to ale nezahrnuje ty, kteří těhotní jsou.“ Utřela si Molly pusu a zamračila se na svou dceru. „Nimráš se v tom jídle, už jsi dojedla?“
„Už nemůžu.“ Promnula si Rhiannon břicho a krkla si; oba, ona i Bill, se zasmáli.
„Oh, to je rozkošné.“ Protočila Molly oči a podívala se na Billa. „Nevadilo by vám, kdyby se dívala na televizi v obýváku, zatímco si to dopovídáme? Chci vám říct něco, co by neměla slyšet.“
„To je v pořádku. Mám to zapnout? Máme kabelovku.“
„Máme doma to samé, najdu nějaké pohádky.“
„Já chci slyšet, jak si povídáte, je mi pět! Jsem velká holka, tatínek to žíkal!“ řekla hrdě ta malá potvůrka.
„No, jestli to říká tatínek, tak to musí být pravda. Zvedej se!“ vstala rudovláska a odstrkala svou dceru pryč. „Umyjeme tě, a pak se podíváme, jestli je v televizi Spongebob. Co ty na to?“
„Spongebob v kalhotách!“ zaradovala se Rhiannon a poskakovala vedle své matky. Bill se nad tím musel usmívat, otočil se zpátky ke svému kuřecímu tandori a smíchal to s jehněčím. Než se Molly bez Rhiannon vrátila, vyluxoval skoro celý svůj talíř.
„Uf, je tak zvídavá. Nemůžu před ní říct nic, co by potom neřekla svému otci nebo hůř, její babičce.“ Sedla si Molly zpátky na židli a zvedla vidličku. „Vypadáte… nějak deprimovaný, jestli to můžu takhle říct.“
Bill zamrkal. Nikdo mu to nikdy takhle přímo neřekl. Ptali se, jestli je v pořádku, jestli pro něj mohou něco udělat… ale nikdo nikdy neřekl to, co bylo tak evidentní. Dělali si starosti o jeho duševní zdraví. „Myslím, že jsem,“ přiznal tiše.
„Já si to myslela. Nedokážu si představit, čím procházíte, takže to ani nebudu předstírat. Přemýšlel jste o nějaké profesionální pomoci? Jako třeba o terapeutovi?“
„Mám terapeuta. Je dobrý, a myslím si, že bez něj bych seděl někde v koutku a kolíbal se jako šílenec. Já jen… mám dojem, že se pomaličku začínám dusit.“ Krknul si Bill a zašklebil se, zatímco se natahoval pro lahvičku Pepto Bismolu. Po jednom doušku se znovu zašklebil a pokračoval. „Mám dojem, že jsem roztahaný do tolika směrů a jsem ohledně všeho tak nejistý. Takže jdu udělat věc, kterou vím, že vím, že mám udělat, a zapomenu na všechno ostatní.“
Molly přikývla a dala si další rolku na talíř, zamyšleně se do ní zakousla. „Jsem ráda, že máte terapeuta. Co vám říká o vašich pocitech?“
Bill pokrčil rameny. „Hodně věcí. Ale teď mi to nepomáhá. Až se vrátím, mám dva týdny, jenom dva týdny na to, abych všechno připravil. Nejsem připravený být rodičem. Vždyť jsem ani nikdy děti nechtěl.“
Molly se zasmála a přikývla. „Miluju Rhiannon, opravdu ano… ale neplánovala jsem mít děti dřív než po třicítce. Mám tolik práce a jen jsem chtěla být s Gregem, víte?“
„Jo, to chápu,“ řekl Bill zamračeně.
„Ale pak jsem začala zvracet a omdlévat; doktor řekl ‚překvapení, jste těhotná.‘ Myslím, že jsem ho uhodila, protože mě chtěl předvolat k soudu. Jak se mám soustředit na své klienty, když mi někdo řekne, že jsem těhotná? A to jsem brala i antikoncepci,“ dodala Molly.
