autor: Sajü & Lorett
Tolik chtěná informace
Tom
Posadím ho na kraj vany, má přivřená víčka a celý se chvěje. Všechno mi najednou připomíná to, co se stalo před třemi týdny, a moje srdce je podivně sevřeno ocelovými prsty, které se nechtějí stáhnout. Andreasův slib, že zjistí něco o tom Rudolfovi, mě uklidňuje alespoň trošičku a já doufám, že se mi brzy ozve.
„Vykoupu tě, ano? Všechen ten smrad a špínu z tebe smyju, dobře?“ pohladím ho po vlasech, které až nepřirozeně smrdí. Unaveně svěsí hlavu a následně ke mně zvedne pohled. Chytím lem jeho trička, který mu opatrně vyhrnu. Pohledem sleduji jeho alabastrově bílou kůži na těle, je tak nádherný. Stačí jen kousek jeho holé kůže a moje srdce bije jako o závod. Lapám po dechu a v mém břiše létají malí motýlci. Zvedne ruce nad hlavu, neváhám a tričko z něj stáhnu úplně. Odhodím ho na zem a okamžitě mě napadne, že babička bude mít z toho smradu, co tu v koupelně zůstane, radost. Smutně špulí rty a sleduje každý můj zkušený pohyb, když mu rozepínám kalhoty. Vytáhnu z něj pásek a roztřesenými prsty ho pohladím po útlých bocích. Je tak nádherný. Pootevřu rty, rychle dýchám, prsty hladím jeho boky a sleduji, jak rychle se mu nadzvedává hrudník. Naše pohledy se střetnou, já však nemám chuť ho líbat. Odrazuje mě ten příšerný puch alkoholu, ze kterého se mi pomalu, ale jistě zvedá žaludek.
Kalhoty z něj volně spadnou, stejně tak, jako hladké boxerky. Pohledem se snažím nesklouznout dolů, na jeho klín, bráním si v tom, ale nejde to. Musím se podívat. Dokonale můj pohled jeho penis přitahuje. Zalapám po dechu, přivřu víčka a nasucho polknu, následně si jazykem přejedu po náhle vyprahlých rtech.
„Tomi?“ zachraptí to moje kuřátko a já k němu zdvihnu pohled. Jeho hlas je zvláštně zastřený, prsty sklouzne po mých pažích a opatrně mi vyhrne moje tričko, bříšky prstů a nehty přejede po kůži na mém břichu. Jemně obkrouží ďolík uprostřed. Všechny svaly se ve mně sevřou, když mi tričko přetáhne přes hlavu a přitiskne se svým nahým, hladkým a nádherným tělem na to moje. Obejmu ho, dlaněmi vyjedu po jeho zádech a zastavím se na lopatkách, po kterých mu něžně přejíždím prsty.
„Copak?“ zachraptím tiše, s přivřenými víčky.
„Máš mě rád? I-i po tom, c-co jsem dnes udělal? C-chci… já… nechtěl jsem! N-nechtěl jsem se ti zošklivit, Tomi… n-nechtěl jsem!“ zašeptá potichu, dlaněmi sklouzne přes má ramena na hrudník a dolů na břicho. Zastavím jeho dlaně, když se snaží rozepnout mou přezku na opasku. Zavrtím hlavou, na zápěstí mu vtisknu drobné polibky a pomůžu mu stoupnout si do vany.
