autor: Cera
Všude kolem je tma a já se schovávám pod její černý háv. Pohlcuje mě. Po tvářích mi kanou další a další slzy. Jedna za druhou… Smáčejí mi polštář a já se je už ani nesnažím zastavit… Už na to nemám sílu…
Pokolikáté už tu takhle ležím…
Pokolikáté se láskou soužím…
Pokolikáté puká mi srdce…
Pokolikáté to hořkosti víno chutná trpce…
Moje srdce je roztrháno na tisíce malých kousíčků bez jakékoli naděje, že by ho někdo dokázal znovu poskládat dohromady a zacelit tak všechny rány, aniž by na něm zůstal jediný šrám.
Jak dlouho jsem sám, zoufalý…
Jak dlouho po tobě toužím, potají…
Jak dlouho sžírá mě pocit ukrutné bolesti…
Jak dlouho vznáším se nad propastí…
Propast…Nekonečná nicota v mém nitru, procházející tělem, dostávající se až do morku kostí a nejen tam. Vkradla se mi i do myšlenek. Když zavřu oči, vidím, jak se přede mnou otevírá jako matka rozevírající náruč svému dítěti. Tím dítětem jsem já…
Dítě, které utíká od lidí…
Dítě, jehož slzy nikdo nevidí…
Dítě, které zakázaně miluje…
Dítě, jemuž budoucnost nic neslibuje…
Protože budoucnost pro mě není… Protože budoucnost pro mě neexistuje…
Vstávám a odemykám dveře svého pokoje. Všichni v domě spí, takže šance, že mě někdo uvidí, je nulová. Vím, co musím udělat…
Jen jednou, naposled, vidět jeho tvář…
Jen jedenou, naposled, zahlédnout kolem něj andělskou svatozář…
Jen jednou, naposled, říct mu, jak ho mám rád…
Jen jednou, naposled, říct mu: „Miluju tě!“, když bude spát…
Po špičkách dojdu až na konec chodby a vstoupím do zapovězeného království, království svého bratra. Koberec tlumí mé kroky a já se pomalu přibližuji k jeho posteli. Tak jako už tolikrát se schoulím do křesla a pozoruji ho. Vlasy má rozhozené na polštáři. Dokonalou tvář mu zdobí jemný, tajuplný úsměv. Copak se mu asi zdá?
Povzdechnu si, alespoň on je šťastný… co já bych za to dal… za jediný okamžik v jeho objetí…
Jestli pak víš, o čem já sním…
Jestli pak víš, že nad tebou každou noc bdím…
Jestli pak víš, že odedávna jsi pro mě víc…
Jestli pak víš, že můj život bez tebe neznamená nic…
Mám to udělat? Udělat to, po čem toužím?
Mám riskovat? Ne… i když vím, že bych měl… Jsem na to však až příliš velký slaboch. Vím, že existuje naděje. Naděje, že cítí to, co já. Měl bych věřit… Namísto toho ale dělám přesný opak – nevěřím.
Nevěřím, že by se to mohlo stát…
Nevěřím, že bys mě mohl milovat…
Nevěřím, že bys opětoval můj zakázaný cit…
Nevěřím… tak nač tu dále být…
Naposledy na něj pohlédnu a zamířím si to zpět k sobě. Z nočního stolku vyndám malý ostrý předmět. Žiletku… Chvíli ji obracím mezi prsty. Ještě stále si to můžu rozmyslet… Ještě stále bych ji mohl schovat zpět do šuplíku. Ale neudělám to…
Z ran na rukou mi tečou tenké potůčky krve a první kapky dopadají na bílé prostěradlo.
Vím, že dělám chybu. Vím, že bych měl bojovat… Stačilo by si vzít jenom kapesníky a zavázat jimi zápěstí. Ovšem ani tohle neudělám…
Klíží se mi oči… Chce se mi spát… Usínám…
Chtěl jsem vedle tebe sedět v parku namísto ní…
Probudit se vedle tebe až se rozední…
Chtěl jsem tě hýčkat a milovat…
Hory doly slibovat…
Chtěl jsem ti zaprodat svou duši…
Až bys uslyšel, jak se moje srdce v tvojí blízkosti rozbuší…
Chtěl jsem ti stár umřít v náručí…
Avšak život není vždy takový, jak si člověk poručí…
autor: Cera
betaread: Janule
bože toe tak smutnýýýýý:(
to bylo smutný….ale moc, moc krásný!!!
Překrásné. <3
Ješiš. Já nedejchám. Tohle bylo něco teda. Naprosto úžasně napsaný. Smutný, ale k tomuhle to dokonale sedlo. Dokonalost sama toto
Ani pod dojmem těch ladně a lehce plynoucích vět nedokážu souhlasit s žiletkou, ale na tom vůbec nezáleží. Krásné, opravdu krásné…
Bylo to užasný.. 🙂 Vyděla sem název a hned sem si řekla to bude zas něco děsnš smutnýho co mě nwebude bavit ale potom mě popadkla nuda a dala sem se do čtení a teda pááni musím ti poblahopřát bylo to naprosto dokonalí ten styl psaní ta slovní zasoba já sama třeba nenapišu dobře ani slohovvku do školy ale tohle bylo prostě něco .. :-))
Panebože, je to nádherné. Chvílemi jako teď jsme ráda, že se nudím ve škole a čtu si jednodílovky… Mám slzy na krajíčku. Opravdu nádherné, Cero. ♥
Tohle je opravdu překrásné,překrásné,překrásné!!!!Já nemám slova……
A ta fotka to dokonale doplńuje,Bill ve své nejkrásnější době ♥♥♥
Nádherně smutné, nádherně napsané, nádherný námět… nemám slov ♥
To byla nádhera! Smutné já mám moc ráda. A tohle bylo opravdu něco slešl! =)