autor: Lady Kay
Trhnu sebou a rukou máchám kolem sebe, snažíc se chytit stroj hrůzy, který vyřvává po celým pokoji a dává mi tak najevo, že se mi někdo pokouší dovolat. Teda až já zjistím, kdo mě takhle brzy a nelidsky probudil, tak mu to vytmavím tak, že si to za rámeček nedá! To jsou nápady, volat mi v tuhle hodinu, a ještě ke všemu v neděli, kdy si každý rád přispí a ani já nejsem výjimkou.
Zamžourám na displej a po chvilce rozpoznám ze čtyř písmen skládající se slovo – máma. První, co mě napadne, je, že se něco stalo, ale tuto myšlenku vzápětí zaženu. Je to přece moje matka, nemusí mi volat jen kvůli tomu, že se něco stalo. Třeba chce jen vědět, jak se mám. Je pravda, že jsem s ní už delší dobu nemluvil. Naposledy to bylo po tom fiasku v Billově pokoji, kdy se mnou zase elegantně vyrazil dveře, což je víc než týden. To bude zas řečí, že se neozvu, a že kdyby mi nezavolala, ani by nevěděla, co se mnou je. Nějak nemám náladu poslouchat ji, okamžik si pohrávám s myšlenkou hodit mobil pod polštář a spát dál, nakonec ale stisknu tlačítko pro přijetí hovoru a přiložím si mobil k uchu.
„Zlato, to jsem ráda, že jsem se dovolala…“ nečeká mamka ani na pozdrav. „Nevzbudila jsem tě, že ne?“
„Ne, už jsem byl vzhůru,“ zalžu a potlačím zívnutí. Stejně si myslím, že jí je jasné, že jsem spal. Nikdy mě a Billa nedostala o víkendu z postele dřív než těsně před polednem.
„Jak se máš? Ani se neozveš.“
A jsme u toho. No, neříkal jsem to? Její druhou poznámku se rozhodnu ignorovat, bude to tak lepší.
„Jo, fajn… Co ty? A Bill?“ nadzvednu se na loktech a rozhlédnu se kolem sebe. Na zemi se povaluje oblečení, co jsem ze sebe po návratu domů svlíknul a nechal ležet tam, kde mi upadlo od ruky. Krapet se to včera, vlastně dneska protáhlo. Z původně plánovaný akce pro pár lidí se stala kalba jako hrom. Mathias dokonce přitáhl nějaký kámošky a obzvlášť kvůli jedné dlouhonohé prsaté blondýnce se mohli všichni přetrhnout, aby ji sbalili. Všichni až na mě… Od doby, kdy se to Billovi stalo, jsem, jako by mě vyměnili. Nějak jsem neměl náladu, možná jsem divnej nebo stárnu nebo… Nevím, co se to se mnou vlastně děje?! Jako bych to byl já a zase nebyl já…
„…znáš Billa, ne?“ zachytím poslední tři slova mamčina vyprávění. Zase jsem byl mimo.
„Jo, znám,“ přisvědčím, ačkoli nemám páru, o čem celou dobu mluvila, ale nic tím zkazit nemůžu. Zřejmě narážela na tvrdohlavost mého dvojčete, kterou je Bill pověstný. Nikdy jsem nepotkal paličatějšího a umíněnějšího člověka, než je můj malý bráška. Sám jsem hodně tvrdohlavej, ale Bill? To už je extrém! Jakmile si něco vezme do hlavy, nehne s ním nikdo a nic.
„Kvůli němu vlastně volám. Něco bych od tebe potřebovala…“
No sláva, konečně se dozvím, proč mě vzbudila. Něco mi říkalo, že nevolá jen proto, aby se ujistila, že její milovaný synáček je živ a zdráv, že mu nic neschází a že mu nikdo neubližuje. Nicméně to, že důvod našeho rozhovoru se týká Billa, mě přinutí posadit se a nastražit uši.
„Kvůli Billovi? Povídej, poslouchám.“
„Věc se má takhle…“
..::Bill::..
Zvonek u domovních dveří oznamuje, že se k nám někdo dobývá a návštěva to rozhodně není. Pořád nejsem schopen pochopit, jak mi to mohla udělat. Nezlobím se na ni za to, že mi svůj odjezd na služebku oznámila jako hotovou věc, má svoje povinnosti jako každý člověk. Bylo mi i jasný, že mě nemůže vzít s sebou, a ani mě nemůže nechat doma samotného bez dozoru. Kdybych byl naprosto zdravý, bylo by to o něčem jiným, ale takhle… Dokonce jsem se smiřoval s tím, že týden, co bude pryč, strávím s babičkou, když se ukázalo, že k taťkovi nemůžu. Jenže mamka dostala mnohem „lepší“ nápad. S nadšením z mojí strany, které jistě očekávala, když mi tu „úžasnou“ novinku sdělovala, se nesetkala. Raději bych poslouchal historky z babiččina mládí, jež znám takřka zpaměti, než toto.
