autor: Janule
BILL
„Takže vydáme oficiální prohlášení pro tisk, že je to celé podvrh, a že v případě pokračování téhle trapné kauzy podáme na Bild žalobu na ochranu osobnosti… myslím, že to budeme mít z krku,“ uzavře schůzku Dietr, náš právník. Je to postarší pán, může mu být tak pětapadesát, šedesát, sahá mi sotva po prsa a shora vždycky vidím, jak se mu leskne pleška. Jinak ale vypadá dost zachovale. Když nám na začátku spolupráce nabízel tykání, měli jsme všichni pocit nepatřičnosti, ale už je to v pohodě, zvykli jsme si. Celkem zábavnej chlapík, na to, jak je starej. Doufám, že bude i v tomhle případu k něčemu, zatím všechno zvládl.
„Fajn, prozatím to musí stačit. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál, ale myslím, že to všechno velice brzy utichne,“ přidá se k němu s úlevou v hlase náš manažer, a oba se současně zvednou ze sedačky. „Není nic staršího než včerejší noviny,“ dodá ještě optimisticky Carl, a široce se na nás usměje.
Jsou s Dietrem v tomhle domě asi jediní, kteří si to myslí, ale musíme je s Tomem nechat při tom. Pokud oni věří, že jsme nevinní jako lilie, budou v klidu a sebejistí. Nesmí na nich být vidět žádné váhání a nejistota, nebyli by věrohodní. Všechny nervy si teď pěkně vyžereme my dva. Taky je to všechno naše vina, samozřejmě…
„Klid, Bille, vážně to nestojí za to, aby ses s tím tak nervoval, zařídíme to,“ ještě mě utěšuje Dietr, nejspíš si všiml mých ubrečených očí… jak by taky ne, musím vypadat jako králík.
Podívám se přes stůl na Toma, který se před čtvrthodinou připojil k naší debatě, a poprvé se mu zadívám přímo do očí. Celou dobu jsem se tomu snažil vyhnout, ani nevím proč, nejspíš, abych se znovu nerozbrečel. Neměli jsme šanci se ani pořádně přivítat, přišel do rozjetý debaty, a jen tiše seděl na sedačce a poslouchal, co ti dva vymýšlejí za strategii.
„Bille, Tome, mějte se… radši nevycházejte ven, ti supi jsou tam pořád, tak aby se vám něco nestalo. Kdyby něco, volejte, pošlu vám ochranku,“ otočí se na nás ode dveří ještě Carl, mávne a zmizí v předsíni. Ani se mi nechce je jít vyprovázet, ale měl bych, je to slušnost. Líně se zvednu, jen omluvně mrknu na Toma a vyjdu za nimi na chodbu. Oba už mi ale mezitím zmizeli v garáži, aby mohli vyjet zadem bez asistence novinářů. Nechápu, na co tam ti pisálkové pořád čekaj… jestli si představujou, že vyjdeme ven a budeme jim něco vysvětlovat, tak to se moc mýlí. Zatím se vždycky vyplatilo spíš mlčet, než se moc vykecávat. Tohle nám říkával už v začátcích David, náš první manažer, když se občas vyskytl nějakej průšvih, a fungovalo to celkem dobře. Dělat mrtvýho brouka, dokud to jde, to bylo jeho heslo. Docela rád bych ho zase někdy viděl, žije teď v Los Angeles, stal se z něj uznávanej skladatel, oženil se tam, a má dvě děti. Vzal si nějakou zpěvačku, z který se snažil udělat hvězdu, ale prozatím se mu znovu nepovedla taková trefa, jako jsme byli my. Musíme mu někdy zavolat, a jet se za ním podívat. Už jsme v Americe nebyli ani nepamatujem, nebyl by to špatnej výlet. V L.A. bylo vždycky nádherně, měl jsem to tam rád.
„Kde je Dejv?“ ozve se mi potichu za zády, skoro se leknu, jak jsem se v chodbě při zírání na zavřené dveře do garáže zamyslel. Otočím se, abych mohl konečně Toma obejmout. Udělá to ale dřív než já, už si mě jenom přitáhne a přitiskne na tělo, a já se tak rád nechám. Položím mu hlavu na rameno a políbím ho na krk.
