Otravná ozdravovna? Ne, něco víc! 10.

autor: Kiki

Oba vtrhli na záchody, ale v tu chvíli by se v Billovi krve nedořezal. Umýval si tam ruce Andreas. Okamžitě se odlepil od Toma.
„Ale, ale, Bille… co ty tady?“ všiml si ho.
„Dej mi pokoj.“ Zaúpěl.
„Copak by ses bál? Dlouho jsme se neviděli, co říkáš?“
Bill nic neříkal, jen pevně držel Toma za ruku.
„Ehm… mohl by jsi nás tu nechat na chvíli o samotě?“ houkl na Toma, ale Billův stisk ještě více zesílil. Pokud to ještě šlo.
„Ne, nemohl.“ Řekl rozhodně. Všechno vzrušení z něj odpadlo.
„Pročpak? Jen si na chvíli pohrajeme…“ přišel k Billovi a pohladil ho po tváři, ale ten hned ucuknul.
„Tak dost.“ Naštval se Tom a vytáhl Billa ven.

„Co to bylo?“
„Nic…“ odvrátil od něj pohled.
„Bille. Neříkej mi, že nic, protože tohle není normální.“
„Řeknu ti to v parku, ano?“ koukl mu do očí.

„Konečně.“

Celou cestu Bill křečovitě držel Tomovu ruku. Sedli si na nejbližší lavičku.
„Tak říkej.“
„Je to pro mě těžké, Tomi.“
„Jsem tu s tebou.“
„Dobře. Víš, jak jsi se ptal, odkud mám ty modřiny a šrámy?“
„Vím.“
„Je to od nich.“
„Cože?!“
„Nechtěl jsem ti to říkat.“
„Proč?“
„Nechci, abys mě litoval. Zvykl jsem si.“
„Ty jsi si zvykl na to, že tě mlátí-„
„Každý den…“
„Co?!“
„Jo. Můžu ti plně věřit?“
„Samozřejmě.“
„Víš… dva dny, než jsem jel do ozdravovny, jsem šel do školy. Den začínal skvěle, ale když jsem šel ze školy, nastalo to, co už jsem ti říkal. Potom jsem rychle šel domů, ale tam mě čekalo překvapení.“
„Jaké?“
„Chceš to říct, nebo vidět?“
„Co je lepší?“
„Myslím, že vidět.“
„Tak dobře. Chci to vidět.“
„Nebudeš na mě naštvaný?“
„Proč bych měl?“
„Protože… já o tom nevěděl, že je mám.“
„Koho, že máš?“
„To je to překvapení.“
„Ukážeš mi ho?“
„Jasně.“ Zvedli se a šli k Trümperovým domů.

Bill potichu otevíral dveře, aby je nikdo neslyšel, ale z obývacího pokoje se ozýval dvojitý dětský smích. Potichu vešli a zůstali stát mezi dveřmi. Simone si jich nevšimla. Černovlásek na ně koukal s láskou v očích. Tak rád je zase vidí.

„Ahoj, mami.“ Promluvil po chvíli.
„B-Bille? Co tady děláš?“ Všimla si i dredatého chlapce, který jí někoho silně připomínal.
„Udělali jsme se menší výlet. Mimochodem, to je Tom. Můj… ehm… přítel.“ Když Simone uslyšela to jméno, musela se posadit.
„Tom? Přítel? Jak se jmenuješ příjmením?“
„Kaulitz.“

Simone se udělalo černo před očima. Bill s Tomem se k ní okamžitě nahrnuli.
„Mami!“ propleskal ji Bill.
„Jsem v pohodě…“ Otevřela oči. Vůbec to nebyla pravda.
„Co se stalo?“ vzal si už Bill své chlapečky k sobě do náruče. Tom už nic nechápal.
„Bille, zlatíčko… to Tom je tvé… dvojče…“
„Cože?“ vyhrkli oba dva najednou.
„Je to tak. Už jsem ti to minule vysvětlovala, jak to tehdy bylo.“