„Takže jste se netěšila?“ podíval se na ni Bill s úlevou v očích. „Všichni se mě pořád ptají, jestli se těším. Chtěl bych na ně všechny zakřičet z plných plic: „Ne, netěším!“, ale pak by na mě blbě koukali.“
„Jsem si jistá, že jsem každý den až do pátého měsíce brečela.“ Uchechtla se Molly a polkla trochu mangového džusu. „Myslím, že Greg se staral o moji bezpečnost. Staral se o mě jako o nejdražší křehkou broušenou skleničku… ale myslím, že to to ještě zhoršovalo. Chtěla jsem, aby se věci vrátily do normálu tak moc, že jsem se snažila nevnímat realitu.“
Bill si povzdychl. Tohle chápal. „Takže, začala jste se vůbec někdy na Rhiannon těšit?“
„Nikomu to neříkejte, ale ne. Netěšila jsem se. Ne, dokud jsem ji nedržela v náručí a neuvědomila si, že jsem to celé kazila. Tohle dítě mě nežádalo o to, aby bylo počato; nebyla to její vina.“ Promnula si Molly břicho a podívala se krátce do chodby. „Chvilku to trvalo, ale myšlenka, že je ze mě maminka, mě hřála u srdce.“
„A pak jste se rozhodla, že Rhiannon potřebuje bratra?“
„Ne. Chtěla jsem se vrátit zpátky do práce, ale Greg a já jsme se na něčem dohodli; když už máme mít děti, tak alespoň dvě, aby byly věkově blízko, aby mohly vyrůstat společně. Byla jsem nejmladší dítě ze čtyř a můj bratr, co se narodil přede mnou jako poslední, byl o dvanáct let starší než já. Takže jsem prakticky vyrostla jako jedináček. Greg a jeho bratr od sebe byli o rok a mohli si společně hrát. Chtěli jsme to tak i pro naše děti.“
„A tak jste čekali pět let?“
„Ne, Bůh se rozhodl, že to pro nás takhle udělá. Měla jsem dva samovolné potraty, jeden ve třetím měsíci a druhý v šestém. Nechtěla jsem to zkoušet znovu a byla jsem z toho hotová. Greg a já jsme spolu přestali mluvit, přestali jsme spolu spát… jenom jsme byli spolubydlící s dítětem pobíhajícím po domě. Z nějakého důvodu se rozhodl, že stojím za to, aby o mě bojoval, a šli jsme k poradci, zabralo to. Rozhodli jsme se, že Rhiannon možná bude jedináček, a to bylo v pohodě.“ Zasmála se Molly. „Hned, jak bylo všechno v pořádku, zjistila jsem, že jsem těhotná. Namísto toho, abych pracovala jako předtím, jsem odešla na mateřskou dovolenou a řekla si, že se nebudu stresovat.“
„A to pomohlo?“ zeptal se Bill nedůvěřivě.
„Potkal jste mou dceru?“ uchechtla se Molly. „Ne, ale musela jsem rozdělovat stres do dvou kategorií. To, co je nezbytné a nemůže to počkat, a to, co je hovadina, o kterou se mohu postarat později nebo vůbec.“
„Jenom takhle jednoduše, huh?“
Molly pomalinku přikývla. „Musí to takhle být, jinak se z toho zblázníte,“ řekla jemně.
~*~
Tom zvedl pohled, jelikož do místnosti přišel se zasténáním Bill. Položil kytaru na gauč a postavil se. „Děje se něco?“ zeptal se, když mu jeho dvojče spadlo do náručí a pevně ho objalo. „Měl jsi špatný sen?“
„Jo, nějak tak. Už zase mám špatný zažívání a nikde nemůžu najít to pitomý Pepto, a tvoje dcera se nechce přestat hýbat, a já kvůli tomu nemůžu spát.“ Zaúpěl Bill a promnul si obličej o Tomovo rameno. „Chci spát,“ zašeptal.
