Vyléčím tě láskou 31.

autor: Rachel

Billovo tělo celé strnulo jako solný sloup a Bill poplašeně zamrkal víčky s dlouhými řasami. Cítil své srdce, prudce bušící, až někde v krku a ani v nejmenším nemohl nalézt svůj hlas, který se během vteřiny vytratil někam do neznáma. Nemohl tomu uvěřit. Tohle nemohla být pravda, jen krásný sen. Sen v podobě nádherných mandlových očí, do kterých se právě upíral překvapený pohled těch Billových a ke kterým Bill vzhlížel. Opravdu byly skutečné… nebo už myšlenky a vzpomínky na ně nadobro ovládly Billovu zmatenou mysl? Seděl na své nemocniční posteli, neschopen jediného slůvka či pohybu a modlil se, aby tahle chvíle, tenhle sen nikdy neskončil. Aby mezi dveřmi opravdu stál ten, pro něhož jediného Billovo srdce hořelo láskou. Aby tam stál…

„Ahoj,“ Tomův tichý hlas protrhl ticho v pokoji a jeho majitel pomalu vzhlédnul k čokoládovým očím, které se na něj upíraly. Bál se, moc se bál, co v nich spatří. Strach z Billovy následující reakce byl silnější než cokoli jiného a Tom jej cítil – přesto však nechtěl ustoupit ani o krok dozadu.

„A-a-ahoj,“ Billovy rty téměř neslyšně vykoktaly jedno jediné slůvko a černovlasý chlapec jistě začínal pociťovat, jak se mu ztracený hlas opět začíná vracet. I přesto však cítil rychle tvořící se knedlík v krku, proto jen rychle zavřel pootevřená ústa a sklopil pohled. Přes jeho tělo přeběhl mráz jen při pomyšlení na to, že tu právě není sám. Nebyl tu sám a také věděl, že tohle není sen, ale skutečnost. Všechny útroby jeho těla se sevřely nervozitou a strachem, když se k jeho uším dolinul nádherný, sametově zbarvený hlas toho, koho by tu teď Bill očekával ze všeho nejmíň. Srdce se mu rozbušilo jako o závod a v jeho nitru vzplanulo malé, sotva znatelné světélko naděje. A Bill jej cítil. Cítil… a věděl, že tentokrát už mu nesmí dovolit zhasnout jeho malý plamínek.

„Přišel jsem se podívat na tvůj zdravotní stav a… chtěl bych tě prohlédnout,“ oči mladého lékaře pomalu pozvedly svůj pohled a Tom cítil, jak se na okamžik střetnul s tím Billovým. Teď se mělo rozhodnout o tom, jestli mu černovlasý chlapec vůbec dovolí být mu nablízku a být v jeho přítomnosti. Jeho srdce vynechalo jeden úder… a nato se opět rozbušilo o něco rychleji, když se pohledu jeho tázavých očí naskytlo krátké pokývání hlavou. Billova černá hříva se mírně zatřásla a Bill souhlasně, přesto však stále překvapeně, kývl. Pomalu se na posteli pootočil zády k mladému lékaři a tiše vydechl. Jeho víčka se automaticky přivřela a řasy zamihotaly, když za sebou uslyšel tiché, stále blížící se kroky, a cinkot lékařského náčiní. Zhluboka se nadechl a nato za sebou pocítil sladký, vznášející se opar sladké, tolik milované vůně. Věděl a také začínal pociťovat, že tohle bude ještě zajímavé…

Celou dobu, kdy Tom Billa prohlížel, nepromluvil žádný z nich ani slůvko. V pokoji panovala až velmi tichá atmosféra, mísící se s rychle houstnoucí tmou, a ačkoli taková mezi oběma chlapci nikdy nebyla, tentokrát by se dala krájet. Žádný z nich se neodvažoval ani nadechnout, natož promluvit. Zatímco se Bill snažil ovládnout třas svého těla a uklidnit své prudce bijící srdce, Tom bojoval s něčím úplně jiným. Jeho mozek a všechny smysly mu vypověděly službu a on se ani v nejmenším nedokázal na nic soustředit. Zatímco Bill stál u postele a pozoroval, jak mu přístroj měří tlak, Tom ani s největším úsilím nedokázal věnovat ani špetku své pozornosti malým ukazujícím se čísílkům nebo Billovu zdravotnímu stavu. Prohlížel jej tak jako obvykle, jeho myšlenky se však toulaly někde úplně jinde. Nedokázal svůj mozek zkoncentrovat a ani nechtěl. Billova blízkost jej zbavila veškerého jeho úsilí a Tom cítil své prudce bušící srdce až někde v krku. Nechápal to. Neviděl jej snad týden a za těch pár dní se všemožnými silami snažil zbavit myšlenek na něj. Stačil však jen okamžik, Billova nezaměnitelná vůně a jeho nádherné hluboké oči, ve kterých se dokázal topit celé hodiny. Nikdy by od nich neodtrhl pohled těch svých, i kdyby tisíckrát chtěl.