Nastavím teplotu vody, na co nejpříjemnější pro jeho tělo, sledujíc, jak se usazuje na tvrdé vaně. Přejede si dlaněmi po hrudníku, mapuji pohledem jeho nádherné tělo, několikrát můj zrak padne na ono zakázané místo. Navlhčím si jazykem rty. Je mi jasné, že alkohol v jeho krvi odhodil veškeré zábrany a vůbec se nestydí za to, že tu sedí přede mnou zcela obnažen. Nasucho polknu, když mu přejedu dlaní po rameni. Natáhnu se po sprchovém gelu, který voní po jahodách a borůvkách. Začichá nosem, nastaví se mi tak, abych měl dobrý přístup pro umytí jeho těla, a nemůžu popřít fakt, že mě to nenechává chladným, když dlaní putuji po jeho hrudníku, bříšku, až tam dolů…
Bill
Se zrychleně se nadzvedávajícím hrudníkem sleduji jeho počínání. Celý se chvěji, stejně tak, jako cítím Tomiho chvějící se dlaň na mém těle. Přivřu víčka ve chvíli, co se mým břichem proletí hejno motýlků a má kůže na těle se napne. Jsem posetý husí kůži z těch příjemných doteků a pocitů, které mi ON způsobuje. Zdvihnu k němu pohled, který se mi rázem zamlží slzami. Jsem tak hloupý. Co když jsem všechno to krásné, co mezi námi bylo, pokazil tím, jak snadno jsem se nechal opít kluky? Prsty si přejedu ve vlasech, lehce je sevřu a zadívám se na Tomův pohled plný emocí. Slabě se na mě pousměje, a když prsty zamíří zpátky po mém bříšku dolů, zastaví se na hladké kůži pod podbřiškem, téměř vykvíknu, jak nadskočím, upíraje pohled stále na jeho prsty, rejdící nad mým klínem. Nasucho znovu polknu, přivřu víčka a zakňučím, když Tomiho prsty zmizí a místo toho na sobě ucítím kapičky teplé vody. Smutně sklopím pohled, přejedu si dlaněmi po těle, smývajíc tak ze sebe pěnu, kterou zanechaly jeho prsty na mém těle.
„Oblékni se, tady máš pyžamo, já zatím dojdu uvařit šálek kávy…“ zamručí a dojde ke dveřím. Kávy? Ještě nikdy jsem tu věc nepil… nebo ano?
„Co je to káva?“ zabalím se do osušky, připadám si teď opravdu jako kuře. Sednu si na kraj vany a nadechnu se té příjemné vůně sprchového gelu.
„Káva, nechutnal jsi ji ještě?“ zeptá se, já zavrtím místo odpovědi hlavou a sevřu kraje osušky. „Tak uvidíš, zbaví tě toho alkoholu, snad…“ pousměje se a rychle vyjde z koupelny. Zavře mi okamžitě dveře, aby mi dovnitř nevešla zima, a já se zadívám do zrcadla před sebou, které je zamlžené.
Natáhnu dlaň, kterou přejedu po zamlžené ploše, a zadívám se na svůj odraz. Je to tolik zvláštní, ale nikdy se nestalo, aby ta čerň z mých očí zmizela. Když pláču nebo se umývám, stékají mi po tvářích cestičky oné černě, ale stále je tam stejné množství, jako když jsem se viděl v zrcadle poprvé. Zachumlám se více do osušky, začnu se třást… Ach, Tomi…
Tom
Pohladím ho něžně po tváři, oddechuje na posteli, přikrytý peřinou a špulí ze spaní rty. Hodiny na stěně ukazují něco po čtvrté hodině ranní, a já i přesto nejsem schopný zamhouřit oko. Nejde to. Vypil jsem hrnek kávy, díky němuž to je ještě horší, i když moje panenka usnula okamžitě. Kéž by to působilo stejně i na mě.
Seběhnu několika rychlými kroky schody, pohladím spícího Scottyho po hlavě a odemknu dveře do garáže. Všude je naprostý ticho, tak příjemný a uvolňující. Rozsvítím malou lampičku u sedačky, na kterou se posadím a zkroutím si nohy pod sebe. Je tu příjemný chlad, který ovívá moje tělo. Potřebuju se dostat na pár chvilek odsud. Z té hromady myšlenek a všeho možného, co se okolo mě děje. Přitáhnu si polštář do klína a zakloním hlavu dozadu. Jedna ovečka… druhá ovečka… třetí ovečka… moje panenka… pátá ovečka… šestá ovečka… sedmá ovečka… moje panenka…
Sladký sny, Tome!
(…)
Svěsím hlavu mezi rameny, babička vysvětluje Billovi, jak štrikovat, a plete mu šálu, aby mu nebyla taková zima. Divila se, že chce zrovna černou, ale černou vlnu neměla, takže se rozhodli společně pro tmavě modrou. Musím nad nimi zavrtět hlavou. Moje panenka se snaží udělat alespoň jedno pletené očko, i když jí to naprosto vůbec nejde, a babička s ní má skvělou trpělivost, za což jsem rád. Luštění křížovky mě omrzelo hned, když jsem proletěl pohledem několik kostiček s těžkými otázkami, že bych se divil, kdyby je věděla babička.
