autor: Ketty
a je to tady…je čas dozvědět se všechno 😉
It’s time to admit it all – part II.
It’s time to admit it all – part II.
Bill se vyděsil, když Kenny Steuert znovu promluvil. Jak se ponořil do svých vlastních myšlenek, úplně zapomněl, že je v místnosti i někdo další.
„David mi vyprávěl o tom nápadu, který měl váš další producent… O tom předstíraném vztahu…“ začal nenuceným tichým hlasem. „Řekl bych, že vám to tehdy přišlo vhod, nemám pravdu?“ pozvedl obočí.
„To ano…“ přikývl nakonec Bill. „Tom s tím nechtěl souhlasit. Všichni si mysleli, že mu jen připadá odporné předstírat vztah se svým dvojčetem, ale já věděl, že si vzpomněl na to všechno, co jsem po něm kdysi chtěl. Myslel si, že to bylo jen nějaké nedorozumění, a že stejně jako on odmítnu… že to celé, stejně jako on, považuju za chybu… Jenže to jediné, na co jsem v té době dokázal myslet, byly jeho doteky… Nikoho jiného jsem od té doby neměl, chyběla mi blízkost někoho dalšího… Nemohl jsem odmítnout! Tehdy stále ještě šlo jen o fyzické uspokojení… Jenže on to celé pochopil špatně. Můj souhlas s tou nabídkou si vyložil tak, že… že jsem se do něj zamiloval nebo co… Obviňoval mě z toho, že se ho snažím svést proto, že k němu cítím něco jiného než bratrský cit. To jsem si v té době nedokázal připustit… Vymlouval jsem se na to, že je to prostě jen pro kapelu, ale ve skutečnosti jsem byl prostě jen příliš sobecký… šel jsem si jen za vlastním uspokojením…“ Bill zavrtěl hlavou. Nenáviděl, když musel uznat svou chybu.
„A váš bratr se vám v tom snažil bránit?“
„Vlastně ne tak docela. Samozřejmě, teď když už se tolik nebál o tom mluvit, už jsem si nemohl dovolit to, co dřív. Nikdy jsem mu to doslovně nepřiznal. Věci, co se děly předtím, než jsme se stali slavnými, jsme nikdy nevytahovali, nespojovali je s tím. Já si stál za tím, že to, co dělám, dělám pro dobro kapely, a Tom si stále myslel, že jsem se do něj snad zamiloval,“ Bill se znovu vyhýbavě rozhlédl po místnosti.
„Hádám, že to odhadl správně, že…?“
„Ano… nakonec jsem si to musel přiznat i já sám. Nikdy jsem si to neuvědomil, dokud se nezamiloval on. Seznámil se s ní někdy v době, kdy vznikl tenhle šílený plán. Tom měl v životě spousty holek a ani jedna mi přirozeně nebyla po chuti. Měl jsem kvůli nim méně Tomovy pozornosti, méně doteků, méně všeho. Ale všechny jsem je toleroval. Myslím, že je to normální, když člověk nemusí přítelkyně svého bratra… Bral jsem je jako něco, co zkrátka musí být. Něco, s čím se prostě musím vyrovnat.
Jenže pak si našel tuhle – Agnes. Ze začátku mi přišla stejná jako všechny ostatní… Dokud o ní Tom mluvil jako o všech ostatních. Jenže během několika týdnů se tak moc změnil… Už netoleroval to všechno, co nám dřív připadalo normální. Už mu vadily i věci, co doopravdy byly normální, objetí, držení za ruce… začal být úplně alergický na každý můj projev lásky, celé naše pouto sláblo a sláblo a za to všechno mohla ona. Agnes. Změnila ho. Bylo to poprvé, co pro něj vztah byl důležitější než vlastní bratr.
Získala si ho celého pro sebe, jeho pozornost, jeho lásku… A to bylo poprvé, kdy mi došlo, jak moc ho vlastně miluju… Nikdy předtím jsem vlastně neměl příležitost zjistit, jaké to je postrádat ho. Jaké to je, vědět, že už pro něj nejsem ten nejdůležitější, a že už pro mě neudělá, co mi na očích vidí.
Myslel jsem si, že jsem na všechny ty předchozí žárlil, protože měly jeho doteky… Ale nebylo to vůbec nic, v porovnání s tím, jak jsem žárlil na ni. Ji jsem nenáviděl. Protože ona měla Tomovu lásku. Měla Toma celého. A navíc… byla zkrátka lepší než já. Věděl jsem to. Celá ta její bezchybnost, ze které byl můj bratr tak unešený… Kdykoliv jsem byl s Tomem, musel jsem myslet na to, jak jsou všechny moje chyby strašně moc vidět, v porovnání s ní. Vady charakteru, které ona zkrátka neměla. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem dočista chápal, proč ji můj bratr miluje. V čem je lepší než já. Ale nemohl jsem se s tím smířit. Cítil jsem, jak ho ztrácím a bolelo to tak neuvěřitelným způsobem… Nakonec jsem mu musel dát za pravdu. Kdybych ho doopravdy bral jen jako svého bratra, nepřipadala by mi jako konkurence. Nepřipadalo by mi, že mi bere mého Toma, můj majetek… Stále jsem si to nechtěl připustit… Vlastně až do dneška ne. Všechno to jen bylo ještě horší, když se mi do toho vkrádala tahle děsivá myšlenka a bolelo to ještě o dost víc… Pak přišel s tím, že jí chce říct, že ji miluje – a můj bratr tohle nikdy neříká jen tak. S tím, že pro sebe a pro ni hledal byt v Berlíně, a mně se pomalu hroutila celá moje plánovaná budoucnost. Za celý svůj život jsem ani jedenkrát nepomyslel na to, že bych někdy mohl žít, aniž bych měl vedle sebe Toma… Celou budoucnost jsem zakládal na tom, že zůstaneme spolu a nějak se zkrátka zařídíme. Že si klidně bude moct vodit i holky na noc, nebo že k nám tahleta bude neustále chodit na návštěvy, se vším bych se smířil, ale žít bez Toma? To je jako žít bez vody… V tu chvíli jsem si plně uvědomil, že to doopravdy myslí vážně… Že už mu nedělá problém opustit mě. Začal jsem panikařit. Tohle jsem nemohl dopustit… Ale on si stál za svým. Nezáleželo mu na mně. Do toho se přidala další akce, kterou náš management vymyslel… a to byl úplný konec…“ Bill pevně semkl víčka, když si na tu noc vzpomněl.
„Ano, o té akci v berlínském klubu jsem slyšel,“ pokýval Kenny Steuert hlavou, když Bill nebyl chvíli schopen slova.
„Ano, byla to moje poslední šance. Poslední šance získat pro sebe Tomovy doteky a dokonce i polibek, a já si to chtěl navždycky zapamatovat. Kromě toho, doufal jsem… doopravdy naivně jsem doufal, že ho tím třeba přiměju zůstat… Že si konečně uvědomí, jak strašně moc ho potřebuju… Všechno mi to úplně nahrávalo do karet, taková příležitost už se mi nikdy nemusela znovu naskytnout. Zkrátka a dobře… té noci mělo dojít k polibku mezi mnou a Tomem… Já ale byl odhodlaný zajít ještě dál. Když už nic jiného, alespoň si naposledy užít ten dokonalý pocit jeho dlaní na mém těle… A byl jsem odhodlaný docílit svého jakýmkoli možným způsobem…“ Bill se znovu odmlčel a zahleděl se na své nehty. Vypadaly strašně.
„Použil jste nějaké omamné látky? Něco jste mu nasypal do pití…?“ hádal Kenny Steuert, aby Billa přiměl mluvit dál. Ten chvíli vypadal, jako by si vyčítal, že ho něco tak důmyslného nenapadlo dřív, pak potřásl hlavou a pokračoval.
„Ne, to zrovna ne. Koupil jsem si dámské feromony. Látka, která přitahuje muže a vzbuzuje v nich chuť na sex. Vůbec mě nenapadlo, že by s tím mohly být nějaké problémy, byl jsem si jistý, že na Toma to působit určitě bude a vůbec mi nedošlo, že přeci jenom, přesto všechno, orientaci i vzhled, stále zůstávám obyčejným mužem a feromony na mě nebudou působit o nic méně.
