autor: Majestrix
Je Jost vážně odpovědí? Občas ano.
„Takže musíš odpočívat.“
„Snažím se. Pořád musím ale pracovat a tak.“
„Jo. Nenech je, aby ti toho naložili moc.“
„To zní jako Tom.“ Usmál se Bill, když se mu Molly zasmála do ucha.
„Jo, no, dobrá nálada a to všechno. Takže, byl jsi už na nákupech?“
„Ne tak, jak bych chtěl.“
„Myslím, že tak je to pořád. Co teď děláš?“
„Jsem v posteli,“ řekl a už po čtvrté si upravil polštář.
„Snažím se přes tebe udržovat ve spojení s okolním světem, Bille. Jestli se mnou nechceš spolupracovat, tak mi to prostě řekni.“
„Promiň za to zklamání.“
„Ne, to je v pohodě. Rhiannon tě pozdravuje. Chce vědět, kdy se vrátíš. Řekla jsem jí, že se vrátíš, až vykoupíš Chicago.“
Bill se zasmál. „A co ona na to?“
„Řekla, že jsem jí učila, že se lidi musí dělit, tak proč ty nemusíš?“
„Řekni jí, že se budu snažit ovládat,“ odpověděl a přešel do unaveného smíchu.
„No, já tě už nebudu otravovat. Je tam pěkně brzo, co?“
„Jo, ale stejně nemám nic na práci.“
„Zavolej si hotelový servis; to vždycky pomáhá. Jídlo všechno zlepší.“
Bill se podíval na svůj talíř a odstrčil ho. „To si budu pamatovat.“
„A když už jsi v posteli, možná by ses měl vyspat. I když se mi s tebou povídá moc pěkně, zníš celkem… unaveně. Jsi si jistý, že je všechno v pořádku?“
„Jo. Myslím, že tě poslechnu.“ Zazíval Bill nechtěně a Molly se uchechtla.
„Dobře. Pokecáme, až se vrátíš.“
„Ahoj.“ Usmál se Bill, když slyšel Rhiannon křičet v pozadí a Mollyino tiché nadávání, dokud se linka neodpojila. Položil telefon a znovu zazíval, promnul si břicho. „Chceme ještě spát?“ nebylo žádné kopnutí na odpověď, a tak se Bill zachumlal do polštářů a peřin. „To bude zřejmě ano.“ Zívnul a usnul.
~*~
„Dále.“
„Jak ti je?“ zeptal se Jost a vešel do místnosti.
Bill zvedl pohled od časopisu a pokrčil rameny. „Pořád stejně, nudím se.“
„Já vím, ale přinesl jsem ti nějaké další časopisy. Možná, že to pomůže. Alespoň se můžeš koukat na televizi; pomůže ti to vylepšit angličtinu.“
„Ani já a ani Zoe se nechceme koukat na televizi, abychom se vzdělávali.“ Obrátil Bill naštvaně stránku, snažil se manažera ignorovat.
„To jméno se mi líbí,“ řekl David měkce. Bill se sám pro sebe usmál a podíval se na něj pokradmu přes okraj časopisu.
„Vážně?“
„Je to roztomilé. Zoe Kaulitzová.“
„Díky. Sama si ho vybrala.“
David zamrkal a pomalu kývnul. „Když to říkáš. Hele, vadilo by ti, kdyby se to řeklo tisku?“
„Co kdyby se řeklo tisku?“
„Jméno tvojí dcery. Tisk by to potěšilo.“
„Tisk je mi u prdele, a jestli jim to řekneš, tak osobně rozsekám tvoje tělo kousek po kousku na malinkaté kousíčky a sním tě. Myslím, že by mi za to ty zažívací potíže stály.“
„Fajn, nemusíš se hned zlobit.“
„To si myslíš ty. Ještě jsem to ani neřekl svojí mámě. Zešílela by, kdyby se dozvěděla jméno svého vnoučete z titulků bulvárních novin.“
„Žádný bulvár. Jen důvěryhodné magazíny.“
„Ne, Davide.“
„Fajn. Jdu na schůzku se společností. Odpočiň si.“
„To je jediné, co můžu dělat.“ Zamával mu bez zájmu Bill a David odešel tak rychle, jak přišel.