Dredatý chlapec si povzdychl a promnul Billovi záda, aby ho utišil. „Bude to v pořádku. Kde jsi naposledy nechal tu hroznou růžovou sračku?“
Bill ho šťouchnul do břicha a vydechl. „To si nepamatuju,“ zamumlal. „Myslím, že někde tady dole.“
Tom přikývl a rozhlédl se po místnosti. Zmiňovaná lahev nebyla nikde k vidění a nebylo moc míst, kde by mohla být schovaná. „Sedni si, půjdu se podívat do kuchyně, ano?“ nečekal na odpověď, pomohl Billovi si sednout a odeběhl do kuchyně. Na lince to nikde neviděl, ani na stole ne, už se chtěl vrátit a říct Billovi, aby si zajel koupit novou, když v tom dostal nápad. Otevřel ledničku a našel lahev na vrchní přihrádce. Tom si povzdychl a tiše se zasmál, zatímco se vracel za svým dvojčetem, které si klečelo na gauči na nohách a mnulo si bříško. „Tadá, neříkej, že jsem ti nikdy nic nedal.“
Bill mu okamžitě tu lahvičku sebral a polknul dva velké loky; vydechl, když se mu mazlavá tekutina prolila hrdlem a tvářil se znechuceně, dokud to nevymizelo. Málem se rozplynul blahem a přelezl Tomovi do klína, aby se vedle něj posadil na gauč.
„Na čem pracuješ?“ zeptal se Bill tiše, když viděl noty a akustiku na gauči.
„Jen jsem si zapisoval jeden nápad. Nic konkrétního. Dave říkal, že Pat a Peter budou připraveni brzo nahrávat primární akustiku. Jsem celkem překvapenej, že makají tak rychle; kdyby se vydalo cédéčko, tak bychom stejně nemohli na turné.“ Posunul si Tom Billa, aby byl v lepší pozici, a prohrábl mu vlasy. Celý den mu bylo horko a připadal si ulepený, ale teď mu bylo příjemně, když se tu s ním Bill mazlil. „Pořád se miminko hýbe?“ zeptal se a sledoval jak si jeho dvojče mne bříško.
„Ano,“ řekl Bill tiše. „Ale není to tak špatné, když jsi u mě.“
Tom se usmál a položil Billovi ruku na břicho; černovlasý chlapec dal svoji ruku okamžitě pryč a chytl do ní pár dredů, které ležely Tomovi na ramenou. Tom se usmál oproti Billovu spánku a jemně mu mnul bříško; Tom opravdu přes Billovu tenkou kůži cítil, jak se jejich dcera uvnitř hýbe. Nedivil se, že nemohl spát; kdyby nevěděl, že by mu to přivodilo zabití, řekl by, že tam dělá breakdance na Samyho Deluxe. Pohyby pomalinku začaly ustávat a on svou rukou odhladil pryč to napětí.
„Tomi, Tomi, Tomi, Tomi,“ šeptal Bill a tulil si bratra blíž.
„Už nebudeš jíst indické jídlo?“
„Už nebudu jíst indické jídlo,“ zopakoval a tiše zasténal. Tom se okolo bratra natáhl a usmál se, taky zavřel oči. Skoro usnul, když ucítil něco horkého ve svém klíně.
„…Promiň,“ zašeptal Bill.
Tom potlačil dávicí reflex, když se mu ten hrůzostrašný plyn snažil propálit kalhoty.
~*~
Bill zvedl pohled a usmál se, když Tom přinesl další kufr. „Tohle jsme nemuseli dělat už pěkně dlouho,“ řekl a položil si pár triček do zavazadla.
Jeho dvojče zabručelo a otevřelo tašku; uvnitř byla sbírka čepic. Tom si jich pár vyndal a položil je na postel. „Já vím. Myslím, že jsem zapomněl jak si balit.“ Hodil si pryč z ramena pár dredů a znovu tašku zapnul. „To by už mělo být všechno, ne?“
„Jo, vypadá to tak. Zabalil sis svoje nikotinový žvýkačky?“
Tom se zarazil a podíval se na Billa. Ta otázky byla vznesena velice nonšalantně, ale stále cítil ten důraz. Tom odvrátil pohled a povzdychl si. „Ne.“
„Přestal ses snažit, že jo? Jen nekouříš uvnitř.“ Podíval se na něj Bill a povzdychl si. „Je to pro mě důležitý, abys skončil. Nechci, abys dostal rakovinu.“
„Nedostanu rakovinu,“ povzdychl si Tom, když se narovnal a dotáhl svou tašku na malých kolečkách ke dveřím.