Nevěděl jsem, co se to se mnou děje… Nemohl jsem přestat, nemohl jsem se ovládat… měl jsem jenom v úmyslu ho tak navnadit, aby se mnou pak ochotně šel na hotelový pokoj, ale to, co se nakonec stalo, jsem vůbec neměl v plánu… Byl jsem hrozně moc opilý a… zkrátka… nějak jsem se tam přestal ovládat, líbal jsem ho a býval bych ho tam přede všema těma lidma i svlíknul, ale on mě nakonec zarazil. Nechápu, jak to udělal, zdálo se mi, že na něj feromony taky fungovaly… Odstrčil mě od sebe a odešel… Zbytek už si moc nepamatuju… usnul jsem snad ještě dřív, než mě odtáhli do auta. Nejen, že to musel být neuvěřitelný skandál, ale to nejhorší se stalo ještě toho večera, tady, v tomhle pokoji,“ jakmile si to Bill znovu uvědomil, opět se celý roztřásl. Začala se mu točit hlava a on věděl, že je v obličeji určitě bledý jako stěna. Ať už mu to patřilo nebo ne, stále se nemohl srovnat s faktem, že mu to udělal jeho Tom… Milované dvojče… tohle se nedalo s ničím srovnat… kdykoliv na to jen pomyslel, projel jím tak bolestivý pocit, že měl dojem, že už není schopný dál pokračovat. Že už nemá sílu…
„Jste v pořádku?“ zeptal se Kenny Steuert tiše. Bill popravdě zavrtěl hlavou. Oči měl rozšířené a vší silou se snažil nemyslet na tu odpornou noc. Proč o tom vůbec začal tomu cizímu člověku vykládat? Teď zapochyboval o té nevysvětlitelné důvěře, kterou k tomu muži od začátku cítil. Nechtěl mu povědět, co mu jeho bratr udělal. O tomhle nechtěl mluvit s nikým.
„On… zjistil, co jsem udělal… zjistil, že jsem měl v plánu ho dostat do postele…“ Bill cítil na svém čele krůpěje ledového potu.
„Zlobil se…“ odtušil Kenny Steuert. Neptal se.
„A-ano… Křičel na mě… Řekl mi, že… že celé ty roky věděl, o co mi jde… ale že mě měl moc rád na to, aby mi něco řekl… Ale potom… Potom…“ Jeho vnitřní panika se stupňovala. „Ublížil mi,“ hlesl téměř neslyšně.
Dál už se nepokoušel nic dodávat. Neměl sílu. Na chvíli se v pokoji rozhostilo ticho, přerušované jen Billovým přerývavým dechem.
„Ano. A co se stalo potom?“ Kenny Steuert nakonec pokýval hlavou a v očích měl výraz jakéhosi pochopení a soucitu. Billa to začínalo děsit.
„No, od té doby jsem se vlastně pořádně nedostal ven, nějak jsem se ještě nevzpamatoval… I když ze začátku jsem přeci jenom pořád věřil, že se snad zase všechno spraví… Na jednu stranu… miloval jsem… vlastně, stále ho miluju moc na to, abych bez něj dokázal být. Nevím, jestli bych mu to byl schopný doopravdy odpustit, ale rozhodně bych bral, aby to bylo zase všechno jako dřív… Mohl bych s ním vycházet normálně jako vždycky… Jenže on si to nezačal vyčítat. Napůl jsem věřil, že mu to přeci jenom začne být líto… Nenáviděl, kdy jsem trpěl… Nikdy nikomu nedovolil, aby mi ubližoval… A teď to byl on, kdo mě nechal trpět… Nezajímalo ho to… Přesto všechno, pořád tam byla nějaká slabá naděje. Dokud neoznámil, že chce odejít. Byl to druhý nejhorší okamžik mého života ve třech dnech… už jsem zkrátka nebyl schopný to vydržet. Měli jsme poradu s kapelou a managementem, když Tom oznámil, že si chce dát pauzu. Ani ve snu mě nenapadlo, že by tohle někdy udělal. Pravda, nebyli jsme už stejně nijak moc slavní a zbylí fanoušci byli tak hysteričtí, že to bylo spíš nebezpečné, než cokoliv jiného, ale že by doopravdy chtěl skončit? To nemohl myslet vážně… Bylo to kvůli ní. Kvůli té jeho Agnes. Chtěl se k ní přestěhovat, prý snad i založit rodinu nebo co… A taky kvůli mně. Nechtěl už mě vidět. Nechtěl už se mnou mít nic společného. Nevím, jak se to stalo… prostě jsem se zhroutil… asi toho na mě bylo prostě moc… Probral jsem se až v nemocnici. Řekli mi, že mě tam Tom odvezl hned, jak jsem omdlel. Prý se o mě bál… A přinesl mi bonbóny… Ale když jsem se probral, už tam nebyl. Nezajímal se.
Nestaral se o mě, celý týden, nebo možná ještě dýl, mě nechal v tomhle pokoji a ani jednou se se mnou nepokusil spojit. Ani jediná zpráva… Nikdy jsem nebyl tak dlouho bez jakéhokoliv kontaktu s ním… Chodila sem spousta lidí, ale já chtěl mluvit jenom s ním,“ Bill na chvíli zavřel oči a znovu je otevřel.
„Ano, o tom mi David říkal,“ přikývl Kenny Steuert. „Mluvil jste s ním, ještě než odešel?“ zeptal se klidně.
„Jo… asi po týdnu za mnou konečně přišel. Asi mi jen chtěl přijít vykládat, jak mi blahosklonně nechal celý náš byt v Hamburku, a jak se stěhuje s tou svojí dokonalou přítelkyní do bytu v Berlíně…“ Bill si otřel oči. Ten pocit ztráty znovu zesílil.
„Myslel jsem, že když s ním budu mít možnost mluvit, tak ho přesvědčím, že se mnou musí zůstat. Že ho potřebuju k životu, že prostě nemůžu existovat, když ho nebudu mít vedle sebe… Jenže… to nebyl Tom, kdo se sem přišel rozloučit… Vůbec ho to nezajímalo… Plakal jsem a můj bratr mě nedokázal vidět brečet. Pokaždé udělal všechno pro to, aby mě utěšil… Ale tomuhle Tomovi to bylo jedno… Vlastně chvíli vypadal, že je mu to líto a řekl mi, že mě má rád, ale stejně mě tu nechal. Já Toma vždycky dokázal přimět, aby udělal to, co jsem chtěl… aby zůstal se mnou. Ale tentokrát to prostě nešlo. Už mu nezáleží na tom, co chci nebo potřebuju, jestli ho mám rád… už mě nepotřebuje…“
Bill zakončil svoje vyprávění. Cítil se naprosto prázdný, emocionálně vyčerpaný. Nikdy za celý svůj život neřekl tohle nahlas. I tak si dost věcí nechal pro sebe, a teď ho trochu děsilo, když si uvědomil, že skoro vůbec není zvědavý, co mu na to Kenny Steuert řekne. Počáteční porozumění opět jakýmsi způsobem vyprchalo. Když se opět zaměřil na konec svého příběhu, znovu mu připadalo, že nebyl zas až tak špatný, aby si tohle všechno zasloužil.
„A teď vás trápí co?“ začal Kenny Steuert a Bill se už už rozhorleně nadechoval, aby se zeptal, jak to jako myslí, co ho trápí, ale Kenny Steuert ho nepustil ke slovu.
„To, že si váš bratr odmítá připustit, že vás miluje, a snaží se před tím utéct, nebo to, že víte, že by to nemohlo fungovat?“ řekl Kenny Steuert a Bill se ho znovu chystal okřiknout, když se zarazil a uvědomil si, co mu to vlastně řekl.
„To, že si váš bratr odmítá připustit, že vás miluje, a snaží se před tím utéct, nebo to, že víte, že by to nemohlo fungovat?“ řekl Kenny Steuert a Bill se ho znovu chystal okřiknout, když se zarazil a uvědomil si, co mu to vlastně řekl.
„Co… cože?“ vyhrkl nevěřícně.
„Jak jsem řekl,“ opáčil Kenny Steuert.
