autor: Lorett & Sajü
Bill
Stočím se trochu víc ke stolu, je tady tak moc lidí a mně to, i když jsem na lidí zvyklý, znervózňuje. Jak se taky tady všichni poflakují anebo tančí, popíjejí, brousí okolo a tak nějak dál, připomíná mi to výlohu, v níž jsem strávil tolik času. Připomene mi to veškerou necitelnost, kterou jsem v sobě měl, bezbrannost a žádostivou touhu. Sklopím oči na své nepatrně třesoucí se ruce, jež mám schované pod stolem. Tom tu nikde není a já cítím, jak se ve mně cosi začíná chvět, na srdci mě to tíží a já se toho nemůžu zbavit.
„Héj, ty jsi nějaký mimo… Mluvíme tady na tebe s Gustavem už asi půl hodiny, a ty se pořád koukáš někam, fakt mimo,“ Georg nechápavě nakrčí obočí a koukne se na Gustava. Trochu sebou trhnu, když se po počátečním šoku vzpamatuju.
„Omlouvám se. Nějak jsem vás neslyšel…“ špitnu bázlivě a skloním hlavu.
„Co? Bille, mluv nahlas. Máš tak pěkný hlas a ty si tady ještě v tom hluku kuňkáš pro sebe, jak kdyby ses něčeho bál,“ picne se do čela Geo.
„Nevšímej si ho, on už toho taky trochu popil, tak je v náladě,“ zasměje se mu Gustav. „Ale fakt, že mluvíš opravdu tiše. Víš, co? Pojď sem, za náma. Sedíš tam na druhém konci… Potřebujem parťáka do třetice,“ zasměje se tan blondýn a rukou mě vybízí k nim. Je to sice jen pár kroků, ale připadá mi neslušné odmítnout jejich pozvání. Přisednu si ke Georgovi a kouknu na Gustava.
„Ale my tě neukousnem!“ Geo do sebe kopne jakousi malou skleničku a svýma silnýma pažema mě za ruku stáhne vedle sebe z druhé strany, takže se teď vlastně rozvaluju na prskajícím Gustavovi, jež se za pár vteřinek o kousek posune. Sedím vedle nich dvou, a ač vím, že to jsou Tomovi přátelé, cítím se nesvůj.
Trochu se zaměřím na hudbu, kterou hraje ta kapela, něco mi to připomíná. Nohou si nenápadně vydupávám její melodii. Je zvláštní, že v mé hlavě slyším nástroje a linoucí se hudbu písničky už jen z toho vydupávání.
„Máš dobrej rytmus.“ Přikývne mi Gustav. Polekaně se na něj otočím. „Yeah, máš. Někdy ti půjčím svoje paličky a mohl bys zkusit zabubnovat,“ přivře oči. „Je to skvělý odreagování,“ zdvihne palec a zaculí se.
„Sedíš úplně nasucho,“ povšimne si. „Na, dej si tohle.“
Vykulenýma očima kouknu na jakýsi drink, který mi podává, a zavrtím hlavou.
„Nene, děkuji,“ promnu si rty mezi sebe.
„Ale prosím tě, vem si to, je to ostuda tady takhle sedět,“ zasměje se Gustav.
„No to je svatá pravda. Vem si ale radši tenhle drink…“
„Georgu!“ zasyčí Gustav.
„Co je, ty bláho?“ Geo nechápavě koukne po Gustavovi a začne se smát. Trochu na něj jedním okem mrkne a pak se zase otočí ke mně. „Bille, Gustav dneska pije sračky, neposlouchej ho. Vem si tohle a po těchto několika skleničkách uvidíš, jak bude Tom koukat, až tě on uvidí,“ zaksichtí se a strčí mi to téměř násilně do ruky.
„Tak a všichni to vypijem na ex, jo?!“ raduje se Geo, jehož obličej neustále zdobí podivně rozveselený úšklibek. Podívám se na tu skleničku, ale když si vzpomenu na to, že by se třeba Tom zlobil, kdybych to nevypil nebo něco takového, tak smířlivě přikývnu a zaráz s Georgem to hodím do sebe.
Fuj.
Tom
Sednu si zpátky na svoje místo do našeho boxu. Všude po stole je už několik prázdných skleniček a na druhé straně se rozvalují moji dva kamarádi a moje černovlasá panenka. Nechápavě nakrčím obočí, neboť si až teď uvědomím, jak hlasitě se všichni smějí, navíc Bill září jako sluníčko, zvonivě a taktéž hlasitě se řehní, povídá, a co je nejhorší, vůbec se nestydí! Myslím, že mě ani nezaregistrovali, všichni se baví Billem, a já jim očividně vůbec nechybím. Ohlídnu se, ale Andyho nemůžu nikde najít, nejspíš šel fakt za tou pěknou hnědovláskou v zeleném topu, která na něj svými sexy pohyby při tanci akutně zapůsobila.
