autor: Rachel
Tomovo tělo celé strnulo v jedné vteřině a jeho srdce se rozbušilo jako o závod tak, jako by mu mělo každou vteřinou vyletět z krku. Všechny myšlenky, až doteď proplouvající jeho myslí, se rázem vytratily někam do neznáma a zůstala jen ta jedna jediná. Myšlenka, na kterou Tom myslel už od dnešního rána, které se bál, a zároveň se jí nemohl dočkat… a kterou právě teď prožíval.
Hleděl do té, už na pohled přívětivé tváře, do očí, tolik podobných těm svým, a vůbec nebyl s to si v tuhle chvíli uvědomit, kam se poděl jeho hlas. Na tento okamžik čekal celou dobu, celý svůj život… a když se konečně stal skutečností, nemohl nalézt žádná slova. Netušil, co by měl teď říct – stejně, jako žena, stojící naproti něj, jejíž oči se právě začaly zalévat slzami.
Až doteď se v nich zračilo neskrývané překvapení a údiv, který vystihoval všechny Simoniny pocity, teď to však bylo něco jiného. Byl to úžas, dojetí… a hlavně to nejdůležitější. Zračila se v nich láska. Láska, mateřská láska. Láska, kterou celá ta léta nosila ve svém srdci, a která celou tu dobu patřila jen tomu jedinému. Až teď si uvědomovala, jak moc mu ji celý život odpírala. Jak moc mu celý život musela chybět. Nikdy ji nepoznal, nikdy. Ani lásku, a ani svou matku. A teď… Stál přímo naproti ní mezi dveřmi nemocničního pokoje a díval se do jejích očí tak zvláštně, ale přitom tak krásně. Vůbec poprvé se na ni nedíval jako na cizí ženu, ale jako na svou matku.
Nemohla tomu uvěřit. Nemohla uvěřit, že chlapec mezi dveřmi je opravdu její Tom. Možná se její hlas opravdu vytratil do neznáma, její srdce však bilo stále. Možná opravdu netušila, co by měla říci, někde v hloubi svého nitra to však cítila. Její oči vzhlédly k chlapcově tváři, když se zhluboka nadechla a v její mysli se jí okamžitě vybavily vzpomínky na onen osudný večer.
„Pamatuju si… Vzpomínám si na den, kdy ses narodil. Nikdy na něj nezapomenu. Tenkrát jsem tě slyšela, jak jsi poprvé vykřikl do světa a za několik minut mi dali do náruče moje miminko, malého chlapečka. Cítila jsem se tak pyšně, byla jsem na něj hrdá za to, jak silný a zdravý dokázal už od narození být, i přesto, že byl tak malý. A teď… Teď tu přede mnou stojí krásný a inteligentní mladík, a víš, na co jsem hrdá dnes? Že je to můj syn. Tohle je můj Tom,“ Simoniny rty tiše vyslovily poslední slůvko a Simone cítila, jak si první slza našla cestičku po její tváři. Nedokázala už své silné pocity déle skrývat v sobě. A nedokázal to ani mladý lékař, stále stojící mezi dveřmi. Jeho pocity, emoce, vše, co v sobě tak dlouho skrýval a nosil… bylo to mnohem silnější než on. A on už se ničemu nechtěl bránit.
Jeho nohy se odlepily od země téměř bleskovou rychlostí, stejně, jako ty Simoniny. Byl to jen okamžik, několik vteřin – a oni se konečně, po tolika letech čekání, vrhli do náruče tomu druhému. Jejich objetí však vůbec nebylo nijak umělé nebo hrané. Bylo plné citů, plné lásky toho druhého, se kterou se objímali, a která vycházela z jejich srdcí. Bylo to vůbec poprvé, co lásku toho druhého doopravdy cítili. Ani jeden z nich tomu nemohl uvěřit. Ani Simone… a ani Tom, jehož rty se teď zvlnily do šťastného úsměvu. Konečně byl šťastný, tak šťastný jako ještě nikdy. Tohle byla jeho maminka, jeho pravá maminka. Tohle byla její náruč, tohle byla její vůně, tohle byla její láska. Všechno, co cítil kolem sebe. Nebál se a nepochyboval už vůbec o ničem. Jeho objetí ještě více zesílilo a Tom plnými doušky nasál tu neznámou, přesto však krásnou vůni, přivírajíc víčka. Cítil, jak se z jeho očí vykutálelo několik slz… a stejně tak ucítil i několik slaných kapiček na svém rameni.
„Milovala jsem tě celý život,“ Simoniny rty tiše vyslovily několik slov a Simone se slabě pousmála, stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekávala. Její srdce se prudce rozbušilo a dech zatajil, když se k jejím uším dolinul krásně zabarvený, medový hlas.