„Co to povídáte, my…“ pak se Bill zarazil a na chvilku se zamyslel. Představil si, že by vlastně sexuálně obtěžoval jakéhokoliv kluka. I kdyby to byl jeho bratr, byl si jistý, že by si to ten druhý nenechal líbit. Nějakým způsobem by se bránil, nebo by mu přinejmenším nějakým způsobem oplácel. I on by to udělal, kdyby se k němu někdo tak choval… Pokud by to nebyl Tom, kterého… miloval. Byl to Tom, kdo na bratrovi od začátku lpěl, kdo na něj nedal dopustit. Nenáviděl, když se musel dívat na jeho slzy, a když Bill jen lehce naznačil, že by něco chtěl, pokaždé to pro něj udělal. Nikdy od něj nebyl schopný odejít, Bill ho jedním pohledem dokázal zpracovat. Tom se šíleně bál o Billovo zdraví. Vezl ho do nemocnice, strachoval se o něj… Tom si myslel, že je Bill krásný. Pověděl mu to několikrát. Myslel si, že vypadá přímo dokonale… Stačilo mu pár kapek alkoholu, aby to byl schopný Billovi přiznat. Až donedávna Tom prohlašoval, že je pro něj Bill důležitější než jakákoliv přítelkyně. Až donedávna byl schopný se i rozejít, když by o to Bill stál. Tom svému bratrovi nikdy nic neodepřel. Bill to celý svůj život bral jako samozřejmost, ačkoliv obráceně to tak vždycky nefungovalo. Bral to tak, že Tom prostě má rád svou rodinu a je víc obětavý, než si Bill vůbec dokázal připustit. Otázka ale byla – chová se takhle normální bratr?
Bill zamrkal. Vzpomněl si na tu noc, kdy ho Tom prakticky znásilnil. Když Tom odcházel, Bill na kratičký okamžik zahlédl v záři pouličních lamp zvenku jeho obličej… byl plný slz. Oči se mu leskly a on se je snažil co nejrychleji setřít. Ráno si na tohle Bill vůbec nepamatoval. Ta nevýslovná bolest, kterou mu Tom způsobil, přebila všechny ostatní vzpomínky. Měl snad Kenny Steuert pravdu? Miloval ho Tom i jiným, než jen bratrským způsobem?
„Vy… vy si myslíte?“ dostal ze sebe.
„Že je do vás váš bratr zamilovaný, ale ta představa ho děsí, a proto se raději snaží utéct, ano,“ přikývl modrooký muž.
Bill se nad tím znovu zamyslel. Tom by nikdy nepřipustil, aby měli opravdový vztah se vším všudy. Nikdy by něco tak neetického nedovolil. Fyzický vztah byl něco jiného, ale láska? To by se Tomovi nestalo.
„Myslíte si, že se mě jen snaží přesvědčit, že to není pravda, a aby tomu nemusel čelit, tak raději odešel…?“ zkusil.
„Spíš si myslím, že to tak úplně nedochází ani jemu. Že jedná instinktivně. Vsugerovává si, že už mu na vás nezáleží a doufá, že když bude žít s nějakou dívkou, daleko od vás a vašeho vlivu, že se to všechno zlepší a utichne to… Muselo ho to stát obrovské sebezapření. David mi říkal, že ho Tom naléhavě prosil, aby mu slíbil, že budete v pořádku. Prý byl úplně nepříčetný, potřeboval si být jistý, že se vám nic nestane… To, co jste mi teď vyprávěl… Mám z toho pocit, že ve vašem bratrovi je to od vždycky… Nemyslete si, že by věděl, proč to pro vás všechno dělá, proč na něj máte takový vliv… Tohle není ani u dvojčat normální… u žádných dvou lidí, kteří k sobě cítí něco míň než lásku… Řekl bych, že mu to teď konečně začalo docházet. Význam vlastních reakcí. A že dostal strach. Musel projevit neskutečnou odvahu, když se rozhodl to utnout… Nejspíš si nemyslí, že by bylo dobré znovu se nechat zpracovat vaším vlivem, a už vůbec, aby připustil, že tu je něco v nepořádku… Utekl, protože doufá, že si třeba najdete někoho jiného… A když každý budete mít jiného partnera, že pak bude snazší se s tím vyrovnat… A kromě toho, z toho, co mi pověděl David, usuzuji, že ho také děsí, jak moc jste na něm závislý… tohle není nikdy dobré…“ modré oči, připomínající nejčistší maledivský oceán, hleděly na Billa s tak vážným výrazem, že Bill neměl žádnou možnost nevěřit jeho úsudkům. Všechno to dokonale zapadalo. Billovi se až chtělo brečet nad tím, jak málo znali sami sebe. Jen užasle vrtěl hlavou a snažil se pochopit, proč si to oba neuvědomili dřív. Teď už tomu všemu rozuměl… ale přesto nenacházel žádné východisko.
„Co bych měl udělat…?“ zeptal se po chvíli. Poprvé za celou dobu si byl Bill jistý, že na té zvláštní tváři doopravdy vidí úsměv.
„Hlavně bych mu dokázal, že jste schopný žít i bez toho, aby byl neustále s vámi… Jsem si jistý, že to vám dvěma nebude trvat nějak moc dlouho, abyste si k sobě znovu našli cestu. A pak už je to jenom na vás, zda s ním budete chtít vycházet jako s obyčejným bratrem nebo jestli mu pomůžete nalézt v sobě to, o čem si on myslí, že tam nikdy nebylo…“
Bill nevěřícně zavrtěl hlavou. V němém úžasu pohlédl do tváře Kennyho Steuerta. Jako by teď všechno viděl mnohem jasněji. Jako by se mu i přemýšlelo jasněji. Cítil, jak z něj opadá ta otupělost, pod kterou se skrýval tolik dní… Věděl, že už nebude ležet celé dny v posteli a nebude odmítat mluvit se všemi těmi lidmi, kteří se mu snaží pomoct. Byl si jist, že to vůbec nebude jednoduché, spíš naopak, že to bude nepříjemné a bolestivé, ale věděl, že se dokáže zase vrátit zpátky do života. Nic už sice nebude jako dřív, ale on už si s tím nějak poradí. Zhluboka se nadechl. Připadalo mu, jako by to byl první nádech po několika týdnech. Nebyl si jistý, co ho tak povzbudilo, jen zkrátka cítil, že je jeho povinnost žít dál a možná, že časem… se mu vrátí jeho milovaný bratr.
Znovu nevěřícně zavrtěl hlavou. Jak mohli být oba tak nevšímaví a neuvědomili si dřív, co to všechno znamená… Mohli se ušetřit tolika trápení… Bylo neuvěřitelné, jak málo znali sami sebe, když ani nedokázali rozpoznat, co k sobě cítí… Láska byla hrozně matoucí věc a bylo absurdní, jak neslavně museli dopadnout dva mladí muži jen proto, že se milovali navzájem… milovali se moc… až příliš moc na to, aby si to dokázali uvědomit dřív, než je láska zničila…
THE END
Autor: Ketty
betaread: Janule
Je 20. ledna a po čtyřech měsících tady máme poslední díl Hate. Myslím, že si nedokážete představit, co to pro mě znamená…povídku jsem začala psát před necelými dvěma roky a byla dokončená 6. května 2009, to je před více jak osmi měsíci, a až dneska, konečně, přišla chvíle, kdy je tu kompletní příběh, téměř celá minulost byla osvětlena a teď máte volný prostor na to, abyste si vytvořili názor a pochopili celou povídku…
Jak jsem si četla vaše krásné komentáře, za které vám chci moc poděkovat, říkala jsem si, že tu povídku nejspíš jde chápat hodně způsoby…hodně z vás bylo na Billově straně, někteří byli zase na Tomově, mnozí nenáviděli Agnes, někteří odsuzovali Davida a někteří z vás pochopili všechny strany…k čemuž jsem doufala, že dojde… Vím, že většině z vás se to nelíbí, ale od začátku je to povídka, která nemá jasně twincestní motiv, nekončí dobře ani špatně a od začátku byly těmi zápornými i kladnými postavami vlastně všichni. Všechno má svoje následky a i člověk s těmi nejčistčími úmysly, může ostatním neuvěřitelně ublížit.
Chtěla jsem tím taky říct, že vztah mezi nimi je sice věc krásná na představu, ale ve skutečnosti by to bylo neštěstí…já chápu, proč jste všichni tady, chápu, že zrovna ode mě to může znít vtipně, ale…byla bych strašně moc ráda, kdyby to lidi přestali vnímat jako tu správnou cestu..nebo dokonce skutečnost.
Chtěla jsem ukázat, že těmi špatnými jsme i my…jak někteří z vás odsuzovali Davida, tak zbytek světa odsuzuje nás a pravda je, že i když to myslíme dobře, nikomu z nich to nemůže být příjemné. Dokud dvojčata v rozhovorech tvrdí, jak jim tahle fantazie nevadí a při shootingách dělají ty svoje provokace, je všechno v pohodě, ale..nemělo by se s tím zacházet moc daleko…
Jak jsem si četla vaše krásné komentáře, za které vám chci moc poděkovat, říkala jsem si, že tu povídku nejspíš jde chápat hodně způsoby…hodně z vás bylo na Billově straně, někteří byli zase na Tomově, mnozí nenáviděli Agnes, někteří odsuzovali Davida a někteří z vás pochopili všechny strany…k čemuž jsem doufala, že dojde… Vím, že většině z vás se to nelíbí, ale od začátku je to povídka, která nemá jasně twincestní motiv, nekončí dobře ani špatně a od začátku byly těmi zápornými i kladnými postavami vlastně všichni. Všechno má svoje následky a i člověk s těmi nejčistčími úmysly, může ostatním neuvěřitelně ublížit.