Život je ke mně strašně moc nespravedlivej a chystá mi jeden podraz za druhým. Nejdřív se zamiluji do svého dvojčete, se kterým nikdy nemůžu být, protože nějaká pitomá morálka káže něco jiného. Pak kvůli nehodě ochrnu a skončím na tomhle pojízdným vraku, a nakonec musím strávit týden ve společnosti někoho, komu se snažím vyhýbat, jak jen je to možné, a to právě ve společnosti mého bratra.
Zatímco se užírám nespravedlností světa k mé osobě, otevře mamka právě příchozímu a na prahu obýváku se zjeví vysmátý Tom. Aspoň někomu je tady do smíchu… Bratr odhodí tašky stranou a už si to míří ke mně. Místo aby si sednul do křesla, přidřepne si ke mně a dotkne se mé ruky, kterou okamžitě stáhnu zpátky. Proč mi to dělá? Každý jeho dotek je pro mě utrpení, jeho pohledy se zabodávají do mého srdce jako ostří mečů a jeho úsměvy mě pálí.
„Ahoj brašule…“
Místo odpovědi na pozdrav se na Toma krátce podívám a hned odvrátím zrak někam jinam. Slyším, jak si povzdechne. Cítím, že ho to bolí, vím, že mu ubližuji, a to všechno jen proto, že se sobecky snažím chránit sám sebe tím, že si jej držím co nejdál od těla. Sobec jsem, nic víc!
„Já letím, broučci, mám nejvyšší čas. Určitě to tu zvládnete?“ strachuje se mamka. Od mojí nehody mě nikdy nenechávala doma samotného. V práci jí vyšli vstříc, první týdny po mém návratu z nemocnice zůstávala se mnou, aby se o mě starala. Pak si brala práci domů, a když to nešlo, byla tu se mnou těch pár hodin babička. Jenže teď se jí naskytla skvělá příležitost, kterou dostane člověk jen párkrát za život, nemohla to odmítnout. I když je mi nad slunce jasné, že nad tím uvažovala, nějaký ten pátek ji znám…
„Neboj, mami. Zmáknem to levou zadní.“ Pronese Tom, a přestože na něj nevidím, vsadil bych se, že se culí od ucha k uchu. Já bych si tak jistej nebyl, bráško…
Mamka jej obejde, dojde až ke mně a přitiskne si mě k sobě tak silně, až mám strach, že mě má v plánu buď umačkat nebo alespoň už nikdy nepustit. Nakonec mě přece jen ze svého objetí propustí, líbne mě na tvář a pak ještě na čelo, a odkráčí se rozloučit se svým druhým potomkem. Toho k sobě přivine, přičemž si všimnu, že mu něco šeptá do ucha a Tom jen kývne. Pusu dostane Tom jen jednu, na tvář. Ve dveřích se mamka naposledy otočí, usměje se na nás a zmizí mi z dohledu. Když uslyším klapnutí dveří a pak i zvuk motoru, je mi jasný, že je pryč a teď Bůh se mnou, vlastně s námi oběma. Tohle nemůže nikdy skončit dobře…
..::Tom::..
Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tady, že jsem souhlasil. Když mi mamka zavolala, jestli bych nemohl být týden s Billem, neváhal jsem. Jsem rád za každou setinu vteřiny, kdy můžu být s ním. Jenže během té euforie mi jaksi nedocvaklo, že to nebude zrovna procházka růžovým sadem, obzvlášť když mě můj bráška neustále od sebe odstrkuje. Chápu, že si připadá hrozně, nebyl bych na tom jinak, ale to, že je na vozíčku, nic nemění na mém vztahu k němu. Moji lásku k jeho osobě to spíš posílilo, a stejně tak narostl i pocit, že jej musím chránit, starat se o něj. Jenže to by mi to musel dovolit. Na to je Bill ale moc hrdý, paličatý a umíněný. Vzal si do hlavy, že je pro všechny jako závaží a tím to pro něj hasne.
Trvá to pár minut, než v sobě seberu odvahu a otočím se k němu. Nějak mě nenapadá, co bych měl říct, takže plácnu první, co mě napadne.
