autor: Sajü & Lorett
Problémy
Tom
Ještě hodnou chvilku sedím na posteli, vedle té spící nádhery, a hladím prsty jeho jemnou pleť. Až teď zřetelně vidím, jak za posledních několik dní pobledl a začíná mě to děsit, neboť je ještě křehčí, než byl. Bříšky prstů ho něžně pohladím po rtech, na které mu v následující chvilce vtisknu polibek. Pomalu se došourám z pokoje dolů, do obýváku, kde se babička baví nad nějakým pořadem a strašně se směje. Posadím se vedle ní. Už je to taková doba, co jsem nikde vlastně nebyl. Co jsem nebyl někde až do rána, pak přišel domů opilý a probudil se druhý den večer. A vlastně mě to ani trošičku neláká. Natáhnu se po ovládači a s největší opatrností ztlumím zvuk televize, načež na sobě ucítím babiččin nechápavý pohled.
„Tome, já se dívám!“ přísně se na mě podívá. Zasměju se slabě nad jejím výrazem a hodím ovládač za sebe.
„Víš babi, blíží se… poslední advent,“ zadívám se do babiččina lesklého pohledu, čímž mi dojde, že všechno chápe. Nadechne se k něčemu, co by řekla, já jí však předběhnu. „Andreas s mámou mi našli Billova výrobce, babi. Je ale ve Francii, v Paříži a… ráno odlétáme!“ Babičky výraz zůstává překvapený, nemrká, jen upřeně sleduje moji tvář.
„Do Paříže?“ poposedne si blíže ke mně, já jen mlčky přikývnu. „Ale vždyť Bill nemá doklady.“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Na pár sekund mi vynechalo srdce několik úderů. Tenhle fakt, mít doklady, jenž je pro mě samozřejmostí, mě vůbec nenapadl. Je tu samozřejmost, že má každý doklady a… nemůžu ho nechat tady! Jednoduše to nejde, už jsem mu to slíbil a… a chci, aby viděl i něco jiného než jen Loitsche a Magdeburg. „Tome?“ strčí do mě babička. Nasucho polknu a upřu k ní zoufalý pohled.
„T-to… přeci to nějak jít musí!“ rozhodím kolem sebe rukama, nevšímajíc si babiččina pohledu.
„A co ten… Gustav? Ten je přeci dobrý přes tyhle věci! Ve čtrnácti ti udělal průkazku, abys mohl jít do klubu,“ pozvedne babička obočí, kterým mi jasně dává najevo, že na to ještě nezapomněla. Lehce se pousměju a přikývnu.
„Ale to by nepochopil, že Bill nemá doklady. Nemůžu mu přeci…“
„Chceš, Tome, aby jel s tebou? Potom mu prostě pravdu říct musíš!“ rozhodne babička, postaví se přede mě a dá ruce v bok. Ví, že z tohoto jejího postoje mám prostě respekt. Zašklebím se na ni a pohledem sklouznu ke schodům, vedoucím do pokoje. Udělám kvůli němu, co bude nutné, první i poslední… ať to stojí, co to stojí.
(…)
Zaparkuji před Gustavovým domem. Ani jsem se neobtěžoval mu volat. Doufal jsem, že bude doma, a kor po tom, když je zítra úterý a on musí do práce. S potěšujícím zjištěním, že v jeho oknech se svítí, vystoupím ze svého Passatu. Nejel jsem v něm ani nepamatuju, a to jsem si to auto tolik přál. Místo toho trčí pořád ve druhé garáži. Ale zítra v něm konečně povezu i svou panenku. Přijde mi neskutečné, jak ten čas letí. Ještě nedávno byl první advent a za necelý týden se mi moje panenka má proměnit zase v panenku? Zamknu auto a rozejdu se ke dveřím, u kterých několikrát zazvoním, přidržujíc zvonek palcem.
„Jakej idiot!“ ozve se za dveřmi a já vstanu tváří v tvář Maxovi, Gustavovu bratrovi. „Čau,“ aniž by se ptal, co chci, nechá mě kolem sebe projít a zase vyběhne do pokoje. Zamířím hned ke Gustavovým dveřím a nervózně vejdu dovnitř. Jak jinak, než ho spatřím, sedícího u počítače. Zažraně kouká do obrazovky, ani si nevšímá, že tam jsem.