„Jsou spolu u Sabininých rodičů, odjeli během dopoledne,“ šeptnu potichu, v chodbě se naše hlasy moc rozléhají, je to tak lepší.
„To je dobře, že ho vzala pryč, aspoň bude v klidu,“ odtáhne se trošku Tom, aby mi viděl do očí, a vzápětí mě políbí. Nechám ho, aby se mazlil s mými rty, už jsem se nemohl dočkat, až tohle udělá. „Chtěl jsem jet toho parchanta Marka zabít,“ vydechne, když se ode mě po chvilce odtrhne.
„Blázne,“ usměju se, dovedu si přesně představit, jak reagoval, když se to všechno dozvěděl. Musel soptit jak nasupenej býk. „Tím by sis nepomohl, jen by tě pak zavřeli, a co já bych tu sám dělal?“
„Nebyl bys sám, měl bys Dejva…“ odpoví mi váhavě Tom.
„Mám strach, že neměl…“ vylítne ze mě to, co mě trápí celou dobu, a nejsem schopen si to přiznat, natož to říct nahlas… až teď.
„Neboj se, to zvládneme. Přemejšlel jsem o tom celou cestu sem… Mark to podle všeho poslal zase zbaběle mejlem, anonymně jako Devil, bojí se vystrčit čumák, srab jeden, takže se k tomu nebude hlásit. Tudíž oni vlastně nemaj ověřenej zdroj, nemaj autora fotky, a to jim na jistotě moc nepřidá. Budeme tvrdit, že je to montáž do posledního dechu, ať si mávaj posudkama třeba tisíce laboratoří světa, budeme tvrdit, že to maj podplacený. A pak… třeba se to nějak vyřeší samo,“ řekne neurčitě Tom a snaží se na mě povzbudivě usmívat.
„Jak by se tohle mohlo vyřešit samo? Je to všude, každej tu pitomou fotku viděl, včetně tý baby ze sociálky, to jsem si jistej. Bojím se, co udělá,“ odporuju mu, v tomhle nejsem tak naivní, abych věřil, že se to zrovna tam nebude nijak rozebírat.
„Dobře, tak nejdřív zabiju tu babu, a pak půjdu na Marka, spokojenej?“ usměje se na mě Tom. „Nešil, Bille, to zvládnem, fakt. Nedáme jim Dejva, ani kdyby se stavěli na hlavu. Zabarikádujem se tady, a nikdo se sem nedostane, leda by přijeli s tankem. Nebo někam utečeme, zalezeme do jeskyně a počkáme, až to přejde.“
„Jo, a ty budeš lovit mamuty a já zubama žvejkat kůže a udržovat oheň, tos uhodl,“ usměju se pod fousy. Děsivá představa. „Jen si dělej srandu, to by ti šlo,“ dodám, odtáhnu se od něj, a aniž bych pustil jeho ruku, vleču ho za sebou po schodech nahoru. Musíme k němu do ložnice, tam je odstíněnej odposlech. Tady není vůbec bezpečno.
TOM
Bill vypadal děsně, když jsem přijel domů. Kdyby to nebylo za tak nepříjemných okolností, byl bych šťastnej, že jsem zase po delší době doma, ale bohužel… nepřivedlo mě sem nic dobrýho. Na Billovi jsem hned viděl, že brečel, oči měl červený a napuchlý. Všiml jsem si, že ani není namalovanej, ráno to zřejmě nestihl, asi měl krutýho budíčka. Podobně jako já… i když Filip byl vážně úžasnej. Snažil jsem se zachytit pohled svého dvojčete, abych se mu alespoň očima omluvil, co jsem to zase způsobil svojí totální blbostí, ale vyhýbal se mi, pořád koukal na svý ruce, v kterých žmoulal tričko, nebo zíral do blba. Poslouchal jsem ty dva jen tak napůl ucha, jak se dohadují o textu prohlášení pro tisk, a nemohl jsem se dočkat, až konečně vypadnou. Cestou sem mě přešel ten největší vztek, i když jsem jel hodně rychle, až mi v motoru něco začalo klepat, jak jsem to osolil. Jednou jsem se málem srazil s náklaďákem, co jel proti mně, ale naštěstí jsem se stačil vyhnout. Když jsem vzteklej, neměl bych řídit, to o sobě vím, ale copak to jde? Aspoň jsem si nahlas zanadával a to nejhorší ze sebe vyřval na kolemjedoucí řidiče.