„To nemůžeš vědět.“
„Ty taky ne.“
Bill si dal vlasy za ucho a přikývl, zabouchl kufr. „Slíbils to.“
„Je to prostě těžší, než jsem si myslel, že to bude.“
„Já to zvládl,“ řekl Bill spěšně.
„To proto, žes měl tu zasranou náplast!“ vyhrkl ze sebe Tom bez rozmyslu. Bill vypadal hodně zaskočeně, a nakonec okolo něj prošel pryč z pokoje.
„Do prdele.“ Promnul si Tom kořen nosu a zaúpěl. Počítal do deseti a vyšel za bratrem; Bill to stihl jen do chodby a do poloviny schodů, pak ho Tom dohnal. „Podívej, Bille, omlouvám se. Tohle jsem přehnal.“
„A proč se mi omlouváš?“ zeptal se Bill hořce, když sešel do prvního patra. Měl hlad a pomyšlení na dort v ledničce nutilo dítě dělat šťastné přemety. „Přestat kouřit bylo s náplastí lehký; nebudu předstírat, že nebylo. Ale myslím si, že za to teď tvrdě platím, nebo ti to tak nepřijde?“ prošel okolo Toma a vešel do kuchyně. „Byl bys na mě naštvaný, kdybych zase začal pít nebo kdybych začal kouřit. Nejsem tady ten jediný nastávající rodič, Tome. Co kdyby se ti něco stalo, protože kouříš?“ otevřel Bill ledničku a vyndal si ven s krátkým úsměvem dezert.
Tom sledoval, jak jeho bratr zabořil prst do krému na dortu a pořádně si na něj nabral, pak si to strčil do pusy. „Nechceš vidličku?“
„Chci, abys přestal kouřit.“
„Řekl jsem, že to udělám. Jen mi to trvá déle, než jsem předpokládal.“
Bill si dal do pusy více dortu a otočil se nevyzpytatelně na svého bratra. „Tak proč si neseženeš náplast? Všechny nedělají z chlapů těhotné.“ Tom si promnul krk a povzdychl si. „Nechceš to udělat, že ne?“
„Samozřejmě že ne. Ale udělám, když budu muset.“
„To budeš,“ řekl Bill jasně. „A bude to tak lepší.“
„To mi moc nepomůže, Bille,“ utrhl se na něj Tom podrážděně. Jeho dvojče jen pokrčilo rameny.
„Teď ti to tak možná nepřijde. Ty jsi mi vydechoval kouř do obličeje pokaždé, když jsi měl šanci, když jsem přestával. Pamatuješ?“
„Argh!“ zatnul Tom pěsti a vyrazil ke schodům. Bill ho sledoval jak odchází, a pokrčil rameny. Neměl náladu ho utěšovat nebo mu dodávat odvahu. Černovlasý chlapec se podíval na bříško a nakrčil se.
„To je tvůj otec.“
~*~
„To si ze mě snad děláš prdel,“ podíval se Bill na Toma nevěřícně. „To si fakt myslíš, že to odvolám? Za dva dny se odjíždí!“
Tom si nepřítomně protáhl krk a nechal oči na silnici. „Nechci, abys jel sám.“
„Já nebudu sám.“ Otočil se Bill ke svému vlastnímu okénku a koukal do noci. „Bude tam Saki, bude tam David. A to se nezmiňuju o sestřičce, kterou mě donutil vzít s sebou Robert. Připadá ti to, jakože tam budu sám?“
„Já tam nebudu.“ Tom by si tak hrozně rád dal cigaretu, kterou měl v přihrádce; věděl ale, že kdyby se pro ni natáhl, Bill by mu urazil ruku. Sevřel pevně volant a zabočil do povědomé ulice. Byli už skoro doma.
„Je mi líto, Tome. Nemůžeš být všude.“
„Jdi do prdele, Bille. Nemusel bych tam být, kdybych si byl jistý, že ti jde o zdraví dítěte.“ Tom vyvalil oči, když si uvědomil, co řekl. Teplota vzduchu klesla o pár stupňů a Tom se nemohl přinutit k tomu, aby se podíval na Billa, jak na to reaguje. Ponořil se do sedačky řidiče a zahnul za poslední roh jejich ulice.
