autor: Theodor
Hey Leute,
Tak jo, zase jedna z mých oblíbených jednodílek, které miluju psát. Tentokrát mě na nápad přivedl jeden kreslený film, který sice nedopadl tak jako tenhle a, skoro nic není podobné, ale přesto, někdo si přál něco neuvěřitelně hnusně romantického a s hnusně hnusným dobrým koncem (samozřejmě naše Saurielka si to přála) a jelikož já na slaďáky moc nejsem, musel jsem to trošku převést do mírného zarmouceného příběhu se šťastným koncem.
Pac a pusu Theodor ♂+♂=♥
Začalo to celkem nevinně…
Vychází z lesa. Zaplaví jej prudké slunce pozdního července, jako by se valila obrovská zlatá mísa plná světla a větru.
Zastaví se. Jeho obzor se rozhoří narůžovělým plamenem a léto šumí v mladém listí stromů jako harfa a rozkvétají první květy. Pomalu se stmívá. Sedí na trávě a kouká na ten klid.
Stmívalo se a on se koukal na oblohu, ptáci již utichli a začal noční život. Foukal příjemný větřík.
Vysoký černovlasý mladík jménem Bill, s bledou pletí jak sama smrt a očima, těma hnědýma mrtvýma očima, zahalenýma černým dýmem bez jiskry, jež bloudí po hladině rybníčka. Na dotek byl studený jako led. Jeho srdce již netepe a v jeho plících vzduch nezbývá. Byl tu sám, jen hvězdy se třpytily na nádherném temném rybníku. Bylo mu smutno. Přes den nemohl mezi lidi a to jej mučilo. Nemohl si zvyknout na to, že je mrtvý. Nenáviděl to, chtěl být na světě a ne v podzemí.
Když koukal na tu krásu, zbloudilá slza si našla cestu přes jeho černé řasy. Otevřel ústa, podíval se do dálky a začal si zpívat píseň. Byla smutná a hluboká a ta slova přesně vystihovala jeho pocity.
„Plamen svíčky, dlaní zhasnul, bolest necítím. Zkuste víc a klidně vyrovnám se s tím. A když nic mě nebolí, a když snesu cokoli, proč jen slzy dál si v očích ukrývám…“
Jemné pomalé tóny se plížily tmou. Teplý vzduch ovíval chlapcovy tváře, ale on to necítil. Necítil nic.
„Plamen svíčky, dlaní zhasnul, bolest necítím. Ať je mráz či pálí žár, jsem svolný s vším, srdce mé prasklo v půli, na co měl by kámen vůli, když se v mlze ztratí, k čemu lásce čím by byl. A v mých očích mám jen led a přesto téct mou slzu nespatří… již svět…“
Seděl tak v trávě a koukal na jasnou oblohu plnou malinkatých světýlek, jež se spojovaly do obrazců. Mladík nevěděl jaký je rok, den, měsíc. Věděl jen, že je mrtvý hodně dlouho. Možná desítky let, stovky snad i tisíce.
Věděl však, že byl narozen roku 1989 a ve svých 18cti letech jej zavraždili. Stýskalo se mu. Noc co noc bloudil po okolí Magdeburgu a jeho žalozpěv se ozýval vždy u setmělého rybníčka, ke kterému nikdo nechodil. Jenže mladíkovi zpěv ulevil od trápení, kterého měl i tak hodně.
Jen se zpod černé oblohy koukal, jak se svět a lidé v něm mění. Jen co si zvykl na jeden rok, přišel rok jiný. Nikdy nepoznal lásku, teda ne opětovanou, nikdy necítil rty toho druhého, který mu tak velmi chyběl. Bohužel, kdo by se naučil… milovat mrtvého?
Přisunul se blíže k vodě a jemně se dotknul černé hladiny. Měsíc ozařoval jeho tvář, která se zračila v lesklém povrchu. Přejížděl prstem sem a tam, a nostalgicky pozoroval různé skoro neviditelné vlny, které se pod jeho tlakem prstů, tvořily.