„Tak… zatím v pořádku. Srdce i tlak dobré, zapíšu si ty výsledky, ale myslím, že nikde nejsou… sakra…“ Tomova slova se zasekla v půli věty a Tom očima vyhledal svou propisku, ležící na zemi, která mu vypadla z jeho štíhlých prstů. Už už se pro ni shýbal… stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. Štíhlé prsty s černými nehty po ní pomalu přejely, aby ji mohly uchopit a černovlásek ji pomalu vzal ze země do své dlaně. Opatrně se postavil… jaké však bylo jeho překvapení, když ucítil na své tváři Tomův horký dech. Pomalu sklopil svůj pohled před tím Tomovým a vztáhnul své prsty s propiskou k těm jeho. Cítil, jak se jich lehce, jen velmi jemně dotkly ty Tomovy – a při pohledu na jejich dlaně snad ani v té nejmenší existující vzdálenosti už věděl, že není cesty zpět.

Opět si byli blízko, tak blízko, jako ještě před pár dny. Zrychlené výdechy jich obou do sebe narážely a oba chlapci cítili sílu tohoto okamžiku všude, všude kolem sebe, v každé minutě i vteřině času, který kolem nich nemilosrdně ubíhal. Bylo to poprvé, vůbec poprvé za těch pár dní, co u sebe stáli v tak malé, těsné vzdálenosti. A oba si to uvědomovali. Jak Bill… tak i Tom, jehož poslední zbytky myšlenek a rozumu se začaly ozývat někde daleko v jeho hlavě…

Hleděl do těch potemnělých, čokoládových očí, které před ním neustále utíkaly. Hleděl do té jemné, krásné tváře, očima zkoumal každý, byť sebemenší pramínek uhlově černých vlasů. Pozoroval narůžovělé měkké polštářky, ze kterých sotva slyšitelně unikal jeden výdech za druhým. Cítil, jak každé zamrkání, každý, byť sebemenší pohled naplňuje jeho zoufalé nitro a srdce až po okraj tím, co v posledních dnech tolik postrádal. Zavrtěl hlavou, s očima stále upřenýma někam do Billovy sklopené tváře. Až teď si uvědomoval, jak sobecký a hloupý byl, když si myslel, že mu čas pomůže na něj zapomenout. Až teď si uvědomoval, jak hloupý byl, když si myslel, že jeho život bude pokračovat dál i bez něj. Co si to proboha jen nalhával? Až teď, teď, když hleděl do té krásné tváře si uvědomoval, jak moc mu chyběla. Jak moc mu chyběla jeho záře, jeho smích, jeho láska. Jak moc mu chyběl on. Každou vteřinou Toma naplňoval, byť jen tím, že byl u něj. Naplňoval Toma, i jeho ztrápené srdce, jehož pláč se odrážel někde v Tomově mozku.

Tom cítil, jak mu srdcem projel ostrý nůž a přivřel víčka. Ne, tohle nemohl být konec! Nemohl… přesto však byl. A Tom to cítil. Bolelo to, tolik to bolelo. Přivřel víčka a bolestně sklopil pohled, zatímco si první slza našla cestičku po jeho tváři.

„Proč pláčeš?“ tichý hlas protrhl ticho mezi nimi a Bill se opatrně zadíval do Tomovy tváře, která k němu vzhlédla. Píchlo jej u srdce, když na ní spatřil lesklé stopy po slzách. Pohled Tomových očí, plných slz se na něj upřel a Tom i přes ně mohl vidět tu nádhernou čokoládu, kterou tolik miloval. Opravdu nevíš proč, Bille?

„Protože… protože jsem svou vinou ztratil to nejkrásnější, největší štěstí, jaké mě kdy mohlo potkat,“ zašeptal a na okamžik se odmlčel, dívajíc se, jak Bill sklopil svůj pohled někam k jejich nohám.

„A uvědomil jsem si to až teď. Teď, když už není žádná další šance a je konec. Nikdy si neodpustím to, co jsem zavinil vlastní vinou. Už je pozdě na to, abych to mohl odčinit… a je pravý čas na to, abych odešel,“ zašeptal a se slzami v očích se naposled zadíval do té, pro něj nejkrásnější tváře na světě. Věděl, že už ji nikdy neuvidí.

Jeho kroky se pomalu stočily k bílým, nemocničním dveřím, zastavilo je však něco, v co Tom ani trošku nevěřil. Neměl ani tu nejmenší špetku naděje, že by se to mohlo stát, ta se však teď stala skutečností. Tichý hlas se dolinul k jeho uším – a přinutil jej stočit svůj zrak ke stále stojícímu stvoření ve ztmavlém pokoji, nořícím se do tmy.