Cesta byla příšerně tichá, dokonce, i když zastavili před garáží. Tom pustil volant a vypnul motor. „Bille-„
„Oh, polib si,“ odfrknul si Bill a přepral pás, pak se konečně odpoutal. Tom sledoval s rostoucí bolestí hlavy, jak jeho dvojče posbíralo jídlo, co mu zbylo od McDonalds a vylezlo z auta. Bill za sebou třískl dveřmi a prakticky oddupal do domu.
„Super… fakt super…“ zavrtěl Tom hlavou a natáhl se k ukládací skříňce, rychle si zapálil cigaretu. Ani se neobtěžoval otevřít okénko; věděl, že Bill bude vyšilovat, ale co? Jen si to přidá do seznamu věcí, který Billa rozčilují, a bude to v pohodě. Po pár minutách si Tomovy nervy daly pauzu a dostaly se k bodu, že už na Billa nechtěl křičet. Možná, že ho teď už bude jeho bráška poslouchat.
Možná.
Vystoupil z auta a nastavil alarm, pak zaběhl dovnitř domu. Tom vyběhl do druhého patra a vešel do jejich pokoje. Billovo oblečení bylo rozházené po posteli, slyšel z koupelny tekoucí vodu. Dobře. Možná, že právě tohle potřebovali. Meeting skupiny v Hamburku byl vážně zdlouhavý a projevil se na nich obou; nepomohla tomu ani cesta tam a zpátky, která byla pro Billa velice nepohodlná. Šli si po krku a křičeli na sebe naprosto kvůli ničemu.
A to právě proto nebyli zrovna v příměří, když jim David oznámil, že ostatní producenti budou připraveni nahrávat instrumenty už za tři dny. Jeden den během Billova, a nejspíše i Tomova, výletu. Nedalo se nic dělat, producenti měli i další zákazníky, s kterými pracovali. Společnost zažádala, aby se pracovalo podle jejich rozvrhu, řekl David omluvně. Blbost. Billovo okamžité nadšení Toma rozhořčilo, a tak se choval malinko tvrději, než jak předpokládal.
Prosazovat si nepuštění Billa samotného, byla špatná cesta, jak se s tím vyrovnat. Celou cestu domů se hádali, což je konečně doneslo až k tomuhle nádhernému bodu. Tom se podrbal ve vlasech a sundal si všechno, co měl na hlavě, tak opatrně, jak mu to jeho nálada dovolovala. Čichl si ke svému tričku, byl z něj cítit kouř. Opět další důvod, proč se na něj Bill bude zlobit.
Tom se svlékl a hodil věci do skříně dřív, než si vyndal jedno ze svých bílých triček, aby se přidalo k boxerkám na jeho těle. V koupelně se voda zastavila a on zvedl pohled. Posadil se na postel a čekal na Billův příchod. Po pár minutách tichého sezení, čekání, měl Tom dost. Proč se choval, jako by to byla jeho vina? Jak jinak měl Tom přemýšlet, když se Bill choval tak, že to vypadalo, že mu o dítě opravdu vůbec nejde? Jeho trošku uklidněná nálada zase začala hořet, a když se dveře otevřely, Tom se naježil.
„Kouřils, že jo?“ začal rovnou Bill, okolo těla měl obmotaný mamutí ručník. Byl suchý, ale konečky jeho vlasů byly vlhké a malinko vlnité, ležely mu na ramenou a zádech.
„Jenom jednu,“ řekl Tom na svou obranu a hrál si s piercingem.
„No, pokud to byla opravdu jenom jedna, tak myslím, že je to v pořádku.“ Zabouchl Bill dveře od skříně, po tom, co si vyndal boxerky a tričko.
„Víš, nepotřebuju tenhle typ dodávání odvahy. Snažím se skončit. Snížil jsem počet, okay? Nemůžu toho nechat hned.“ Položil Tom nohy na zem a začal chodit. „Musíš mě nechat udělat to samotného, mou vlastní cestou.“
„Wow, to je úžasný, jak lidi můžou chtít od ostatních to, co sami nedokážou dělat.“ Přetáhl si Bill triko přes hlavu a rychle si nandal boxerky. Oči se mu leskly a ruce se mu zkřížily, jako by dělaly zrcadlo těm Tomovým.