„Chlape,“ sleduju, jak nadskočil… Začnu se smát… „…tebe kdyby někdo přišel zabít, tak ani nevíš, že tu je,“ poplácám ho přátelsky po zádech a rozvalím se na pohodlném křesle.
„Co ty tady?!“ shodí internetové stránky na lištu, otočí se na křesle čelem ke mně a podá mi flašku s pivem, kterou tu má nejspíš do zásoby. Zavrtím hlavou a zašermuju mu klíčkama od auta před obličejem.
„Něco od tebe, Gustave, potřebuju, jde… prostě potřebuju doklady pro Billa,“ vypadne ze mě najednou. Nechci to ze sebe tahat jak z chlupatý deky, a raději přejdu rovnou k věci. Gustav jen pozvedne obočí a ucucne z flašky piva. Nasucho polknu.
„Na co? Není on tak trošku divnej? Nemá doklady? To jako utekl z basy nebo co?“ nechápavě si mě měří pohledem. Zhluboka se nadechnu. Možná je načase vylézt s pravdou ven.
„Je to složitý, Gustave,“ postavím se, začnu se procházet po pokoji a nervózně žmoulám mezi prsty klíčky od auta.
„Já poslouchám,“ procedí. Zastavím se, pohled zabodnutý do toho jeho. Znovu se nadechnu.
„Pamatuješ tenkrát v tom hračkářství, kdy jste s klukama jezdili na těch motorkách?“
…
Ticho, neodpovídá a já se nadechnu, abych klidně pokračoval. „Tenkrát jsem ho tam viděl poprvé, bude to znít psychopaticky a nedůvěryhodně, ale je to pravda. Prosím, pomoz mi,“ zašeptám a potichu se dám, při chůzi po jeho pokoji, do vyprávění.
Po pár minutách, kdy přestanu vyprávět, si všimnu zaraženého pohledu Gustava, který jasně vypovídá o tom, že mě považuje za blázna.
„Já si říkal ale, že je nějaký divný,“ zabručí najednou a moje srdce, které vypovědělo službu, se znovu dá do výkonu. Posadím se zpátky na křeslo a prosebným pohledem ho propaluji. Řekl jsem mu všechno a zastavil jsem se u toho, že jsem rezervoval hotel i letenky na zítra do Paříže. Moje ruce se potí nervozitou a srdce mi splašeně bije, div mi nevyskočí z hrudi. „Dobře, nekoukej se tak, nebo mi tady zkolabuješ,“ zažertuje a mně se rozlije tělem příjemný pocit toho, že všechno nemusí skončit pesimisticky. „Máš fotku?“ okamžitě se pustí do akce. Jen zavrtím hlavou. Nenapadlo mě, vyfotit se s ním. Měl bych to v Paříži napravit. „Panebože!“ převrátí oči v sloup a začne projíždět nějaké složky. Podívám se na nástěnné hodiny, které ukazují, že můj příchod sem byl už před hodinou. Snad je všechno v pořádku a snad je v pořádku především moje panenka. Uvědomuju si, že jsem si na něm vypěstoval závislost a není vteřina, kdybych na něj nemyslel. Kdyby se mi před očima nezjevoval jeho úsměv.
„TOME!“ zahučí hlasitě Gustav a já poplašeně zamrkám.
„Oh, cos říkal?“ opřu se o stůl a lehce se usměju. Znovu převrátí oči v sloup a ukáže na obrazovku. Max??? Musím mít kolem hlavy nejméně 1000 otazníků. „Co s Maxem?“ nechápavě se na něj zahledím.
„Je mu podobný, a když se to upraví, prodloužím mu vlasy, zbělím mu pleť, bude Billovi DOST podobný, co?“ mrkne na mě spiklenecky. Vlastně mi to může být jedno. Je to jeho práce, a pokud říká, že to tak bude, tak to tak bude. Uvolněně se zaposlouchám do tiché hudby, která se line z Gustavova notebooku a přivřu víčka. Jsem unavený. V posledních dnech je toho vypětí na mě až moc. Ten neustálý strach o to, co je mi nejdražší, strach o to, že se probudím a on tu nebude. Strach z toho, že nesplním to, co jsem mu nejméně stokrát slíbil. To, že ho neudržím naživu a on se pod mýma rukama změní zpět v porcelánovou panenku. Můj dech se začne pomalu zkracovat. Dlaň položím na svoje břicho a unaveně přivřu víčka, pod tíhou nespavosti.