Z přemýšlení mě vytrhne hlasité zvonění mého telefonu, až se moje panenka po mně s překvapeným pohledem podívá. Vyletím od stolu, jakoby do mě udeřil blesk, když mi na displeji bliká Andreasovo jméno, a s omluvným úsměvem zmizím nahoře v patře. Prosím, ať jsou to jen dobré zprávy, protože ty špatné slyšet nechci. Zabouchnu za sebou dveře, dojdu ke křeslu, na které se usadím. Až teď si všimnu, jak je tu všechno čisté, až vyšperkované. Všechno tu má svoje místo, až mi z toho přechází zrak, neboť jak se znám, budu se muset s tímhle uklizeným pokojem sžít, protože pořádek není zrovna můj nejlepší kamarád na zapamatování si mých uložených věcí.
Jediným stisknutím přijmu hovor…
„No to je dost, žes to taky zvednul, kámo,“ zasípá na mě Andreas do telefonu, na mé tváři se usídlí úšklebek. Je mi naprosto jasné, jak to včera dopadlo. Jestli si nevyřval hlasivky při pořádným sexu, tak jedině u křičení při kapele. Už tak dlouho jsem neměl sex.
„Sorry, měl jsem moc práce,“ znovu se zašklebím. Jistě, luštil jsem křížovku. Převrátím nad sebou samým pohled a poslouchám Andyho funění ve sluchátku.
„Zjistili jsme ti s mámou to o tom… o tom… no víš, o tom chlapovi, počkej…“ přikývnu. Poslouchám, jak něco strašně šustí, a pak jeho hlasité vykřiknutí „ACH…“
„Tak?“ zamručím nervózně do telefonu. Už jen ta informace, že NĚCO zjistili, je dobrá a moje srdce plesá radostí.
„Jmenuje se Rudolf Alfonso Schinbert. Vyrábí panenky už přes třicet let, ale je tu jeden háček… žije v Paříži. Mám na něj jen adresu, číslo není v databázi,“ dovykládá, načež moje srdce začne bušit ještě rychleji. „Nemám dneska čas, abych ti to donesl, protože odjíždím s našima a s rodiči a Leonií na hory, takže bych ti tu adresu, Tome, poslal zprávou, co ty na to?“
„Jasně, tak… děkuju a… vážně děkuju, Andreasi, strašně moc to pro mě znamená,“ slabě se pousměju, když se z druhého konce ozývá hlasité pípání přerušení hovoru.
Jedna překážka je za námi…
Bill
Polekaně nadskočím ode dveří, za kterými jsem stál a poslouchal jeho hlas, jak mluvil s Andreasem. Poplašeně sklopím pohled k zemi a začnu rychle dýchat.
„Omlouvám-…“ nenechá mě doříct a okamžitě si mě přitáhne pevně do náručí. Dlaně položím na jeho ramena, v mém břiše se opět rozlije ten dokonalý pocit a šimrající motýlci, nad kterými pevně přivřu víčka. Otřesu se, když mi na těle naskočí husí kůže a přivřu víčka nad jeho omamnou vůní.
„Nejspíš tě vezmu na výlet, Billi,“ zašeptá mi tiše do vlasů a má radost se ještě víc prohloubí po zjištění téhle informace. Ještě nikdy jsem na žádném výletě nebyl.
Tom
Hustá vánice, která je snad na celém území Německa, mě ani za mák nerozladila. Chvěju se nadšením ještě teď, i přesto, že od zjištění adresy pana Schinberta uběhly čtyři hodiny. Babička s Billim pořád štrikují a já mojí panence posuzuji práci, která na první pletení vypadá vážně senzačně, jen nějak nikdo nevíme, co z TOHO vznikne, ale jsem na něj pyšný. Všechna zachmuřenost z toho, co se stalo v noci v klubu, ze mě opadla, a mým tělem se rozlívá jen pocit… jaký vlastně pocit? Vítězství to není, lásky to je rozhodně, protože to se mi rozlívá celým tělem každý den. Snad bych to přisoudil k radosti? Sám si přikývnu. Jedině radosti. Odtrhnu pohled od dvojice sedící soustředěně na sedačce a pohledem přelétnu všechny panenky, které tu jsou. I tak mi přijdou všechny do jedné namyšlené, jedna jediná však ne…
Rozkliknu konečně příslušnou stránku a s hlubokým nádechem nakliknu na datum letů. Jsem vděčný za tuhle techniku objednávání si lístku či letenek po internetu. Všechno je opravdu lehčí, než se cpát mezi lidmi a kupovat to na poslední chvilku. Dnes je… 14.12. už pouhých 10 dnů do štědrého dne a pouhých 6 do posledního adventu. Jen při té myšlence se mi rychle rozbuší srdce. Potřebuji odletět co nejdříve. Je mi jedno, jestli budu muset zaplatit nejdražší hotel, na který v centru Paříže narazíme. Udělám cokoli proto, abych zjistil alespoň trošku. Ale co když… co když ON neví? Nemůže přeci třeba ani vědět to, že zrovna panenka, kouzelná panenka, kterou vyrobily jeho ruce, obživla. Zoufale vyhledám pohledem svou panenku. Musí přeci vědět alespoň něco… musí!