To ticho mu vadilo; jediný zvuk, který byl v místnosti slyšet, bylo šustění papíru, když otáčel stránky časopisu. Podíval se na laptop vedle svých nohou a zabručel, natáhnul se pro něj a otevřel ho. Po pár minutách uviděl Stephenův trpělivý výraz. „Nedívejte se na mě takhle,“ našpulil Bill rty.
Stephen se zašklebil. „Je tohle lepší?“
„Teď vypadáte jako Georg, když se probudí s kocovinou.“ Usmál se Bill, když se terapeut začal smát, a promnul si bříško. „Zblázním se, pořád musím jen sedět.“
„No, budeš to muset zvládnout.“
„Moudrá slova.“
„Jsem jich plný. Nebo jich, když se zeptáš mojí ženy, když má špatnou náladu.
Bill se musel smát, ale byl přerušen sotva znatelným kopnutím. „Ooh, ráda tohle dělá ze srandy.“
„Děti si vyžadují pozornost ještě dřív, než se narodí.“
„Nemůžu se přestat dotýkat břicha. Je to, jako bych se ho každých pár vteřin potřeboval dotknout, a doufejme, Zoe můj dotek cítí, někde tam uvnitř.“
„Myslím, že může. Za ten ztracený čas jí to všechno vynahrazuješ. Vím, že jsme mluvili o tvé… lhostejnosti vůči Zoe; teď se přes to přenášíš. Jen ti to trvalo déle, než sis myslel, že bude.“
„Učím se pomalu.“
„Pravda.“
„Neměl jste souhlasit tak rychle,“ zblednul Bill.
„Hey, nejsem tady proto, abych šimral tvé ego na bříšku; jsem tady, abych byl upřímný.“ Poposedl si Stephen a Bill uviděl hrneček, na kterém bylo napsáno ‚Terapeuti to dělají na gauči‘. „Takže odpočíváš?“
„Jsem v posteli nebo ne?“
„Ale já jsem se tě neptal, kde jsi. Vím, tvůj mozek pořád jede a ty si děláš starosti o každou maličkost. To proto ležíš. No, je to jeden z důvodů.“
„Snažím se,“ řekl Bill upřímně.
„To je začátek. Pomalý, ale je to začátek, nicméně.“ Usmál se Stephen.
„Takže, volal jsi už Tomovi?“
„Včera.“
„Co říkal?“
„Že je rád, že se mi v Chicagu líbí.“
„…A?“
„A že mu chybím.“
„Neřekl jsi mu to, že ne?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Protože nechci, aby si dělal starosti.“
Stehen přikývl a pokrčil rameny. „Nemyslíš si, že až přijde na to, že jsi mu lhal, bude si dělat starosti?“
„Všichni mi slíbili, že budou mlčet.“ Znělo to od něj dětinsky, dokonce to tak i řekl.
„Dooobře. Ale musíš si to s pravdou vyřídit, vyrovnat se s ní, Bille. Jak dlouho si myslíš, že to bude trvat, než to Tomovi někdo řekne? Neměl bys to být ty?“ Bill odvrátil pohled, rty ztvrdlé v lince. Stephen věděl, jak dlouho může Billa popichovat, dokud není pozdě; teď bylo na čase trochu zpomalit. „Takže, nedopověděl jsi mi, co ti dala Oprah.“
Bill se rozzářil. „Pošle mi do domu designéra a společně navrhneme pokojíček. A ještě ke všemu, ona to všechno zaplatí.“
„Wow, slyšel jsem, že je štědrá.“
„Řekla, že to je dárek pro miminko; to protože jsem kluk, myslí si, že bude vědět, co všechno budu potřebovat. Nehádal jsem se, protože já to nevím.“
Stephen přikývl. „Protože ty vůbec nemáš terapeuta, který ti už před časem dal seznam věcí, abys mohl jít nakupovat.“
„Co?“
„Nic. Budu muset jít; jde mi sem pacientka, bez objednání. Je trochu mimo; teprve s ní začínám, bojí se.“
„Bojí se začátku s vámi, že jo?“ kývl Bill; moc dobře ji chápal.
