autor: Áďa & Bitter
Bill zalapal po dechu. Snad to ten člověk nemůže myslet vážně?! Bylo mu jasné, co přijde, pokud ho poslechne a díky nařízené póze na něj bezděčně vystrčí svůj zadek. Bolestně semknul víčka těsně k sobě. Nechtěl to zase zažít, věděl, jak moc to bolí… a věděl, že jediný, kdo na tohle má právo, je Tom. Avšak zároveň věděl, že když neposlechne, bude to celé jenom horší, čeho jsou tihle dva schopní, věděl z vyprávění Nadyn, která zřejmě byla opět v bezvědomí, podle toho, v jaké pozici ležela, a jejich krutost viděl před chvílí na vlastní oči, když dívce vytrhli jazyk. Tak moc se bál…
Chtěl ho poprosit, ale uvědomil si, že nesmí mluvit, nechtěl o svůj jazyk přijít… jen tedy na Simona upřel pohled plný slz, prosebně sepjal ruce a slabě zavrtěl hlavou. V tu chvíli ale pocítil, jak se mu kolem hrdla sevřely silné ruce.
„Říkal jsem, že budeš poslouchat, ne?“ zavrčel Simon. „Dobře, jak chceš… mohlo to jít po dobrým, ale to se ti koukám nezamlouvá… tak to půjde po zlým, řek sis o to sám!“
Opět Billovi spoutal ruce a zasedl mu obě lýtka. Upřeně se Billovi zadíval do očí plných strachu, z kapsy džínů vytáhl dlouhou silnou jehlu a přidržel ji chlapci před očima.
„Jak se ti líbí, co?“ zašeptal a výhružně jí přejel po Billových rtech, které se třásly jako snad nikdy v životě, pak se trošku stáhnul a bez jakéhokoliv varování mu ji silou vrazil rovnou do kolena, přímo mezi obě dvě kosti, které kloub spojoval.
Bill vypískl bolestí a křečovitě sevřel oči. Pokusil se nohou hnout, ale Simonova váha mu ji dokonale blokovala na místě.
„Řek jsem, že budeš držet hubu, ne? Děvko!“ zasyčel a začal jehlou kroužit. Věděl, jak ostrou to působí bolest a přitom po tomhle činu nezůstane krom vpichu žádná stopa, a to už zákazníci řešit nebudou, oproti tomu, kdyby ho zmlátil. S potěšením sledoval, jak se Billův obličej kroutí v nepříčetné agonii a škodolibě se uchechtl, když viděl, jak si chlapec skousává rty až do krve, aby mu neunikl jediný nářek.
„Copak? Tebe něco bolí?“ zeptal se Simon naoko starostlivě, pohladil Billa po tváři a zarazil jehlu ještě hloub. Vypadalo to, že Bill nemá daleko ke mdlobám.
„Tak co, už budeš poslouchat?“ zašeptal a na okamžik v kroužení ustal.
Přestože Billa jehla v noze neuvěřitelně bolela, byla to značná úleva oproti těm mučícím krouživým pohybům, a on se teď snažil aspoň trošku vzpamatovat.
„Na něco jsem se tě ptal, ne?“ zařval Simon a zarazil jehlu ještě o kus hlouběji, díky čemuž Billovi i zpod zavřených víček vytryskl nový příval slz. Už nechtěl… chtěl konec, aby to přestalo… roztřeseně přikývnul a skoro se mu zamotala hlava úlevou, když Simon jehlu vytáhnul. Se zavřenýma očima lapal po dechu, vzápětí však ztuhnul, když ucítil, jak mu Simonovy dlaně ohmatávají klín. Otevřel uplakané oči a bojácně se na muže podíval, ale ten doteky jenom ještě víc zesílil.
