autor: Fabiana
Vystoupili jsme z výtahu asi po deseti minutách strávených zíráním na šedivé asi-kameny za poloprůhledným sklem v jeho dveřích. Octli jsme se v nevelké prázdné místnosti, z níž vedly jen jedny dveře, a to přímo za nosem. Na chvíli jsem pošetile zadoufal, že už bychom snad mohli být konečně u cíle; o to větší bylo mé zklamání, když jsme jimi prošli a stanuli jsme tváří v tvář další dlouhé chodbě. Tiše jsem si povzdechl a v duchu zaklel, nahlas jsem ale neřekl nic.
Šli jsme dál. Už mě opravdu bolely nohy, nebyl jsem zvyklý moc chodit, Victorii však na mém utrpení zřejmě nezáleželo. Stále stejným tempem pokračovala v chůzi.
Prošli jsme dveřmi, za nimiž chodba pokračovala. Napadá mě, proč tu vlastně byly. Za dalšími dveřmi (a po dalších několika minutách), se konečně objevil první náznak civilizace, jejž tvořilo několik židlí u zdi napravo.
Další dveře byly bezpečnostní. Victoria odemkla oba zámky a prostředí se rázem změnilo. Jako by ty docela obyčejné dveře byly bránou do zcela jiného světa.
Chodba byla najednou širší a doslova se to na ní hemžilo lidmi. Někteří měli na sobě bílé pláště, jiní vojenské uniformy, a střídavě mizeli a zase se objevovali v desítkách dveří po obou stranách chodby. Po všem tom čase stráveném v chodbách úplně prázdných, to byla příjemná změna.
Victoria nicméně nečekala, až si stačím vše prohlédnout. Při prvním náznaku zaváhání z mé strany mě popadla za rukáv a chvíli mě vláčela vpřed, než jsem pochopil, co po mně vlastně chce. A tak jsme pokračovali v chůzi a už to nemohlo být daleko.
Teď, když se konečně bylo na co dívat, jsem to dělat nemohl; kdybych jen na okamžik spustil oči ze směru chůze, do někoho bych vrazil, a problémy teď byly to poslední, co jsem potřeboval. Přesto jsem stačil zaregistrovat, že na každých dveřích je nápis, pravděpodobně hlásající, co za nimi najdeme. Což bylo na jednu stranu dobře, protože dveře byly všechny stejné, a každý, kdo by hledal něco konkrétního, by musel jít naslepo nebo dveře odpočítávat, a na druhou stranu jedno, vzhledem k tomu, že nápisy byly pro mě neznámým jazykem. Takže já bych nic stejně nenašel, i kdyby mě tu nakrásně nechali jen tak pobíhat. O čemž silně pochybuji.
Jak jsem řekl, kolem nás byla spousta dveří, ale my jsme samozřejmě museli zamířit až k těm posledním. Dvojkřídlové dveře nás dovedly do další chodby s dalšími dveřmi. Tak mě napadá, kolik stojí dveře? Tohle se muselo pořádně prodražit…
Na dveřích teď byly čísla, kterým jsem naštěstí rozuměl, takže jsem přesně poznal, že když jsme po tom maratonu labyrintem konečně zastavili, Victoria zírala na dveře s číslem 86. Jenže na ně jen zírala, jako by se bála vejít. Tázavě jsem se na ni zahleděl.
„Půjdeme… dovnitř?“ Zeptal jsem se. Můj hlas se prázdnou chodbou nepříjemně rozléhal, až nyní jsem si uvědomil, že tady už žádní lidé nejsou a panuje tu klid. Victoria opětovala můj pohled. Poselství ve výrazu její tváře jsem nedokázal rozluštit.
„Tome,“ oslovila mě šeptem, „sleduješ… takové ty kriminálky s vraždami a pitvami? A horory?“ Nechápal jsem smysl její otázky.
„Moc ne, nemám to rád, proč?“ Zatvářila se dost nervózně.
„A bojíš… bojíš se… krve?“ Poslední slovo zašeptala tak hrůzostrašně, až mi přejel mráz po zádech a na chvíli mi opět připadalo, že se mě chystá zabít.
„No… ne?“
„Hele, Tome, já bych jenom nechtěla, abys… no… on totiž…“ Nevěděla, jak větu dokončit. „Nechci u tebe vidět žádné přehnané reakce, až… až ho uvidíš.“
„Bill je… tady?“ Ukázal jsem na dveře.
„Ano, je. Ale… jak říkám, není… no… však uvidíš sám. Ale nesmíš ho… vyděsit. Buď jemný. Jasný?“
Přikývl jsem a chystal se zaklepat, Victoria ale moji ruku odstrčila.
„Hele, Tome, já bych jenom nechtěla, abys… no… on totiž…“ Nevěděla, jak větu dokončit. „Nechci u tebe vidět žádné přehnané reakce, až… až ho uvidíš.“
„Bill je… tady?“ Ukázal jsem na dveře.
„Ano, je. Ale… jak říkám, není… no… však uvidíš sám. Ale nesmíš ho… vyděsit. Buď jemný. Jasný?“
Přikývl jsem a chystal se zaklepat, Victoria ale moji ruku odstrčila.