Bill
Unaveně odložím ty divné paličky, jehlice nebo jak tomu babička říká, na stranu a promnu si bolavé prsty. Hlasitě zazívám, na pár sekund se zadívám na obrazovku, ve které běží nějaký romantický vánoční film, než se otočím na svého Tomiho. Sedí u počítače, jak tomu říká babička KRABICE, a něco ťuká do té klávesnice, na které jsem si taky zkoušel psát, ale oproti jeho rychlým prstům mi trvalo jednu větu napsat asi půl hodiny. Přelezu ze sedačky na zem, chodidly vklouznu do teplých bačkor v podobě králíčka s dlouhýma ušima, které mi babička koupila, aby mě tolik nezábly nohy, a dojdu ke svému broučkovi. Obejmu ho paží okolo ramen a skloním se k němu. Tolik mi chybí jeho blízkost. Na sobě mám sice jeho hřejivou, voňavou mikinu, pod kterou se i tak chvěji, ale jeho blízkost a fakt, že mě objímá v náručí, mi jednoduše chybí. Stal jsem se na tom závislým? Nejspíš ano.
„Copak, broučku?“ zdvihne ke mně svou usměvavou tvář, dlaň mi položí ze strany na bok a stáhne si mě k sobě na stehna. Slabě zakňučím a hlavu si uvolněně položím na jeho hrudník.
„Na jaký výlet mě vezmeš, Tomi?“ zachraptím ospale a vtisknu mu drobný polibek na krk, když dlaní sklouzne po mých zádech na zadeček. Nic neříká, poslouchám jeho dech, který se zrychluje a zase zkracuje v různě nepravidelných intervalech, a hlavu si posunu blíže k místu, kde mu pod kůží tluče rychle srdce.
„Pojď se mnou do pokoje,“ usměje se.
Tom
„Znáš Paříž?“ zeptám se toho chvějícího se stvořeníčka, jež si přitáhnu do svého objetí, a začnu proplétat své ruce v jeho ebenových vlasech. Horlivě přikývne, načež se mu vlásky začnou samou poddajností třepotat sem a tam. Usměju se, protože nevypadá, že by chtěl přestat. Nadechuje se, neboť mi chce něco honem rychle sdělit než to zapomene, jak se mi už několikrát celý nesvůj, chudáček můj malý, svěřoval, že občas mi chce něco říct, ale někdo -třeba já- mu do té jeho řeči skočím, a on to pak všechno zapomene. Musím se usmát, když si vzpomenu na ten jeho ustaraný výraz, jak se bál, jestli není nějaký vadný…
*flashback*
„Jsem šatný?“
„Nejsi špatný,“ usměju se a za vrtění hlavy si ho přitáhnu k sobě.
„Ale… takovéhle věci se stávají jenom špatným věcem. Nejsem úplný člověk, třeba… třeba mě špatně vyrobili a jsem rozbitý,“ sklopí pohled, v němž se odráží veškerý žal a nejistota. „A-a ty,“ zahledí se k nebi, „…mě nebudeš chtít, budu pro tebe moc špatný a porouchaný dárek, tak se mě možná časem zbavíš na skládce. Vyměníš mě.“ Koukne se na mě. Jeho oči jsou tak dokonalé, panebože. Jak může být něco tak dokonalého. Nikdy v životě jsem nespatřil někoho s tak oddanýma, téměř psíma očkama, jež jsou lemována tak hustou a dlouhou řadou tmavých řas. Leckterá modelka, která se s nalepenýma a umělýma řasama předvádí v televizi a propaguje nějakou ultrafunkční řasenku, by vedle mého Billa zešedla jako nějaký starý zašlý panák. Ale proč se tomu tak já blbec pořád divím? Vždyť on je nejkrásnější panenka, jež na tomhle světě existuje. Je krásný jak obrázek, ba dokonce i krásnější! Tiše vzdychnu a svými rty se jemně otřu o ty jeho, které pak po chviličce nepatrně navlhčím jazykem. Měl je od mrazu popraskané, nechci, aby ho to pak bolelo.