„Copak, bojíš se?“ syknul. „Varuju tě… drž, jinak zase beru jehlu, rozumíš mi?“
Bill přidušeně vzlykl. Tolik se chtěl bránit, nechtěl, aby mu ten člověk ubližoval… Ale copak se mohl bránit? Mohl říct cokoliv na svou obranu? Nemohl! Věděl totiž, že když cokoliv hlesne nebo se jenom hne, tak že to s ním nedopadne dobře. Bezmocně skousnul rty a přivřel oči, snažíc se nevnímat prsty, které se právě s hrubou silou dobývaly do jeho zadečku. Nešlo to nevnímat, Bill ale podvědomě tušil, že tohle je jedna z těch nejmenších bolestí, které ho tady čekají. Stěží slyšitelně syknul a v duchu se snažil myslet na Toma. Už ho nikdy neuvidí… Sakra, proč mu nedovolil, aby se ho víc dotýkal? Už nebude mít příležitost, aby to více napravil, do konce svého života, který bude zřejmě ukončen jeho vraždou, bude muset otročit pro tyhle dvě bezcitné kreatury, četl to v Simonových nelítostných očích.
Když ho ale Simon drsně přetočil na břicho a vtěsnal se mezi jeho nohy, což bylo následované bolestivým průnikem a tvrdým přirážením, rozplakal se Bill nahlas. Snažil se to v sobě všelijak dusit, ale bolest byla silnější, přemohla ho. Pokoušel se aspoň trošku uvolnit, věděl, že pak to bolí o trošku míň, ale copak to šlo, když měl spoutané ruce a jeho tělem sálala bolest, která se čím dál tím víc stupňovala? Jen tedy v křečích držel, po tvářích mu stékaly slzy a modlil se, aby už to skončilo. Aby ztratil vědomí nebo zemřel…
Netrvalo dlouho a Simon dosáhl svého vrcholu. Chvíli zůstal ležet, slastně oddechoval a čekal, než mu zchladne pot, pak teprve z chlapce vystoupil. Chvilku se kochal pohledem na jeho zesláblé chvějící se tělo, potom mu ze stehen otřel krev, aby zamaskoval důkazy, a Billa znovu oblékl. Pak se ale na něj výhružně zamračil.
„Nedodržel jsi, co jsem ti nařídil, ty čubko jedna,“ syknul a bez problému mu levačkou od sebe roztáhnul čelisti. „Bez jazyku by tě nikdo nechtěl, protože ti garantuju, že budeš kouřit jak mourovatej… ale naškubnutej ho mít můžeš!“ zachechtal se, pevně uchopil Billův piercing za horní i spodní kuličku a prudce škubnul.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Bill zblednul bolestí, jak mu prudký trhanec rozervával svalovinu, milimetr po milimetru. Okamžitě ucítil svou vlastní horkou krev, vnímal, jak se jazyk trhá čím dál víc, a když proces skončil, zůstal se chvět na matraci, zatímco rozeklaný jazyk mu rychle otékal a ústa se mu plnila vlastní krví. Ani necítil, jak ho Simon ironicky hladí ve vlasech.
„No vidíš… tohle ti během pár hodin zase sroste a nikdo nic nepozná,“ rozesmál se. „Ale varuju tě,“ syknul a přiložil jehlu k Billovu levému oku. „Cekneš Hansovi něco o tom, co se teď tady dělo, a vypíchám ti obě oči, rozumíš?!“
Bill s tichým pláčem přikývl, pro slzy už ani neviděl, jak Simon opustil místnost. Slyšel jen bouchnutí dveří, načež ho znovu ovládla pronikavá bolest…
…
„Debile! Nauč se řídit, ty zmrde!“ zaječel cholericky Tom, když pořádně protroubil auto, které jeho Cadillacu blokovalo levý jízdní pruh.
Už nemohl déle čekat. Vědomí, že Bill někde trpí a on se válí nečinně doma, ho ubíjelo. Musel něco udělat, a na policii se spolehnout nemohl. V tolika filmech přece viděl, že policajti můžou nejen pomoct, ale i dost solidně přihoršit, a aktivita operátorky, které dopoledne zavolal, rovněž mluvila za vše. Musel to vzít do vlastních rukou…
Ani sám nevěděl, kudy jede, zmateně už asi dvě hodiny křižoval město… a až teď navečer měl konečně pocit, jako by alespoň částečně tušil, kudy má jet. Najednou prostě vyrazil, jako by mu neviditelné dopravní značení ukazovalo, kudy se dostane za svým milovaným Billem. A přestože ho intuice hnala do míst, v nichž v životě nikdy nebyl, niterně tušil, že jede správným směrem. Že se blíží ke svému cíli. Že zachrání svou lásku…
Po nějaké době dojel až k jakémusi… no, vypadalo to jako nepoužívané skladiště, které ale stálo stranou, daleko od veškerého života města. Nejbližší domy byly tři čtyři kilometry vzdálené a silnice taky vedla poněkud bokem.
