Vyléčím tě láskou 32.

autor: Rachel

Ranní paprsky právě vycházejícího slunce zvědavě shlédly na právě se probouzející město a prodraly se každou, byť sebemenší skulinkou. Prozářily celé, ještě spící město, zhlédly se v každém okně – a svým jasem a teplem zalily celou ztichlou ordinaci. Zvědavě nakoukly dovnitř, a když se jejich pohledu naskytla rozzářená tvář mladého lékaře, radostně zazářily ještě více a pohladily jej po tváři, odbíhajíc si za svou další prací.

Na Tomových rtech se usídlil milý úsměv a Tom si poposedl na své lékařské židli, na které až doteď seděl. Trošku pozdvihl hlavu a zeširoka se usmál při pohledu na město, koupající se v blyštivých odlescích třpytivého slunce. Sám pro sebe se pousmál. Miloval tyhle letní červnové dny a vůbec mu nevadily vysoké teploty, vedro nebo neexistující stín. On léto miloval a neexistovalo nic, co by mu mohlo jeho radost z něj zkazit. A dnes už vůbec ne…

Pomalu dožvýkal poslední sousto své dnešní snídaně a pohodlně se opřel o opěradlo své židle, zasněně přivírajíc víčka. Dnes ráno vstával nevyspalý dřív než obvykle, cesta do nemocnice také nebyla zrovna nejrychlejší a Tom si už od brzkých ranních hodin zapisoval stále další a další objednávky svých pacientů, i přesto mu však úsměv z jeho rtů ani na okamžik nevymizel. Ba právě naopak. I přesto, že spal sotva jen pár hodin a v příštích týdnech měl pracovat téměř nepřetržitě, se stále usmíval, nebo alespoň šťastně uculoval. A proč by také ne? Probudily jej paprsky, lehce hladící jeho tvář, byl na začátku nového, krásného dne. Proč by se měl mračit a být naštvaný? Uvnitř se cítil krásně a neuvěřitelně šťastně, neexistoval nikdo a nic, co by mu mohlo jeho pocity zkazit. Moc dobře věděl, komu za ně vděčí…

Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a motýlci v jeho bříšku jako by rázem ožili, když se v Tomově zasněné mysli vynořil obraz černovlasého chlapce. Přivřel víčka ještě pevněji a s úsměvem se nechal unášet tou krásou, která se mu znova zjevila před očima tak, jako včera večer, a Tom si jen s prudce bušícím srdcem vybavoval vzpomínky na něj. Povídali si ještě dlouho, dlouho do noci, a s úsměvy na tvářích si užívali blízkosti toho druhého. Jejich dlaně i prsty si vyměňovaly jemné, láskyplné dotyky, dokud spolu nesplynuly v něžném spojení, zatímco se jejich majitelé dlouze a procítěně líbali do poklidného večerního ticha a odlesku hvězd, které kolem nich vytvářely krásnou, romantickou atmosféru. Neexistovalo nic a nikdo – jen oni dva, jejich rty a srdce, bijící pro toho druhého. Jejich polibky se stávaly stále pomalejšími a pomalejšími a po posledním lehkém polibku oba usnuli v hřejivé náruči toho druhého. Tedy, Bill usnul. Tomovy oči zůstávaly stále otevřené, a když Tom po chvilce bdění shlédl někam ke své náruči, jeho úsměv už nemohl být šťastnější. Dřímalo v ní to nejkrásnější, nejkřehčí stvoření, jeho stvoření, jeho Bill. Nic už nemohlo být pro Toma krásnější. Nic než pocit, že má svou lásku opět u sebe. Projel Tomovým tělem v jedné vteřině a zahřál jeho srdce, bijící pro jeho černovlasou, spící krásku.

A byl to právě on, díky čemu se dnes už od rána Tom usmíval a byl šťastný. Vlastně už od včerejšího večera, kdy opustil Billův pokoj, aby za necelou hodinu mohl vklouznout pod svou peřinu doma a nechat se unášet myšlenkami a sny o něm. Neměl důvod se mračit. Opět měl svého Billa u sebe, jeho život, opravdový život byl znova zpátky a on už neměl, co by si víc přál. Všechna jeho přání se splnila a on za to byl neskonale vděčný. Co na tom, že měl svůj pracovní stůl zahlcen stohy práce? To největší štěstí, svou lásku, měl u sebe, nosil ji ve svém srdci a miloval ji – a věděl, že už si ji nenechá nikým a ničím vzít…