Bill
„Tomi?“ špitnu do ticha v pokoji. Na stole svítí lávová lampa, kterou dostal Tomi od Andrease, jako takový žert k narozeninám. Přejedu si dlaní po čele a zhluboka se nadechnu. Pohledem utkvím na hodinách vedle postele. Tomi říkal, že mě časem naučí i ručičkové hodiny, zatím umím jen digitální, a to si ještě občas pletu. „Tomi?“ zašeptám znovu do ticha pokoje. Posadím se na měkké posteli, znovu střelím pohledem po hodinách. Tři čtyřicet dva. Můj hrudník se začne rychle zvedat a srdce zrychlí svůj tep. Celé moje tělo je jako v zimnici, třesu se, ale přitom mi není zima. Přivřu víčka. Jsem tolik unavený, ale kde jen může můj Tomi být? Opřu si hlavu o zeď za sebou, pohledem hypnotizujíc kuličky, které vytváří lampa. Nejde mi do hlavy, jak se tam ty kuličky – bubliny – vytváří, když je to jen jakási hmota, v jakémsi nálevu, v nějaké skleněné věci, a je to celé podsvíceno žárovičkou. Babička mi vysvětlovala, že se to vytváří z toho tepla, ale i tak tomu moc nerozumím.
Pohledem přejíždím celý pokoj. Tašky jsou postaveny u psacího stolu a celý pokoj je ozářen oranžovo-červeným světlem z lampy. Přejedu si prstem po rtu, načež si skousnu nehet. Možná šel jen do garáže, zabrnkat si na kytaru. Možná, že je ve vaně, ale to by tam nebyl tak dlouho. Touhle dobou už by vedle mě klidně spal a objímal mě rukou okolo pasu. Hlasitý povzdech se vydere skrz mé rty, peřinu si natisknu více na své tělo a znovu si povzdychnu.
Tři padesát jedna a Tomi nikde není…
Vylezu z pokoje, zabalím se víc do Tomovy mikiny. Poslední dobou se necítím opravdu ve své kůži. Mám zvláštně bílou pleť, což mě přivádí do rozpaků. Možná, že jsem nemocný? Třeba konečně poprvé pocítím, jaké to je, být nemocným. Sejdu tiše schody do přízemí, přeběhnu přes obývák ke dveřím od garáže, a když vezmu za kliku, neklidně se ošiji, neboť dveře jsou pevně zamknuté. Rozhlédnu se po temném pokoji, rozsvítím pomalu, díky světlu zvenčí, stromeček, a lehnu si na sedačku, na které se stočím do klubíčka a přikryji se nejbližší dekou, kterou najdu po ruce.
Tom
Odemknu potichu dveře od baráku. Slyším Scottyho chrápat až sem, díky čemuž mou tvář ozdobí okamžitě úsměv. Nakrčím čelo nad stromečkem, který jasně ozařuje obývák, odkopnu boty stranou a stáhnu ze sebe teplou mikinu, kterou přehodím přes věšák. Po špičkách, abych nijak nepřitahoval pozornost na mojí právě příchozí osobu, přejdu k sedačce. Můj pohled se okamžitě rozzáří, když si všimnu toho spícího andílka, té Polárky, která leží v klubíčku, zachumlaná v mojí mikině a dece, s kapucou přes hlavu a mírně špulícími rty. Vypadá tak nádherně kouzelně, až je mi líto toho, že ho za pár hodin budu muset probudit. Ale doklady mám, a to je to nejdůležitější, neboť ho budu moci vzít do Paříže. Do města lásky, jak vždycky říkával dědeček.