„Ale já chci to oranžovýýý…“
„Ne. Bille, vem si tohle. Já jsem se spletl, Tom pije tady tohle, určitě by chtěl, abychom ti to objednali,“ přikyvuje horlivě Geo, jenž se tak nějak podivně otírá o Billa. Měl jsem pravdu. Ti idioti vůbec netuší, že u nich sedím, oči maj všichni jen pro Billa, kterýho mi napájí těma hnusama… tak to prr… Sakra, Georg je už taky v děsný náladě, proč se pořád tak dívá po mojí panence? Oh, tak to ne!
„Jééé, Tomi!“ zavýská to moje černovlasé kuřátko. Vyskočí na nohy, které se mu podlomí, a spadne přímo ke mně. „Čekám tu na tebe.“
„Oh… to koukám, jak tady na mě čekáš,“ vyvalím na něj svoje oči. Tváře má celé červené, tatam je jeho bledost a alabastrová pleť, očka mu září, nejspíš bych je jejich samým leskem viděl i ve tmě, na tváři má poťouchlý úsměv, a pořád si něco nesrozumitelně mumlá. Vytáhnu si ho za ruce a posadím jej vedle sebe. Naklání se ke mně a dožaduje se polibku. Oh… jeho dech jde cítit po alkoholu, po tvrdým alkoholu… ale jak… „Georgu! Gustave!“ zařvu na ně, držíc padajícího Billa. To moje motovidlo už vůbec neudrží rovnováhu a pořád mi přepadává na jednu stranu, ještě tak aby mi tady spadl a rozbil si hlavu nebo něco. Já je zabiju!
„Noo?“ ozve se nepřítomně Georg. Ha! Už ho za ty roky tak znám, snaží se snad dělat, že tady není? Tak jako… spolu s Gustavem mi opije panenku nějakýma sračkama a kdoví čím ještě, když se jim tu povalují jakési skleničky, a on si pán dělá, že se nic neděje.
„Ježíííšííí, ty na mě radši ani nemluv. Podívej se na něj! Já chtěl, ať mi ho pohlídáte, ne zřídíte!“
„Hello, hello, hello, how loooow.“
„Ale tak Tome, to je přece jen sranda. Víš, jak pěkně umí Bill tancovat?“ koukne na mě náš basák.
„Tancovat? Bude zase tancovat?“ nahrne se k nám nějaký kluk, myslím, že se jmenuje Mario, ale nevím to jistě. Zamračím se. Trochu zatřepu s Billem, na kterého se nekoukám, a nevnímám nic jiného než jen vířící se vztek v mém těle a ty tři pablby přede mnou. Ten Mario mě svým chtivým výrazem, jímž hypnotizuje Billa, totálně vytáčí.
„…an albiiino! A mosquitoo! My Libiiido, yeah!“
Co si to o sobě jako ten pacholek sakra myslí? Zamrkám a bojovně se podívám na Georga, rukama bouchnu do stolu.
„Georgu! Gustave?! Kam to zase čumíte? Že prý umí tancovat… co jste mu to proboha… Georgu!“ otočím se po jejich užaslých pohledech a málem mě zamrazí. Panebože.
„Here we are now, entertain us!“ Ten pohled na moji křehkou, nevinnou, bojácnou, zakřiknutou a nedotknutelnou panenku mě totálně ohromí. Šokem málem přimrznu k židli. Okolo našeho stolu se sdružují lidé, jež Billa podporují, výskají, skvěle se baví, obdivně slintají anebo ho napodobují. Všichni svými zraky míří na mou černovlasou panenku, jež stojí na stole, ztráta koordinace je očividně tatam, se širokým úsměvem tam stojí a vrtí se do kytar rockové pecky, popřípadě nahlas zpívá svým zvláštním hlasem spolu se zpěvákem té kapely, co tu dnes hraje, písničku od Nirvany. Normálně… teď jako nevím, co mám dělat. Všichni ho napodobují a moje opilé princátko nejspíš ani neví, co dělá. Koukám na něm, jako kdybych spadl z Marsu, absolutně nevím, jak se pohnout. Hlavou mi míří tolik otázek jako třeba, kam se poděla ta moje plachá panenka? Místo ní je tu nějaká dravá šelma, jež svým vskutku zvláštním hlasem táhne tempo spolu s tím zpěvákem, jež se na něj se zájmem dívá a směje se. Sakra. Já jsem to podělal… Panebože, já jsem svého Billa znečistil! Pořádně jej nehlídal a ti dva neřádi ho tak opili, že ani neví, co dělá… Kolik toho alkoholu vlastně snese abstinentní panenka? Ježííš, a jaká je kocovina u hraček? Nechápavě nad sebou zavrtím hlavou, procitnu zpátky do reality, když všichni výskají, tleskají a smějí se.
