autor: Bubbly
Díky za vaše komentáře, který mě pořád poháněj dál a dál a nutí mě vymýšlet lepší a lepší okamžiky (bez ohledu na to, jak moc bolestné jsou xD) Takže ještě jednou díky za vaši podporu a budu se snažit být stále lepší… Bubbly
Tom neudržel svoje tělo v poloze na židli a pod sedmu ranou biče do Billových bělostných zad se zhroutil na podlahu. Nikdo mu nepomohl, jen vampýři se pohnuli o krok, aby mu byli na blízku, kdyby se chystal zaútočit na jejich pána.
Massen uslyšet tupý dopad Tomova těla na kamennou podlahu vedle měkké medvědí kožešiny. Škodolibě se pousmál a ještě několikrát švihl ostrou kůží. Až když už Tom lapal bolestivě po dechu a Billova záda byla rozedraná do krve, zahodil mučicí nástroj, slezl z Billa a poklekl na zem k Tomovi. Popadl ho za vlasy a zvedl mu hlavu do výše svého vlastního obličeje. Tomův obličej se třpytil několika slzami, které však nepatřily bolesti, ale vzteku.
„Ještě vydrž při vědomí,“ zavrněl jako kotě, když spatřil, že Tom malátně přivřel oči. „Mám pro tebe ještě jednu maličkost,“ pošeptal mu přímo do ucha a znovu vstal.
Vampýři popadli Toma a znovu ho posadili. Tom hnědýma očima jen bezmocně sledoval ubohého a ztrápeného Billa. Tentokrát se i slzy smutku a zoufalství dostaly na povrch. Zaleskly se mu v očích a potom se jako drobné křišťálové perličky snesly po jeho pobledlých lících.
Massen se bavil tou zlomenou touhou o pomoc. Věděl, že Tom teď nezmůže nic a hodlal mu to ještě trochu opepřit. Přál si, aby chlapec trpěl víc než jeho bratr. Nebude těžké svou tužbu splnit. Sám viděl, jak Tom pociťuje Billovu bolest. Jediným plynulým pohybem si serval z těla župan a odhalil tak své pevné, alabastrové a silné tělo.
Bill, který jen ztěžka vnímal realitu, se zapřel na rukou a pokusil se alespoň posadit, když v tom ho silná rula přitiskla zpět k matraci. Nestihl ani zakňučet na jakýkoliv protest, když ucítil Massena mezi svýma nohama. Kdyby byl jen o trochu silnější, kdyby měl alespoň trochu obyčejné krve, možná by ho dokázal odehnat dost daleko, aby se vzpamatoval. Ale v tomhle případě, kdy krvácel a byl polomrtvý bolestí, nedokázal nic. Jenom vykřikl a mohutně zvrátil hlavu naznak, když si Massen prorazil cestu do jeho drobného laního těla.
Tom sebou škubl, zaťal zuby a pokoušel se zahnat tu šílenou bolest, která mu prostoupila vnitřkem celého těla. Byl si vědom toho, co se s ním děje, slyšel naříkat mladšího bratra, slyšel steny Massenova uspokojení. Měl pocit, jako by mu někdo ohavným způsobem znásilňoval duši. Nebyl schopen v klidu přemýšlet, jen se svíjel jako poraněný had, mlátil rukama, jako ptáče, které nemůže vzlétnout.
„Už dost,“ slyšel svoje vlastní slova, která se mu ztěžka drala mezi rty. „Prosím, už dost.“ Neuměl si představit, čím prochází Bill, když Tom cítí tu bolest pouze uvnitř svojí hlavy. Muselo to být jako procházka peklem.
Znovu zaslechl Billovy nářky. Ozvala se v něm touha po pomstě. Netušil, jak to dokázal, ale zbavil se jedinými dvěma pohyby svojí stráže a dokud měl příležitost, vrhl se na Massena, který stále ubližoval Billovi. Ovšem, nepočítal s tím, že Massen přesně tohle očekával. Kdyby to Tomovi došlo, pochopil by, že ho k tomuto chování vyprovokoval.