Chtěla jsem tím taky říct, že vztah mezi nimi je sice věc krásná na představu, ale ve skutečnosti by to bylo neštěstí…já chápu, proč jste všichni tady, chápu, že zrovna ode mě to může znít vtipně, ale…byla bych strašně moc ráda, kdyby to lidi přestali vnímat jako tu správnou cestu..nebo dokonce skutečnost.
Chtěla jsem ukázat, že těmi špatnými jsme i my…jak někteří z vás odsuzovali Davida, tak zbytek světa odsuzuje nás a pravda je, že i když to myslíme dobře, nikomu z nich to nemůže být příjemné. Dokud dvojčata v rozhovorech tvrdí, jak jim tahle fantazie nevadí a při shootingách dělají ty svoje provokace, je všechno v pohodě, ale..nemělo by se s tím zacházet moc daleko…
A nakonec – za ty dva roky mi tenhle příběh vážně přirostl k srdci..tak jak to na začátku bylo všechno míněné dobře, tak to mohlo skončit úměrně něuvěřitelnou katastrofou, ale na to tyhle charaktery moc miluju..:) Neříkám, že to bude hned, vůbec to nebude hned (už jsem se zmiňovala, jak dlouho jsem psala tuhle ff, že? xD), ale…vy víte, že bych je nenechala skončit takhle .. x) Rozhodně je potřeba čas..čas aby si to Bill pořádně vylízal a zjistil, co způsbil, čas na to, aby Tomovi došlo, co zahodil…a že láska se zkrátka nedá jen tak vypnout..:)
Ještě jednou vám hrozně moc děkuju za komentáře a za to, jak nadšeně jste tuhle povídku sledovali, ačkoliv ne všichni jste s dějem souhlasil 😉 Byl to skvělej pocit, mít zase něco tady u nás na blogu..krásnější věc než dlouhé, promyšlené komentáře v blogařském světě neexistuje 🙂
A teď je řada znovu na vás..a vaše konečné názory…nedovedete si představit jak zvědavá na to, co k tomu řeknete jsem..:) Tak mě nenapínejte a řekněte to..naplno 😉
A teď je řada znovu na vás..a vaše konečné názory…nedovedete si představit jak zvědavá na to, co k tomu řeknete jsem..:) Tak mě nenapínejte a řekněte to..naplno 😉
Because noone can appreciate what he has before he lose it, because people are bad and in the deepness of their hearts are even worse and because too much is not enough…and who does not agree, will never get the best.
K.
ÁÁÁÁ chci dálší řadu! hned plííííss =o)
sem an níí závislááá dááál prosíím =( chci dálší dílky =) a myslím že ostatní taký=)
tak musím říct, že ten konec mě hodně překvapil…šla jsem na blog s tím, že tam opět bude tahle povídka – a nemýlila jsem se, ale naopak sem byla překvapená tím slovem konec. Říkala jsem si, že to není možné, aby to skončilo nějak neutrálně nebo snad dobře (protože mi bylo jasné, že za jeden díl se nemůže vše změnit).
Tahle povídka se mi moc hezky četla, byla promyšlená a rozhodně měla nějakej cíl. U mě k cílu dospěla, což je úžasný..x)
Výborná povídka. Moc se mi líbila, i ten konec se ti povedl… Opravdu skvělá 🙂
Nepamatuju si, kdy naposledy jsem povídku takhle hltala a četla všechno snad na jeden nádech!
Bez posledních dvou dílů bylo těžký si říct, kdo je ten horší i když většinu povídky jsem odsuzovala Tom, teď aspoň vím, jak to všechno je. On ho vlastně miloval, miluje a proto tyhle věci.
Bill teda nebyl sice žádný svatoušek, ale myslím že často se v povídkách Billovi přiřkne role sobecké hvězdy co myslí hlavně na sebe, tady si Bill taky vydupal co chtěl, tohle je prostě Bill.
Jak bylo napsáno, každej v téhle povídce je špatnej i dobrej, David jako malej úchyl:-). Ale David taky jako kamarád, protože nebýt něj Kenny by nebyl.
Tom byl pro mě v téhle povídce hodně rozpolcenej, chvilku tohle chvilku tamto a s Agnes mně upřímně pěkně naštval. Měll sice něco jako právo na to, co udělal, bylo to z lásky podle něj teda pomsta no, ale taky to nebylo dobrý.
No a Bill, to je prostě tak složitý. Líbilo se mi, jak se se vším svěřil, že jsem měla možnost všechno pochopit, konečně, a dát si dvě a dvě dohromady.
Každopádně doufám, že v nějaké fiktivní druhé řadě, se dvojčata dohromady dali a že Tom si připustil tu lásku k Billovi;-).
A na závěr k povídce. Musím říct, že tahle povídka se určitě zařadila mezi moje nejoblíbenější, kterou jsem schopná si určitě několikrát přečíst a opět si pobrečet:D. Kdybych nevěděla, že to píšeš ty Ketty, tipla bych to na minimálně pětadvacetiletou psycholožku, protože ten děj, ty myšlenky, ty emoce, jsou tak neskutečně reálný, žádný sladký řečičky, a ťuťu, ňuňu, řekněme tvrdá realita (jestli se to tak dá říct).
Za tohle dílo teda smekám, tleskám a úplně nejvíc děkuju, že jsem měla šanci si to přečíst.
No, asi by to stačilo co?:D Takže ještě jednou, tahle povídka byla jedním slovem DOKONALÁ♥
Tak…..když jsem zjistila,že je poslední díl,tak jsem se málem rozbrečela,tak je mi to líto.
Konec,který jsi napsala je asi ten jediný,možný konec,ani dobrý,ani špatný,prostě tak nějak reálný.Já osobně jsem v žádný happyend nevěřila,spíše naopak,dokonce jsem si přála vyloženou tragédii,něco v tom smyslu,jako že Bill zabije Toma a pak sebe,no skoro se za to stydím.Ty jsi to vyřešila,nebo vlastně nevyřešila,tím,že se Bill prostě musí smířit s realitou a žít dál,a tak to má být.Byla to nádherná povídka,a v mnoha ohledech i poučná,o temných místech a běsech v každém z nás….Bude se mi po ní moc stýskat,snad najdu odvahu někdy si ji znovu přečíst.
Jinak,co jsi psala o skutečných dvojčatech,myslím,že máš stoprocentní pravdu,bylo by to neštěstí.Já osobně sdílím názor,že Bill je na kluky,a i když se mi myšlenka twincestu líbí,nemyslím si,že mezi nimi doopravdy existuje.Přeju fiktivním i těm reálným dvojčatům nějakou opravdovou a šťastnou lásku,myslím,že na ni už docela dlouho čekají.
Já chci taky další řadu.Hrozně se mi tahle povídka líbí
Já si myslim. Že to zkončilo nejlíp jak by mělo, ptž Bill si to potřebuje dát do kupy w tý jeho ježatý hlawě ptž se fakt chowal hnusně, chápu tu estakádu s feromonama, na jeho místě bych jednala stejně zoufale, ae Tomowi se taky nediwím a přeju mu aby mu to s Agnes klapalo ptž po tom wšem si zaslouží klid.
