autor: Bubbly
Bill se probudil pozdě v noci. Pomalu se zvedl do sedu a rozhlížel se kolem sebe. Rány na zádech už skoro ani necítil, snad už tam neměl ani škrábanec. Pootočil hlavu a ve světle svící uviděl spokojeně spícího Toma. Jen hrudník zvedající se v rytmu jeho dechu naznačoval, že opravdu spí a není mrtvý. Natáhl opatrně ruku a dotkl se jeho teplé tváře. Tomovi se zachvěla víčka, ale spal dál.
Bill poposedl na matraci a opatrně si sedl. Pustil nohy přes pelest postele. Necítil studenou podlahu. Pomalu se zvedl a přešel k velké skříni. Dotkl se prsty dřeva, dlouhými nehty slabě poťukával na povrch dveří. Vydechl a sklopil hlavu.
Měl výčitky. Pamatoval si velmi dobře okamžiky, kdy mu Massen ubližoval, ale nikdy se necítil tak hrozně zoufale, jako když bolest sdílel s Tomem. Kdyby sem bratr nepřišel, nic by se nestalo. Nikdo by mu neubližoval, Vania by nezemřela…
Zatnul zuby a cítil, jak se kousl do rtu. Polkl pár kapek krve a potlačil slzy. Vzpomínky na Vaniu byly příliš bolestné, ale přece jenom mu pomohla setkat se znovu s Tomem, ačkoliv za to položila vlastní život. Bill se slyšel slabě vzlyknout, ale znělo to zvláštně, jako kdyby byl pod vodou.
„Bille?“ ozval se Tomův šepot.
Bill se otočil, utřel si slzy a provinile se podíval na Toma. „Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.
Tom stáhl obočí. „Jsi v pořádku?“
Bill sklápěl hlavu, aby dlouhými vlasy skryl svůj uplakaný obličej. „Je mi dobře,“ řekl letmo a lehl si zpátky na postel, zády k Tomovi. Zavrtal tvář do polštáře a zavřel oči v přesvědčení, že si Tom bude myslet, že usnul.
Ale Tom měl svojí hlavu. Vzal Billa opatrně za rameno a otočil ho na záda. Bill neotevíral oči, ruce měl podél těla, nehýbal se, jako kdyby byl z kamene. K jeho smůle uměl být starší bratr trpělivý, takže mlčky vyčkával, až Bill přestal trucovat.
„Přestaň se na mě dívat!“ zaprskal Bill jako kočka, ale jinak se ani nepohnul.
Tom se zasmál. „Přestaň trucovat a podívej se na mě. Vím, jak tě to bolí,“ pohladil Billa po lícní kosti a pozoroval, jak se zpoza zavřených víček objevují dva zářivé fialové drahokamy v jeho očích. Bill se chvíli díval někam dolů a potom se podíval Tomovi do očí. Jeho tváře mírně zčervenaly.
„Myslel jsem na… na Vaniu. Chybí mi,“ zakňučel Bill a znovu se mu do očí nadraly slzy. „Ona mě držela nad vodou, když Massen…“ Chlapec nedokončil větu a započal jinou. „Byla jako záchranný bod ve tmě. A teď je pryč. Navždycky pryč.“ Teď už Bill plakal. Slzy ulpívaly v Tomově velkém tričku a zanechávaly na něm drobné tmavé skvrnky.
Tom ho hladil po uhlově černých vlasech. „Neplač, Bille. Ona věděla, proč to dělá!“
„Ale já jsem teď sám!“ vzlykal.
„Nejsi sám,“ šeptal mu Tom do vlasů. „Jsem tu s tebou a ochráním tě, bráško.“
Bill si hřbetem ruky otřel nos a podíval se Tomovi do čokoládových očí. Hledal v nich zakolísání, chvilku, kdy Tom řekne, že musí jít, jak to kdysi dělával. Ale Tom pohledem neuhnul ani o milimetr, všechno, co vyřkl, bylo myšleno vážně.
Tom znovu přejel Billovi po lícní kosti, tentokrát jen opatrně a bříšky prstů. Bill přivřel oči, slabě zavrněl a opřel si tvář do bratrovy velké dlaně. Spokojeně se otřel o jeho hebkou kůži a vnímal její teplo. Pouhým dotykem mohl poznat, jak v Tomovi proudí krev. Políbil ho na dlaň.
