Huren, Bordell… und die liebe 7.

autor: MußiQ-May

<Tom>

Chytal jsem si všechno, co na přípravu snídaně budu potřebovat. Uslyšel jsem nějaký pád z obýváku, kde byl Bill.

„Bille! Stalo se něco?“ Přiběhl jsem za ním. Ležel na zemi, a skučel bolestí.

„Není mi dobře… B-Bolí mě břicho…“ Pevně stiskl víčka. Běžel jsem do svého pokoje, převlékl jsem si tričko a utíkal zpět za Billem.

„Billí, zavezu tě do nemocnice, dobře?“ Vzal jsem ho do náručí, a nesl ven do auta. Posadil jsem ho na sedadlo spolujezdce, a ještě z domu přivezl deku, kterou jsem ho přikryl. Z kapsy jsem vytáhl krabičku s ibalginem, kterou mám u sebe pro případ nouze.

Po cestě se Bill svíjel v bolestech bříška. Nechápu, co se tak najednou mohlo stát.

Konečně jsme byli na parkovišti nemocnice. Zaparkoval jsem a vystoupil z auta. Šel jsem otevřít Billovi. Otevřel jsem dveře z jeho strany auta, a vzal jsem ho zase do náručí. Ani jsem nestihl zamknout auto, a běžel jsem s ním dovnitř.

„Promiňte, nevíte, kde bych našel nějakého dobrého doktora, který by mohl bratrovi pomoct?“ Zastavil jsem jednu sestřičku, co šla okolo nás. Měla klasické sesterské modrobílé oblečení, kratší blonďaté vlasy, modré oči, a drobnou postavu.

„Záleží na tom, co vašemu bratrovi schází, pane.“ Mile se na mě usmála.

„Bolí ho nejspíš břicho, stěžuje si, že mu není dobře, a pořád skučí bolestí.“ Ustaraně, a hlavně rychle jsem ze sebe sypal informace o Billových potížích.

„Běžte za doktorem Schünglerem. Vyjedete výtahem do pátého patra, a zahnete do leva. Je tam taková dlouhá chodba, ale dveře k jeho ordinaci jsou hned vpravo.“ Vysvětlovala mi cestu, i když jsem to moc nepochytil.

„Dobře… Děkuji… eehmm…“ Podíval jsem se na její jmenovku. Zkameněl jsem, když jsem viděl jméno, které tam bylo napsáno.

„…Jessico.“ Snažil jsem se usmát. Ale nějak to nešlo.

„Není zač.“ Smála se na mě. Bill zase zaskučel bolestí, ale tentokrát to šlo slyšet snad až na parkoviště.

„Billí, jsi v pořádku?“ Pohladil jsem ho po vřelých načervenalých tvářích.

„Ehmm…“ Pípl. Rychle jsem šel k výtahu, a zmáčkl takový ten ‚čudlík‘, kterým se přivolává. Čekali jsme asi půl minuty, než konečně dojel až sem dolů. Vlezl jsem i s Billem v náručí dovnitř, a stoupl jsem si úplně dozadu. Zmáčkl jsem páté patro. Cestou si nás ještě zastavili ve třetím patře, ale vystoupili už ve čtvrtém. Konečně jsme byli v pátém patře. Otevřely se dveře a já jsem vystartoval doleva. Hned vpravo byly dveře s červeným nápisem na bílé cedulce Dr. David Schüngler. Otevřel jsem dveře, a tam byla úplně plná čekárna.

„To snad ne…“ Vydechl jsem, a posadil Billa na poslední volné místo.

„Billí, počkej chvíli. Pokusím se to nějak urychlit, abys tady nemusel dlouho trpět.“ Přejel jsem mu polštářky prstů po tváři. Má je horké, a rudé.

Zaklepal jsem na ordinaci doktora Schünglera.

„Dále…“ Ozval se. Otevřel jsem, a vešel dovnitř.

„Dobrý den, sestra bohužel šla do lékárny pro nové obvazy. Jak vidíte, je dnes plno…“ Zapisoval něco do obálky, a vedle něj stála nějaká žena, nejspíš se synem.

„Já… Můj bratr je na tom špatně, celý hoří, a není mu vůbec dobře. Chtěl jsem vás jen poprosit, jestli byste ho nemohl vzít hned.“ Prosil jsem s ustaraným tónem hlasu.

„Pane, jak asi vidíte, dnes tady je opravdu mnoho lidí. Bohužel vás nemůžu vzít dříve než ty, kteří tady už hodiny čekají. Kolik je vašemu bratrovi?“ Posunul si jeho velké brýle na nose výš.

„Dvacet…“ Pípl jsem.

„Tak to už vás vůbec nemohu vzít dříve. Máme tady o mnoho mladší pacienty, a myslím, že váš bratr to ještě chvíli vydrží… Zavolejte mi prosím dalšího pacienta.“ Zdá se mi to, nebo mě opravdu vyhodil? Vyšel jsem z ordinace.

„Další prosím…“ Nejsem žádná jeho zdravotní sestřička. Jdu za Billem. Nevypadá vůbec dobře. Moc by mě zajímalo, jak tak náhle mohl dostat horečku, a takové velké bolesti. Vzal jsem ho do náručí, posadil jsem se, a jeho jsem si posadil na svůj klín. Celý se klepal, ale byl děsně moc horký. Měl zavřené oči, a pootevřenou pusinkou těžce vydechoval. Hladil jsem ho po vřelé tváři, a ve vláskách.

„Další, prosím…“ Volal si doktor jednoho pacienta po druhém, ale stále nebyla řada na nás. Několik malých dětí předběhlo. Bill už asi hodinu spal. Něco si sem tam zamumlal, ale ani pláč těch nejmladších pacientů ho neprobudil. Celou dobu jsem tě hladil ve vláskách, párkrát jsem ti přejel po dlani, kterou jsi měl na mém rameni, vedle tvé hlavy, která byla opřená o mou hruď. Už se stmívalo, a v čekárně ubývalo lidí.

Poslední pacient před námi vešel, a jsme tady sami. Je tma, a z oken se line světlo zářícího měsíce a hvězd. Tiše, ale těžce oddychuješ na můj hrudník, a já přejíždím rukou ve tvých hustých, černých vláskách. Chvěješ se v mém náručí, a stále spíš. Pokládám svou hlavu na tvou, a přivírám oči, dokud je úplně nezavřu…