„Co budem provádět?“
Bill, jak jsem čekal, mlčí a opět pro něj neexistuje nic zajímavějšího než jeho ruce a nehty. Nenechám se odradit a zkouším to znovu.
„Nějakej film nebo chceš něco poslouchat? Řekni si… Nebo si můžeme třeba povídat, hm?“
Tentokrát je reakce jiná, Bill mě probodne očima a zašklebí se. Rád bych věděl, co se mu právě honí hlavou, nic pozitivního pro mě to zřejmě nebude. Dívá se na mě, jako by mi dočista přeskočilo. Vždyť jsem přece nic špatného neřekl. Co je divného na tom, že si s ním chci povídat???
„A o čem asi?“ věnuje mi bráška úsměv, spíš teda úšklebek. Sice nic moc hezkého neřekl, ale aspoň mluví. Už jsem se začínal bát, že si tu celý týden povedu svůj monolog jako vždycky.
„O čemkoli. Jsme bráchové, můžeme se přece bavit naprosto o všem.“ Svou odpověď doplním úsměvem a vyčkávám, jak to Bill vezme.
„Hm, ale já jsem unavený a chtěl bych spát.“ Lež jako věž, nikdy nebyl dobrý lhář. Ale nebudu ho rozrušovat a nutit ho k něčemu, o co evidentně zájem nemá. Týden je docela dlouhá doba. Bude víc možností, jak k němu najít zase cestu a ukázat mu, že se mezi námi nic nezměnilo.
„Fajn.“
Dalším pohledem, tentokrát jako bych byl naprostej pitomec, mi dá bratr najevo, že mi něco zřejmě nedochází. Teprve, když ho sjedu pohledem, mi docvakne, že sám se do pokoje po schodech nedostane. Mamka sice navrhovala, že mu pokoj udělá dole, ale náš paličák odmítl. Svého království se nehodlal za žádnou cenu zřeknout. A vlastně ho chápu. Sám jsem na tom podobně. Přestože jsem si svůj byt zařídil přesně podle svých představ, nepřipadám si tam jako doma a pořád něco postrádám. Necítím se tam, jako jsem se cítil ve svém pokoji tady.
Přistoupím k němu a skloním se, vyčkávajíc, až mi omotá ruce kolem krku, abych ho mohl vzít do náruče. Bill se mě chytne stylem, aby se neřeklo. Cítím z něj tolik chladu, až mi to nahání hrůzu. Tohle nejsme my dva a vinu na tom mají hlavně dvě osoby. On… Paul… Nebýt jeho nic z toho by se nestalo. Bill by byl zdravý a určitě bychom k sobě měli blíž než teď. A pak já. Že já s ním ty dveře nevyrazil!!!
Po schodech vystoupám se svým dvojčetem v náručí až do jeho pokoje. Opatrně ho položím na postel a posadím se na kraj doufajíc, že si to třeba rozmyslí a bude mě chtít u sebe.
„Ještě něco?“ Tou otázkou mě Bill hned vyvede z omylu a vrátí zpět z naivní představy do reality.
„Ne… Já jen… Nepotřebuješ něco? Nemám ti něco přinést?“
„Ne, jediné, co chci, je být sám a spát,“ pronese a odvrátí hlavu. Jasně, pochopil jsem. Nepřímo mi naznačil, abych konečně vypadnul.
Zavřu za sebou dveře a klesnu k zemi. Tohle bude očistec na zemi…
autor: Lady Kay
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
je mi Toma tak líto. Sice Bill je po nehodě a má to teď asi těžký, ale mohl by Tomovi vyjít alespoň trochu vstříc. Doufám, že v dalším díle, už bude jejich komunikace více rozvinutější 🙂
fakt krásné:)) miluju tuhle povídku 😀
Já tu povídku zbožňuju x)))
Billa chápu a Toma lituju… To je snad nejhorší možná kombinace xD
Je to báječná story. Prostě: LOVE ♥ ^^
nooo…to to Tomovi taky mohlo dojít dřív…xD
Tak teď to začne být zajímavé
Drsné.. jako furt-… nádhera…. prostě jedinná povídka co mě tu baví číst spolu s bez duše… jsme zvědava jak s eto vyvrbí
Tohle je opravdu moc krásná povídka.Je mi moc líto Billa,ale ani Tom to nemá lehké,doufám,že si k sobě najdou cestu.
mě by zajímalo, jak křehká paní Kaulitzová vynáší Billa v náručí do prvního patra. ještě k tomu po schodech