Advent 15.

autor: Lorett & Sajü

Třetí advent… zbývá už jen týden

Unaveně se svezu do křesla, který je pošoupnutý kvůli stromečku blíže ke krbu. Nemusím si dál tisknout teplou mikinu ke svému tělu, neboť oheň sálající z krbu je příliš žhavý a zahřívá mě. Přivřu víčka. Jsem vyčerpaný. Poslední noci jsou zvláštní. Pokaždé se mi zdá ten samý sen, odehrává se však v jiném prostředí, ale pokaždé jsem tam já, moje panenka a babička. Hledáme nějakého starce, který by nám měl pomoci, aby tu moje panenka zůstala na věky věků, ale nikdy se nám to nepodaří, protože vždy na nás zaútočí něco jinýho. Jednou je to šelma, pak nějaká zlá, ledová královna. Připadám si už vážně jak šílený. Jsem dospělý, a přesto se mi zdají sny jak v nějaký pohádce. Jak trapný… zavrtím nad sebou samým hlavou a konečně začnu vnímat svět kolem sebe. Z televize se ozývají rolničky, zase dávají nějaký film o Santovi. Otevřu nejprve jedno a následně i druhé oko. Billi sedí před gaučem, na zemi, zachumlaný v mojí mikině, v ruce drží hrnek s horkou čokoládou a v druhý koblihu. Pozoruje se zaujetím film se Santou a nevnímá svět kolem sebe. Kdykoli mu řeknu já nebo babička, že dávají pohádky nebo takové filmy, přilepí se k obrazovce a pohled odtrhne až ve chvíli, kdy spustí reklamu nebo film skončí. Zaujatě ho pozoruji. Jeho tvář je tak… klidná, vyrovnaná, kdežto ta moje vypadá čím dál tím ustaraněji.

Pohledem utkvím na věnci. Dnes zapálíme už třetí svíčku. Ani se nenadějeme a přijde poslední advent. Co když zmizí? Co když nestihnu udělat nic pro to, aby tady se mnou zůstal? Aby mi nikdy neodešel a byl tu se mnou až na věky? Nikdy jsem si nemyslel, že se zamiluju Jo, když jsem byl malý kluk a dědeček s babičkou mi vyprávěli pohádky, tak jsem si přál být zamilovaný, ale od mých 15ti až do osudnýho prvního adventu jsem si byl téměř jistý, že JÁ se nikdy nezamiluju. A vlastně jak je to mezi mnou a ním? Vím, že jsem jím poblázněný, že z něho šílím, ale jaký mezi sebou máme vztah? Je to moje panenka, takže to je jasný…

„Tomi?“ zašeptá skřehotavě to nádherný stvoření, když se postaví na nohy a zachumlá se víc do mojí mikiny. Usměju se na něj a vztáhnu k němu ruce, čímž ho vybízím, aby se usadil na můj klín. Moji nabídku přijme, udělá několik krátkých kroků ke mně, posadí se čelem na můj klín, nohy mi obmotá okolo pasu a ruce položí na má ramena. Sakra, nebyl to zrovna skvělý nápad. Cítím, jak pod prádlem značně tvrdnu. Rozechvěle mu dlaní odhrnu vlasy z čela a něžně se otřu rty o ty jeho. Usměje se do polibku a opře si čelo o to moje. Celý se chvěje, když dlaněmi hladím jeho záda. „Tomi,“ zašeptá, když mu odhrnu vlasy z krku. Potřebuju se ho dotýkat, líbat jeho křehkou kůži, i když vím, že bych jednoduše neměl. Je tak křehký, nevinný a já si pak vyčítám, že jsem ho snad poskvrnil? Ale jde se ovládat při něm? Při tak dokonalém a nádherném stvoření, jako je on. Zakloní hlavu na stranu, polibky laskám jeho jemnou kůži na krku, sjíždím na klíční kosti. Laskám ji a mazlím se s ní, jako s nejdražším porcelánem. A vlastně ona je z porcelánu. Z toho nejdražšího.