„No jasně, Bille. Už mi to je jedno.“ Z Toma najednou zase sálala hádka, odhrnul peřinu, aby si mohl vlézt do postele.
Bill zatnul ruce v pěsti a nechal v sobě zlost narůstat. „Ani se neopovažuj. Nebudeš mi tady nadávat, abys pak mohl jít klidně spát. To kurva není fér.“
„Víš, co není fér, Bille?“ zeptal se Tom moudrým tónem. „Nemyslím si, že je fér, že tobě je naše dítě naprosto u něčeho. Půjdeš na tu svojí zasranou operaci, i když víš, že v jejím nejlepším zájmu je, aby ještě počkala uvnitř, alespoň o trochu déle. Ale ne, to ty nechceš.“
Bill couvnul, jako by mu jednu ubalil.
„Říkal jsi, že ti to nevadí,“ zašeptal vyčítavě.
Tom pokrčil rameny a vlezl si pod peřinu. „Tak to jsem potom lhal, stejně jako ty jsi lhal mně.“
Billovi se oči zalily slzami a zalknul se odpovědí; polykal, dokud nebyl schopný říct odpověď, aniž by propukl v pláč. „Já jsem ne-„
„Nepojedeš tam beze mě, Bille. Konec příběhu,“ přerušil ho Tom a převalil se na bok bez dalšího slova.
Bill nevěřícně na svého bratra zíral. „Nemůžeš mi zakázat jet.“
„Je to taky moje dítě.“ Tom se neobtěžoval otočit zpátky, takže Bill obešel obří postel, aby se mohl na Toma podívat.
„Polib si prdel,“ řekl méně rozzlobeně, než chtěl.
„Oh, to bylo originální.“
„Víš co… prostě na mě nemluv. Cokoliv chceš říct, prostě to polkni.“ Rozhodil Bill rukama a odešel zpátky na svou polovinu postele. „A víš ty co? Je to možná taky tvoje dítě, ale je to kurva moje tělo. A moje tělo bude dělat ty posraný rozhovory.“ Ohodil pryč peřinu a sedl si na kraj, pak upadl do postele a zachumlal se. Slzy, které celou dobu zadržoval, se konečně provalily ven, otočil se pryč od Toma a utřel si oči dřív, než zmáčkl tlačítko vedle postele a ponořil ložnici do tmy.
Komentujte prosím anglicky, díky J. :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
Tom to měl říct dřív..teď zas zbytečně Billa stresuje….
love it when Bill said to Tom that it was his daughter. I really like it. Most of their arguments … is the end xD
I dont want to they argue!!! What will they do when the baby will born? They will go mad…
I love this story. Really!
Love love love! Poor Bill… he must be really depresed… And Tom hasn´t make it easy to him…
O____o To stačí? Sakra, vůbec nevím, co mám na tohle říct. Mám vykulený oči a snažím se pochopit všechno, co se tam děje, ale stejně mi to prostě nejde! Nechci, aby se hádali!:-@
o ne, nehádejte se prosím!
AAA Why is Bill such?? =(
quickly next next!!! xD
I must say it again, you remind me of my own pregnancy. I was scared to death and I hated the father of my baby, I hated my belly, I hated every single person in the whole world! 🙂 But now I must admit that it was one of the best period in my whole life. 🙂 That is why I can understand Bill´s feelings, but I can understand Tom´s feelings as well. Of course, the fighting between the twins makes me sad.
Ooh mein Gott… Mmm… Bill me incredibly angry. He behaves as a spoiled child. "I want … This is unfair" etc… :-/But a child is a child and not an adult, reasonable man. Although Bill does not seem always reasonable. Yeah, I understand him… He is pregnant and never would have thought it. I do it on one side sorry.
But I think Tom has a greater truth anyway. He looks forward to the baby, he would like to enjoy.I am glad that he finally said what he thinks. Although he said maybe at the wrong time, but still.Finally, it was heard. And he saw how Tom must feel. I´m sorry for both boys. Quarrels were interesting. And Tom could buy the nicotine plaster ;))