Teď ležíme vedle sebe na mojí posteli, kam mě Bill před chvílí dotáhl, a jen tak se objímáme a hladíme jeden druhýho.
„Viděl tě někdo, jak sem jdeš?“ zašeptá Bill a líbne mě na čelo.
„Ne, myslím, že si mě nevšimli. Parkuju kousek za barákem, přijel jsem Fabií, abych byl nenápadnej.“
„To je fajn,“ odpoví Bill a zavře úlevně oči. „Jsem rád, že tě tady mám, potřebuju tě. Myslel jsem, že se bez tebe zblázním.“
„Nejradši bych tady s tebou už zůstal napořád,“ přiznám, když si ho přitáhnu blíž do náruče. „A s Dejvem…“ dodám, aby bylo jasno. Jen tak spolu ležíme, občas se políbíme a vzájemně se snažíme nedávat najevo moc strachu z toho, co nastane. Nejspíš se nebojím zdaleka tolik jako Bill, mám svou naději v podobě Bédy, ale pořád ještě není jistá, a nemůžu s ní počítat na sto procent. Kdybych teď řekl Billovi, že z tohohle průšvihu se během pár dní bez problémů zachráníme, a pak se to nestalo, myslím, že by se z toho nejspíš zhroutil. Sám mám pocit, že jestli se to nepovede a Filip se nevrátí, skončím v nejbližší cvokárně. Představa, že v týhle pitomý realitě budeme muset zůstat, znovu a znovu čelit Markovým útokům, mě ubíjí. Pak by mi nejspíš vážně nezbývalo, než ho jít zabít.
„Už to ví máma?“ zeptám se po chvíli potichounku Billa, a když se nic neozývá, zjistím, že mi v náručí usnul. Kocourek můj… musel být utahanej, ani se mu nedivím. Nejspíš byl od rána neustále ve stresu, a teď potřebuje odpočinek. Natáhnu se opatrně, abych ho neprobudil, a přikryju nás peřinou. Možná je tohle poslední krásná chvíle, kterou tady spolu zažijeme, tak se to budu snažit si užít. Pod peřinou je fajn, a mám takovej dojem, že se ještě párkrát nadechnu Billovy úžasný vůně, a usnu taky…
SABINE
Když jsem dneska ráno poprvé viděla Billa, bylo mi hned jasný, že se něco stalo. Stačilo se dojít podívat na jeho otevřený laptop do obýváku, a ani jsem se nemusela ptát, jestli je ta fotka pravá. Bylo to jasně k přečtení v jeho zarudlých očích. Takže další průšvih… ti kluci mají poslední dobou neuvěřitelnou smůlu. Nebo se je spíš někdo snaží systematicky zničit, jak to teď vypadá. Rozhodla jsem se jednat. Bill se snažil neustále dovolat Tomovi, mluvil s jejich manažerem, a já mezitím obstarávala to, co bylo potřeba. Davídek jen vykuleně koukal na uplakanýho tátu, tak jsem mu nakecala, že mu není moc dobře, že celou noc nespal, a že ho necháme doma, aby si odpočinul, a zatím si uděláme malej výlet. Naštěstí s tím bez potíží souhlasil, tak jsem ho rychle sbalila a vypadli jsme. Když jsme vyjížděli z garáže, napadlo mě, že než se vydáme k našim, zajedeme se podívat někam, kde jsme už dlouho nebyli.
„Myslíš, že bude doma?“ zvednul ke mně oči Dejv, když jsme zvonili u dveří bytu, který důvěrně zná.
„Snad jo, uvidíme,“ usměju se na prcka a znovu zmáčknu zvonek. Nejsme ohlášení, prostě jsem si řekla, že to máme cestou, a že to zkusíme. Je to sice neslušný, ale co… třeba nám to odpustí, až nás uvidí.