Naposled se protáhl a zazíval, a nato zvědavě zamrkal na stůl před sebou. Nevěděl ani, kolik je hodin. Myšlenky na černovlasého chlapce úplně ovládly jeho mysl a Tom jen sám nad sebou zavrtěl hlavou. Jestli si ještě do této chvíle myslel, že právě on nepatří mezi zamilované blázny, pak se mýlil. On jím skutečně byl! Sám pro sebe se pousmál nad tou skutečností a pohledem přejel po svých hodinkách na zápěstí. Jeho srdce poskočilo radostí, když se jeho očím naskytlo sotva pár minut po sedmé a Tom se pousmál. Tohle byla doba, kdy chodil Billa prohlížet a navštěvoval jej – a teď už nechtěl čekat ani minutu. Za těch pár dní, co byli bez sebe, se mu opravdu stýskalo a Bill mu chyběl, ačkoli si to mladý lékař odmítal jakkoli připouštět. Nechápal, jak to bez něj mohl tak dlouho vydržet, jediné, co však teď chtěl, bylo jít za ním. Nejen, že chtěl Billovi těch pár dní vynahradit, ale… také chtěl být s ním a znova jej vidět… Neváhal už ani minutu. Pečlivě zasunul svou židli a s úsměvem na rtech vyběhl ze své ordinace ven na chodbu.

Ztichlé nemocniční chodby byly stále ještě poloprázdné a tichou ozvěnou roznesly každý Tomův krok, když jimi Tom procházel. V bříšku se mu opět roztančilo hejno motýlků a on cítil, jak jeho nitro sevřel pocit štěstí. Netušil proč, ale dnes se na Billa těšil snad víc než kdy předtím. Možná to bylo tím chvilkovým odloučením, díky kterému se Tom nemohl dočkat, až jej znova spatří. Chtěl si užívat každé minuty v černovláskově blízkosti… a tak se to také rozhodl udělat. Jeho prsty tiše zaklepaly na bílé dřevo a po několika vteřinách jeho dlaň pomalu spočinula na bílé klice, za kterou zatahala…

Celý Billův pokoj se koupal ve sluneční záři a pronikaly sem tisíce a tisíce paprsků, které Toma oslepily hned jak vešel. Tiše se nadechl a párkrát zamrkal, dokud si jeho oči nezvykly na tolik jasu, který se jim naskytl. Pomalu si je protřel, a konečně se rozhlédl po celém nemocničním pokoji. Jeho srdce se rozbušilo o poznání rychleji a dech se na okamžik zastavil, když spatřil v bílých peřinách to, co bylo v jeho životě tím jediným a zároveň největším štěstím. A nejen štěstím, ale také láskou, ke které teď vzhlížely Tomovy oříškové oči. Jen velmi pomalu a tiše popošel blíž k posteli a zadíval se na stvoření na ní.

Ležel tam spící, přesně tak, jak jej tu Tom včera uložil. Ničím neporušený, křehký a stále nádherný tak, jak jej Tom miloval. Nemohl se na něj vynadívat. Jeho spící tvář by mohl pozorovat celé hodiny, mohl by ji srovnávat s tisíci a tisíci jiných. Žádná by se jí nevyrovnala, ani jedna by u něj ani z poloviny nedovedla vyvolat to, co právě ta Billova, tím si byl Tom jist.

Jeho tvář se pomalu sklonila někam k bílé peřině a šla níž a níž, zatímco se Tom opatrně posadil na okraj postele. Podvědomě se pousmál, když se jeho rty poprvé zlehka otřely o hřbet Billovy bílé ruky, volně položené na peřině. Nosem zachytil krásnou, nezaměnitelnou vůni Billova těla a zasněně přivřel víčka. Nechtěl být hrubý. Chtěl Billa probudit tím nejněžnějším způsobem, jakého byl schopen… a proto pomalu postupoval z jeho štíhlých prstů až nahoru. Polibky pokrýval Billovu štíhlou ruku a stále stoupal výš, až na paži a poodhalené rameno. Nemohl popsat pocity, které v něm přebývaly. Dotýkat se Billovy kůže a hladit ji bylo něco úžasného, ve srovnání s tím se však Tomovy polibky nedaly popsat. Byly stále jemnější a jemnější, a i přesto, že vycházely právě z Tomových rtů, naplňovaly Toma neuvěřitelným pocitem. Cítil se nádherně a nemusel dělat nic. Stačilo se jen rty dotýkat Billovy kůže a laskat ji a on se vznášel v sedmém nebi. Vtiskl další z několika polibků na Billův krk – a přes jeho rty přelétnul milý úsměv, když se k jeho uchu dolinul tichý, až zastřený hlas.