Obejdu gauč, stejně tiše, jako jsem k němu šel, a skloním se nad svou panenku. Ze spaní zabrble moje jméno, můj úsměv se ještě víc zvětší, když ho vezmu do náručí. Tiše zakňučí, ale omotá ruce okolo mého krku. Pomalu, líně, pootevře oči, upře na mě svůj nádherný pohled. Srdce se mi rozbuší nad jeho výrazem malého lvíčka, který potřebuje svou lví maminku, aby dostal příděl své potravy, ale nemůže ji najít. Něžně se otřu rty o jeho nos. Slabě se usměje, hlavou se opře o moje rameno a zhluboka se nadechne, jako by se chtěl nabažit mojí vůně.
„Kde jsi byl?“ zašeptá tiše, se zájmem, svou otázku. Přivřu víčka, když se s ním rozejdu ke schodům.
„Byl jsem za Gustavem, zařídit ti doklady, abych s tebou mohl letět pryč,“ odpovím, nadechnu se, abych něco dodal, ale jeho tvář zase upadla do spánku.
Pomalu ho položím na postel, svléknu ze sebe veškeré oblečení, jen trenýrky si nechám a ulehnu vedle něj. Přitulím si ho automaticky k sobě, jako to dělávám každou noc, a zabořím nos do jeho vlasů, vdechujíc tak tu nezaměnitelnou vůni.
„Miluji tě, Polárko,“ šeptnu tiše, i přes to, že spí a svět kolem něj neexistuje, neboť si pluje na spícím mráčku.
(…)
S úlevou vydechnu, když na sebe pustím proud horké vody a musím se znovu pousmát nad vzpomínkou Billa, radujícího se z toho, že vidí mraky úplně před sebou. Nadskakoval na sedačce, kňučel a tiskl mi ruku, abych se díval taky. Byl tak kouzelný. Ale jak jinak, než že můj pohled místo toho, aby směřoval na mraky, směřoval na něj. Na jeho nádhernou, alabastrovou pleť, na jeho nádherně zářící oči. Moje srdce sevřelo to jeho a já nechci, aby se někdy rozdělily. Vždycky jsem si říkal, že láska je hloupost. Sice se mi líbilo vidět, že babička s dědou jsou šťastní a mají se rádi, ale pro mě to byl cit, který jsem k životu jednoduše od jiné osoby nepotřeboval. Mít rád, ano… mám rád babičku a potřebuju, aby ona měla ráda i mě, ale láska? To pro mě bylo ještě před třemi týdny tabu, a teď? Teď bych bez svojí lásky nemohl už dál být. Stačí vidět ty krásné jiskřičky v jeho hnědých duhovkách a moje srdce se rozbíjí štěstím. Nevyměnil bych ho za nic na světě, a proto jsem odhodlaný udělat proto, abych ho zachránil, všechno.
Když jsem ráno pil kávu a stresoval se nad letem, poslouchal jsem babičky a Billa rozhovor, aniž by o tom moje panenka věděla. To štěstí, které kvůli němu koluje mým tělem, je nesnesitelně dokonalé. Prý PRINC, jeho ZACHRÁNCE a statečný RYTÍŘ. Cukají mi samovolně koutky, když na to myslím, ale je to kouzelné. Stačilo, abych slyšel jeho hlas, jak se rozplývá, a před očima jsem měl jeho nezaměnitelný výraz, kdy povídá, povídá a povídá, aniž by si uvědomoval, že ho někdo poslouchá.
„TOMIII!“ křik toho mýho kuřátka mě vytrhne z přemýšlení a uznale se zadívám na kachlíkovou koupelnu, která je krásně sladěná v různých pěkných barvách. Natáhnu se pro ručník, který je krásně teplý, omotám si ho kolem boků a rychle vyjdu z koupelny. Otřesu se nad chladem, který mě pohltil. Neutíral jsem se, neobtěžoval jsem se s tím, když na mě to moje kuřátko zakřičelo.