„Tome… Tome, počkej,“ Billův hlas byl jako světlo, jako nádherné světlo ve tmě, plné beznaděje, ve které se Tom právě utápěl. Dokonale ji celou protrhnul, zatímco jeho majitel popošel o pár kroků blíž k mladému lékaři. Ať už Tom provedl či se rozhodnul jakkoli, poslední, co Bill chtěl bylo, aby teď odešel.

„J-já… já nechci, abys… abys odešel. Chci abys… abys tu zůstal se mnou,“ zašeptal stále klidným hlasem a opatrně s posledními zbytky odvahy udělal to, co si přál už od okamžiku, kdy Toma spatřil mezi dveřmi. Jeho dlaň pomalu vyhledala tu Tomovu a něžně po ní prsty přejela. Tomův dech se zatajil a Tom pomalu zamrkal na jejich, téměř spojené ruce. Nemohl tomu uvěřit. Bill jej po tom všem, co mu udělal, nevyhodil, a ještě si přál, aby tu s ním zůstal? Ne, to nemohla být pravda.

„Asi… správně bys mě měl vyhodit za to všechno, co jsem… Nezasloužím si…“ nedopověděl, umlčel jej Billův nesouhlas v podobě zavrtění hlavou. Bill to takhle vůbec neviděl. Jeho dech ovanul Tomovu tvář, když nesměle vzhlédnul k jeho očím.

„Proč? Proč, Tome? Proč bych tě měl vyhazovat? Tolik jsem si přál, abych tě mohl alespoň na okamžik znova spatřit a být s tebou… a teď bych tě měl vyhodit? To bych nikdy neudělal. A už vůbec ne jen kvůli tomu, že… že sis potřeboval všechno ujasnit a promyslet,“ šeptl tiše a bolestně přivřel víčka při vzpomínce na jejich poslední rozhovor. Nejraději by jej vymazal ze své mysli. Stejně, jako mladý lékař, stojící před ním. Cítil, že teď je řada na něm… a na něčem, prudce bušícím v jeho hrudi. Jeho prsty jen velmi jemně spočinuly na Billově tváři a on si ji něžně natočil k té své, aby se mohl zadívat do těch nádherných, hlubokých očí.

„Ano, já jsem si všechno ujasnil. Ujasnil… a také si spoustu věcí uvědomil. A hlavně jsem si uvědomil to nejdůležitější – že moji lásku ke krásnému, černovlasému chlapci nemůže nikdo a nic zničit. Ty dny bez něj byly těmi nejhoršími, byly pro mě utrpením. A díky nim jsem si uvědomil, jak moc mi chybí to všechno, jeho láska, úsměvy, polibky, dotyky. Nikdy si neodpustím to, jak jsem se k němu zachoval a jak jsem mu ublížil, protože to bylo to nejošklivější, co jsem mohl udělat. Nikdy jsem ničeho nelitoval víc, než toho, že jsem to byl právě já, kdo mu jeho trápení způsobil. A i když mi to možná neodpustí, chci, aby věděl, že toho lituju a navždy litovat budu. Má láska k němu ale nikam nezmizela. Pořád ji cítím stále víc a víc, i přesto, co se stalo, a vím, že ji cítit budu. I když možná už nikdy nebude naplněná. Mé srdce pro něj hoří stále, milovat jej budu dále,“ Tomovy rty tiše vyslovily poslední slova a Tom se zahleděl do černovláskových překvapených očí, které k němu stále vzhlížely. Billovo srdce vynechalo jeden úder a Bill cítil, jako by se mu měla každou vteřinou podlomit kolena. Nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Stále hleděl do Tomových očí a cítil, jak horké slané kapičky stékají po jeho tváři. Byly tolik upřímné – stejně jako Tomovo krásné čisté srdce. Netušil, co by měl říci. Tom mu sebral všechna slova svým hlubokým vyznáním, kterého měl teď Bill plné srdce a plnou hlavu.

„Tome, o-opravdu to myslíš…“ nedořekl, umlčel jej Tomův ukazováček, lehce položený na jeho rtech. Tom zavrtěl hlavou.

„Ne, nemyslím. Já to vím, Bille. Už dávno vím, že můj život bez tebe nemá smysl,“ zašeptal a upřímně hleděl do Billových očí. I kdyby jej Bill po tom všem odmítl, chtěl, aby znal jeho pocity, aby věděl, že jeho srdce stále patří jen a jen jemu a nikomu jinému už nikdy patřit nebude. A Bill to věděl. Přesto si však stále ještě nebyl úplně vším jistý.