„Tak lidi, prosím potlesk pro toho krásného černovláska tam na stole, vemte si z něj příklad a pojďte to tu pořádně rozpálit!“ Směje se do mikrofonu ten taktéž černovlasý maník. Bože. Všichni mu tleskají a smějí se, a když se opět rozezní první melodie kytar, všichni se do tance a zpěvu dají ještě s větší razancí než před chvílí. To moje kuřátko se smíchem, vrtěním a pobrukováním sestupuje zpátky na pevnou zem a bere si od ohromeného Georga další drink.
„Oh… Tome, musíš ho s sebou brát častěji,“ pronese šokovaně Gustav.
Bill
S bublavým smíchem zakopnu a spadnu do hromady bílého a chladivého sněhu. Naráz, jako kdyby mě kopl kůň, celé mé hořící tělo se zchladí a sníh mi prosakuje přes tričko, neboť mám bundičku rozepnutou. Cítím, jak mě strašně bolí ruka, na kterou jsem spadl, trochu usyknu, leč nemám sílu se zvednout – všechnu energii jsem nechal v tom clubu – proto jen čekám, až za mnou přijdeš a zachráníš mě.
„Bille, nedal sis ani tu tvojí oblíbenou čepku, rukavice máš nevím kde, a šála… ta ti asi taky nic neříká, že?“ klekne si ke mně můj Tom a točí si mě k sobě, načež mě vezme a postaví na nohy, naštěstí mě podepře, takže už zase nespadnu. Ovine okolo mě tu šálu, zapne mi bundičku, na hlavu narazí mojí oblíbenou čepku a koukne mi pořádně do očí.
„Ty ses teda zřídil…“ pokýveš nade mnou nechápavě hlavou. „Jsi v pořádku, nebolí tě hlava?“ optáš se starostlivě a rozejdeš se se mnou zasněženým parkem k nejbližší lavičce.
„To… tobě se nelíbí, jak… jak zpívám?“ zašeptám smutně, neboť moje srdce svírá žal a samý kal. Nelíbím se ti to… a Gustav povídal, že ano… Tiše popotáhnu a spadnu na lavičku, zase mě zabolí ta ruka.
„Au, au,“ zanaříkám tiše.
Tom
„Copak tě bolí?“ skočím k němu se široce otevřenýma očima a chytnu jeho ručku, kterou začnu přes jeho koženou bundičku mnout. Naráz je to úplně jiný člověk… musel jsem ho trochu násilím odvést, ale sotva se za náma zabouchly dveře, byla z Billa opět ta moje bázlivá panenka. Pořád si něco pro sebe nesrozumitelně a ustrašeně mumlal, nebo dokonce i smutně prozpěvoval. Jeho hlas je vážně ojedinělý, tak krásně a nezaměnitelně zabarvený… nevěděl jsem, že tak krásně zpívá, přesto mě ten jeho výstup děsně zaskočil. Ještě teď, když si na to vzpomenu, krev v mých žilách mrzne…
„Zpíváš krásně,“ povzdychnu si obdivně a pohladím ho po tváři. Drobně se usměju, protože se do mého doteku automaticky opře a tiše zavrní. Jeho víčka se přivřou a on tiše, ztěžka vzdychne a něco zabrble.
„Bille, mluv prosím víc nahlas.“
„G-gustav a Ge-georg říkali, že… že – že se ti to bude líbit,“ špitá tiše a kouká se na mě zpod těch svých dlouhatánských řas. Jeho tváře přestávají být tak červené, nejspíš to zapříčiňuje zima. Ach… je pořád tak krásný… Chytnu jeho dlaně do svých rukou.