„Jo jo, slyším, vydržte!“ ozve se za dveřmi známý hlas, z čehož se Dejvovi rozsvítěj oči a radostí poskočí.
„Je doma!“ vypískne a zatleská. Dveře se konečně otevřou, a za nimi se objeví majitel bytu.
„Ahoj, Franku,“ slušně pozdravíme skoro unisono, a oba se usmíváme na překvapeného chlapce na vozíku, který si nás měří nevěřícným pohledem.
„No ahoj, co vy tady?“ roztáhne konečně pusu do úsměvu, trochu couvne s vozíkem, a zve nás tím dál. „To je taky dost, že jste se zastavili,“ trošku vyčítavě na nás mrká, ale je vidět, že z nás má radost.
„No jo, to víš, bylo moc práce a starostí, nějak pořád nebyl na nic čas,“ zkusím se omlouvat, ale protože náš život je v podstatě veřejná záležitost, je mi jasný, že Frank moc dobře ví, co se u nás za tu dobu odehrálo.
„Můžu gratulovat, paní Kaulitzová?“ smutně se usměje, když zavřeme dveře a dojdeme za ním do malého obýváku. Očima hypnotizuje prstýnek na mé levé ruce, a mě píchne u srdce. Věděla jsem, že mě má Frank rád, dával mi to jasně najevo, ale než se stihlo něco mezi námi rozvinout, byla jsem vdaná za Billa. Možná proto jsem sem taky nešla, bylo mi trapně, že jsem to s ním předem neprobrala, i když jsme nikdy o ničem z toho nemluvili. Teď už je bohužel na nějaké velké omluvy pozdě…
„Zeilerová,“ řeknu potichu, „nechala jsem si svoje příjmení,“ jen mu vysvětlím, ale to už se na Franka sápe Dejv, aby se s ním náležitě přivítal.
Zatímco v kuchyňském koutu vařím kafe a čaj, poslouchám ty dva, jak si povídají. Davídek Frenkymu vypráví všechny zážitky za poslední dobu, jak jsme byli na dovolený, jaká byla svatba, co strejda, co táta… no prostě všechno, co mu ještě nestihl říct, a já poprvé od tý doby, co jsem Billovi kývla na jeho absurdní nabídku k sňatku, toho snad opravdu vážně lituju. Frank je úžasnej kluk, a kdyby se to všechno tak blbě nesemlelo, nejspíš bych s ním začala chodit. Asi bych ho byla schopná milovat… ale prozatím tuhle myšlenku musím zasunout někam hluboko. Dokud jsem vdaná za Billa, stejně je všechno v háji. Frank by mě asi ani nechtěl, je na to příliš slušnej, aby svého idola podváděl s jeho ženou. Jak to všechno ve skutečnosti je, že jsem víc opuštěná, než když jsem žila sama, mu říct nemůžu. Ale až se rozvedeme… uvidíme. Třeba na mě Frank počká, a jednou možná… budeme mít spolu takovýho sviště, jakej mu teď sedí na klíně, a s rozsvícenýma očima mu nadšeně vypráví svoje zážitky.
Za ty peníze, který mi nechá Bill po rozvodu, bych koupila malej bezbariérovej domek, aby se tam Franky cítil pohodlně, a mohli bychom si spolu krásně žít…
„Tetó, už máš to kafé?“ ozve se Dejv, a mě to probere ze zamyšlení. Voda už se dávno dovařila, a já tu stojím jak tvrdý y a plánuju si budoucnost s někým, kdo si myslí, že mě nikdy nemůže mít… ach jo. Teď se ale hlavně musím postarat o to, abychom přežili další katastrofu dvojčat, to je priorita… nechci, aby to nějak odnesl ten malej roztomilej špunt, proto musím být spořádaná manželka, která jak lvice bojuje za čest svého muže.