Tahle povídka je sama o sobě skvělá. Moc se ti povedla, a jsem ráda že byla vůbec vytvořena XD. Člověk se opravdu do toho děje příběhu vžil, a já si někdy připadala jak kdybych byla jedna z postav když jsem to četla. Celá story je tak dobře sepsaná, ty posity a tak, celé to zní jak kdyby sis něco podobného opravdu prožila. Na závěr: Prostě skvělá povídka kterou nenapíše kde kdo 😉
Pocit, který ve mě vyvolalo slovo "konec" byl vážně deprimující. Nedokázala jsem si představit, jak by se to v jediném dílu mohlo obrátit v dobré. Chvíli jsem skutečně váhala, že to snad ani číst nebudu a že se tu třeba zázrakem objeví další díly a "konec" jako by nebyl. Jenže nedalo mi to. Rozhovor Billa s Kennym mě v minulém díle tak napjal, že jsem neodolala a prostě jsem musela vědět, jak to všechno je. Absolutně jsi mě překvapila. Musím se přiznat, že ani na krátký okamžik jsem nepomyslela na to, že by se to mohlo v dobré obrátit i když jsem si to přála. Obdivuju Billa jak otevřeně o všem dokázal mluvit a i to, že si dokázal přiznat vlastní chyby, to spousta lidí neumí a nebo nechce. Vždycky mě fascinovalo jak si psachologové dokážou člověka podmanit, získat si jeho důvěru a dozvědět se všechna "tajemství". Kenny mi je naprosto sympatický. Zpočátku, když se začalo mluvit o psychologovi pro Billa, jsem souhlasila s Gustavem, myslím 🙂 S tím, že si Bill bude myslet, že z něj dělají magora. Ale ono občas není na škodu ze všeho se "vykecat". Když jsem se začetla do posledního dílu, svíral se mi žaludek. Povolil až v té chvíli, kdy Kenny vyslovil svou myšlenku ohledně Tomovy lásky k Billovi. Najednou ve mě vzplanul plamínek naděje a na tváři se mi usadil přihlouplý úsměv, protože moje hříšná mysl už si představovala velmi hříšné orgie ♥ Se zatajeným dechem jsem dočetla a jsem blažená. Naprosto spokojená a klidná. Ať už jejich příběh bude pokračovat jakkoliv, věřím, že k sobě najdou cestu zpátky. Určitě to pro ně bude složité a Bill bude mít hodně obtížné období, aby dokázal, že umí bez Toma žít, ale věřím v ně.
Ketty, jsi jednou z mála autorek, které považuji za prvotřídní. Hate mě nadchla hned ze začátku a upřímně se omlouvám, že jsem nepsala komentáře, časové vytížení, spousta práce, moje psaní, přátelé, které dost často zanedbávám, to vše mi nedovolovalo zdržet se déle, než na pár pouhých minut a tak tak jsem si stihla v klidu přečíst něco málo z toho množtsví článků. Teď můžu jen doufat, že budeš mít další výborný nápad a přijdeš s novou povídkou. Veřím, že budu pravidelný čtenář 🙂
Krásná povídka.
Já brečím… normálně, nefalšovaně, nehraju to, ale vážně brečím. Pocity se ve mě střídají jako na horské dráze, před pěti minutami, kdy jsem dočítala konec mi běhal mráz po zádech nad těma slovama, tolik výstižnýma…
Ale teď k povídce jako k celku. Musím říct: lepší povídku jsem nikdy nečetla, nečtu a ani nejspíš číst nebudu. Je hodně dobrých povídek, žádná ale nebyla taková, jako tahle. Asi proto, že jsem realista, se mi četla a chápala opravdu dobře, tu hlavní polovinu jsem si ale uvědomila až teď, když povídka končí. Všechny postavy se vlastně chovaly kladně i záporně, v tom máš pravdu, to jsem docela chápala. Sama jsem někdy nevěděla, na čí straně je pravda, všechno to bylo moc sporné a komplikované. Když se člověk vžije do role té osoby a vidí tu věc z jejího úhlu, vlastně přizná, že má ten člověk pravdu a že je to jeho přirozená reakce. A to bylo to, co se mi na téhle povídce líbilo nejvíc. Žádné naivity, žádné zázraky… prostě realita. Já jsem si nepřipadala jako v twincestní smyšlené povídce, když jsem ty díly četla. Já jsem si připadala jako v normálním reálném světě se všema dobrýma i špatnýma lidma, kteří jsou všude kolem mě. Tohle se mi nejvíc líbilo, tohle jsem na povídce milovala. Strašně moc lidí, co twincest čtou říká, že k povídkám utíkají od reality. A myslím, že kdybych někomu řekla, že tahle povídka je na té realitě založená, určitě by se mě ten člověk zeptal, jak to můžu číst a že to musí být na nic. Tohle tvoje veledílo je důkaz, že není. Realita v povídkách, kde se očekává milostný vztah obou dvojčat a není tam, nemusí být nudná a na nic. Ty jsi mě o tom přesvědčila. S každým dílem jsem se do toho dostávala víc a víc a bylo to někdy fakt mazec všechno si to uvědomovat. Tahle povídka ukázala, že i TH a všichni kolem nich (hlavně kluci) jsou jen lidi a ne kouzelníci. Mají právo na reakce, které děláme my, nezáleží na tom, jestli je to twincestní povídka, nebo ne. V této povídce mě twincest vůbec nechyběl.
Nevím, co říct… V jeden okamžik smekám před tvojí fantazií, v druhý zase před tou trpělivostí. Musím přiznat, že na tohle bych prostě neměla, to bych nevymyslela ani ze čtvrtiny tak dobře, jako ty. Byl to dobrý nápad, pojala jsi to opravdu věrohodně a všechno to bylo psáno stylem "začtu se do jednoho řádku a prostě jedu dál":-D Poslední dva díly byly snad nejlepší, celá ta Billova zpověď mě dostala, shrnula tím vlastně celý příběh i to, co jsme vlastně od začátku nevěděli (dětství obou kluků). Stále přemýšlím a přemýšlím, jestli jsi opravdu nestudovala nebo nestuduješ psychologii nebo něco takového. Pro mě jsi prostě autorka s velkým A, nikdy v životě jsem od tebe nic nečetla, to říkám narovinu, ale tahle povídka si mě prostě získala. Je mi i líto, že končí, i když jsem to čekala během těch posledních dílů, i děj začínal být konci přizpůsobený. Jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, ani dobře ani špatně, prostě nadějně… a opět realisticky:-D Ano, vyhlídka na lepší dny a naděje – to je jediné, na co se může Bill spoléhat. Všechno chce čas… a až přijde správná chvíle, možná k sobě opravdu s Tomem opět najdou cestu. Ale to je ve hvězdách. Vlastně, v tvojí hlavě, omlouvám se…
Tuhle povídku si budu pamatovat, budu na ni vzpomínat a až budu zase jednou nemocná, nebo se budu nudit, určitě se k ní vrátím. Je to krásné dílo, doslova veledílo, nejlepší z těch, které jsem kdy četla. Přečetla jsem už hodně povídek, žádná ale u mě nevyvolala to, co ta tvoje. Gratuluju ti, protože máš o příznivce víc xD A zároveň ti gratuluju – máš vyjímečné nadání, které se jenom tak nevidí, umíš psát a umíš téma pojmout stylem, který se líbí každému tady z nás. A nezáleží na tom, jestli ten má rád sex v každém dílu, ten je sadista, ten zase romantik. Tahle povídka se líbila prostě všem, všechny si získala – a to je ten největší, nejlepší vrchol, jakého můžeš dosáhnout. Smekám před tebou, protože tobě se to povedlo:-D
Za komentáře neděkuj, psala jsem je ráda. Ty emoce jsem prostě ze sebe musela nějakým způsobem dostat. Navíc, tahle povídka si komentáře zasloužila, tvoje úsilí opravdu stálo za těch pár řádků pochvaly.
Nic, asi budu končit, zbaběle to tu protahuju…:-D Né, vypsala jsem co jsem chtěla. Držím oběma klukům palce a přeju hodně štěstí na jejich cestách, které se možná někdy zase spojí (= co takhle druhá řada):-D DĚKUJU MOC ZA TUHLE POVÍDKU!!!♥
R.
Naprosto s tebou souhlasím, že kdyby to byla pravda, tak jak tu většina holek píše, dobrý by to nebylo… Ale jinak je to úžasná povídka, dobře zpracovaná a asi nejreálnější i když ten konec mi k tomu nesedí ( vlastně i některé pasáže během povídky) ;)))
Páni 4 měsíce ??Tomu se ani věřit nechce,jak rychle to uteklo i přes to všechno,že jsem odpočítávala dny kdy se objeví další díl:D Tuhle povídku prostě miluju,je neobvyklá a je tam krásně zachycena komplikovanost jejich vztahu.Každou neděli a středu mi tady bude něco chybět,ale co se dá dělat…Takový konec jsem vážně nečekala,počítala jsem spíš s nějákou tragédií,protože happy end by opravdu nebyl na místě :DNevím co víc k tomu dodat,prostě úžasná povídka a doufám že se dočkáme té druhé řady ♥♥
A ohledně twincestu jako takového,taky s tebou naprosto souhlasím,představa je to sice krásná,ale pochybuju že by to mohlo nějakým způsobem fungovat…Twincest netwincest,ti dva spolu prostě mají krásný vztah a to mi bohatě stačí k tomu a bych je za to zbožňovala a milovala <3 <3
wow …popravde, ja som takyto koniec absolutne neocakavala, sice som nevedela, jak to skoncit mohlo, ale ajtak ma to trosku zaskocilo… co sa mi na tejto ff-ke nehorazne pacilo to, ze to bola asi prva twincestan ff-ka, ktora bola ozaj realisticka … milujem tu vela poviedok, ale je tazke si ich predtavit v skutocnosti … tato ff-ka boal prva, ktoru som si vedela ozaj zive predtavit ..a to ma aj tak strasne fascinovalo … vlastne ma aj fascinovali tie hlavne postavy, ich pohlady na kazde situacie, proste uzasne napisane … najlepsie sa mi pacili asi tieto posledne dva ci tri diely, kde Bill vyrozpraval celu svoju minulost ..