Přivírám slastí víčka, když ji saju mezi rty a pouštím ji ven. Nehty přejede po mých ramenou a napne se na mém klíně. Odtrhnu se od jeho krku a přitulím si ho k hrudníku. Rychle dýchá a tiskne své roztřesené tělo na to moje. Přejedu dlaněmi přes jeho záda na boky a usměju se na babičku, která zrovna vešla do obýváku. Kývne hlavou, mrkne na mě a vezme si kabátek z věšáku. Potichu se vypaří z baráku a mně je jasný, že jde na polední kávu k sousedce ve stejném věku.

Pořád mi vrtá hlavou, jakže se proměnil. Jsem za to šťastný. Jsem šťastný za to, že může být součástí mého života. Ne jako panenka, ale jako bytost. Jako člověk, který cítí a vnímá vše, kolem sebe. Jako člověk, který používá všechny své smysly tak, jak je používám já. Přivřu víčka a natisknu si jeho tělo blíže k tomu svému. Položí si uvolněně hlavu na moje rameno. Pod doteky cítím, jak se jeho tělo stále chvěje. Je to jako poprvé. Jako poprvé, kdy jsem jeho tělo sevřel v náručí a cítil jsem, jak se třese, chvěje pod mými doteky. Je to jako na začátku, a přitom jsme tak blízko konce.

„Billi?“ zašeptám do ticha. Zhluboka se oba nadechneme. Jen tiše zamručí na znamení, že mě poslouchá a dává mi prostor k mluvení. „Pověz mi, jak to, že jsi se proměnil?“ zašeptám potichu a přejedu mu po delších černých vlasech, splývající po jeho ramenou dolů.
„Proměnil?“ zeptá se potichu. Přikývnu hlavou. „Já nevím, Tomi. Ležel jsem celý den v té krabici, byl jsem sám a přál jsem si, abych se proměnil, i když jsem věděl, že to nepůjde. Všude byla příšerná tma,“ zašeptá a otřese se. Poslouchám každé jeho slovo. Poslouchám, co mi vykládá. „Odpočíval jsem a najednou jsem cítil, jak mě bolí celé tělo. Všechno mi přišlo najednou úzké a stísněné. Bál jsem se toho, co se to se mnou děje, ale krabice, ve které jsem ležel, začala po stranách praskat a mě tělo začalo bolet ještě víc. Byla to palčivá bolest, do očí se mi naháněla ta voda. Teda… slzy a-a já nevěděl. Bál jsem se, a pak jsem se vyprostil z té krabice a všechno se začalo zvětšovat. Moje nohy, ruce, tělo, hlava. Najednou j-jsem… byl jsem jako ti lidé v obchodě, jako ty. Nevím, jak se to stalo, j-já…“ šeptá rychle, koktá. Zalapá po dechu a na rameni můžu zřetelně cítit jeho slzy. „Chico, víš, ten můj kamarád z hračkářství, mi povídal, že jen PÁR panenkám se stane to, že v době Adventu ožijí a-a já… já byl ten vyvolený, Tomi, jen pořád nevím, proč já. A-a mám strach, že tě budu muset opustit. Že se probudím a-a t-ty už vedle mě nebudeš, protože budu zpátky v krabici, nebo mezi těmihle všemi panenkami, T-Tomi, já se tak bojím…“ zaskřehotá. Hlas mu přeskočí díky vzlyku, který ze sebe vydal a jeho upřené oči mě začnou rentgenovat pohledem. Srdce mi buší neuvěřitelnou rychlostí a hrudník se mi zvedá tak rychle, že čekám, kdy přijdu o dech. Několikrát zamrkám při představě, že by byl znovu jen panenkou.

„V době Adventu?“ zašeptám potichu a setřu mu opatrně rukou slzy z tváří. Beze slova přikývne na mou otázku a znovu hlasitě zavzlyká. „Postarám se o svou vyvolenou panenku, slibuji ti to,“ šeptnu mu do vlasů, když cítím, jak se díky mému neustálému hlazení uvolňuje a přestává plakat. Tolik důvěry, kolik má v očích, jsem neviděl nikdy u nikoho. Věří mi a já ho přeci nesmím zklamat. Přišel bych o to nejvzácnější, co mám. Vím, že mi babička říkala, že slibovat se nemá, dokud nemá člověk jistotu, že slib může dodržet, ale jsem si jistý, že pro tento slib udělám maximum. Udělám všechno pro to. Přivřu víčka a zhluboka se nadechnu.