„Ano?“ usměju se, když se na mě otočí a s pootevřenými rty si sjede moje tělo. Jeho pohled je tak spalující. Jazykem si přejede po rtech, a teď jsem to já, kdo naprázdno otevře rty. Vzrušuje mě vším, co dělá. Připadá mi, jako by to dělal naschvál, jako by věděl, co se mnou tyhle věci dělají. Sakra, kdy naposledy jsem se sám sebe dotýkal na těch nejcitlivějších místech? A kdy naposledy jsem se zbavil pořádně toho tlaku? Můj hrudník se v opojení jeho pohledu začne ještě rychleji nadzvedávat, jak se pomalu rozhýbe a přejde ke mně. Zadívá se mi plaše do očí a vztáhne ke mně svou roztřesenou dlaň. Prsty přejíždí po mokré kůži hrudníku, po kterém ještě stékají kapičky vody. Znovu si jazykem přejede po rtech, jako by mě vybízel, ať to udělám. Ať ho už konečně políbím, protože mé rty ještě dnes vášnivě necítil. Sjedu dlaněmi na jeho boky. Připadám si jako v jiném světě. Jako by byl můj únosce, který mě odvlekl do světa, kde přestává existovat cokoli, kdy ztrácím rozum nad jeho doteky a pohledy. Skloním se nad něj, dech se mi zrychlí a zkrátí. Celý se třese, jakmile sjedu dlaněmi přes jeho útlé boky na zadeček, který jemně stisknu a začnu ho mnout mezi prsty. Palcem zavadí o mou bradavku a tlumeně zasténá proti mojí kůži na rameni, kam si opře tvář. Zběsile oba dýcháme, necháváme naše prsty putovat po těle toho druhého a vychutnáváme si chvilku, která mezi námi nastala.
„L-lásko,“ zašeptá tiše. Moje srdce vynechá úder při tom slově o pěti písmenkách. Proč mi to jenom dělá? Zvedne ke mně pohled, bázlivě se na mě zadívá a nevědomky našpulí rty proti těm mým. Neodolám, nač si odepírat něco, co je pro někoho ve vztahu přirozené? Nač váhat nad každým dotykem, polibkem když zřetelně cítím, jak pod mými doteky se mu podlamují kolena?
Jazykem si opatrně navlhčím rty a konečně je přitisknu na ty jeho. Omotá mi ruce okolo krku, vyhoupne se na špičky, aby byl vysoký. Špičkou jazyka obkroužím jeho konturu rtů, které v následujících několika sekundách rozevře, nechá mě mezi ně vklouznout a okamžitě se mnou svůj jazyk proplete. Sjedu dlaněmi až pod jeho zadeček, po kterém přejedu palci. Užívám si ten polibek. Je tak jiný než ty předchozí. Procítěnější, prosycený emocemi. Znovu tlumeně zavzdychá, když obkrouží jazykem moje zuby a přejede jím v následující vteřině po mém horním patře. Celý se roztřesu, jako on. Chvěje se, ale nepřestává si pohrávat svým jazykem s tím mým. Hlasitě vydechnu, když zakňučí. Můj klín není vůbec klidný, pod osuškou mám značnou bouli, která začíná bolet. Vystrašeně otevřu oči. Nemůžu dovolit, aby si toho všimnul. Ano, už mezi námi pár doteků proběhlo, jen letmých, ale… nemůžu dopustit, aby si toho všiml, aby mě měl za zvrhlíka. Bože, ještě nedávno by mi bylo naprosto ukradený, co si o mně ta nějaká holka myslí, a razantně jí nabídl, že mě může uspokojit, a teď? Jsem ustrašený už z toho, že by si něčeho všiml.
„Tomi,“ zachraptí tiše, když se od sebe udýchaně odtrhneme. Dám mu roztřesenou dlaní vlasy pryč z očí a zhluboka se nadechnu.
„Copak jsi chtěl, broučku?“ zašeptám udýchaně. Můj hrudník se zvedá rychle, jako by mi šlo o život, a splašeně dýchám.
„Z-z-zapomněl jsem to, p-při tom,“ mírně zrudne, a když přesunu ruce zpátky na jeho boky, přes zadeček, jeho tváře zrudnou ještě víc.
„T-to nevadí,“ něžně ho pohladím po tváři a pevně ho obejmu. Přivřu víčka z té blízkosti. Nedovedu si představit, že by takové chvilky, kdy ho můžu lačně objímat a hladit, neměly být, že bych se prostě probudil a on vedle mě neležel. Přijde mi to všechno jako pohádka.