Proste a jednoduse, mas moj obrovsky respekt, lebo neni vela ludi, ktory vedia naozaj dobre napisat ff-ku, a to tak, aby bola po cely cas zaujimava a mala hlavnu myslienku ..a to este tak zaujimavu …
A dufam, ze to, co si sa nam naznacila, ze sa moooozno niekedy za nejaky cas mozme dockat mozno druhej rady, to som sa ozaj potesila a budme ochotne cakat, kym sem za nejaky cas pridu nove diely …
A este posledna vec, ktoru som chcela napisat je ta, ze ten tvoj dlhy komentar na konci poviedky sa mi velmi pacil … lebo ja mam tiez dost podobny nazor ako ty, ze predstava je sice pekna, ale skutocnostou sa to stat nemusi, to by bol z toho problem …
Kazdopadne, zhrniem vsetko, bola to proste DOKONALA poviedka a dufam, ze sa mozno docmae dalsej tvojej poviedky, ak bude aspon trosku taka dobra ako tato :))
Myslím, že rozhodně nejsem jediná, koho závěr překvapil. Tomovo chování jako by automaticky směřivalo pryč od Billa, a ani jednou me nenapadlo, že to dělá.. čistě ze strachu před něčím, co mu nepřipadalo správné. Každopádně doufám, že se v případném pokračování jejich vztah nějak zajímavě rozvine:) V komentářích lidé píší různé věci, ale já chci napsat jen děkuju. Tahle povídka mi moc dala, ačkoli to možná zní absurdně, pomohla jsi mi vyřešit problém, se kterým jsem se už delší dobu potýkala, a já ti za to děkuju. Piš dál, ať už to bude tohle nebo cokoli jiného… patříš k tomu:)
Uplně nejvíc nejlepší příběh, tomuhle se fakt nedá nic vytknout ani ted, ani v budoucnu. *mlátí hlavou o stůl" škoda že to skončilo, ale ještě jednou velký blahopřání :-*
Konec..nevyhnutelné přišlo.
Přesto že jsem se smiřovala s tím že bude konec, přesto mi stekla nějaká ta slzička když jsem uviděla to zatracené slovíčko ,konec,.
Už je to tak dlouho co tu byl první dílek Hate you…připadá mi to jako věčnost. Zprvu to vypadalo na úžasnou povídku s jasným tématem: manažeři kvůli ubývajícím fanynkám vymyslí předstírání lásky mezi dvojčaty která ale přeroste v lásku, happyend. Asi jsem si tehdy měla uvědomit že ta povídka se nejmenuje tak jak se jmenuje pro nc za nic. V žádném případě by mě nenapadlo že se příběh bude vyvíjet takhle. Některé části nebyly depresivní, ty byly přímo tlak na psychyku. Po Billově znásilnění nebylo dílku u kterého by mi netekly slzy lítostí nad jeho bolestí. Jenže pak tam byl samozdejmně Tom který svím způsobem také trpěl. A v posledních dílech jsme si mohly uvědomit že možná trpěl víc než Bill.
Není to happyend ani špatný konec. Tenhle konec byl to nejlepší co mohlo tuhle povídku potkat. Je to takoví otevřený konec..pokud nebude druhá řada tak si můžeme ve své hlavě ten konec udělat sami. Ale já pevně doufám že jednou se Ketty rozhodne udělat druhou řadu 🙂
Povídka byla nejlepší kterou jsem kdy četla, to bezesporu. Žádná u mě nevyvolala takové pocity jako tahle. Bylo to napsaný takovím způsobem jako žádná jiná povídka. Bylo to jako by Ketty byla přímo u toho když se tohle stalo. Jako by všechno sledovala a jen to rychle zapisovala do počítače xD
Povídku si ještě někdy přečtu , a nejednou. Byla prostě jedním slovem dokonalá. Ty máš snad talent od boha Kett..jinak si to nedovedu vysvětlit xD
musíš napsat ještě něco dalšího..protože tvoje povídky se hravě rovnají i zahraničním autorům x)
Gratuluji k neuvěřitelně povedené povídce která učarovala každého kdo ji četl x)
ach, asi najlepšia ffka, ktorú som zatiaľ čítala, vlastne myslím že bola moja prvá "twincestná", aj keď ako sama hovoríš, nie je to tak úplne twincest. každopádne tešila som sa tak ako ostatní, na každý nový diel a keď som dnes videla "koniec", až ma myklo. dalo sa to však čakať. no dfam samozrejme, že bude aj 2. rada. táto ffka pre mňa znamenala kvôli určitej veci fakt veľa, rada by som to tu rozpísala viac, ale zas tak otvorený človek nie som 😀
kažodpádne som rada, že je prvá rada dopísaná a že sa to skončilo takto, na počudovanie mi to vôbec, ale vôbec nevadí a som rada, že to bill celé pochopil :]
Ufff, a je to tady. Konec mojí milované povídky. Jsem moc ráda že to dopadlo takhle. Žádnou tragédii jsem si nepřála, ale na druhou stranu jsem se bála nějakého happyendu, který by tu povídku celou zkazil. Proto jsem moc ráda za tento otevřený konec Myslím, že líp to ani dopadnout nemohlo.Zbytek už je na naší fantazii, nebo popřípadě na té "druhé" řadě. Otázka je, jestli by se tou druhou žadou taky nepokazil dojem z celé té povídky. Asi bych to nechala tak, jak to je.
Ketty píšeš krásně. Já jsem od tebe četla povídek více, a píšeš opravdu dobře. Ktéhle povídce se určitě budu vracet stejně, jako se fracím k další čyřem vyvoleným. Ale tahle mezi nima jdnoznačně vede.
A co se týče kluků. Mám na to naprosto stejný názor. Je to pouze ´těk před realitou, jak tu někdo psal, a rozhodně bych tu představu nikomu a už vůbec né jim, násilím vnucovala. Buďme rádi, že nám to zatím tolerujou 🙂
Tento díl mi udělal opravdu velikou radost. Na tváři jsme měla usměv od ucha k uchu a tleskala rukama radostí(možná bych si i zaskákala, ale jsme zraněná :D) Představa Billovi mysli, jak si to všechno uvědomil a všechno mu to docvaklo pro mě byla tak uspokojující :)Na konci povídky jsem si říkala :"Joo, Saimi, jsi borka. Nebrečelas, tak jako brečíš skoro u každého konce nějaké povídky…" Pfff, neříkej hop dokud nepřeskočíš. 😀 Jakmile jsme si začala číst, cos tu napsala ty, Ketty, začalo to… 😀 Dokázala jsem si představit jakou radost ti to po celé čtyři měsíce dělalo a všechno okolo toho(A tak tedy i u této povídky jsem proplakala konec :D) .Jsem opravdu pyšná, že máme tak úžasné twincestní autorky jako jsi ty. Je škoda, že už to končí, ale nemá se skončit v tom nejlepším? Myslím, že celá povídka byla na 1 hvězdička 483krát podtržena…
P.S.Vybudovala jsme si za tu dobu, co to čtu, k těmto postavám určitý vztah, teď mi asi budou chybět…Panebože…jdu brečet znova 😀
No já už konec čekala každym dílem, aspoň to není takovej šok 😀 Ale mrzí mě to samozřejmě, byla to jedna z opravdu mála povídek, který čtu, a bude mi tu chybět. To s tím Tomem jsem teda nečekala… fakt jsem myslela, že ho má rád jenom jako bráchu, no vida 😀
No… jako většina jsem byla taky na straně Billa, i když občas přeháněl… ale taky Billovy pocity byly v tý povídce rozepsaný nejvíc, tak se to dalo i čekat. Navíc, řekla bych, že i já jsem v některejch směrech tak trochu sobecká, takže jsem ho naprosto chápala. Vlastně… ani teď mi nepřijde tak špatný to, co dělal. Jasně, vůči Tomovi to bylo blbý a bezohledný, ale… jak řikám, chápu Billa, vždyť ho miloval.