Bill to prostě miloval. Seděl sklíčeně na břehu a prsty si máčel ve vodě. Koukal do ní a jen si pobrukoval.
„Hezky zpíváš.“ Ozval se za ním hlas a Bill spatřil ve vodě další obraz.
„Myslel jsem, že tu nikdo není.“
„Chodím tu většinou ráno, takhle večer ne.“
Mladík s špinavě blond dready si sednul vedle něj. Taky se podíval do dáli.
„Aha, myslel jsem si to.“
Bill se pohnul, a konečně se podíval na Toma. Neviděl jej tak dlouho. Tělem mu projel elektrický proud, když se podíval do těch hřejivých očí plných čokolády. Cítil, že dýchá a slyšel jeho tlukot srdce. Bill věděl že je to živák, proto si s ním nechtěl nic začínat. I když byl jeho bratrem po celou dobu svého života…
„Co se děje?“
Bill je pokýval hlavou a cítil Tomovu ruku na svém rameni. Bill setřásl Tomovu ruku a tom se jej jemně dotkl na ruce. Hned ucukl, když zjistil, že je chladná jako led. Vyděšeně na něj koukal.
„Víš, Tome…vím, že tu jsi každý večer, sedáváš támhle na té vrbě a posloucháš můj žalostný zpěv. Chápu, že ti chybím, ty mně také, ale nedá se nic dělat, já jsem mrtvý, patřím tam dolů a tvé místo je tady nahoře, prosím, nervi mé mrtvé srdce na větší kusy.“
Bill sklopil hlavu a do dlaně vzal malinkou žabičku, která vesele zakuňkala. Tom se na něj díval. Neviděl jej dva roky takhle zblízka. Pořád vypadal tak, jak jej vídal v životě. Nesmělý a pořád tajemně krásný. Položil svou dlaň na Billův nehybný hrudník. Teprve teď si pořádně uvědomil, že Bill je vlastně mrtvý, že to je snad jeho duch, který noc co noc zpívá smutné písně, jež se mu zařezávají do srdce.
„Bráško, patříme k sobě a je jedno, jestli tady a nebo tam dole!“
„Nemůžeme býti spolu.“
Bill se zachmuřil a v dlani sevřel žabičku, ne moc silně. Nahnul se nad vodu a pustil ji.
„Kéž bych byl tak volný.“
Smutně se usmál a stáhl ruku zpět. Nevěděl co má dělat. Jeho hlava byla plná odporných myšlenek, které se mu všude mísily. I po smrti nemá klid. Vlastně se zjevuje na zemi jen proto, protože tady má něco nedodělaného, něco, na co zapomněl, a co bylo důležitější než on.
„Chci být s tebou, Bille.“
„Proč? Proč se chceš vzdát života, Tome?“
„Protože tě miluju.“
Bill zalapal po dechu (kdyby nějaký měl) a nevěřícně koukal na Toma. To je všechno, o čem snil, vše, co si kdy přál a co vždy cítil.
„Jak, jak dlouho?“
„Už tři roky, Bille, a stále je to silné, chtěl jsem ti už o tom říct ten den, kdy tě…“
„…zavraždili…“
„Ano…“ Vydechl Tom a upřeně se koukal na Billa.
„Prosím, nech mě jít s tebou.“
„Opravdu to chceš? Chceš zahodit svůj život jen kvůli mně? Chceš strávit čas v zapomnění?“
„S tebou kdekoliv, jen mě prosím neopouštěj, nenech mě samotného, Bille. Už ne…“ Řekl Tom sklesle a natáhl ruku k Billově tváři. Přitáhl si jej za týl a podíval se mu do prázdných očí.
„Prosím.“
„Dobře, čekej mě za deset minut na starém hřbitově u lesa.“
Tom uposlechl, zvedl se a letmým pohledem ještě kouknul na Billa, který byl otočen zády a vypadal, že přemýšlí, pak spatřil záblesk a malý obláček dýmu. Rozeběhl se ke starému hřbitovu u lesa na kopci.
