autor: Cera
Kdyby měl někdo z vás pocit, že tuhle povídku už někde četl, je to možné… autorka své jednodílky, které se tu budou teď postupně objevovat, psala v letech 2007 – 2008, tedy v dobách, kdy většina z nás byla twincestními kojenci, někteří byli dokonce ještě tzv. na houbách. :o)
Cera píše sice povídky, ale já tomu někdy stejně radši říkám básně… její styl je jedinečný, a já ho mám ráda. Díky, Cero, za možnost uveřejnit tvé povídky konečně i u nás. J. :o)
Vítr rozčesával dlouhé kadeře stromům. Sem tam urval jeden lísteček, či pomohl včelkám v jejich usilovné práci.
I třešni uzmul pár růžových kvítků a nechal je spadnout do temně černých vlasů chlapce sedícího u jejího kmene. Se zavřenýma očima naslouchal tichu. Smutná ustaraná tvář vypadala poprvé po dlouhé době klidně a vyrovnaně.
Zvláštní, kam nás zavedou cesty osudu… Dříve se přírodě vyhýbal, ale teď se pro něj stala jediným možným útočištěm. Tohle místo… Jezerní hladina odrážející se v paprscích slunce, rozkvetlá louka, a nakonec osamělá třešeň, jediná… uprostřed lesa, opředena mlhou tajemství a kouzel…
Možná právě kouzlo mohlo za to, že jedině tady dokázal zapomenout na okolní svět…
Na pronásledující novináře, fotografy, neustále čekající, až něco vyvede a oni tak získají článek na titulní stranu a na kontě pár stovek navíc…
Na noci bez spánku, plné slz, rozmazávající černé linky… na noci bez něj…
Na hnědé oči, šibalský úsměv a sametový hlas…
Na jeho přistihující pohledy a nechápavý výraz…
Na to, jak se mu vždy rozbuší srdce, když se ocitne až moc blízko…
Na příjemné šimrání, teplo, když je poctěn jeho úsměvem… úsměvem svého bratra…
Proč… Co jsem ti udělal, osude… Je to snad cena za to, že jsi mi dovolil splnit svůj sen? Zářit jako ty hvězdy na nebi… Stát se jednou z nich a nikdy nepohasnout…
Nebo sis prostě jen tak hodil mincí a k mé velké smůle tohle utrpení padlo na mě?
Proč musím toužit po tom, co nikdy nemůžu mít…
Proč musím hořet citem, který nikdy nebude opětován…
Proč on má každou, na niž pohlédne, zatímco já jsem spočinul pouze na něm a nemám nic, i když mi leží u nohou celý svět…
Kolem něj se pohybovalo tisíce lidí, doufajíc, že je obdaří alespoň úsměvem, ale on se i přesto cítil sám. Sám se svými tužbami a sny… Byl jako ta třešeň.
Kolikrát už pod ní usedal, opíraje se o její kmen, jako na klín své matky. Nesčetněkrát…
Kolikrát tu zůstal přes noc a pozoroval černou oblohu a hledal mezi tisíci tu svou… a taky tu jeho… Milionkrát… A to vše jen kvůli iluzi, kvůli lásce.
Láskou by lidem měla narůst křídla. Jemu však namísto toho svázala ruce, nohy a spolu s těžkým kamenem okolo krku ho shodila do jezera. A jediné, na co se mohl dívat, bylo mizící světlo, jak se brána uzavírala a okolo zbyla jen temnota. Bez šance k návratu, bez východiska…
Možná kdyby mu řekl pravdu, ale k takovému činu nenajde v sobě nikdy dost odvahy. Dokázal by se smířit s tím, že by ho ztratil jako přítele, ovšem ne s tím, že by ho ztratil jako bratra.
Byl natolik zahloubán do svých myšlenek, že si ani neuvědomil přítomnost někoho dalšího. Ta osoba na něj mluvila, ale on ji naprosto nevnímal a dál bloudil ve svých myšlenkách.
Po chvíli ztichla a pozorovala ho, jako by čekala na jeho reakci.
Teprve teď si ho chlapec všiml. Vedle něj sedělo jeho dvojče. S otázkou v očích.
Nevěděl, jak se zachovat. Zmocňovala se ho opět ta příjemná nevolnost a lechtání v podbřišku, jako by si tam poletovalo hejno rozjařených motýlů. Chtěl se od něj odtáhnout co nejdál, a zároveň se k němu co nejblíže přitisknout. Stále hloub se topil do těch hnědých očí a uvědomil si, že se ho Tom nejspíš na něco ptal.
„Cože?“ zeptal se nakonec a doufal, že mu bratr svůj monolog zopakuje. Svou otázkou ovšem vyvolal naprosto něco jiného. Něco, co v prvním okamžiku nedokázal pochopit. Tomovy oči najednou zesmutněly. Co to v nich jen viděl? Prohru, bolest, zklamání… lásku? Ať to bylo cokoli, vystřídala to ukřivděnost. Jeho dvojče vstávalo k odchodu.
Billovi poskočilo srdce. Že by měl přece jen pravdu? Že by se přece jen sen stal skutečností?
Nesměl ho nechat odejít, ne teď, když v něm vzplál plamínek naděje. Musel ho zastavit.
„Tome, počkej!“ zavolal.
Postava se zastavila, ale nadále k němu byla otočená zády. Vyčkávala.
„Promiň, neposlouchal jsem tě. Co jsi mi to chtěl říct?“
Tom se k němu obrátil a neslyšitelně něco zamumlal do země.
„Nerozuměl jsem ti.“ Modlil se, doufal…
„Že tě miluju.“ Ozvalo se nakonec po dlouhé odmlce.
Billovi se po tváři rozlil šťastný úsměv. Všechna černota zmizela a nahradilo ji až oslepující světlo.
Jeho dvojčeti to nejspíš dodalo odvahy a tak šibalsky pronesl: „Víš, že je první máj a my jsme pod rozkvetlou třešní?“
„To vím, ale nějak jsem zapomněl, co to znamená. Můžeš mi to připomenout?“
„Tak zavři oči.“ Zašeptal.
Černovlasý hoch uposlechl. Po pár vteřinách ucítil na svých rtech ty bratrovy. Nesmělý polibek vystřídal vášnivý. Pohltil je pocit štěstí…
autor: Cera
betaread: Janule
jů!!! je to sladký!!! ten poslůední odstavec..:)
Tak čekala jsem zase nějakou tragédii,tak jsem fakt potěšená!Krasné..
Nádhera… těším se na něco dalšího od téhle autorky :-*
Romantika..už jsem se bála že to skončí špatně ale nádhera…x))
tohle je tak úžasný! dokonale si to dovedu představit, jako v realitě.. jako nějaký.. příběh
Překrásné…
Obdivuji všechny lidi, kteří dokáží něco tak krásného napsat. Básně miluju a ty tvoje, Cero, jsou famózní, galaktické a ještě mnohem víc. <3
Opravdu krásné… takové jemné a něžné, úplně jako ten větrem unášený třešňový kvítek. 🙂
ječ to úžasná povídka…x)
Jo. Tak tohle je nádherný. Takové milé, jemné… Prostě nádherné. =)