Najednou ho starší vampýr držel pod krkem a mlaskal. „Tome, jsi tak hloupý, nebo to pouze hraješ?“ zeptal se ho škodolibě. „Mě nemůžeš porazit, to už přece víš.“
Tom zalapal po dechu. „Pusť mě!“
Massen povolil sevření a Tom se po okraji matrace svezl na zem. Chvíli se učil znovu dýchat, a jakmile znovu vzhlédl, Massen už opět stál ve svém lehounkém saténovém županu u dveří, vampýři – strážci ho následovali.
„Přeji dobrou noc,“ usmál se Massen. „A sladké sny, pokud to vůbec půjde.“ S těmi slovy za sebou zabouchl a zamkl těžké dveře.
V místnosti dlouhou dobu vládlo tíživé ticho. Oba slyšeli jen hlasitý tlukot srdce toho druhého. Uteklo několik minut, než se Tom odvážil postavit na nohy a podívat se na Billa. Ten pohled mu znovu vyrazil dech.
„Bille,“ vyděšeně zašeptal bratrovo jméno.
Bill ležel na břiše, dolní polovinu těla měl zakrytou kožešinou, záda zakrvácená, jako kdyby ho potrhalo zvíře. Uplakaný obličej schovaný v polštářích. Ale když zaslechl něžný zvuk svého jména, pomalu pootočil hlavu. Tom už seděl vedle něho, ale bál se ho jen dotknout.
„To nic,“ zašeptal Bill a hlas se mu lámal v každém slově. „Není to poprvé. Už to tolik nebolí,“ snažil se lhát.
Tom se lehce zamračil. „Bille, vím, že lžeš. Cítím to tady. Cítím tu bolest,“ poklepal si na spánek a přimhouřil oči, zatímco Bill je zahanbeně sklopil. „Dovolíš mi, abych ti ošetřil ty rány?“
Bill zavřel oči, přikývl a položil hlavu. Tomovi se zdál tak vyčerpaný, bledý a nezdravý. Bál se, že pokud tohle masivní šílenství bude pokračovat, Bill nepřežije. A to mu nahánělo do hlavy nehezké noční můry a špatné myšlenky.
Uběhla necelá hodina, kdy Billova záda už nekrvácela, ale ani se nehojila. Tmavé podlouhlé ranky krvavě rudě zářily na alabastrové kůži. Bill potichu vrněl ve spánku pokaždé, když se ho Tom opatrně dotkl. Jakmile bratra dostatečně ošetřil, ulehl vedle něho a sledoval jeho tvář.
„Nezměnil se,“ mluvil si sám pro sebe v myšlenkách. „Je pořád stejně krásný, pořád stejně zranitelný. Jen o něco málo silnější, aniž by o tom sám věděl. Přesto ho ale budu bránit do posledního dechu.“
„Já vím, Tome,“ odpověděl mu v mysli hlas a Bill otevřel oči. „Věřím ti. Věřím, že už mě neopustíš.“
Tom překvapeně zamrkal. „Nechtěl jsem tě vzbudit,“ omlouval se.
Bill se pomalu nadzvedl na loktech. „Nevzbudil jsi mě. Byl jsem vzhůru, jen jsem odpočíval. A zaslechl jsem přitom tvůj hlas,“ usmál se opatrně na bratra.
Tomovi nadskočilo spokojeně srdce. Po dlouhé době viděl na Billově tváři spokojený úsměv. Žádná přetvářka, jen neskrývaná upřímnost. Tom si najednou přišel nějak lehčí, jistější sám sebou. A věděl, co musí pro Billa udělat, aby pomohl i jemu. Říkal mu to instinkt.
Stáhl ze sebe obrovské tričko a Bill se při pohledu na jeho dokonalé a vypracované tělo neubránil malému povzdychnutí. Tom slyšel jeho výdech, ale nedal na sobě nic zdát. Billovi se malinko zkrabatilo obočí a po okamžiku okouzlení na bratra nechápavě pohlédl.
„Co to děláš, Tome?“
„Chci, aby ses napil. Potřebuješ sílu.“
Bill vykulil oči v neskrývaném zděšeném překvapení. „Cože po mně chceš? Zbláznil ses? Já ti přece nechci ublížit!“
„Bille,“ vzal ho Tom za drobné zápěstí. „Ty mi neublížíš. Já to vím.“
Bill neměl sílu na protesty, ale pořád si nebyl jistý, zda se umí ovládnout. „A-a-ale, co když… co když se něco stane a já ti… no… ublížím?“ Poslední slovo zašeptal, jako by to bylo něco sprostého.