Tom překvapeně zamrkal, ale potom se mírně usmál. Bill znovu otevřel oči a zadíval se staršímu bratrovi do tváře. V obou chlapcích se najednou rozbušilo srdce.
Napětí v místnosti zhoustlo. Bill se přisunul blíž k Tomovu obličeji. Tom skoro nedýchal, jen hleděl do Billových dychtivých očí. Bill kmital pohledem na Tomovy rty. Čím víc se snažili vnímat jeden druhého, tím blíž si byli. Přiblížili se natolik, že se jejich rty setkaly.
Bill hlasitě vydechl pod tíhou vzrušení, která jím projela, když políbil Tomovy sladké rty. Dlaněmi mu začal bloudit po jeho obličeji, prsty mapoval každou jeho část, aby si ji mohl zapamatovat navždy. Tom si jej přitáhl blíž na klín. Jejich těla se blízce dotýkala a otírala se o sebe. Bill kmitl jazykem přes Tomův dolní ret a Tom otevřel oči. Musel se pousmát, když se setkal s Billovým pohledem. Přidal se do bratrovy hry a jejich jazyky se spletly v jediné vášnivé a harmonické hře. Bill zavzdychal a otřel se o Tomův klín svým.
Tom jej přestal líbat. Zvláštně se mu podíval do očí, rty semknuté pevně k sobě. I Bill ztuhl, když mu pohlédl do tváře. Něco bylo špatně.
„Co se děje, Tome?“ zeptal se potichu.
Tom stáhl obočí. „Co to do nás vjelo, Bille? Jsme přece bratři, tohle nesmíme!“
Bill se slabě pousmál. „Tome, tady nejsi doma. Tady platí jiná pravidla,“ upozornil ho.
„A to mě má uklidnit?“
Bill pokrčil ramenem a pohrával si s jeho prsty. Tom ho sledoval. V hlavě měl zmatek a zároveň podivné prázdno. A pak, jako když někdo lusknul prsty, si to všechno uvědomil.
„Bille,“ promluvil pomalu a nejistě, jako kdyby se bál, že nebude mít pravdu. „To, co se dělo předtím, než se objevil Massen… To bylo kvůli mně, viď? Tobě na mně záleží víc, než jen jako na bratrovi. Že mám pravdu?“
Bill chvíli sledoval bratrovu dlaň a potom zvedl hlavu. Oči měl najednou veliké a potemnělé. Zamrkal, jako kdyby se snažil potlačit slzy. „Já jsem nechtěl, abys to věděl, jenže to bylo čím dál horší. Myslel jsem, že to přejde, ale nepřešlo.“
„Proč si mi to neřekl?“ zeptal se Tom ublíženě.
„Protože by ses mi vysmál. Tys byl z nás dvou ten drsnější, Tome. Myslel by sis, že jsem se zbláznil.“
Tom zakroutil hlavou. „Bille, jsi můj brácha, moje dvojče! Já bych se ti nesmál. Co když jsem to třeba cítil stejně?“ cuknul Tom laškovně koutkem.
Bill přimhouřil oči. „Cože?“
„No, co když jsem to cítil stejně?“ zopakoval Tom.
„Děláš si ze mě legraci?“
„Ne.“
„Ale-ale já tě miluju, Tome,“ řekl Bill a ta slova mu šla špatně přes jazyk. Čekal na salvu smíchu a přihlouplých narážek, ale bratrův výraz se nezměnil.
Tom se naklonil a políbil Billa do důlku za uchem. Bill přivřel oči a zavrněl. Zvedl ruku a položil ji Tomovi za krk. Pro Toma to bylo jako výzva, aby pokračoval. Sjel svými rty na Billův krk, líbal ho na klíční kost a ramena. Prsty se mu zaplétal do vlasů a tiskl jej k sobě.