„A-ale, Tome… t-tobě nevadí, že… že jsem tvůj bratr?“ šeptl tiše to, co jej tak dlouho trápilo, Tomovu odpověď však vůbec neočekával. I v tomto měl Tom jasno – a za svým rozhodnutím si stál.

„Proč by mi to mělo vadit? Nevadí mi to. A víš proč?“ optal se, a když mu bylo odpovědí krátké zavrtění hlavou, sám pro sebe se pousmál. Opravdu je to tak těžké uhodnout? Něžně vzal jeho tvář do svých dlaní a přejel po ní palcem, oddaně hledíc do Billových očí.

„Protože jsem se do tebe zbláznil, černovlásku. A je mi jedno, jestli jsi můj pacient, bratr, nebo láska. Miluji tě… i jako svého brášku a… a taky jako přítele… pokud mě budeš chtít,“ zašeptal tiše a sklopil pohled. Stačil však jen jemný dotek měkké hřejivé dlaně na jeho tváři a on cítil, že jeho láska je, byla a bude opětovaná… ať už se stane cokoli. Bill si lehce natočil Tomovu tvář k té své, zatímco po té jeho stékaly další a další slzy. Nemusel o ničem dlouho uvažovat. Cítil sílu tohoto okamžiku – a chtěl jej udělat ještě krásnějším.

„Hlupáčku můj. Opravdu si myslíš, že bych ti dokázal dát košem?“ přes Billovy rty přelétnul jemný úsměv a Billovy oči se upřely do těch Tomových. Nemusel říkat už nic. Jeho oči napověděly Tomovi vše, čím si potřeboval být jistý. Jeho oči… a také polibek na Tomových rtech. Oba se do něj šťastně usmáli, přeci jen se však ještě Tom od Billa malinko poodtáhl. Cítil poslední zbytky viny a výčitky, proto provinile sklopil pohled.

„Bille, j-já… Vím, že jsem se choval jako hlupák, sobec a zbabělec a že jsem ti ublížil. Mohl bys…“ jeho slova byla přerušena Billovým ukazováčkem a s jemným úsměvem na jeho rtech.

„Nemám ti co odpouštět, Tomi,“ zavrtěl hlavou a znova vyhledal jeho rty těmi svými. Oba si užívali nádherné polibky, plné lásky a citů k tomu druhému, po kterých oba tolik dlouho toužili. Konečně je mohli cítit a nechat se jimi unášet, nic už pro ně nemohlo být krásnější. Jako by rázem byly tím jediným, co oba chlapci dokázali vnímat, kromě rtů toho druhého kolem nich nic neexistovalo.

„Tolik jsem si přál, aby se tohle splnilo. Bál jsem se, měl jsem strach, že… že už tě nikdy neuvidím. A najednou jsi zase tady, tady u mě,“ Billovy rty se pomalu odpojily od těch Tomových a Bill se pousmál, dívajíc se do Tomovy tváře. Stále tomu všemu nemohl uvěřit – stejně jako Tom, který se však nad Billovými slovy zamyslel. Moc dobře věděl, díky čemu mohl právě tyto okamžiky prožívat. Pousmál se a jemně naznačil Billovi, aby s ním o pár krůčků popošel.

„Ano a víš, díky čemu? Díky tomuhle,“ pousmál se a vztáhnul ruku po světle růžové knížce na Billově nočním stolku. Billova tvář mírně zbledla a Bill poplašeně zamrkal. Až teď mu začínala docházet Tomova předchozí slova. Mé srdce pro něj hoří stále, milovat jej budu dále…

„T-ty… ty jsi četl… a-ale…“ vykoktal překvapeně a jeho tváře nabraly lehce růžový nádech. Stačilo však jen, aby ucítil na svých vlasech něžné pohlazení a okamžitě pozvedl svou tvář k té Tomově. Tom se mile pousmál a jemně mu pramen havraních vlasů zastrčil za ucho.

„Ano, četl. A jsem rád, že jsi to napsal, protože… protože bych jinak nikdy nezjistil, co ke mně přes to všechno cítíš. Ty jsi mě k sobě přivedl, Billi. Ty a tohle,“ zašeptal a s pohledem, upřeným do hlubokého moře čokolády položil svou dlaň na místo, kde Billovi pod kůží bilo šťastné srdce.

„Už nikdy tě neopustím, lásko. Slibuju,“ šeptl upřímně a na důkaz svého slibu se sklonil k Billovým rtům.

Jejich vzájemné polibky se v sobě proplétaly rychle, stejně jako se jejich dlaně ztrácely v dlaních toho druhého. Oba cítili sílu tohoto okamžiku. A oba cítili novou, čistou lásku, planoucí jasným, hřejivým plamenem v jejich srdcích.