„Počkej tu.“ Zašeptala.
Poslušně jsem se stáhl o krok zpět, ačkoli se ve mně všechno kroutilo a natahovalo vpřed. Každý orgán mého těla toužil po Billově společnosti (žádné dvojsmysly, prosím), zároveň se mi ale žaludkem prokousávala narůstající nervozita spojená se strachem. Victoria mi věnovala ještě jeden pohled, a pak tichounce zaklepala a otevřela dveře. Snažil jsem se nahlédnout dovnitř, ale škvírou, která jí stačila k průchodu, jsem nic neviděl. Dveře se mi zavřely před nosem; až teď mi došlo, že počkat venku je přesně to, co se ode mě očekává. Bohužel.
Přitiskl jsem ucho na dveře, nic jsem ale neslyšel. Nezbývalo mi tedy nic než čekat.
Opřel jsem se zády o stěnu vedle dveří a zahleděl se na dveře naproti. Měly číslo 127, a vedle byla osmnáctka. Pootočil jsem hlavu a uviděl další pokračování čísel – 26, 15, 74, 142, 206, 7. Další už jsem nedokázal rozeznat. Tak si říkám, co to mají za systém číslování. Jako by už tak nebylo dost těžké se tu vyznat. Tiše jsem se zasmál a ozvěna mého hlasu mě opět vyděsila. Je to tak, jestli budu muset strávit na tomhle děsivém místě ještě jeden jediný den, nejspíš mi bude připadat děsivé něco víc než ozvěna. Možná se z toho úplně zblázním. To se stane, i jestli se tyhle debilní dveře hned neotevřou, chci vidět Billa!
Jako bych to řekl nahlas. Dveře, jako by mě vyslyšely, se otevřely (možná jim v tom taky trochu pomohla Victoria, která mi pokynula rukou, abych vstoupil.
Pak jsem ho uviděl. Můj, můj Bill. Ležel na posteli a vypadal zesláble. Vrhl jsem se k němu. „Ahoj,“ usmál se.
„Ahoj…“ Zašeptal jsem a prohlížel si ho. Byl příšerně bledý, a právě momentální zbarvení jeho pleti mělo pravděpodobně na svědomí to, že jeho jizvy vystupovaly ještě zřetelněji. Pohled na něj mi vehnal do očí slzy. „Co se ti… stalo?“ Šeptal jsem.
„Nic… nic vážného.“ Zalhal (poznám to) a přitáhl si bílou deku blíž k bradě. Pojal jsem podezření. Myslím, že mi to viděl na očích, protože řekl, ať si nedělám starosti.
Ucítil jsem ruku na rameni. Ano, byla to Victoria.
„Musíme jít,“ řekla. Po dlouhém skoro-tichu to byla skoro děsivá změna. Poslušně jsem vstal, při pohledu na Billa se ve mně ale něco vzbouřilo.
„Ani náhodou.“
„Co prosím?“ Podivila se.
„Ani náhodou,“ zopakoval jsem, „se nechystám nikam jít.“
Posadil jsem se zpět na Billovu postel a vzal jsem jej za ruku. „Zůstanu tady s Billem.“
Nato se – k mému velkému překvapení – Victoria pousmála a vtiskla Billovi do ruky bankovku. „Měl jsi pravdu.“ Pronesla, skoro s obdivem. Tázavě jsem se na Billa podíval.
„Vsadili jsme se, že nebudeš chtít odejít.“ Na jednu stranu mě to popudilo, na druhou jsem byl ale rád. Hlavně proto, že doopravdy nemusím nikam jít.
„Kdepak, Bille. Mě už se nezbavíš.“ Políbil jsem jej na čelo, při doteku mých rtů zavřel oči a tiše vydechl.
„Stýskalo se mi…“
autor: Fabiana
betaread: Janule
ahc bože…co je tomu Billovi?
panebože tohle je zase jednou něco. Doufám, že Bill na tom není nijak wážně jinak mě mrde už totálně! Snad je w pořádku a už bude moct být s Tomem. Už aby tady byl další díl…
Do dlašího dílu to nevidržím xD jdu se zabít.. oh, to bych pk ale nevedela, jak to dopadne.. sakra xD co ted?
Řekla bych,že ho někde při nějaké akci postřelili!!!
Nyaaaa! Tak ten konec byl opracdu skvělej… prej sázka… xD
A co je Billovi? To mě taky moc zajímá. =)
Co je s Billeem?? A jak to všchno bude dál??
mám dojem že by se povídka mohla přejmenoval na ,,Byl jednou jeden terorista,, x)))))
Waw ! Snad to není s Billem tak vážný, ale má smysl pro humor tak snad je to dobrý … jinak se už moc těším na další dílek .. Mohly by ty díly bejt delší 😉
ty kkkss.. som myslela ze to uz ani neskoncia tie chodby..a cisla..kks.. mi uz zacalo stoho sibat .. xDD:D:D mno.. sup sup dalsie pokrackooo..
Ježiš marjááá, honem, honem pokráčko nebo zešílim.. Co je Billovi? A kkde to sou????