Forgive me… do not lie 2.

Musím. Teď nebo nikdy. I kdyby mě nepochopila… i kdyby mě zavrhla, bude mi mnohem líp.

,,Mami.“

Ode dveří se na mě dívá.

,,Co se děje?“

Hlavu klopím dolů, oči se zarývají do podlahy. Hledám správná slova.

,,Posaď se, potřebuju ti něco říct.“

Přejde ke mně, židli si postaví naproti mně. Mírně nakloní hlavu, jakože poslouchá. Kde mám začít? Co jí vůbec chci říct?

,,Víš, mami, nevím, proč ti to chci vůbec povědět, ale asi chci, aby se mi trošku ulevilo. Před šesti lety, kdy jsem se odstěhoval od Toma do Berlína a on zůstal doma, zamiloval jsem se do něj. Ne jako do bratra, ale jako do přítele. Je to nechutné, zakázané a vše, co tě napadne, ale je to asi tím, jak jsme si moc podobní. Před každým jsme si hráli, že je všechno v pohodě, že se nic neděje. Ono se nic nedělo, jak si Tom myslel, ale já nemohl. Nechtěl jsem se v tom zamotat ještě víc, ano jsme spolu v kapele, ale to je něco jiného. Nemusím být jen s ním, nechce si povídat jen se mnou, navíc, když hrajeme, není moc času řešit osobní věci. A když si Tom před rokem a půl našel Anitu, byl to konec. Vím, že mě možná nepochopíš a zavrhneš, ale chtěl jsem, aby se mi trošku ulehčilo to trápení.“

Slzy si znovu našly cestu ven, tisknu se k Tomově mikině, snad před mamkou anebo před sebou samým.

,,Bille, já nevím co ti na to mám říct. Kdybych nebyla tvá máma, řeknu dobrá, ale oba dva jsem vás přivedla na svět, oba vás vychovala. Vím, že tě to trápí, a i přes to, že je to zakázané, budu k tomu slepá a přát ti… přát vám… abyste byli šťastní. Ať spolu nebo sami.“

Schoulím se do její náruče. Jsem na jednu stranu teď tak strašně šťastný.

,,Mami… děkuji… jsi ta nejlepší máma… mám tě rád,“ vzlykám.

Konejšivě mě hladí po zádech.

,,Pojď, půjdeme spát… ať jsme na zítra odpočatí.“

Slabě kývnu. Líně se zvedáme ze židlí. Procházím chodbou do pokoje. Rozsvítím si a líně procházím celým pokojem k oknu, abych mohl zatáhnout žaluzie. Unaveně si lehám do postele, choulím se do klubíčka a tisknu k sobě jeho mikinu.

Bolí mě záda, usnul jsem, jak jsem si lehl, a teď se nedám dohromady. Mnu si oči, abych se trošku probral. Projdu bytem do koupelny, v puse kartáček, a dívám se na své kruhy pod očima, které se mi vytvořily pláčem a únavou. Poslední dobou nejsem fakt vyspanej. Opláchnu si obličej a vracím se do pokoje. Beru první tepláky, které mi přijdou pod ruku a jdu do kuchyně. Mamka sedí na židli s hrnkem kávy a novinami v ruce.

,,Dobré ráno.“

,,Dobré,“oplácí mi pozdravení s úsměvem.

Do ruky beru hrníček a taky si naliju trošku té černé kávy. Sedám si před ní.

,,Co píšou?“

Zvedne ke mně oči a podává mi noviny.

,,Sám si to přečti.“

Vezmu je do ruky a zapíchnu oči do článku

Znechuceně noviny odhodím na stůl a raději se napiji již studené kávy.

,,Proč to píšou,“ znechuceně vyšlu k mámě pohled.

,,Nevím, ale asi jim to dělá dobře, házet na ostatní špínu,“ odpovídá skleslým tónem.

Nechápavě kroutím hlavou nad těmi listy. Neměl jsem to raději ani číst.

,,Pojedeme do nemocnice?“ vede jinam řeč mamka.

,,Jasně, jen se lépe obléknu.“

Odcházím do pokoje. Je tu tma, tahám za šňůrku od žaluzií a ty se líně zvedají nahoru. Konečně do místnosti proudí trocha světla. Natahuju na sebe džíny a černé triko. Procházím pokojem, hážu věci na křeslo a na postel, ať to tu nevypadá tak moc nepořádně. Pozastavím se u zrcadla, ale co udělám s účesem? Mám ty vlasy teď hrozný. Rukou střelím po gumičce, nikdy jsem si vlasy do gumičky nedával, ale všechno je jednou poprvé. Nezapomenu na Tomovu mikinu, hřejivě si ji oblékám, ještě se s ní pomazlím a můžeme jít. Mamka si mě zkoumavě prohlíží.

,,Co se děje?“ ptám se nervózně.

,,Sluší ti to,“ usmívá se.

Vycházíme ven, nikde ani noha což je mi velice příjemné. Nemám čas na to odpovídat někomu na otázky. Konečně jsme se dostali k autu a můžeme vyrazit za Tomem. Cesta je klidná, aut v tuto dobu moc nejezdí. Buď jsou všichni v práci nebo doma. Z rádia se line nějaká sladká píseň a přináší mi takovou melancholickou náladu.

Samozřejmě jsem mu nic neřekl, protože jsem zbaběle utekl. Až teď si uvědomuji, že jsme u nemocnice. A před ní stojí novináři. Lovím ve své prostorově velké tašce, kterou mám pořád v autě, sluneční brýle. Parkuji od nich dál. Nemusí vědět, čím jsem přijel. Mamka mi vysílá vyděšený pohled.

,,Neboj, mami, to zvládneme.“

Sice ji podporuji, ale sám jsem šíleně nervózní.