„Já tebe taky, mami,“ zašeptal Tom a jen velmi nesměle spočinul svou dlaní na jejích vlasech. Moc dobře si uvědomoval význam svých slov. Celý svůj život svou mamku miloval, i přesto, že ji nikdy opravdu neviděl. Neviděl – a ani ji nikdy neoslovil tak, jako právě teď. Vůbec mu to však nevadilo. Byla to jeho maminka, konečně ji měl u sebe a už nemohl být šťastnější.
S úsměvy na tvářích setrvávali v objetí toho druhého a slzy z jejich očí pomalu stékaly po jejich lících, nebyli však jediní v tomto pokoji, koho naplňovala radost. Byl to také černovlasý chlapec, sedící na bílé nemocniční posteli, jehož rty zdobil úsměv. Jeho srdce plesalo radostí a Bill si stále více a více užíval toho pohledu před sebou. Věděl, že už nemůže být krásnější. Už od rána se na tuto chvíli těšil, skutečnost však byla mnohem nádhernější, než jakou si ji představoval. Až teď, když hleděl na Simone před sebou, si uvědomoval, jak nelehký život bez ní Tom musel mít. On sám si neuměl život bez své mamky představit – a o to víc Tomovi ten pocit mít svou mamku přál. Stačil jen pohled před sebe a on cítil, jak první slzy štěstí vyhrkly z jeho očí. Byl doopravdy dojatý… a stačilo k tomu jen málo.
Přes Simoniny rty přelétnul úsměv a Simone spokojeně přivřela víčka. Naposled oplatila Tomovo objetí a pomalu se od něj odtáhla, aby se mohla zadívat do těch oříškových očí, které k ní vzhlédly. Cítila vinu za to, co se před lety stalo, stále ještě na všechno nezapomněla. A také cítila, že právě kvůli ní musel Tom celý život žít bez kousku mateřské lásky.
„Tome… promiň. Promiň mi… to všechno…“ zašeptala provinilým hlasem, Tomovy myšlenky však byly úplně jiné. Nesouhlasně zavrtěl hlavou – a vůbec poprvé se na Simone pousmál.
„Ne, nemáš se za co omlouvat. To není tvoje vina,“ odvětil, nato se však zamyslel. Ještě pořád neřekl důvod své návštěvy. Mírně sklopil svůj pohled.
„Chtěl jsem… Přál jsem si tě znova vidět,“ zašeptal téměř neslyšně, Simone to však moc dobře slyšela. Její srdce poskočilo radostí a ona jemně nadzvedla Tomovu sklopenou tvář, aby jej vůbec poprvé mohla vděčně políbit na obě líce.
Celou dobu si spolu povídali a smáli se všem svým vzpomínkám, ať už byly od Billa, Toma nebo Simone. Netrvalo dlouho a Simone sedla do svého auta, odjíždějíc neznámo kam. Do třiceti minut byla zpátky i s fotkami obou dvojčat, které měla pečlivě schovány ve svém šuplíku. Bylo jich sice jen pár, vůbec jí to však nevadilo. Chtěla vědět o Tomovi vše, znát celý jeho dosavadní život, proto mu stále tiše naslouchala a zvědavě se ptala na vše, co ji napadlo. Stále tomu ještě nemohla uvěřit. Tohle byl opravdu její Tom, to krásné miminko, které před lety svírala ve své náruči? Byl opravdu krásný, milý a hodný chlapec, a každým okamžikem ji o tom víc a víc přesvědčoval.
„Takže ses vlastně zajímal o medicínu už od dětství?“ optala se a zvědavě se zadívala do Tomovy tváře. Byl tak zvláštně neobyčejný. Kolik chlapců v jeho věku dosáhlo svého vysněného cíle stejně, jako on? Odmala snil o tom, aby se z něj stal lékař a opravdu se mu to díky jeho úsilí a práci splnilo. Byla na něj opravdu hrdá.
„No, dá se to tak říct. Bavilo mě to už jako malého, táta byl ten, který mě k tomu vedl. Proto jsem se ani nijak nerozmýšlel, když jsem si vybíral školu. Moc mě to baví a jsem rád, že to můžu dělat. Tady jsem už skoro tři měsíce a moc se mi tu líbí,“ dodal a po očku mrkl na černovláska, sedícího vedle sebe. Moc dobře oba věděli, že by před Simone nebylo zrovna dvakrát dobré svou lásku nějak projevovat, proto po sobě jen občas mrkli, nebo si vyměnili lehký dotyk vždy, když se Simone dívala jinam.