„To se stává každému,“ usměju se, rty se při mluvení dotýkám těch jeho. „Nikdy bych tě za nic nevyměnil. Jsi jako drahocenný poklad, Bille. Navždy pro mě budeš to nejdokonalejší, co existuje, hm?“
*konec flashbacku*
„Znám! Znám!“ přikyvuje, div mě svou hlavinkou nepřerazí. Uculím se a vybídnu ho k pokračování, jeho očka tak září. Usmívá se a otáčí se ke mně čelem, chytá mé ruce do svých dlaní a tiskne si je ke svým plným rtům.
„Je to tak krásné tam. Patně si pamatuju večerní svit ulic… je to… je to moc dávno, co jsem tam byl.“ Pokrčí smutně rameny a na jednu z mých dlaň vtiskne vlhký polibek.
„Byl jsi v Paříži?“ pozdvihnu pravé obočí. Když ho z ní přivezli, je mi jasné, že tam být musel, ale nečekal jsem, že si to bude až tak pamatovat. Jsem holt docela tupý.
„Ano byl. Vlastně si pamatuju úplně první obrázky jen z ní. Až pak mě jednou v noci někdo spoutal a necitelně hodil do krabice. Bolela mě hlava a ruce, nemohl jsem se ani trošku pohnout. Všude okolo mě byla tma, jen podivné hučení a hlasy dalších převážených hraček, jež se se mnou však bavit nechtěly,“ sklopí pohled. „Tak dlouho jsem tam byl sám, a pak jsem zničehonic stál tam, kde jsi mě našel, byl jsem v jiné cizí zemi, s jinými hračkami a lidmi. Nikdo mě už neobdivoval, lidé tady byli jiní, mluvili jinak a první den jsem jim vůbec nerozuměl, posmívali se mi a já tam byl sám. Jenom s Chicem, kterého mi pak taky vzali, a tak dlouho jsem čekal, až si mě vezmeš,“ poplašně zamrkám. Lítost, jež nyní sužuje moje útroby, je pořádně silná. Přitulím si ho k sobě a přivoním k němu. Jeho vzpomínky jsou vždycky tak zatraceně smutné!
„Zase jsem vzpomínal na nesmysly, na které vzpomínat nechci. Nechci být smutný, ale víš… tehdy to bylo strašné, ale pořád to bylo lepší, než to bude teď. Představoval jsem si tě, snil jsem o tobě každou minutu od toho dne, co mě vyrobili. Ale pořád jsi byl jen moje vysněná postava, která neexistovala. Zato teď…“ silně přivře oči, jeho dlouhé řasy se třepotají. „Teď okolo mě budeš chodit, sedět u mě, a možná si mě někdy vezmeš i do náruče. Budu tě sledovat, ale nebudu cítit tvoji vůni, tvoje doteky. Nebudu ti moc říct, že tě miluju. Budu jen ta malá panenka. Kus toho křehkého porcelány, který nepatrně silnějším tlakem pukne…“ Třese se v mých rukách, jeho pohled směřuje na nějaký bod v zemi. Je upřený a nepřítomný. Ač jsem nechtěl, pro změnu s ním teď zatřesu já. Polekaně se otočí a šlehne po mých očích.
„Tak to teda nebude! To mi věř! Nenechám tě odejít, a už vůbec tě nenechám stát se opět tím hloupým porcelánem! Ty budeš dýchat a smát se! Cítit všechno, tak jako teď, budeš si užívat života, Bille. Nenechám tě odejít! Ne-nemůžeš mi prostě odejít!“ přeskočí mi hlas a natáhnu k němu svoje ruce. Oddychne si a smutně se usměje. Namáčkne se ke mně a svou muší silou mě obejme. Opětuji jeho pevný stisk, vždycky měl rád, když mě cítil, když jsem ho zahříval a držel za ruku při usínání, když věděl, že jsem u něj. Jsem už ale na jeho parametry zvyklý a vím, že tohle je jeho hodně pevný stisk. Proč se ale pořád tak silně třese a usykává? Uvědomím si to a vyděšeně se od něj trochu odtáhnu.