„Už se to nese!“
BILL
Probudilo mě vrnění mobilu v kapse džín. Sice jsem měl chvíli pocit, že se mi to zdá, ale z víc než příjemného vrčení vibrátoru, kterým mi Tom ve snu jezdil po zadku, se náhle změnilo na mnohem protivnější telefon. Ach jo, proč to nemůže být radši ta první možnost… Opatrně, abych Toma nevzbudil, jsem se vykradl z postele, a v jeho kuchyni konečně zvedl mobil. Bylo mi jasný, kdo to je, a rozhodl jsem se, že konečně budu čelit naší mámě.
„Ahoj,“ pípnu potichu, když přijmu hovor. „Už to víš, co?“ rovnou dodám, abych jí zabránil ve výčitkách.
„Co?“ zeptá se mě mamka. „Co mám vědět? Stalo se něco?“
„No… myslel jsem… tak proč vlastně voláš?“ koukám přitom z okna na zahradu, venku je už tma, svítí jen pouliční lampy, nestihl jsem zkontrolovat čas, ale musí být už pozdě.
„Proč asi volám… chci slyšet svého syna a vnuka… co je na tom divnýho?“
„Aha, tak to jo…“ odpovím jako pako… to jsem si to pohnojil, ale stejně bych to musel vyklopit, tak je to jedno…
„Tak co se zase stalo, povídej, nemá cenu zapírat, už jsi to nakousl. Nějakej další Tomův průšvih?“
„No,“ váhám, „spíš následky toho minulýho, ale tentokrát jsme v tom oba. Myslím, že bude stačit, když vystrčíš hlavu na zahradu, sousedka ti ráda porozpráví, jaký jsi vychovala odporný incestní bratry.“
„Cože? Bože, co se děje? Někdo vás nachytal?“
„Ne. Teda ne teď… před lety. A teď to zveřejnil. Mark…“
„Aha, takže pomsta za tu manželku, co mu Tom sváděl, co? Já se z toho kluka zblázním… Ten váš právník mi byl odjakživa nesympatickej, byl takovej slizkej už od pohledu. Co přesně udělal?“
„Kdysi nás tajně natočil na mobil, jak se… no, jak se líbáme, a tak… v šatně po koncertě, a teď, když mu Tom balil ženu, se nám pomstil. Poslal to do Bildu… asi si dovedeš představit, jak to teď vypadá…“
„Panebože… takže oni vědí, že jste… že spolu něco máte?“
„Jo, ale my budeme tvrdit, že je to montáž, takže se to snad všechno brzy utiší. Doufám.“
„A co Davídek? Bože, chudák kluk, doufám, že se ho to nijak nedotkne…“
„Neboj, Sabine s ním jela ke svým rodičům, aby byl od toho všeho daleko. Snad to dopadne dobře… Mám strach ze sociálky, aby se toho nechytila a nechtěla nám ho…“ ani nejsem schopen to doříct.
„No to snad ne! Ty jako myslíš, že by vám ho chtěli vzít?“ zděšeně si uvědomí máma. Najednou je nějaká pitomá sousedka absolutně nedůležitá. Teď jde o jejího vnoučka. A mně o syna…
„Mami… mám šílenej strach,“ skoro vzlyknu do telefonu, emoce se mi hromadí v krku, a tlačí mi to do očí slzy. Představa, že o něj přijdu… To by byl můj konec.
„Billí, nesmíš to vzdávat, třeba se nic nestane a všechno bude dobrý,“ snaží se mě utěšit máma, ačkoliv slyším, jak je sama rozrušená. Nejspíš se jí už nezdá vztah jejích synů tak v pohodě jako doteď. Najednou získal naprosto jinej rozměr a ze dne na den začal ohrožovat všechno, co jsme si až doteď vybudovali. Doufám, že se to nezhroutí jako domeček z karet a my z toho zase nějakým zázrakem vybruslíme…
autor: Janule
betaread: Áďa
Přeju si, aby Filip Bédu už zhotovil a všechno se vrátilo do starých, krásných kolejí a ne, aby se takhle všichni trápili. Sabine mi je líto.. =( Přála bych jí Franka a malej Dejv je prostě malý Sonne ♥ Těším se na neděli, už strašně moc! ♥
no hudačci moji snad toho Beďu brzo Filip rozjede aby mohli být zase twinsatka šťastní 🙂
Já doufám, že Marka pošlou do horoucích pekel a bude klid:) chudák Bill a Tom 🙁 samozřejmě i Davídek 🙁 Sabine? No, moc bych ji to přála s Frankem…hrozně moc.