Malá porcelánová princezna, co se promění v KRÁSNOU živou bytost, a já se ji snažím zachránit. Naše láska je každým dnem silnější a silnější. Znám tolik pohádek se špatným koncem, co když i má pohádka s vysněnou láskou skončí špatně?
„Víš co?“ procitnu a pohladím ho něžně po tváři. „Byl jsem tady sice naposledy asi v šestnácti, se školou, ale snad si ještě pamatuju, kde co je. Půjdeme se projít, hm?“ políbím ho na čelo a propletu s ním prsty v pevný uzel. Jen slabě se šťastným úsměvem přikyvuje, ale v hlavě mi vrtá jen jedna otázka. Co se to s mou panenkou děje? Pořád se chvěje a je bledší než ráno.
Moje srdce se zužuje každou chvíli, kdy se ta nejkouzelnější bytost světa proměňuje snad zpět, na nejkrásnější porcelán.
Bill
Všechny ty zdlouhavé kontroly a zařizování a táhlé čekání pro mě nebyly zdaleka tak strašné, jako pro většinu lidí, kteří cestovali s námi. Viděl jsem jejich znuděné obličeje, unavené oči, či dokonce i slyšel zhnusené řeči na to, že si letadla vždycky létají, jak se jim jen zachce. Cítil jsem se trochu stísněný, bál jsem se těch lidí, co mě pořád kontrolovali, přesto jsem u sebe měl svého Toma. Měl jsem u sebe svoji lásku, která mi dodávala kuráž a sílu čelit tomu, čeho jsem se bál. Když jsme nasedli do letadla a jeho motory se rozjely, nejprve se pomaličku vytáčelo, načež nabralo neskutečnou rychlost, která mě táhla dozadu do sedadla, myslel jsem, že se při tak silném záklonu a tlaku pozvracím. Naštěstí jsem se ale mohl sklonit ke svému Tomovi, a když se letadlo vyrovnalo, já mohl spatřit ty bílé cáry mraků, jež se mi jinak vždycky posmívaly, neboť si pokaždé, když můj pohled směřoval k nim, nezávazně pluly po obloze a byly mnohonásobně výš nežli já. Tehdy jsem však ale konečně mohl vidět, jak vypadají z nebeské výše. Bylo to tak famózní. Měl jsem pocit, že se jich můžu dotknout! Korunu všemu nasadilo obrovské naoranžovělé slunce v dáli. Bylo mi tak blízko, jako kdyby se stačilo rozeběhnout po všech těch mracích až k němu, zachytit se za jeho paprsky a pohladit jeho hořlavou tvář. Zdálo se mi tak lehké nechat se jím sevřít v objetí, leč mohl jsem ho sledovat jen chvíli, neboť se pak po legrační svačině letadlo divně zaklonilo a my se sluncem za zády směřovali úplně jiným směrem.
Obdivně vydechnu, když si povšimnu bílé dlouhé a táhlé čáry na nebi, na jejímž konci je v dálce mrňavé letadýlko, jež si prodírá cestu mraky. Skloním pohled na svého Toma a jemně se usměju. Nakonec mě stejně donutil vzít si ty rukavice, což však musím připustit, měl pravdu. Vážně mi teď mrznou ruce, a ještěže mám tmavomodrou čepku a šálu… a ty rukavice! Je mi celkem zima, připadá mi, jako kdybych se jí třásl. Promnu si svoje třesoucí se rty mezi sebe, neboť jsi mi je po několika nádherných polibcích s odůvodněním, že bych zas na tom mrazu měl popraskané rty, natřel světle modrým Labellem. Dobře chutná! Neustále si přejíždím jazykem po rtech, a ani mráz mě od tohohle počátečního zlozvyku nemůže odradit. Pod přílivem bohatého posypu značně velkých sněhových vloček skloním hlavu k zemi, zaujatě pozoruji svoje špičky bot od sněhu, současně se ohlížím po bílých šlápotách a otiscích mých bot, naslouchaje příjemnému pokřupávání té vznešené sněhové peřiny pode mnou. Vždycky se drobátko propadnu, když udělám jeden krok, ale líbí se mi to. Mám rád ten zvuk srážení sněhových vloček mezi sebe. Myslím, že mi Chico někdy povídal o tom, že elfové chodí po sněhu, který se pod jejich váhou nepropadá tak, jako pod tou mojí. Drobátko zalituji nad tím, že elfem nejsem, neboť kdybych tou kouzelnou bytostí byl, jistojistě bych byl výjimečný. Byl bych jistě vzdělaný a okouzlující, nezávislý, nebyl bych tou hloupou panenkou, kterou jsem…
„Proč jdeš po těch hromadách odhrnutého sněhu a ne po normálním chodníku?“ koukne na mě překvapený Tom. Jeho tvář značí pobavený úsměv, když se s pozdvihnutým obočím podívá na má kolena, zabořená v hromadách ne zrovna moc bílého sněhu. „Bude ti zima,“ špitne.