„Jsi v pořádku? Bolí tě něco?“
„Já… já nevím,“ pokrčí rameny a bolestně si promne ruce. Jeho obličej se zkřiví bolestivým výrazem. Viditelně zbledl. Skousnu si ret a srdce se mi rozbije. Panebože, udělal jsem mu něco? Sevřel jsem ho moc silně a-a jeho to bolelo? Je tak křehký, úplně si to přestávám uvědomovat a mojí povinností je přece chránit jej.
„Pššš…“ přiblížím se pomalu k němu, chytím jeho ruku a jemně jí promnu, přiložím si ji k ústům tak, jak to před chvílí dělal on mě, a políbím ji, jemně pofoukám.
„Je to lepší,“ přivře oči a skloní se ke mně.
„Omlouvám se, panenko moje,“ hlesnu tiše a vezmu jeho obličej do dlaní, bojím se, ale nemohu se jej přestat jen tak zničehonic dotýkat.
Zavrtí hlavou. „Neomlouvej se. Nemůžeš za to, Tomi.“ Teď už nepatrně třesoucím se tělem si lehne na mou hruď a třesoucími se prsty jemně přejíždí po lemu mého trička u krku. „Vezmeš mě do Paříže?“ zašeptá se svou typickou plachostí.
Bill
„Ale mně přece zima nevadí,“ usměji se.
„Ale mně vadí a nechci, abys byl nemocný. Tak šup s tím do toho.“
„Tooomi,“ protáhnu bručounsky a sednu si na postel. Hraju si s nohama, jednou vyletí nahoru králíček s dlouhýma ouškama, který je na levé noze, podruhé zase králíček s dlouhýma ouškama, co je na pravé noze.
„Nechápu to,“ zavrtí opravdu nechápavě Tom hlavou. „Nejdřív prosíš o celou skříň, kterou by sis chtěl narvat do toho malýho zavazadýlka, a pak si tady nechceš vzít ty teplý rukavice.“ Kroutíš nad tím hlavou. „Ale až ty budeš nemocný, až nachladneš a bude ti pořád zima, tak budeš bědovat, že jsi je nechtěl nosit, no jen si počkej.“ Přikyvuje si můj velký Tom sám sobě. Je teď tak vážný, uculím se a vyskočím na nohy. Zdvihnu hlavu do výšky a podívám se na něj, když nemám ty boty na těch vysokých podpatcích, jsem proti němu strašně moc malý. Štve mě to. Taky bych chtěl být tak velký, jak on, ale prostě nejsem. Určitě musí mít pěkně velký rozhled a vidět o dost víc než já. Anebo snad ne?
Stoupnu si na špičky, když se ke mně sehne, a dám mu jemný polibek. Dostal jsem totiž děsnou chuť na jeho rty. Nevím proč, ale tak strašně moc mě lákají. Včera jsem se probudil v noci a sledoval Toma, jak spí. Zdály se mi totiž tak zvláštní sny, které se mi často opakují. Pokaždé cítím tak děsný tlak v kalhotách od pyžama. Prostě tak, jak když se mě Tom dotýká nebo mě líbá a můj dech se zrychluje a já toužím po tom dotknout se ho víc i já, zároveň se však ale děsně bojím, protože nevím jak. Trochu zčervenám, když si vybavím jednotlivé scény, které se mi v průběhu spánku v hlavě promítaly. Přemýšlel jsem nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby mě Tom líbal i jinde než na rtech…
„Copak?“ podívá se na mě a zase se narovná. Škubnu sebou a poplašně zamrkám. Cítím, jak rudnu. Jako kdyby četl moje myšlenky… je to vůbec možné?
Zavrtím trochu vykolejeně hlavou.
Usměje se a něco mi říká, koukám na jeho rty, ale nejsem sto pobrat a vstřebat to, co mi říká. Jenom přikyvuji a hypnotizuji jeho oči.