Zvednu se i s ním v náručí a přejdu k sedačce, na kterou se s ním položím. Přehodím přes něj bílou, jemnou deku a pohladím ho po vlasech.

„Spinkej, panenko,“ šeptnu a sleduju, jak pomalu zavírá víčka a tvář tiskne do mé dlaně, kterou ho hladím po obličeji.

Už jen týden…

(…)

Rudolf Schinbert… Rudolf Schinbert… Rudolf Schinbert… pořád mi zní v hlavě, když se dívám na krabičku, kterou držím v ruce. Přejedu prsty po okrajích a usměju se. Co bych bez něj dělal? Co bych dělal, kdyby se nikdy neprobudil? Opřu si hlavu o opěrku na křesle a z kapsy u kalhot vytáhnu telefon, který jedním zkušeným pohybem otevřu a najedu si na Andreasovo číslo. Jeho máma zjišťuje adresy, telefonní čísla a různé blbosti. Potřebuju ho najít.

„Andreasi?“ usměju se lehce do telefonu, když se ozve kamarádův hlas.

„Jo? No nekecej, že ses taky ozval,“ zasměje se a já můžu slyšet smích Georga v pozadí.

„Co děláte dneska večer?“

„Jdeme do klubu, měla by tu být nějaká rocková kapela, pojď taky,“ zaprosí hraně, jako to dělá vždycky. Netrvá dlouho a já kývnu. Alespoň nebudeme s mojí panenkou pořád jen doma a vezmu ji, aby viděla i něco nového, co možná ani neslyšela, a zároveň se tam s Andreasem domluvím. Nezbývá tolik času a bůhví, kde ten stařeček je. Na krabici je uvedeno, že byl dovezen z Paříže, i přesto, že jeho tvůrce je Němec.
Tak doufám…

Bill

Pootevřu ospalá víčka. Zdál se mi tak překrásný sen. Všude padal sníh, byl jsem tam já s Tomem a drželi jsme se pevně za ruce. Miluju sny s ním, jsou vždy tak krásné. Nadzvednu se na loktech, pohledem sklouznu na okno, za kterým se pořád snášejí vločky sněhu. Je to tak krásné, jen tak sedět, nechávat se hřát ohněm z krbu a pohled nechávat unášet s vločkami. Rozhlédnu se kolem sebe, ale obývák zeje prázdnotou, až na mě. Postavím se, rychle vyběhnu schody a zastavím se před dveřmi Tomova pokoje. Dveře má otevřené, takže stačí jen nakouknout a já můžu vidět, jak drží krabici v rukách. Je to ta krabice, ve které si mě nesl domů. Moje srdce začne silně bušit a já několikrát zalapám po dechu. Copak s ní dělá? Nechce se mě zbavit? Poplašeně zamrkám, jakmile se naše pohledy střetnou. Sklopím bázlivě hlavu k zemi, rozechvělými prsty, které jsou zmrzlé, i přesto, že v domě je takové teplo, si odrhnu vlasy z čela a zvednu pohled znovu k Tomovi, sedícímu na křesle.

„Pojď ke mně, panenko,“ zašeptá, ukáže na místo na svých stehnech a já se na ně bez váhání usadím, když se rozejdu jeho směrem. Sevře mé tělo v náručí tak pevně, aby mě nerozbil, aby mi neublížil, a já jen přivřu slastí víčka. Je to tak nádherné, být někým milovaný. Proč jen se musím toho pocitu co nevidět vzdát? Znovu se pohledem zadívám z okna. Co se mnou bude, až se proměním zpět na panenku? Co? Budu sedět mezi řadou panenek v obýváku a pozorovat člověka, kterého nade vše miluji, jak kolem mě chodí? Budu mu scházet? Bude mu scházet, když s ním nebudu? Zamrkám, když mě pálivé slzy oslepí na pár vteřin, díky čemu vše vidím rozmazaně, a sevřu mezi prsty Tomiho tričko, do kterého zabořím obličej.

„Co kdybychom si dneska zašli do jednoho takovýho klubu? Bude tam i Andreas s klukama a jeden takový chlap tam bude se skupinou hrát muziku. Mám je rád, protože mají tvrdší styl a na kytaru to dávají skvěle,“ zasměje se na mě, aby odlehčil situaci, a když si všimne, že pláču, okamžitě mi začne stírat slzy z tváří. Beze slova přikývnu. Nemusím přemýšlet, neboť kam jde ON, jdu i já. Šel bych na samý kraj světa, jen abych mohl být s ním.