Když tam doběhl, sedl si k Billovu náhrobku.
„Ach, Bille, za chvíli budu s tebou, na věky věků.“
Tom nevěděl, jak dlouho tam seděl a koukal na Billovu fotku, ale věděl, že za chvíli tam budou fotky dvě.
U starého hřbitova byl i starý kostel, byl velký a široký. Náhle uslyšel umíráček a dveře kostela se samovolně otevřely. Pozvedl hlavu a vstal. Byl zvědavý. Šel pomalým krokem ke vratům kostela a nahlédl dovnitř. Zděsil se. V lavicích seděli lidé, ale nebyli živí, byli to mrtví lidé, poznal to z jejich očí bez života a z bledé pokožky, kterou všichni měli. Nad stropem se hemžili duchové či mrtvé duše a uprostřed byl ozdobený oltář s černými růžemi a jednou bílou. Za oltářem stál další mrtvý, který již měl ohlodané kosti. Kostnatou rukou jej pobídl, aby přišel blíž. Tom se tedy zvedl a přešel celou uličku. Cítil pohledy na sobě.
„Vítej, chlapče.“ Promluvil hluboký hlas. „Dámy a panové, sešli jsme se dnes, abychom spojili dvě duše v našem světě. Přijmeme tohoto chlapce mezi sebe a budeme mu jasným příkladem.“
V kostele bylo hrobové ticho, dokonce venku začal foukat vítr. Tom stál u oltáře, na kterém byla bílá růže, nůž a vysoká skleněná číše a láhev.
„Bille, pojď sem.“ Vybídl mrtvý a Bill vyšel ze svého stínu.
„Uděláš to potom ty.“
Bill se usmál a postavil se před Toma. Byli k sobě otočeni čelem a hleděli si do očí. V tom slyšel Tom nějakou kouzelnou formuli.
„Slibuješ, že se života zříkáš nadobro a z vlastní vůle?“
„Slibuju.“
„Slibuješ, že budeš mezi námi žít v míru a v klidu?“
„Slibuju.“
„Slibuješ, že budeš vždy stát věrně po boku Billa?“
„Slibuju.“
„Tak tedy, nechť se stane, co se má stát.“
Mrtvý pobídl Billa, který uchopil nůž do ruky a udělal Tomovi malou ranku na ruce a jeho ruku si položil na hruď.
„Slibuješ, Tome Kaulitzi, že mě nikdy neopustíš, že při mně budeš vždy stát?“
„Ano, Bille…slibuju.“
„Opravdu to chceš?“
„Ano…“ Vydechl Tom.
„Tvá krev bude bloudit v mém srdci, a když se mé srdce rozbije, ty se sesypeš, jak rozbité sklo, a to bude důkaz toho, že mě již nemiluješ.“
Bill povolil jeho ruku a podal mu číši do ruky. Nalil do něj jasně červenou tekutinu a naposledy se podíval do jeho očí.
„Tvou číši naplním, neboť vínem budu v poháru tvém…“ Dořekl Bill a sledoval, jak Tom vypil celý obsah číše najednou. Bill věděl, že teď je nikdy nic nerozdělí, protože Tom zemře a bude s ním.
Tom se chytl za srdce a ztěžka dýchal, musel se opřít o kamenný oltář, ale potom viděl jenom černo a zdálky slyšel čísi hlas, který jej volal nazpět.
Po chvíli nepříjemného tlaku konečně otevřel oči a spatřil nad sebou Billa. Byl přenádherný, možná, že byl ještě krásnější, miloval jeho prázdné oči a miloval jeho mrtvolně bledou pokožku, když k němu natáhl ruku, všiml si, že jeho ruka je taktéž tak bledá.
Usmál se, teď věděl, že jej s Billem nic nerozdělí.
„Vítej, Tome.“ Usmál se Bill a objal svého Toma, po kterém tak dlouho toužil.