Tomovi se rozbušilo srdce, když auto schoval na maličké mýtince. Díky havraní černi nebyl Cadillac v houstnoucím šeru téměř vůbec vidět, dokonce i Tom se musel párkrát otočit, aby si aspoň částečně zafixoval tvar stromů a keřů pro okamžik, kdy se tudy budou vracet. Opatrně, krůček po krůčku se plížil až k budově…
Na plácku před ní, který se tvářil jako primitivní parkovišťátko, stála tmavě modrá dodávka. Prázdná, nikdo v ní nebyl.
Tom se nenápadně proplížil až dovnitř budovy, tam však nevěděl, kudy dál. Až na konci chodby spatřil světlo. Po špičkách docupital až k pootevřeným dveřím, aby viděl dva muže, zády k němu, jak se sklánějí nad nějakými papíry, a zároveň si něco ukazujou na notebooku. Vypadalo to, že se baví o nějakých zakázkách… Nevěděl o jakých, ale nechal se ovládnout intuicí, která mu velela odplížit se zpět a zahnout do chodby, která se svažovala čím dál níž. Byla zakončena mohutnými těžkými dveřmi. Když se do nich Tom pořádně opřel, povedlo se mu je, byť trošku stěží, otevřít. Doufal, že to tam nahoře neslyšeli a opatrně nakouknul dovnitř…
Zděšeně zůstal stát jako opařený. První, co viděl, byl Nadynin smrtelně bledý obličej, zalitý na bradě a tvářích krví. Pod dlouhými řasami bylo znát, že jsou oči protočené v sloup, bylo z nich vidět jen bělmo. Očividně byla v bezvědomí. A na posteli, třesoucí se přitom jako osika, se zakrváceným obličejem ležel…
„Bille!“ vyjekl.
Okamžitě se k němu rozeběhl a uchopil dlaněmi jeho tváře.
„Bille, lásko…“
Oči se mu zalily slzami, když viděl bolestně zkřivený bratrův obličej, a když viděl, jak ho Bill jen stěží poznává.
„To… Tome,“ zachraptěl, ale hned zaúpěl, protože natržený jazyk mu mezitím pořádně otekl a hodně moc ho bolel.
„Neboj se, lásko… zachráním tě… tebe i Nadyn, dostanu vás odsud,“ zašeptal Tom, a poté, co polibkem plným lásky lehoulince opusinkoval Billovy zakrvácené rty, začal odhodlaně zápasit s pouty. Leč marně, klíček tu od nich nebyl, ten měl Simon v kapse, a čím víc se Tom snažil, tím víc to Billa bolelo.
„Kurva!“ zaklel, když zjistil, že s pouty skutečně nic nesvede. Naposledy s nimi pořádně škubnul, ale pak si stočil Billovu hlavu směrem k sobě. Existovalo jediné řešení…
„Billí, poslouchej mě,“ promluvil tiše, a pevně přitom Billa uchopil za obě tváře. „Já ta pouta sundat nedokážu… teď tě tady nechám, ale budu v tamhleté skříni,“ natočil mu hlavu směrem k almaře, která vypadala, že sotva drží pohromadě. „Nechám je sem přijít. Určitě ti ta pouta sundají… ale nic dalšího udělat nestihnou, vyběhnu ven a zachráním tě… neboj, lásko… věříš mi?“
Bill němě přikývnul a jen stěží zadržoval slzy. Nejen, že se bál, že to Tom nestihne, včas vyběhnout, ale co když ho najdou a on bude muset přihlížet tomu, jak Toma zabijou?
„Billí… dopadne to dobře… věř mi…“ konejšil ho Tom a opatrně mu ze rtů a brady stíral už zaschlou krev. Voda v umyvadle v rohu místnosti však naštěstí tekla, takže nejen, že celý proces usnadňovala, ale zároveň i blahodárně chladila.