Jinak, druhou řadu bych si přečetla hrozně ráda… I kdyby nakonec zůstali jen sourozencema, tak by mě zajímalo, jak by se to vyvíjelo.
A k twincestu… Doba kdy jsem věřila na to, že mají mezi sebou vážně mileneckej vztah a že jsou „pár“ byla jenom krátká… vlastně jenom na začátku, když jsi mě, Ketty, oblbla 😀 Tim, co jsi psala u každý fotky a tak… asi jsem tomu uvěřila 😀 Ale to bylo fakt na začátku, teď když jsem do toho víc pronikla, tak to vidim jinak… ALE! to že nevěřim na to, že spolu na férovku choděj, neznamená, že nevěřím na twincest. To slovo samotný už taky beru úplně jinak. Opravdu věřim, že se mají rádi víc než jiný sourozenci a že jim rozhodně neni cizí ani fyzickej kontakt… a kam až ten kontakt zachází, kdo ví. Možná i tohle někomu přijde nereálný, ale já tomu věřit hodlám 😀 vlastně tomu věřit potřebuju… nejsem totiž zrovna optimistka a některý věci kolem sebe nevidim moc růžově a jsem ráda, že mám alespoň tohle. Že můžu věřit na to, že existuje tak čistá a silná láska… vážně je to pro mě jako světýlko ve tmě 🙂 Líp to asi nevysvětlim, to by bylo na dlouho… snad se z toho dalo pochopit, jak to myslím 🙂
Je mi tak líto,že už povídka skončila :'( ..Byla moje opravdu nejoblíbenější..každou středu a neděli jsem se tak těšila a teď už se nebudu mít na co těšit..ale každopádně jsem ráda,že to skončilo tak,jak to skončilo..Takový konec jsem vlastně vůbec nečekala..už jsem se smířila s tím,že to dopadne něják blbě..ale udělala jsi mi radost 😀 A já už si jenom představuju,jak Tom pošle Agnes do prdele a vrhne se Billovi do náruče ^^
Ale jinak..každý díl této povídky jsem přímo hltala a vážně se ti moc povedla 🙂
Takže, tohle je dokonalé. Takhle dlouhé texty a masité odstavce mě většinou odradí, ale já to prostě přečetla jedním vrzem. Dostávají mě tvoje promyšlená souvětí a organizace textu. Vůbec všechno po jazykové stránce. Ale ten způsob se kterým píšeš, poutavě, zajímavě a náramně originálně.
Tohle je vlastně první díl co čtu, protože předešlé části jsem ani neviděla. Nádherně otevřený konec, který dává prostor fantazii, to žeru XD.
Ještě na závěr, máš prostě pravdu. Poslední odstavec, aneb "promluvím vám do duše" sformoval to, co se mi několik let honí hlavou. Kdybych chtěla uspořádat svoje chaosovité myšlenky, dala bych tu pravomoc tobě:D.
Miluju to.
Chtělas to naplno, máš to mít 🙂
Neříkala jsem, že Tom Billa miluje? Necpala jsem jim už tak od poloviny příběhu psychiatra? No prosím, a je to tady 🙂 Jo, jo, Ketty, úplný psychologický drama, holt ze života :)))
Tak snad se Bill konečně postaví na vlastní nohy a nebude tak závislý na svém dvojčeti, tím mi tedy doopravdy lezl na nervy. Tom si snad ujasní, že soužití s Agnes není asi nejlepší řešení, tedy myslím pro Agnes, protože v tomto případě by byla pouze nevinnou obětí Tomovy snahy řešit své vztahy s Billem podle morálního kodexu společnosti, ve které žijeme. A tím se plynule dostávám k twincestu. Původně jsem chtěla poznamenat, že snad ani průměrně inteligentní prvok by nemohl twincest jako takový brát vážně. Ale na druhou stranu, co si myslím, co cítím a co si představuju, je jen moje věc a jestli mě za to zbytek světa odsuzuje, jak píšeš, je mi to srdečně jedno. Zda hochům vadí twincestní povídky, obrázky a montáže posoudit nedokážu, protože se prostě o celý ten kolotoč kolem jejich osob zas až tolik nezajímám. Ale když se na tu věc podívám ze svého úhlu pohledu, připadají mi tyto fantazie jako menší zlo v porovnání s uječeným davem zfanatizovaných… tak teď vážně nevím, jak je nazvat… hmm… asi teda dívek, které jsou schopny sápat se po Billovi i Tomovi kdekoli se ti dva objeví. Co je nějaký ten obrázek či montáž proti tupému nemyslícímu stádu, že?
Milá Ketty, Hate rozhodně není ta povídka, kterou bych měla přichystanou na nočním stolku a sahala po ní ve chvílích beznaděje. Ale i tak jsem ji četla se zájmem.
parádní povídka…byla jsem na ni závislá od začátku do konce..Bill i když ze začátku mi připadal hrozný, neměla jsem ho ráda tak jsem ho na konci pochopila. Toma jsem chápala celý příběh. Výborné, Kettynko, kdybys měla čas a napád mohla bys třeba sepsat druhou řadu,protože je to dost otevřený konec..nemyslíš? 🙂 Mě osobně a myslím, že i mnoho lidí tady by zajímalo, jak by to s Tomem či Billem dopadlo.
Úúúúžasný…nemám prostě ani slov..půlku povídky jsem probrečela, u některých částí jsem se usmívala, místy tleskala…paráda 🙂 Smekám 🙂
Teda, takový slohy xD
já to nebudu nijak extra protahovat, prostě N.Á.D.H.E.R.A.!!!!
ze začátku jsem si byla jistá happy endem… pak přicházel v úvahu smutný konec a teď tady brečím štěstím, jak to krásně dopadlo. Miluju povídky, které jsou skoro jako skutečné… Tvá povídka se zařadila na vrchol mého žebříčku oblíbenosti, to znamená, že si jí určitě přečtu ještě několikrát… Takové nádhery prostě nemám nikdy dost prostě se ti fakt povedla, moc se těším, co vytvoříš příště 🙂
To je jako konec? Né chci další řadu! Pls bude? Jo? Je to krásná povídka!
za prvé bych se chtěla omluvit, že komentuju po tak dlouhé době (a bohužel nejen u této povídky), děs 🙁
A k povídce…nemám slov…měla jsem pocit, že tak nějak chápu všechny a mám ten pocit pořád, je mi každého z nich nějak líto, ale přitom…je to hrozně těžké..je to život…popsala jsi všechno naprosto dokonale…a je fakt, že já pořád doufala v aspon trochu dobrý konec. Nevěřím prostě, že bude špatný konec, dokud si ho nepřečtu. Takže když jsem četla Billovu zpověd, říkala jsem si, že jsem asi vážně blázen, když si myslím, že do pár odstavců přece musíš nějak nacpat aspon malinko happyend, a došlo mi, že to asi fakt nepůjde. U těchto posledních dvou dílů jsem brečela nad každou větou. Naprosto silný a krásný. Ale ono to šlo, vyrazilo mi to naprosto dech, jako Billovi, po tom, co řekl Kenny. Prostě a jednoduše – neuvěřitelné. Klaním se před tebou, dokonalá, i když hrozně, hrozně smutná povídka. A máš bohužel pravdu, že kdyby to byla mezi Billem a Tomem pravda, že by to bylo neštěstí. Ale představa je to krásná 🙂
Takže děkuju za tuhle povídku, nádherné!!!
Tak a je to… já si to sice přečetla už ten den, kde se Hate naposledy zveřejnilo, ale jak bývá mým zvykem, většinou se k napsaní komentáře dostanu jako poslední…
Ketty, pro mě je tohle jedna z nejzajímavějších povídek vůbec. Vůbec mi nevadí, že tam není úplný twincetsní motiv, naopak. Líbí se mi na ní její realita. Líbil se mi David, jak jsi přesně popsala jeho pocity a jeho oblíbení v twincestu, líbil se mi sobecký Bill, Tom, líbilo se mi všechno. Tahle povídku jasně ukázala, jak by to ve skutečném životě „mohlo“ být. Nejsem vůbec schopná napsat něco kloudného. Je to tak zvláštní a krásný. Zanechává to ve mně hloubavé pocity, jak by se to vyvíjelo dál. Proto tě prosím, tu druhou řadu jistě napiš. Já bych si na ní klidně dva roky počkala :o( jen prostě… tenhle nápad a tvé psaní…. je to vážně galaktické. A tahle povídka je tak zatraceně dobrá. Nejspíš si jí budu ještě jednou muset přečíst celou od znova….
