autor: Pajule
Omlouvám se, teď asi nebude díl delší dobu. Odjíždím na nějaký čas pryč a pravděpodobně nebudu mít k dispozici PC. Pokud ano, počítejte s dalším dílem brzy ;o) Díky, Pajule ;o)
P.S.: Omlouvám se, tento díl je o něco kratší. Je to jen takový „spojovací článek“ mezi díly.
Jimmy přijede?
TOM
Ještě jednou zakroutím hlavou ze strany na stranu a hlasitě vydechnu. Nosními dírkami nasaji nový kyslík. Nakonec si dodám trochu odvahy a zvednu hlavu. Pohled stočím na Billa.
„Ne,“ zašeptám tiše. Ano, původně jsem měl v plánu delší odpověď na jeho otázku, avšak připadá mi, jako by se slova vypařila společně s mými hlasivkami.
„Je to moc rychle?“ zeptá se Bill a své uhlově černé vlasy si stáhne do culíku.
„Ne. Nebo, vlastně ano… ne… uch, já nevím. Promiň, omlouvám se. Nevím, opravdu nevím,“ hlasitě povzdechnu a Bill se ke mně přisune blíže, avšak na dostatečně velikou vzdálenost. To jsem opravdu takový kretén?
„Nechceš mi něco říct?“ tentokrát se k němu přisunu blíže já. Naše boky se téměř dotýkají. Ruce jsou na tom podobně.
„Co to nechat na později?“
„Nemám rád ‚později‚. Věci by se měly řešit hned,“ šeptne Bill a vtiskne mi lehký polibek na tvář. Už už se nadechuji, že něco řeknu, když se Billovi v kapse rozezvoní mobil. Omluvně se na mě usměje, vytáhne z kapsy mobil a po zjištění, kdo volá, se na mě ještě jednou usměje, pohladí mě po vlasech a vyjde telefonovat ven. Kdo mu může volat?
BILL
Rychle přijmu hovor, aniž bych se pořádně podíval na display, kdo volá, protože je to jen číslo, a telefon si přiložím k uchu. Mám jiné číslo, evropské, takže je to takové chaotické, na nové sim kartě nemám ještě převedené z druhé všechny kontakty.
„Bill’s, ano?“ řeknu normálním hlasem do telefonu a čekám, kdo se ozve.
„Hey, Bille, ahoj! Tady Jimmy! Tak co, chlape, jak se tam máš?“
„Jé, ahoj Jim! Jsem rád, že tě slyším. Jak se mám? Nejde se mít jinak než dobře, pamatuješ?“
„Pamatuju. Moc dobře pamatuju. Jak tam jde život? Co věčně děláte, že se mi ani neozveš?“
„Ále, práce hodně a času málo. A co se asi tak dá dělat na skateboardovým soustředění, hm? Jimmy, tvá blond palice by občas měla myslet.“
„Sorry, omlouvám se. Chybí ti angličtina?“ posměšně se zasměje do telefonu a já hlasitě povzdechnu.
„Och, ano! Ani si nedovedeš představit jak hodně. A co ty a Amerika?“
„Amerika se nikam nehýbá, pořád na stejným místě. Zato já se hýbu,“ zasměje se opět do telefonu a já nechápavě zakroutím hlavou. Co to má zase za pitomý kecy?
„Co máš zase za lubem? Hm, co ten starej, prašivej dědek, kterýho jsem nechal samotnýho v Americe, zase plánuje?“
„Cestu. Dobrodružnou cestu.“ Oh, bože! Co to ten blbec zase vymyslel? Jo, zapomněl jsem, on si vlastně říká můj manažer či nějak podobně. Jen mi někdy připadá, že mám několikanásobně víc rozumu v hlavě než on. A to by člověk řekl, že když je starší, bude inteligentnější, moudřejší a rozumnější. Vlastně, nemusí to být pravda, myslím. Takový jeden příklad sedí v klubovně na sedačce a jak si tak říkám, přemýšlí určitě nad tím, co jsme udělali, nebo potají upíjí Martini z lednice.
„Bille? Jsi tam?“ uslyším volání do telefonu a proberu se z toku svých myšlenek. Co že to vlastně říkal?
„Oh, promiň. Co jsi říkal?“
„Říkal jsem, že letím do Německa. Teď je tam večer, že ano?“
„Ano, je něco po jedenácté večerní. Proč?“
„Tak mě zítra čekej na oběd!“ výskne a mně div nevypadnou oči z důlků! Co to ten magor zase vymyslel! Oh!