„Připadám si jako nekrofil, Bille.“
„Nemusíš, teď jsme mrtví oba…“ Zašeptal mu do ouška a nenasytně jej políbil…
Dvě duše vzplanuly v jedno a žijí v zapomnění. Žijí ve světě mrtvých, kde vládne klid a mír. Nikdo neví, co nás čeká v záhrobí, ale Bill s Tomem to vědí, našli jeden druhého a nikdy již sebe neopustí více…
autor: Theodor
betaread: Janule
Připadám si jako nekrofil xDD mě rozesmálo
Plamen svíčky dlaní zhasnu..jo tuhle písničku jsem milovala nejvíc z celího filmu…je to z mrtvé nevěsty že?
Nádherná povídka..Theodor prostě píše úžasně, šmitec xD
Jo, jo, ohlodané kosti, prázdné oči a mrtvolně bledá pokožka, to jsem si doopravdy užila, vážně hnusně romantický. 🙂 Připomíná mi to mou milovanou, neméně hnusně romantickou, Corpse Bride 🙂
Rrrr,,,to bylo nádherný!^^
Ze začátkýu mě tlačily slzy do očí,ale potom jsem četla jen se zatajeným dechem..
Mrtvá nevěsta ;)),,,dokonalej film,,Tim Burton je borec ♥,,miluju tenhle příběh,,asi se na něj dneska podívám xD
Ale povídka? Nemám slov..nádhera..prostě,,
Láska až za hrob ♥,,Love it,,tvoje povídky jsou jedinečný ♥
Tomu říkáš dobrý konec??!!!xD
Jinak samo,že je to skvělé!!!
náhodou zas tak ohlodaný nebyl =3 😀
užasný a z toho nekrofila sem taky nemohla prostě nepřestanu obdivovat tvoje umění a poříd zastavám to že by ses ztím měl živit xD
nádhera, ale to je všechna Theova tvorba:)♥♥♥ zrovna včera sem se na Mrtvou nevěstu koukala, tak sem si mohla zazpívat spolu s Billem:D:D
'Za ruku vezmu tě já v údolí slzavém. Tvou číši naplním, neboť vínem budu v poháru tvém. Pamatuj, že má svíčka osvětlí ti cestu tmou. Tímto prstenem tě žádám, abys byla mou.':D:D nemohla sem si pomoct:)
Mrtvou nevěstu, jak zde bylo řečeno, jsem neviděla, tudíž jsem byla opravdu zaskočena tím nápadem. Skutečně moc pěkné, povídka se mi líbila, úžasně napsané. Myslím, že až se tu od tebe objeví něco dalšího, pravděpodobně na to kliknu ;o)
prej dobrej konec xDDD achjooo xDDD píšeš úžaně.. je to dokonalostnííí..žeru twoe powídky..
ach miluju příběh Mrtvé Nevěsty, a tohle je jeste lepsi ^^
http://fs-tnt.blog.cz/
je to naprosto úchvatné Theo…ten příběh sem četla několikrát za sebou a stejně mě nepřestane překvapovat. Ty píšeš tak dokonale….a samozřejmě děkuju, že si se přemohl a napsal něco takovýho…x)
Theo já už nevim kde mám brát slova na tvoje povídky. Dost mě z toho mrazilo, ale bylo to dokonalý. Chápu že bylo zdrcující napsat, takovej happy end, ale i tak…..ses vyznamenal. Jako vždy. Miluju tvoje povídky.
Tee hee. Tohle se mi moc líbilo. Mrtvou nevěstu mám strašně ráda a tohle zpracování bylo opravdu mistrné. Theodore, skláním se před tvým stylem psaní.
Mám rada Tima a jeho takmer všetky veci a toto sa mi páči tiež. Len neviem či je to šťastný koniec. ale asi áno, veď spolu budú dlhšie ako keby boli na zemi. som asi úchyl, ale v hlave mi teraz behá ako sa budú milovať keď sa už budú rozpadávať :DDDD