Doufám, že Filip tu káru brzo dodělá, ale i tak si myslím, že tím by se to zamotalo ještě dvakrát tolik kdyby to vrátili a smazali 🙁
No uvidíme…nechám se překvapit…což Janulka umí nejlíp 🙂 Moc se těším na další díl, protože fakt nevím co už čekat 🙂
jo to taky doufám a taky doufám, že až se jim powede wrátit čas, tak bude Sabine s Frankem.
Zázračným autem z toho vybrousí. Teda ještě to musí Fíla dobře naplánovat a postavit. Jeee třeba v nové realitě bude chodit Sabča s Frankem … A bude jí dobře – teda aspoň líp jak s Billem 😀 Jo a ona si plánuje rodinku ? To jde když je Frank na vozíčku ? já myslela že když je někdo na vozíčku tak mu to dole nefunguje .. i když teď mě tak napadá že taky musej ti lidi na vozíčku čůrat a kadit 😀 SAKRA ! už zase melu z cesty. xD
Heh ten Billův sen byl dobrej "to asi nebude Tom s vybrátorem, ale mobil" :-D:-D Povedlo se ti to dneska 🙂 Teda né jen dnes – celá tahle povídka je skvělá 😉
Jo, tak to teda vážně asi jen zázrakem, je mi jasný, že nám tu sociálku pěkně omlátíš o hlavu. 🙂 Nepomohlo by třeba… třebááá, kdybych veřejně uznala, že Sabinka je naprosto úžasná osoba, rovné ji ve světě není a už se jí téměř klube svatozář? 😉 Pak bys klidně mohla nechat odstranit starou a podezíravou Krautnerku, jestli už teda není v tom předčasným důchodu a na její místo dosadit důvěřivou Gretu. Nebo by mohla rodinka Kaulitzova navšívít starého dobrého původního manažera v L.A. a počkat, až se bouře přežene. Ta zmínka o Davidovi mi vážně přišla milá. 🙂 Myslím, že taktika mrtvého brouka je velice osvědčená, připadá mi, že všechny ty TH kauzy se vždycky tak nějak vytratí do ztracena. No jo, ale úřad se jim asi jen tak oblafnout nepodaří. 🙂
Tak teda dobře, s žaludkem staženým nervozitou čekám do příští neděle. 🙂
Jani, ty mi ale dáváš 🙁 Jednak je mi líto Billa, Toma a Davídka a zároveň i Sabine a Franka. Taky si myslím, že kdyby si nevzala Billa, že by byli spolu… Přála bych jim, aby v nové, té lepší a krásnější, realitě se dali dohromady a i toho špunta aby měli 🙂 Zpočátku jsem k ní měla odpor (to jak zabila Toma v první řadě xD), ale teď ji mám ráda, ona je jak anděl strážnej dvojčát. Jen křídla a svatozář ji chybí! Na jednu stranu bych si přála, aby Filip dal Bédu už dokupy, ale na druhou stranu se bojím, že to přinese další komplikace. Nebudu tu vymýšlet žádné scénáře, protože to všechno bude jistě zase jinak a ty mě překvapíš. Těším se na neděli 🙂
Vše bylo řečeno a já jen doufám, že to dobré, vyjde ;o)
Vůbec si nedokážu představit, jak se teď musí Bill cítit 🙁 Tom je na tom ještě celkem dobře, když má v Bédovi aspoň tu naději. Kdežto Bill vůbec neví, co si počít. Snad to jejich trápení brzy skončí!
[5]: musim reagovat na svoje minule JA. ano Kaci i vozickar muze mit erekci. 😀 po letech prace a odrikani v lavici a na praxich jsem se lecos naucila. Mimo jiny i sexualni zivot vozickaru. Prekvapujici je to, ze paraplegici maji s erekci vetsi problem nez kvadruplegici. Ale tohle urcite nebude problem naseho Franka, neboj se Sabinko. 🙂