Tom se pousmál. „Uklidni se, vím, co chci udělat. A ty musíš, pokud se odtud chceš dostat živý. No tak, Bille,“ přemlouval ho, když chlapec vrtěl hlavinkou. „Nenuť mě tě donutit násilím.“
Bill stáhl hlavu dozadu a ramena k sobě. V očích měl na zlomek vteřiny strach, ale jakmile pohlédl na Tomův hebký krk, malátně přivřel oči a polkl. Stáhl horní ret dozadu a vycenil zuby. Tom se ani nepohnul, jenom čekal, až Bill najde odvahu a kousne ho.
Netrvalo to dlouho, co se Bill naklonil k bratrovu krku a nejprve mu rty něžně přejel po krční tepně. Tom zavřel oči, když pocítil nepříjemné bodnutí a prořezávání ostrých zubů pod kůži. Zatnul svaly a čerstvá karmínová krev se vyvalila ven jako rudý vodopád. Bill začal hltavě polykat. Když v Tomovi ustala bolest, nahradil ji jiný pocit, velmi blízký příjemnému vzrušení. Nezdálo se, že by mu Bill ubližoval, ba naopak. Tom měl dojem, že ho líbá na kůži, hladí ho bříšky svých prstů a uspokojuje jeho touhy. Zajel Billovi prsty do černých vlasů a přitiskl si jeho hlavu co nejblíž ke svému krku. A Bill se nebránil, jen přijal, co mu bylo určeno.
Odtáhl se mnohem dřív, než by měl. Otřel si poslední kapičku krve ze rtů a naposledy polkl sladkou měděnou chuť krve. Pak se podíval na Toma, který ho upřeně sledoval.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Proč jsi přestal?“ odpověděl Tom otázkou.
Bill se slabě pousmál. „Možná jsi silnější, ale co se týče pití krve, nemáš jí o moc víc než jiní. Nechtěl jsem ti ublížit.“
Tom chápavě pokývl hlavou, ale nezdálo se, že by čemukoliv věřil. Měl svůj názor na svou neméně nebezpečnou proměnu.
„Jaké to bylo?“ ozval se zase Bill a zvědavě zvedl obočí.
Tom vydechl. „Ze začátku to bolelo, ale potom… Potom to bylo příjemné, vzrušující.“
„Jako?“
Tomovi se slabě začervenaly tváře. „Jako orgasmus.“
Bill netušil, jestli má být spokojený nebo trochu vystrašený, ale když viděl Tomův blažený výraz, rozhodl se pro první možnost. S úsměvem se stulil Tomovi do náruče. Tom ho objal a prsty se opatrně probíral jeho havraními vlasy.
„Jsem šťastný, že jsi zase u mě. Tolik se mi stýskalo,“ zamumlal do jeho oblečení.
„I já jsem rád, že tě mám zase u sebe. Málem jsem strachy umřel,“ zpovídal se Tom mladšímu bratrovi.
Bill zavrněl jako kočka a zavřel oči. Tom ho ještě několik minut hladil po vlasech a sledoval, jak se Billův dech uklidňuje a jeho tep zpomaluje. Díval se, jak to malé černovlasé klubíčko usíná s takovým úsměvem, který u něj nespatřil už hodně, hodně dlouho…
autor: Bubbly
betaread: Janule
ježiš, já pomalu ani nedejcham to je tak nádherně napsaný ;D…..jen tak dál xDxDxD
to bylo krutýýý….ale naštěstí tyn konec byl něžnej..x)
Ane nevím,koho z nich je mi více líto….Zasloužili by si aspoň na chvilku trošku štěstí,kdoví,co si ta potvora nadržená upírská ještě vymyslí!!!
ach, ten konec byl nádhernej. Moc se těšim na další díl.
to je krasny přirovnání…ta potvora nadržena upírska…no snad uz da pokoj…ješte neco udela Tomčovi a nerozdejcham to