„Tome… Tomi?“ Billovy rty tiše vyslovily jméno toho, kdo jako jediný dnes vládnul jeho snům a Bill lehce vydechl. Mírně se zavrtěl, pootočil hlavu na stranu… a nato ucítil na svých rtech měkké, hebké polštářky. Všechny jeho myšlenky a jeho smysly se okamžitě vytratily někam do neznáma a on se jen s ještě přivřenými víčky nechal unášet polibky toho, kdo si jako jediný dokázal získat jeho srdce a naplnit jej láskou. A Bill to věděl. Nemusel dlouho přemýšlet o tom, kdo jej tak nádherně líbá. Jeho víčka stále zůstávala přivřená, na jeho rtech se rozlil zasněný úsměv a Bill pomalu obmotal své paže kolem krku tajemného neznámého, který se od něj odpojil. I na Tomových rtech pohrával úsměv a Tom jen s neskrývanou něhou pozoroval lehce se chvějící řasy a víčka, která mu konečně poodhalila to moře čokolády, na které se tolik těšil. Černovlásek krátce zamrkal před sebe a s úsměvem se zahleděl do té, pro něj nejkrásnější tváře na světě.

„Takhle krásně mě ještě nikdy nikdo neprobudil,“ šeptl tiše a protáhl se, paže neustále ovíjejíc kolem Tomova krku. Tomův úsměv se ještě rozšířil a Tom jen lehce pokrčil svými rameny.

„Tak to jsem rád, že jsem první,“ odvětil a prsty jemně odhrnul pár uhlově černých pramenů z Billova čela. Bill však neváhal ani vteřinu. Pomalu se na posteli posadil a žádostivě si Toma přitáhl k další sérii polibků. Líbali se několik dlouhých minut a teprve až se odpojili, si konečně popřáli dobré ráno. Billova dlaň spočinula v té Tomově a Bill se nad tím dotykem lehce pousmál, opírajíc se o svůj polštář.

„Odešel jsi včera večer pozdě?“ optal se šeptem a jen při vzpomínce na včerejšek se musel pousmát. Stále cítil hřejivý pocit lásky ve svém srdci. Tom souhlasně pokýval hlavou.

„No, ano, ale… vlastně ani nevím. Chtěl jsem odejít hned, jak jsi usnul, nakonec jsem ale ještě chvilku zůstal,“ dodal a tajemně se pousmál. Moc dobře věděl, co mu v jeho brzkém odchodu zabránilo. Zadíval se do černovláskových očí a cítil, jak se mu jen při pohledu do té čokolády prudce rozbušilo srdce.

„Víš, že vypadáš nádherně, když spíš? Vlastně… pořád vypadáš nádherně a úžasně,“ přiznal trošku nesměle a přesně očekával Billovu reakci. Pohled Billových očí se upřel někam dolů a Bill cítil, jak jeho tváře začínají nabírat slabě růžový nádech. Nervózně se pousmál a opatrně vzhlédnul k Tomovým usmívajícím se očím.

„Pan doktor už mi zase skládá poklony a komplimenty,“ odvětil trošku káravě, i přesto však úsměv z jeho rtů nezmizel. Tom mu jej oplatil, nato však pokrčil rameny.

„Musím skládat poklony a chválit, když mám tak krásného brášku,“ vysvětlil, aniž by si uvědomil, co svými pár slovy způsobil. Billovo srdce vynechalo jeden úder a Bill cítil, jak se mu na okamžik ztratil hlas. Brášku. Takhle mu Tom ještě nikdy neřekl. Nikdy o něm nemluvil jinak, než jako o Billovi, o svém příteli, a možná proto teď jeho bratrské oslovení Billovi vyrazilo dech. A i přesto, že bylo pro něj ještě nové a neznámé, Billovi se líbilo, s jakým citem a láskou jej Tom vyslovil. Nemohl si v tuto chvíli pomoci. Pomalu se k němu nahnul a věnoval mu hluboký polibek, s úsměvem se odtahujíc. Děkoval Bohu, že má Toma opět u sebe. Až teď, když byl s ním, si uvědomoval, jak moc mu za ty dny chyběl. A také věděl, že už nikdy nedopustí, aby se takový den opakoval. Nikdy…

Jeho dlaň spočinula na Tomově tváři a Bill po ní pomalu přejel. Nechal myšlenky volně proplouvat svou myslí, přece jej však napadlo něco důležitého. Něco, co by mohlo zajímat i Toma.

„Dneska odpoledne tu budu mít návštěvu. Přijede mamka a… víš, Tome… napadlo mě, že… že by možná nebylo špatné, kdybys… kdybyste se tu potkali…“ na okamžik se odmlčel a váhavě si skousl rty. Popravdě jej to napadlo až teď, co na tom však bylo? Simone byla jak jeho matka, tak i Tomova, Tom měl právo se s ní setkat a vidět ji. A uvědomil si to i mladý lékař, sedící vedle něj. Upřel své oči někam do neznáma před sebou, sklopil svůj pohled a zamyslel se. Moc dobře si pamatoval to, co mu otec před pár dny řekl… i přesto však stále pochyboval. Svou matku nikdy neviděl, a pokud ano, bylo to jen několik minut, které strávil v její blízkosti za naprostého ticha. Netušil, jak by na něj teď reagovala. Jestli by jej vůbec přijala jako svého syna? Tomovou myslí prolétávaly nejisté myšlenky, plné pochyb, jedna za druhou, jejich tok však přerušila Billova tichá otázka.