Pokrčím rameny. „No… popravdě nevím, proč po něm jdu. Díval jsem se na to krásné, zářivé nebe a zničehonic se rozešel. Ani mě nenapadlo, že jdu po těch hromadách. Nějak jsem nepřemýšlel nad tím, kam šlapu,“ zamrkám omluvně řasami. Seskočím z vyšší hromady, a když dopadnu, teprve tehdy si uvědomím, že jsem byl vlastně svým pohledem v Tomově vodorovné rovině. Usměju se a třesoucíma se rukama, jež právě vyndám z jejich teplého úkrytu v kapsách mého kabátku, začnu oprašovat své vlhké nohavice. Těžknou a krůpěje roztávajícího sněhu, pod vlivem řádícího mrazu, přimrzávají přímo na tmavou a uplou riflovinu. Moje milované vysoké kozačky dneska musely zůstat ve skříni, Tom mi říkal, že je venku moc sněhu, který částečně namrzává, a že by nerad, abych spadl a rozbil si nohu, neboť jsem mu už několik svých krkolomných pádů za tu dobu, co tady jsem, předvést stačil ažaž.
„V pořádku,“ zaculí se a vezme mě svou volnou rukou za tu mou. Přitulím se k němu a společně se rozejdeme přelidněnou ulicí, jež se větví do různých čtvrtí, jako například tam, kde jsou vesměs samé obchody, kavárničky, cukrárny anebo nějaké historické památky, či co. Zachvěji se nad prostupující zimou, jež se šíří mým tělem, zamrkám řasami, které neunáší přílivy těžkých sněhových vloček, tulím se k tvému tělu, hlavu sklánějíc k zemi, neboť mi sníh bičuje promrzlé tváře.
„Je ti zima?“ špitneš a stiskneš víc moji ruku.
Přikývnu, přesto se usměji. „Je. Ale hřeje mě pocit, že tady mohu být s tebou. Že mě svýma rukama zahříváš, i když vypadám jako chodící sněhulák,“ olíznu si rty a pohledem významně zavadím o můj bílý kabátek, jehož původní barva je černočerná, ale nánosy padajícího sněhu jeho temnotu zhatily.
„Je to tady tak krásné, Tomi,“ zaštěbetám šťastně, div si nezatleskám rukama a s úsměvem pozoruji všechno okolo. Každičký dům, cukrárna, pouliční hudebníci a jejich linoucí se typická francouzská hudba, malíři, lidé, kteří nás míjejí, všechno tady v tomhle městě je tak… tak nevýslovně kouzelné. Všechno tady má něco do sebe. Všechna ta prosycená atmosféra i ze sebemenšího smítka na mě doléhá. Srdce se mi chvěje, když tudy procházím. Obdivuji všechny ženy i muže, většina se tak krásně obléká, obdivuji ty nazdobené sněhem zapadané stromy, jejichž sníh ozařují třpytící se světélka, ladící s barvami okolní vánoční výzdoby. Tají se mi dech a já se tu cítím tak dobře. Jako kdybych to tady znal. Jako kdybych byl rybkou v průzračné vodě. Vzdychnu nad krásou a usměji se.