Billovy rty se zvlnily do úsměvu a Bill se pozorněji zadíval na fotografii, kterou právě svíral v prstech. Zdálo se mu to… nebo od sebe s Tomem opravdu byli k nerozeznání?
„Podívej… tady vypadáme úplně stejně,“ poznamenal a podal fotku blíž Tomovi a Simone. Oba na ní seděli v krabici, sotva dvouletí, s úplně stejným kukučem a stejným oblečením. Simone se pousmála.
„Samozřejmě, že ano. Vždyť jste přeci dvojčata,“ dodala a zvonivě se rozesmála. Její smích se roznesl celým pokojem až k Tomovi, na jehož rty se přikradl další úsměv. Tohle mu připomnělo Billa. Ten smích, jako by se rozcinkalo tisíc rolniček. Pousmál se při myšlence na černovláska, který vedle něj přemýšlivě svraštil čelo.
„A který je vlastně který?“ pronesl zamyšleně směrem k Simone, jejíž oči znova spočinuly na fotografii v Tomových prstech. Chvilku se na ni všichni tři dívali, dokud se Simone vítězně neusmála.
„Tohle je Tom. Poznám to… podle toho malého znamínka na levé líci,“ zdůvodnila své tvrzení a prstem ukázala na Tomovu tvář na fotografii. Opravdu měla pravdu, to musel uznat i Tom. Společně se s Billem rozesmáli Simonině všímavosti, zatímco si však Tom znova prohlížel celou fotografii, Bill se na svého brášku po očku zadíval.
Tohle znamínko… Moc dobře jej znal a pamatoval si jej. Dokázal by i poslepu odhadnout, na jakém místě na Tomově tváři se přesně nachází. Vyhledal jej svýma zvědavýma očima… a musel se pousmát. Byla to jedna z několika milionů věcí, kterou na Tomovi obdivoval. Miloval jej, podle něj dělalo Toma a jeho tvář ještě krásnější. Poznal by ji – byť jen podle toho malého znamínka. Tu malou hnědou tečku na Tomově líci si prostě zamiloval.
Zatímco Bill v duchu tajně obdivoval svého lékaře a Simone si rychle kontrolovala svůj mobil, Tom pomalu procházel jednu fotku za druhou. Jeho prsty pomalu poodhalovaly všechny obrázky, u jednoho z nich však ustaly ve své činnosti a zastavily se. Tomův dech se zatajil a Tom jen s tlukoucím srdcem hleděl na malou fotografii před sebou. Byl to obrázek, malý snímek ultrazvuku, který určitě patřil Simone. Možná by byl pro někoho jen obrázkem, pro Toma to však bylo něco víc, mnohem víc, než pouhý snímek. Se zatajeným dechem si jej prohlížel… a pomalu začínal rozeznávat dvě malá, dětská tělíčka, která se k sobě tulila. Nemohl tomu uvěřit. Nikdy neviděl nic tak zvláštně dokonalého, jako právě tohle. Nemohl uvěřit, že jeden z těch dvou malých stvoření je on a druhé je Bill, jeho bráška. Cítil zvláštní pocit někde ve svém nitru, který v něm jediný pohled na obrázek vyvolával. Věděl, co chce udělat.
„J-já… mohl… mohl bych si, prosím, ten obrázek nechat?“ zeptal se s neskrývanou nejistotou v hlase Simone, která svůj mobil právě odložila. Pousmála se při pohledu na fotografii v Tomových prstech.
„Myslela jsem, že ji budeš chtít. Ta se mi vždycky líbila ze všech nejvíc. Klidně si ji vem, Tome. Mám doma ještě dvě,“ dodala a s úsměvem Toma pohladila po natažené dlani.
Odpolední slunce znova prohřálo svým teplem celé město, své paprsky však již stočilo jiným směrem. Simoniny ruce se natáhly po saku, přehozeném přes Billovu postel a Simone se zadívala na hodinky na svém zápěstí. Bylo něco málo po páté hodině odpolední a ona poznala, že její čas návštěvy právě vypršel. A poznali to i oba chlapci. Jak Bill, tak i Tom, který se jen nerad zvedl ze své židle, aby mohl Simone doprovodit. Ty tři hodiny mu přišly jako jen několik minut, utekly až příliš rychle, nedalo se však nic dělat. Tomovy ruce podržely Simoninu kabelku a Tom gentlemansky pomohl Simone do saka. Viděl, jak se Simone pootočila, aby jej mohla obdařit vděčným úsměvem a pohladit po tváři. Věděl, že se loučení, byť možná jen na krátkou dobu nevyhne.