Z utěšování brášky ho vytrhlo až vzdálené bouchnutí dveří.
„Neboj se,“ šeptl tichoulince. „Hlavně se jim nebraň, ať ti ještě víc neublíží… já tě zachráním, přísahám… neboj!“
Naposledy vystrašeného Billa, který bojácně šilhal směrem ke dveřím, pohladil po vlasech a rozeběhl se ke skříni. Stihl to jen tak tak, jakmile za sebou zavřel dvířka, až na malou skulinku, kterou měl výhled na postel, zaslechl skřípění dveří. Když muži vstoupili, Bill přidušeně vykřiknul a stáhl se do co nejmenšího klubíčka, jak jen mu to spoutané ruce umožňovaly.
„Copak, ty malá čubko?“ syknul Hans poté, co překročil bezvládnou Nadyn a vyměřil si krok tak, aby jí šlápl na prsty u ruky, načež položil dlaň na Billovo bříško. „Bojíš se?“
Chlapec polohlasně vzlykl, když Hans suverénně vjel dlaní pod jeho kalhoty a přes rozkrok zajel až k jeho pozadí.
„Hmmm, hezké… budeš mít luxusní výdělky,“ ušklíbnul se. „Takováhle hubeňoučká prdelka bude suprovým lákadlem…“
Bill zasténal strachy a Tom ve skříni jen zatínal pěsti. Bylo pro něj utrpením vidět, jak ti dva Billa stresujou. Ale zatím ještě nemohl dělat nic…
„Ale slyšel jsem, že seš pěkně vzpurnej,“ uchichtnul se Hans a vytáhl zpoza opasku nůž. „Budeme tě muset napřed pořádně zaučit a vycvičit, než půjdeš do nabídky…“
V Tomovi se zvedla vlna nenávisti. Teď už mu bylo jedno, kdo z těch dvou má klíčky. Za tohle zaplatí, oba dva, a klíčky se budou hledat až pak. Neslyšně, jako temný přízrak, se vyřítil ze skříně. Byl však v necelé půlce cesty, když se ozval bolestný výkřik a vzduchem se kromě nože zablesklo pár chlístanců Billovy krve…
PS: doufám, že jste si jehličku v kolínku a trhání piercingu užili jako kompenzaci za to, že jsem minule nikoho nemučila! Áďa 🙂
autor: Áďa & Bitter
betaread: Janule
Ček ségra, Bitteruško, sice jsem ještě vaší povídku nečetla, ale stačí mi vidět kousek a už vidím ty vaše znaky psaní xD dřív to byl háček, teďka jehla… slavný háček xD Tyjo, nemáš fb? Já nevím, kam ti mám totiž napsat, než sem. Jaksi jsem ztratila tvý číslo na mobil. Tak mi kdyžtak napiš sms, jo? Díky :-**
[1]: Jeětě jim připomínej háček, nestačí ti jehla xDD
Kurňa já věděla že tohle nemám číst když večeřím!! No stalo se..aspoň zhubnu protože už do sebe dneska nic nedostanu..to jsem si mohla myslet že si to Áďa vynahradí xD
[1]:
[2]: Jaký háček??
Chudák Bill,i když ho Tom zachrání,bude totálně na dně….Nedokážu si ani představit,co jeho psychika….
[3]: takej ten na háčkowání s zahnutou špičkou…
twe ségra, to wůbec nejní marný XD j písnu ti to číslo na maila ju.
[4]: No,ale co s ním bylo?Moment,já to radši nechci vědět….xD
[5]: já taky nevím, co s ním ty dvě maj… to je mezi nebem a zemí… a mně to taky neřekly, potvory :´(
[4]: Po něm se mi stýská, tyjo xDD Marku můj, bráško <3 yeah, budu hlídat maila.
[7]: a wíš, že mě taky XD Pňslala jsem to na to tiscaly.
Tak tenhle díl byl fakt super…
Konečně se to moje zvrhlí já uspokojilo =)
Tyhle poslední dva díly jsou vážně dokonalý!!!