Tom

Je nervózní, a přesto se nic velikého neděje. Poletuje už skoro dvě hodiny po pokoji a rozhoduje se mezi třemi tričky. Je přesto roztomilý. Kdykoli se zeptám, proč vyšiluje, odpoví stručně s rudnoucími tvářemi, že si přeje, aby se mi líbil. Větu, která mě pořád svrbí na jazyku, že nikdo není krásnější než on, si nechávám pro sebe, protože vždy uteče do koupelny. Hodím si přes tričko košili a podívám se na hodinky. Za půl hodiny to celý začíná, nikdy nechodím včas, takže nepřijdeme ani teď.

„Tomi?“ ozve se za mými zády medový hlas, po kterém se okamžitě otočím. Stojí přede mnou snad v nejupnutějších džínách, které má. Obepínají jeho štíhlá stehna. Vždycky, když si to na sebe oblékl Andreas, jsem se mu vysmíval, ale na něm? Vypadá to tak… přirozeně? Tak krásně. Džíny mu drží pásek s velikou sponou a na nohách má kozačky. Přes sebe má malou bundu, která jen tak tak zahaluje jeho záda, ale je nádherný. Nejkrásnější panenka, jaká existuje.

*flashback*

„Vypadáš nádherně,“ zašeptám potichu, když ho pohladím po tváři.

*konec flasbacku*

(…)

Pomůžu mu sundat bundičku, když se posadíme za dřevěný stůl na kožené sedačky. Ač nemám rád tyhle místní kluby, vybavení se mi tu vždycky líbilo, a předpokládám, že se líbí i mojí panence, která fascinovaně přejíždí po kůži sedačky. Andreas se okamžitě přitiskne ke mně a položí před nás červený drink. Nesnáším tyhle sladký drinky, ale dnešní večer tu není podávaný žádný drsný alkohol. Je to tu tak vždycky. Kdykoli tu je někdo z hip hopu nebo rocku, dávají se pít jen slaďárny, což vážně nesnáším, ale dneska si jeden drink vypiju. Proč ne? Pobaveně se otočím na moji panenku, kroutí brčkem jahodou, která mu spadla do drinku. Musím se usmát nad jeho soustředěným výrazem. Skloním se nad něj a odrhnu mu vlasy z ucha a krku.

„Broučku, vydržíš tady chviličku s Gustavem a Georgem? Já hned přijdu, jen něco potřebuju vyřešit s Andreasem, hm?“ zašeptám potichu. Přikývne s lehce našpulenými rty a smutným výrazem a přitiskne se k mé dlani, která spočívá na jeho jemné tváři. Neodolám, něžně ho políbím na rty a pomalu se vysoukám za Andreasem. Vytáhne z kapsy u bundy cigarety, a nabízenou cigaretu okamžitě odmítnu. Nemám chuť, a vlastně jsem naposledy kouřil v noci, na první advent.

„Tak co potřebuješ?“ opře se o zábradlí, u schodů, které jsme vyšli. Máme perfektní výhled na pódium, ovšem nikde nemůžu najít, abych viděl na svoji panenku. Ale věřím, že bude všechno v pořádku. „Hey, prober se, kámo!“ zasměje se Andreas, když do mě drkne.

„Potřebuju, abys mi sehnal adresu na jednoho pána. Jmenuje se Rudolf Schinbert a je z Paříže. Vyrábí porcelánový panenky,“ odpovím na jeho otázku. Jeho pohled se změní na překvapený a rentgenový, než se začne smát.

„Chceš nový dárek pro babičku co?“ drkne do mě a já se zasměju s ním. Kdybys jen věděl, Andreasi. Chci zachránit to, pro co zrovna teď dýchám… svojí panenku.

Ledabyle pokrčím rameny. „Jo. Znáš jí, jak si na nich zakládá… jako kdyby to byly její děti,“ protočím s úsměvem oči. „Tady v těch hračkářstvích už nic moc zajímavýho není, a já jí chci dát něco opravdu speciálního, tak… Co bys pro svého kamaráda neudělal, viď?“