„Děkuji za ty všechny věci, co jsi mi koupil,“ sklopím trochu zpytavě pohled, když si všimnu, jak strašně se mi líbily tmavé věci ve výloze, a když jsem přemluvil Toma, abychom se do butiku šli podívat, málem jsem dostal srdeční zástavu… no… možná i mozkovou, protože tolik dokonalých kusů oblečení jako tady…
Povzdychnu si, když si vzpomenu na pekelně vysoké kozačky na jehlovitém podpatečku. Užuž jsem viděl, jak si jejich zip zapínám až ke kolenům a jak si v nich mašíruju vstříc pařížským ulicím. Přesto jsem se neodvážil o ně Toma poprosit. Koupil mi už tolik mých rozmarných výmyslů, které se mi tolik líbily. Ehmm… seděly by mi na nohu tak skvěle jako ty, co už mám? Líbily by se i Tomovi? A jaký zvuk by měl jejich zip při zapínání? Zatřepu hlavou a i přes zimu kolující mým tělem, se sehnu pro maličko bílého sněhu do mých rukou, abych si z nich udělal malou kuličku.
„Neděkuj mi, panenko,“ usměje se a trochu se ke mně skloní. „To já děkuji, že jsi tady se mnou.“
„Nepřeháněj, Tomi,“ šťastně se usměju a hodím po něm tu kuličku. Nečeká to a ona se rozplácne přímo na spánku u jeho čelenky. Zasměju se a utíkám od něj trochu dopředu. Už jsem si stihnul zažít, že pomsta od mého Toma většinou bývá opravdu sladká.
„I ty malá mrško!“ Slyším za sebou sípající hlas Tomiho, jež se mě snaží doběhnout. Ohlížím se za ním a koule, úspěšně míjející mé tělo, dopadající úplně vedle jak ta jedle, mě utvrdí v rozumu, že se mě snaží Tom dostihnout. Má to ale chudáček můj těžké, tarasí s sebou všechny ty tašky, které mi při naší procházce koupil. Kličkuji mezi lidmi, ohlížeje se stále na Toma, to proto, abych se mu neztratil úplně.
BUM.
autor: Lorett a Sajü
betaread: Janule
koulovat se jim zachtělo, jo? xD
jaký BUM.? =-O
áá..
nádherný díl ♥,,sáákriš…závislost na adventu největší^^
Jako vždycky dokonalé ♥♥♥!!!Ta scéna,jak Tomi vyjde z koupelny,nádhera,miluju to,jak něžně a cituplně jsou popisované ty chvilky mezi nima,kdy to pomaličku,ale jistě začíná jiskřit ♥A představa Billa jako elfa,jak lehce našlapuje na sněhu,dokonalost!!!
Vím,že tohle slovo používám moc často,ale nemůžu si pomoct,prostě to JE DOKONALÉ xD
Nemůžu si pomoct… ale pro tohle slova prostě už nestačí… Je to nádherné, dokonalé, krásné, úžasné a já už vážně nevím, jak bych vyjádřila pocity, které ve mě tato povídka probouzí.
Asi nejkrásnější scéna byla ta v koupelně, náhodou jsem seděla tak, že jsem měla ruku blízko srdce a úplně mě dostalo, jak mi při čtení těch řádků prudce bušilo:-D I když samozřejmě celý díl byl opravdu nádherný, i jejich procházka, každý odstavec, každý řádek, každé slovo, na něm napsané… Všechno je to nepopsatelně nádherné a já jen doufám, že to taky nádherně skončí:-D♥
Holky, děkujeme 🙂
bum? že by lampa?
Naprosto souhlasím s první částí komentáře od Rachel. Pro tuto povídku už prostě nemám slov. Jinak.. Paříž – ač mám téměř všechny země a města v Evropě prozkoumané, Paříž je pro mě zatím záhadou – jednou bych se tam vydala moc ráda. Stejně jako Bill a Tom No.. teď už jen doufat, že kluci (nebo jen Tom?) najdou 'pana výrobce panenek', který jim (doufám!) poradí…
HEJ!? Jak jako "BUM!" ??? 😀
Ha ha ha! On se určitě s někým srazil. =D A největší sranda by byla, kdyby se svým výrobcem. =D
Jinak jako vždy nádherně a procítěně napsané. =) Vážně Advent miluju. ♥ =)