(…)
„Upmf…“ oddechne si. „Konečně to je sbalený.“
Přikývnu svojí lásce z postele, ve které ležím, jsem unavený a taktak se držím při vědomí. Polknu a zamžikám očima, snažím se zaostřit zrak, protože ke mně jde Tom, leč moc se mi to nedaří. Ještě není tak pozdě v noci, ale mně se udělalo špatně. Byl jsem zvracet a Tom mi říkal, že to všechno mám z toho alkoholu. Byl moc smutný a dal mi lék, což bylo super, protože mi to od bolesti pomohlo, ale za to se mi chce strašně moc spát. Tom říká, že jsem ještě větší spáč než on, a to je prý úctyhodný výkon. Po tom, jak moc mě bolela hlava, už nikdy nechci pít žádný alkohol, ale Tom říkal, že jsem dopadl ještě dobře na to, kolik jsem toho vypil, tak jsem rád, že se nezlobí.
Skloní se ke mně a políbí mě na rty, usměju se a ruce obtočím okolo jeho krku.
„Je ti už líp?“
Přikývnu. „Ale jsem strašně moc unavený,“ povzdychnu si.
„Tak spinkej. Zítra musíme brzo vstávat. Víš, na letišti je to vždycky na dvě věci, musíš tam být o dost dřív, než ti letí letadlo, protože to všechno, co tam musíš zařídit, a všechno, co tam musíš vystát, je pěkně na nic,“ protočí oči a usměje se. Skloní se ke mně a jeho rty se opět jemně otřou o ty mé. Od té doby, co mě strašně bolelo jeho objetí a nekontrolovatelně jsem se třásl, mi přijde, že se mě trochu bojí dotknout, je tak moc něžný. Jeho polibky skoro necítím, téměř se jen tak letmo otíráš svými rty o ty moje. Teď nad tím však nemůžu přemýšlet, prostě mi to nejde a jsem moc unavený, vnímám jen svého Toma. Zavřu těžká víčka a připadám si, jako kdybych létal. Tak lehce a krásně mi s Tomem je. Tom mě políbí na nos a slyším, jak se usmívá.
„Tak spinkej, ty spáči. Zítra bude těžký den, ale snad se nám ten výlet vydaří tak, jak chci. Já ještě musím říct babičce, že zítra ráno odlítáme, a to taky nebude jen tak… Sladký sny.“ Dá mi pusu na čelo. Skoro ho nevnímám, a proto Tomimu jen přikývnu a upadnu do říše snů.
autor: Sajü &Lorett
betaread: Janule
jé já chci taky do Francie! tam to musi bejt o wánocích krásný…
A vzhůru do Paříže!
Jen doufám, že to dopadne dobře a 'pan výrobce hraček' bude starý moudrý pán, který pomůže jak Billovi, tak Tomovi..
Páni… do Paříže… Tak snad něco užitečného zjistí. =)
Zbývá jenom 6 dnů!!!!!Co když nic nezjistí??!!!
Stejně si myslím,že jediné,co Billovi může pomoct zůstat navždy člověkem,je Tomova láska….♥
juuj, to je taaak zlateee <3
tiez neviem, ci v tom Parizi neico zistia, ale dufam to 😀 Bill nesmie odist od Toma !
tedaaa co by Tom pro panenku neudělal…x)
Nádherný to bylo… jako vždy xD
Musím přiznat, že s každým dalším dílem jsem stále nervóznější a nervóznější, jak se adventní doba zkracuje, je to stále napínavější. Zároveň jsem ale moc ráda, že se v tomhle díle daly věci konečně do pohybu a Tom o záchraně svojí panenky nedělá jen pusou. Alespoň, že zjistil adresu výrobce, doufám, že jim ten pán pomůže, nebo alespoň poradí. I když je tu samozřejmě varianta, že ani on nebude tušit, o co jde, to by pak bylo zapeklité… Něco mi ale říká, že jestli ho Tom s Billem navštíví a on Billa uvidí, tak ho určitě pozná, pozná svou práci. A možná společně přijdou na to, jak mu zabránit v jeho proměně. Kéž by…
Jsem na ten jejich výlet strašně zvědavá, budu jim oběma držet palce, aby jim to dobře vyšlo. I když, stejně jako Janča si myslím, že Tomovu lásku k Billovi nemůže nikdo a nic předčit. To je prostě nejsilnější… a pokud ji Tom opravdu k Billovi cítí, pak si myslím, že je všechno v nejlepším pořádku:-D♥
Opět krásný dílek, píšete to nádherně, holky, jste borky xD
Jsem zvědáva co zjistěj v Paříži.