„Líbí se mi to… a moc,“ usměju se a zase ho pohladím po jeho hebké tváři. „Jen se přitom nemusíš tak provokativně vrtět na stole a poutat na sebe pozornost široko daleko, protože už i tak svým vzhledem působíš víc povyku, než se sluší. Jsi totiž až moc krásný, víš?“ vyhoupnu se a políbím toho svého opilce na jeho plné rty. Začervená se, takže jeho tváře už zase zdobí nádech růže. Usměju se. Přesto mi můj brouček se svítícíma, obrovskýma, tmavě čokoládovýma očima úsměv neopětuje. Pořád tak zadumaně kouká před sebe, vlasy mu spadají do těch jeho dokonalých očí, rty nepatrně špulí, přes řasy mu téměř prosákne několik slz.
„Copak?“ přitáhnu si ho k sobě a skloním se k němu. Jenom se na mě smutně podívá a pak pohled opět skloní ke svým dlaním. „Co se to s tebou děje, panenko moje.“ Srdce se mi rozbije. Je smutný? Ale jak to, když byl ještě před pár minutami tak veselý? Bolí ho něco? Hlava? Břicho?
„Nevadí ti, že… že… že jsem jiný?“
„Nevadí, protože jsi výjimečný.“
„Ale já jsem…“
„Moje porcelánová panenka, moje láska, a jsi to nejkrásnější, co jsem kdy viděl…“ usměju se a políbím ho. Pachuť alkoholu však pořád kazí jemnost našich polibků.
„Ne. Jsem humanoid,“ šeptne neslyšně. Plete se mu jazyk, alkoholu v jeho krvi je jistě dost a dost, a proto neví, co mluví…
„Áaale nejsi…“ obejmu ho s úsměvem.
„Ale jsem,“ zasípe tiše. „Jsem humanoid – jsem podobný člověku, a-ale člověk nejsem a nebudu. A-a za pár dní končí období Adventu, všechny stíny mě dohoní a-a já…“ vzlykne srdceryvně a neovladatelně mi spadne do klína.
„Jsi moje láska, Bille, panenko moje,“ šeptnu. „A já nedovolím, aby ses proměnil,“ přitisknu si ho k sobě a trochu se s ním zhoupnu. „Zazpíváš mi? Zpíval jsi tak krásně písničky, které jsem nikdy neslyšel…“ pokrčím rameny a posadím ho. Vím, že se mu plete jazyk, že je chudáček můj opilý a nejspíš mu bude i špatně. Přesto ho chci nějak zabavit, nějak odradit od těch zlých myšlenek, než jej odvezu domů, vykoupu, protože to v tomhle stavu sám nezvládne, a uložím do naší postele. Srdce se mi rozbije a já trochu zalapu po dechu, když si uvědomím, že budu muset mojí panenku vykoupat. Tělem mi projede vlna vzrušení, oh sakra…
Moje střapaté kuřátko si skloní hlavu, přikývne a drobně se usměje. „Pojď a zachraň mě – uvnitř hořím…“
autor: Lorett & Sajü
betaread: Janule
tak panenka se nám opila….aspoň si užili…xD
hmm, aspon bola vidiet aj ian stranka Billa 😀 ale moc pekne :)) ♥
Tak nám Bill začíná pomalu ztrácet svoji nevinnost,podle mě je to škoda….
I'm Humanoid…do-ko-na-lost! jko obvykle:) a opilá panenka je za moc:D:D
Opilá panenka trsající na stole… Hm… xD Tak tohle je prostě luxus nějvětší… a jak pak řekl, že je humanoid… Ty jeho myšlenky prostě miluju…
Vážené, za tohle vám skládám obrovskou poklonu!
ou ten je už jak já wčera XD
Nooo, musím přiznat, že mě Bill trošku překvapil. No trošku… docela dost. Ten Georg a Gustav jsou fakt jako… Ale měla jsem takové tušení, že to nějak takhle bude. Bill je neobyčejně krásný a jiný, to přitáhne pozornost každého…
Ale přiznávám, bylo to docela zajímavé. Jen se bojím, že bude teď Tom mít výčitky, že Billa neuchránil. A Billovi bude teda zítra pěkně špatně. Nejvíc mě rozesmála věta: "Co si to o sobě jako ten pacholek sakra myslí?"
No, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál. Myslím, že by se mělo začít něco dít, respektive by Tom měl začít něco dělat. Čtvrtá neděle se blíží a já doufám, že neusne na vavřínek. Nesmí!!! Jinak je to stále krásnější povídka, už si ani neumím představit, že bych ji nečetla. Je to ta nejnádhernější pohádka a já doufám, že bude mít i stejně tak nádherný konec:-D♥
Chudák Bill bude mu pěkně blbě.