Tenhle příběh mi opravdu chybí. Cítím k tobě vysoký obdiv. : ) Je to úžasné…
Opravdu nemám slov…
Raději ani nečtu všechny ty předešlé komentáře, protože je mi jasný, že nejspíš jen budu opakovat to, co je tu už x-krát napsaný… ale přesto: Ketty, od prvního do posledního písmene to byla naprosto skvělá povídka! Úžasně propracovaná, plná pocitů, emocí, vyvovávala ve mně tolik dojmů, jako už dlouho žádná povídka. Často jsem nadávala na Toma… myslím, že i na Davida… litovala Billa… ale v podstatě jsem svým způsobem chápala jednání každého z nich. Nejvíc asi Billa a jeho posedlost Tomem, která ho přivedla až tam, kde se nakonec ocitl. A asi všichni včetně něho můžeme děkovat tomu, že se v příběhu nakonec ukázal někdo jako byl Kenny… v tenhle moment v roli jakéhosi anděla spásy a pomohl Billovi uvědomit si jak jeho vlastní chování, tak i jednání Toma…
David… o tom se tu nebudu moc rozepisovat – v podstatě na jeho postavě nebylo nic špatného, jednoduše jen propadl "kouzlu twincestu", který tady asi každý zná moc dobře… A jedinou negativní věcí u něj pro mě byl moment, kdy mohl zabránit znásilnění Billa a nic neudělal… na druhou stranu… spoustu věcí by to v tu chvíli asi zkomplikovalo, kdyby se tam znčehonic objevil… těžko říct.
No a nakonec Tom… byl to on, kdo ve mě vyvolával nejrozporuplnější emoce. Dnešní díl mě utvrdil v tom, co jsem z pár náznaků tušila už předtím… tedy, že jeho chladné chování je jen zoufalá snaha o… o co vlastně? Zachovat se správně, protože milovat vlastního bratra je špatné? Pokusit se přebít lásku nenávistí? Kdo v tomhle příběhu vlastně víc trpěl, koho to, co se dělo, víc bolelo – Billa nebo Toma? Kolik síly asi musel Tom vynaložit, aby si stále zachoval svou chladnou masku, když se mu milovaná osoba hroutí před očima?
No… už budu raději končit, jen ti chci, Ketty, ještě jednou poděkovat za tuhle úžasnou povídku, která si u mě rozhodně vydobila místo mezi těmi nej nej nej-příběhy na tomto blogu.
Přečetla jsem si tuhle povídku znovu na posezení, prolila u toho potok slz a musim říct, že jsem to poprvé vůbec nepochopila. Nebo jsem to spíš pochopila jinak. Litovala jsem hlavně Billa, teď naopak lituju moc Toma. Je to všechno tak nehorázně složitý. Všechno, co bych mohla říkat, je v té povídce, která je naprosto dokonale napsaná. Je to ale strašlivé, strašlivé, jak je někdy život krutý. Můžu jen děkovat, že ve skutečnosti to aspon u těchto dvou našich dvojčátek takhle nikdy nedopadne. Určitě ne. Bože, to je tak naprosto silná povídka. Jen si ale nedovedu představit, jestli, i když to Bill ted ví, že je do něj Tom zamilovaný, jestli by to mohlo skončit vztahem. Když mu ukáže, že dokáže být samostatný, určitě to oběma pomůže najít si k sobě cestu zpátky, že ho Tom nebude brát jenom jako někoho, o koho se musí pořád starat, i když to dřív dělal rád a dělal by to pořád. Ale jak by mohli být spolu? Zapomenout na to, co se stalo, hlavně Tom. No, mám pocit, že mě z toho švíkne, ale stejně nejsem schopná nad tim přestat přemýšlet. Děkuju za tuhle povídku, opravdu jedna z těch nejnejlepších.
🙁 Tak ono to vlastně nakonec skončilo tak nějak neutrálně. Nemám ráda takový smutný příběhy. Vlastně mě to začalo děsně bavit až po tom jejich polibku ve Felixovi. A bylo mi děsně líto Billa to zoufalství co prožíval … U jednoho dílu sem dokonce i brečela jak mi to přišlo všechno pro Billa zoufalý … 😀 Ale neva … Zajímalo by mě jestli spolu kluci teba budou nebo né, možná by neškodilo uvažovat o druhé řadě ;-). Ale nehoň se do toho.
A chci říct že to byl supr nápad spát něco takovýho. Snadvšechno neskončí tak špatně jako tenhle příběh ;-).
Druhou řadu 🙂 Páni to byla báječná povídka, vážně by bylo dobrý napsta dtuhou řadu jak to vlasně s dvojčaty zkončí? Jak se Bill staví na nohy,,páni 🙂
No páni. Myslím, že jsem snad ještě nikdy nečetla povídku, která by mi dala tolik. Celou dobu jsem měla o čem uvažovat, celou dobu jsem přemýšlela nad všemi pocity, které se tam mísily… Brečela jsem, hodně často 😀 Ze začátku jsem si říkala, že to bude jednoduše o tom, jak si k sobě twins hledají cestu, ale když jsem potom viděla, jak se všechno obrací v okamžicích, ve kterých bych to čekala asi nejméně, došlo mi, že můj prvotní úsudek byl naprosto milný a že ve skutečnosti v povídce najdu úplně něco jiného, než co jsem čekala.
Když jsem to dočetla, připadám si neuvěřitelně prázdná… taková… nevím. Obdivuji tě za to, že jsi něco takového dokázala napsat, protože donutit čtenáře zažívat pocity hlavních postav je podle mě mnohdy daleko důležitější než samotný děj.
Bill byl strašně zvláštní osobnost, stejně tak Tom, ale myslím, že jsi jejich charaktery a pocity vystihla naprosto dokonale… celou dobu oba působili dokonale zmateně, ale ve skutečnosti vlastně naprosto věděli, o co jim jde… Ale docela by to chtělo druhou řadu, protože myslím, že s tímhle koncem se nedokáže smířit nikdo, i když je to možná lepší, že to skončilo takhle. Možná kdyby pokračoval další děj,všechno by vyznělo úplně jinak…
Jinak jak jsi psala v tom doslovu, že někteří odsuzovali Davida – připadá mi to zvláštní, pokud to tak skutečně bylo… jakoby tím odsuzovali i sami sebe, protože my děláme v podstatě skoro to stejné. Mně tam David připadal jako kladná postava, snažil se pomáhat všem, být na všech stranách a nezaujatý, i když jsem se nějak nepřenesla přes to, že nijak nezasáhl do toho Tomova činu po skandálu ve Felixu, ale asi to tak mělo být. Naopak jako daleko méně kladnou postavu bych považovala Davea, který na mě spíš působil dojmem twincestního fanouška a pak to Davidovi všechno vyčetl – i když z některých hledisek měl samozřejmě naprostou pravdu.
Mrzí mě, že nemůžu napsat, že se těším na pokračování nebo že jsem ji nezačala číst mnohem dřív, protože tahle povídka mi rozhodně něco dala – a to nový náhled na věc. Děkuji, že jsem si ji mohla přečíst, byla úžasná, i když se neobešla bez slz =))
Začiatok bol úplne nádherný, ale Tomova tvrdohlavosť nepriznať si city a jeho posadnutosť aby Bill tie svoje poprel mi dosť vadila a hlavne to, že Tom si našiel Agnes a vybral si ju. Po tom…
To čo urobil Bill Tomovi možno bolo nepekné, ale nikdy Toma nedonútil k ničomu násilím, že? A Tom Billa hnusne znásilnil. To som nedokázala odpustiť. Ani Davidovi, že tam stál a Billa nezachránil aj keď tvrdil ako má chalanov rád. To mi pokazilo celý dojem z poviedky. Uznávam, že je napísaná geniálne, je úplne iná ako ostatné, má skvelý nápad ale ja sa k nej nedokážem vrátiť. Mám pocit, že som celý čas trpela zbytočne, pretože sa nič nevyriešilo, len sa to kazilo viac a viac.
Iste… v živote sa to stáva, ale ja utekám k ff aby som zažila niečo iné ako mi dopraje život. A neznášam keď si dvojičky ublížia tak veľmi ako to urobil Tom…
Ospravedlňujem sa za môj komentár, ale tak to cítim.