Tom opatrně položil Billa na postel a přimkl se na jeho rty. Bill mu do úst vklouzl jazykem a zkoumal každý jeho milimetr čtvereční. Tom zavadil o Billovy ostré zuby. Bill předpokládal, že se lekne a ucukne, ale Tomova reakce byla jiná. Špičkou jazyka opatrně přejel po dlouhém ostrém špičáku. Dotkl se jeho špičky a slabě se bodl do jazyka. Na Billových rtech zůstala jediná kapka karmínové krve. Bill si labužnicky přejel jazykem po rtech a polkl.
„To je nádhera,“ vydechl.
„A můžeš mít ještě víc,“ zavrněl mu Tom do ucha a Billovi přeběhl po zádech mráz. Zachvěl se a v následující chvíli si přitáhl Toma k sobě. Něžně se dotkl jeho rtů svými a poté mu po hraně čelisti sjel ke krku. Jazykem našel jeho krční tepnu. Neváhal a zakousl se.
Tom se napnul a po překonání chvilkové bodavé bolesti pocítil onen příjemný pocit. Vydechl a uvolnil celé tělo, zatímco si Bill pochutnával na jeho krvi.
Tom pomalu ulehl na záda a Bill položil své tělo na jeho, aniž by se rty vzdálil od jeho krku. Tomovy ruce začaly hladit jeho útlé boky. Spokojeně zakláněl hlavu a hlasitě dýchal. Cítil, jak se nachází na kraji propasti slasti, ale pořád nechtěl padnout dolů, aby tam našel klidně uspokojení. Bill ale znovu všechno utnul dřív, než se Tom stihl vzpamatovat. Ublíženě mu hleděl do fialových a jiskřících očí.
„Promiň, Tome,“ odvětil Bill, jako kdyby četl jeho myšlenky. „Ale nemám v plánu tě zabít, ani tě proměnit.“
„Ty bys to dokázal?“
Bill přikývl a Tom dodal: „Vania to taky uměla?“
„Ne tak docela, protože z tebe udělal jen dhampýra.“
Tom si všiml, že Billův výraz je nějaký nepřítomný a ne tak něžný jako před chvílí. „Bille, je to dobře?“
Bill se na něj podíval. „Tome, tohle už nesmíme,“ zašeptal.
„Ale proč?“
„Ty to nevíš?“ zakňučel Bill. „Čím víc krve budu dostávat, tím horší to bude. Nakonec to může skončit tak, že budu jako Massen a to nechci.“
„Ale bez krve umřeš, Bille!“
Bill mlčel a díval se na Toma. Dlaněmi se opíral o jeho hrudník a cítil, jak bratrovi rychle kmitá srdce. Dokonce viděl, jak mu krev tepe na krku, kde před chvílí byly jeho zuby. Sklopil oči, aby se na to všechno nemusel dívat. Čím častěji se napil, tím bylo horší odolávat. A to by nemuselo dopadnout dobře. Nechtěl Tomovi ublížit za žádnou cenu. Musel by se za to do konce života nenávidět. Kdyby jen do konce života, ale do konce věčnosti.
„Bille?“ zvedl mu Tom dvěma prsty hlavu.
„Ne, Tome. Prostě už mi nikdy nesmíš dovolit se napít.“
Tom zamrkal, aby rozehnal slzy vzteku, které se mu vkrádaly na povrch. Chtěl na Billa křičet, že je nezodpovědný a sobecký, ale měl dojem, že Bill ví mnohem lépe, co je pro ně pro oba lepší nebo horší.
„Ale bez krve umřeš, Bille,“ zopakoval šeptem.
„Co je lepší?“ odvětil na to Bill. „Zabít někoho, koho miluješ, nebo pro něj zemřít?“
Na tuhle otázku Tom neznal odpověď.
autor: Bubbly
betaread: Janule
bože, chudáčci… musej něco wymyslet, přece neumře!
ale jako Bill musí pít…nemlže přece umřít….x(
🙂 pěknéé 🙂 upíírek
hergot Karle, to je nářez… Prostě upíří povídky v podání Billa a Toma jsou krásné. Jsem zvědavá, jak tohle bude pokračovat. Doufám, že nikdo z hrdinou nepodlehne Massenovi ani neumře…
Je na čase zvednout kotvy….nebo se ještě zabijou navzájem!