„Tome, stalo se něco? Řekl jsem něco špatně?“ optal se s nejistotou v hlase, která se při pohledu na zamlklého Toma ještě prohloubila. Takhle zakřiknutého jej Bill neznal. Tom však zavrtěl hlavou.

„Ne, to ne, já jen… Nevím, jestli je to dobrý nápad…“ zašeptal a s nejistotou v očích vzhlédl k Billově tváři. Opravdu netušil, jestli se to hodí právě teď. Bill se zamyslel, nato se však mírně pousmál.

„Proč ne, Tomi. Možná by to bylo dobré pro vás oba, kdybyste se konečně setkali. Nemusíš se vůbec bát. Máma je super, uvidíš,“ dodal povzbudivým hlasem a zamrkal na Toma vedle sebe. Netušil proč, z nepochopitelného důvodu si však přál, aby se ti dva setkali. Konečně by možná mohli být jako jedna velká rodina. Tom se zamyslel, po chvilce ticha se však pousmál.

„Tak… já si to ještě rozmyslím, hm? Ale teď už budu muset, mám naspěch,“ dodal a mrknul na ubíhající čas na hodinkách. Naposled Billa políbil a pohladil po vlasech, než jeho kroky zamířily k bílým dveřím. Billovy oči malinko zamrkaly a Bill trošku svraštil čelo. Jaké tedy doopravdy bylo Tomovo rozhodnutí?

„A… přijdeš tedy?“ narychlo se optal svou otázku a zadíval se do lékařovy tváře a jeho očí, které na něj upřely svůj pohled. Stačil jediný, malý úsměv… a Bill věděl, jak zní Tomova odpověď. Díval se za ním, a když se mu ztratil z dohledu, s úsměvem se položil do bílých peřin.

Tiché zaklepání se rozneslo celým nemocničním pokojem a přinutilo tak Billa vzhlédnout od svých pečlivě upravených nehtů. Pomalu si na své posteli poposedl a upřel oči na bílé dveře.

„Dále,“ vyzval neznámého za nimi a zvědavě jej očekával. Trošku zamrkal na příchozí osobu – a jeho úsměv už nemohl být širší, když se jeho očím naskytla usmívající se tvář jeho mamky. Simone v mžiku vklouzla dovnitř a s úsměvem rychle přešla ke svému synkovi.

„Zlatíčko, konečně! Nemohla jsem se tě dočkat. Tolik se mi už po tobě stýskalo. Jak ti je? Je všechno v pořádku? Cítíš se dobře?“ starostlivě chrlila jednu otázku za druhou, odkládajíc si sako, Billův široký a šťastný úsměv ji však zbavil všech pochybností.

„Jsem v pořádku, mami, neboj se. A mám pro tebe překvapení,“ dodal a vší silou se snažil zachovat ve své tváři vážný výraz. Přesto však jeho tajemný úsměv ještě více podnítil Simoninu zvědavost.

„Vážně? A jaké?“ optala se první otázku, která se jí utvořila na jazyku, jen z Billova nicneříkajícího výrazu jí však bylo jasné, že z něj nic nevypáčí.

„Uvidíš,“ odpověděl popravdě, pravdivosti však jeho odpověď nabrala dřív, než by si mohl myslet.

Tiché, až nesmělé zaklepání se dolinulo k jeho uším a Bill cítil, jak se všechny útroby v jeho těle malinko sevřely očekáváním, zároveň však i vzrušením. Zamrkal a pousmál se nejdřív na Simone… a až potom upřel pohled svých očí ke dveřím a k neznámému, stojícímu za nimi.

„Dále,“ šeptl s jemným úsměvem na rtech a s očekáváním pozoroval kliku dveří, která se jen neznatelně pohnula – a poodhalila tak osobu, skrytou za nimi jeho očím. A nejen těm jeho, ale také Simoniným.

Celé její tělo ztuhlo jako solný sloup a krve by se v ní nedořezal. Srdce se jí rozbušilo třikrát rychleji a dech zatajil, když se zadívala do oříškově hnědých očí, tolik podobných těm jejím. Netušila, co by měla říci… a už vůbec netušila, kde by měla nalézt svůj hlas, který se při jediném jejím pohledu před sebe vytratil někam do neznáma. Stál tam, opravdu tam stál…