„Děláš si srandu, že ano?“
„Ne, měl bych snad? Tady stejně není co na práci, když tu nejsi, tak jsem se rozhodl udělat si menší výlet. A proč by to nemohlo být zrovna Německo? Hlavně v tu chvíli, když je tam momentálně můj malý Bill? Můj svěřenec? Můj neplnoletý h-„
„Hey, zadrž! Nejsem malý a tady jsem ke všemu ještě plnoletý, takže se na mě nebudeš moct vytahovat, víš?“
„Oh, sakra, to jsem nedomyslel. No nic, musím, končit a jít na letadlo. Zítra.“ Ani se s ním nestačím rozloučit a z telefonu se ozve jen hlasité pípání, jak zavěsil. Zdá se to jenom mně nebo je to magor, co si letí „jen tak“ na výlet do Německa? Ach ne, parchant! Ke všemu za moje peníze. Tiše vlezu zpět do klubovny. Tom sedí na sedačce, ale nohy má hozené nahoře a se spokojeným úsměvem se dívá před sebe. Kam, to netuším.
„Tome?“ zamávám mu rukou před obličejem, když k němu přijdu.
„Ahoj,“ špitne a uhne mi nohy, abych se mohl posadit. Záměrně se posadím těsně k němu. Aniž bych něco říkal, odsune mě od sebe. Chvíli jen nechápavě koukám, co to dělá, co se děje, ale když se začne hlavou pokládat do mého klína, úsměv se mi okamžitě usadí na tváři. Že by se nám tu někdo posílil skleničkou Martini a otrkal se?
„Zítra při-“ zarazím se, protože začnu mluvit místo německy, anglicky. Tom ke mně zvedne pohled a nadechne se, aby něco řekl.
„Můžeš na mě klidně mluvit anglicky, nedělá mi to problém. Angličtinu se učím už od té doby, co jsem začal mluvit. V nemocnici na to byl čas i jazyková škola,“ spustí na mě naprosto perfektní angličtinou a já se nestačím divit. Mluví naprosto perfektně. Ano, ten přízvuk sice není takový, jaký by měl být, což je pochopitelné, ale jinak mluví vážně na vysoké úrovni.
„Oh, Tome! Nemáš ty přede mnou nějak moc tajemství?“ mluvím dál anglicky, i když s ním se raději bavím v němčině.
„Je lepší mít tajemství, než to všechno vyklopit najednou. Nemyslíš, že to by potom nebyla zábava?“
„Asi by to zábava… um, nevím, vlastně. Popravdě jsem o tom nikdy nepřemýšlel, prostě mluvím, co mi v tu chvíli připadá správné. Ty to tak nemáš?“ přejdu zase pozvolna do konverzace v němčině. Tom se na mě krásně usměje, čímž odhalí řadu svých sněhově bílých zubů. Začne si pohrávat s blond vlasy, které má dlouhé lehce nad ramena.
„Záleží na tom, před kým mluvím, o čem mluvím, kde mluvím. Souvislostí s tím, co říkám a jak přemýšlím, je toho hodně. Jmenovat je, by trvalo dlouho.“
„Jak to máš se mnou?“ vyhrknu. Ten kluk mě zbavuje normálního přemýšlení, vážně ano.
„S tebou? Myslím, že jsem našel člověka, kterému mohu říct opravdu úplně vše. A nemusím nad tím, co říkám, přemýšlet. Prostě… mluvím.“
***
„Jimmy přijede?“
„Jimmy přijede. Budeš mít možnost poznat jeho osobnost a především jeho roli v tomto příběhu.“
„Roli?“
„Roli. Docela si myslím, že je svým způsobem důležitá.“
„Vážně? Povídej mi o tom, prosím!“
„Myslím, že to necháme až na příště. Teď musím jít domluvit jednu schůzku. Jednu zajímavou a poměrně důležitou schůzku. Uvidíme se zase zítra ve stejnou hodinu tady?“
„Ano.“
***
autor: Pajule
betaread: Janule
wooow..super…zajíčná se to rozjíždět..x)
No, super, pokračuje to skvěle, akorát mě štve, že je to takhle useklý to zase budu napětím bez sebe×D než bude další díl. Jinak když jsem četla pasáž, že Tom Billovi pokládá hlavu do klína, tak mě nejdřív napadlo, no sakra ten se nějak rozjel×D a pak z toho vyplynulo, že si ji tam vážně jenom položil×D njn tak na co by takovej úchyl jako já mohl při takový složenině věty myslet×D těším se na další díl
uff uff 😀 naprosto dokonalé :)) miluju tuhle povídku!
takže doufám, že další díl bdue zítra ve stejnou hodinu tady 🙂 jsem zvědavá, jakou roli tam bude mít Jimmy. Doufám, že neudělá nějakej průser 🙂