„Rád jsem tě poznal, mami. Bylo to úžasný,“ pousmál se a stále očima putoval po Simonině tváři. Nemohl se na svou maminku vynadívat. Stejně, jako se Simone nemohla vynadívat na svého syna. Oplatila mu úsměv a dlaní pohladila jeho tvář.
„Já tebe taky, Tome. Děkuju, že jsi přišel. Jsem strašně ráda, že jsem tě mohla poznat takového, jaký doopravdy jsi. Jsi úžasný, hodný a úspěšný kluk, Tome. Určitě se zase brzy uvidíme,“ dodala s úsměvem a naposled Toma pohladila po tváři. Ještě jej políbila na obě tváře, a potom už s posledním zamáváním vyběhla na ztichlou nemocniční chodbu.
Billovy rty se zvlnily do úsměvu při pohledu na Toma, stále nehybně stojícího na jednom místě, a Bill si zvědavě poposedl na posteli.
„Tak… co na ni říkáš?“ optal se se zájmem, přesně však očekával Tomovu odpověď. Už to, jak Tom se Simone komunikoval, jak si ji prohlížel, ukazovalo, jak moc je jejich mamkou nadšený. A i přesto, že Bill většinu času mlčel a naslouchal jejich zdlouhavému rozhovoru, mu to vůbec nevadilo. Moc dobře viděl jejich šťastné úsměvy, které jej hřály u srdce, a také dovedl vycítit pocity, které se v nich obou odehrávaly. A stačilo k tomu tak málo. Byl na sebe za to také patřičně hrdý.
Tomovo tělo se pomalu pohnulo a Tom stočil svůj pohled k usmívajícímu se černovláskovi. Stále ještě nemohl nalézt slova, která by to, co cítil, dokázala vyjádřit.
„Ona je… suprová, dokonalá, prostě… úžasná! A… ty také, bráško,“ dodal a přes jeho rty přelétnul úsměv, když spatřil Billovy cukající se koutky. Billovy oči mírně sklopily svůj pohled a Bill se pousmál. Tomovo něžné oslovení jej zahřálo u srdce jako ten nejkrásnější plamínek… stejně jako měkká hřejivá dlaň, která jemně uchopila tu jeho a stiskla ji. Pomalu vzhlédl – a setkal se s párem oříškových očí, které tolik miloval.
„Billi, já… děkuju ti. Bez tebe bych nikdy…“ nedořekl, příval jeho slov zastavil Billův ukazováček, jemně položený na jeho rtech.
„A já bez tebe, lásko,“ zašeptal a krásně se na Toma usmál. Věděl, že bez něj by nebyl nic. Tom byl pro něj vším, celým jeho životem…
„Podívej, není to krása?“ Billovy myšlenky přerušil Tomův hlas a Bill pomalu sklopil pohled někam k Tomovým prstům a k Tomově fotografii. Pousmál se a pokýval hlavou. Jeho dlaň se pomalu vztáhla a něžně pohladila po lesklých černých copáncích Toma, který k němu od fotografie vzhlédl.
„Vidíš? Už tenkrát jsem tě miloval,“ zašeptal s úsměvem a upřímně se zadíval do Billových očí. Jeho rty si našly cestu k Billovým polštářkům a splynuly s nimi v dokonalém polibku, zatímco se oba chlapci pousmáli nad dvěma malými dětskými tělíčky, tulícími se k sobě v maminčině bříšku.
autor: Rachel
betaread: Janule
ježiš to bylo krásný. Nevím co jinému k tomu říct. Bylo to to tak dojemné!!! Nádherný dílek
To je další krásný díleček jako předešlí ostatní x) Milá Ráchel už by mohli? xD
krásnýýýý…..ale stále se obávám, že si na nás nachystala nějaký velký problém…x(
[2]: Samozřejmě, že ano… Bude TOMU věnováno několik příštích dílků:-D Alespoň teda doufám, že myslíme to samé xD
Jinak vám děkuju za komentáře, jsem ráda, že se vám to pořád líbí a že komentujete:-D♥ Alespoň mám přehled, kdo tu povídku čte… Děkuju moc a přeju příjemné čtení dalších dílů, které se vám snad budou líbit. Budu v to doufat, těším se na vaše komentáře.
Vaše R. xD
[4]: no já bych řekla že snad ano xD To už se teda těším you xD
Opět krásný dílek ♥♥♥!!!Tu fotku z ultrazvuku bych taky chtěla vidět..
Konečne zase pohoda. Z tej lásky ktorú majú medzi sebou sa mi podlamujú kolená. Krásna kapitola.