„Ne, toho, co přijde potom. Promluvíme si potom, snad už budeš v Berlíně, aby to mohlo být tváří v tvář.“
„Díky, Stephene.“
„Kdykoliv, Bille.“ Vokalista zavřel program.
~*~
„Ahoj.“
„Ahoj! Jsem rád, že jsi zavolal.“
Bill se zaradoval a posadil se do více pohodlné polohy. „Copak děláš?“
„Zrovna dokončujeme píseň číslo osm.“
„Musíme jí vymyslet jméno.“
„Ty píšeš texty. Je to tvoje práce, abys vymyslel jméno. Peter má několik nápadů, ale říkají, že počkají, až se vrátíš, aby ti je mohli ukázat. Ale víš, jak to chodí; stejně se rozhodnou sami.“
Bill přikývl a povzdychl si. „Jo, já vím. Chybíš mi.“
„Taky mi chybíš. Kdy se vrátíš domů?“
„Za pár dní.“
„Proč to stále oddalují?“
„Já… Jen jsem chtěl ještě udělat několik nákupů,“ řekl Bill ztěžka, protože ho Zoe nakopla. Protočil oči; dokonce ani jeho dceři se nelíbilo, když Tomovi lhal.
„Nevykup celé Chicago.“ Bill slyšel žertovný podtón v bratrově hlasu a povzdychl si. „Bille, řekl bys mi, kdyby se něco dělo, že jo?“
„Proč si myslíš, že se něco děje?“ snažil se Bill vložit do svého hlasu trochu víc energie, srdce mu v hrudníku tlouklo jako kladivo.
„Nevím… jen mi přijde, že je něco… divný. Možná, protože nejsme spolu. Necítím se dostatečně úplný, když tě u sebe nemám.“
„Ty a tyhle kýčovité řeči. Pořád nevím, proč ti je vždycky zbaštím.“
„Protože si myslíš, že je to sladké.“
Bill mu chtěl odpovědět, ale do pokoje vešla sestřička s tácem jídla. „Uh. Tomi? Musím jít. Pokojový servis.“
„Okay. Odpočiň si, ano? Zníš unaveně.“
„Dobře.“ Polkl Bill a podíval se na břicho. „Brzo se uvidíme.“
„Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“ Zavěsil Bill telefon a zaúpěl. Bylo na něj moc brzy, ale Zoe nechtěla odpočívat, a tak on nemohl spát, ať chtěl jakkoliv moc opak. Až se vrátí domů, tak tohle trápení se syndromem špatného snášení změny míst a časových pásem bude vážně něco naprosto hrozného; nemohl tady zůstat déle, zvykl by si totiž na zdejší čas ještě víc.
Nimral se v nemocničním jídle a přál si, aby mohl nějak podplatit Davida, který by mu mohl přinést nějaké opravdové jídlo, ale od té doby, co jeho manažera jednou sestra při této činnosti načapala, odmítal to zkusit znovu, srab. Slané pečivo nebylo zas tak špatné a ani vajíčka ne, takže to snědl celkem rychle. Nevolnost z jeho žaludku vymizela a Bill byl v celkem dobré náladě, zrovna když někdo zaklepal na dveře.
„Dále.“
Jost odsunul dveře a vešel, usmál se. „Jak se ti daří?“
„Líp. Už se mi tolik hlava nemotá.“
„Dobře. Měl bych říct Tomovi, aby přiletěl?“
Bill zamrkal. „Co? Absolutně ne!“
„Bille…“
„Ne, ne. Nedělej to. Teď ho tady nechci.“ Zavřel Bill svůj laptop a opřel se o polštáře. „Konec příběhu.“
„Ne, to není konec příběhu. Nakope mi zadek, jestli se dozví, že ti je mizerně a já mu nezavolal.“
„Jsi snad jeho špion?“
David zamrkal. „Cože?“
„Jsi jeho špion? Hlásíš mu co se tu děje?“ zeptal se Bill ostře. David od postele o trochu ustoupil a podrbal se na hlavě. Nálada v místnosti udělala během vteřiny obrat o 180 stupňů. „Ne! Chci říct, občas, ale on chce-„
„Je mi u prdele, co teď chce. Poslouchej mě, Joste, a poslouchej mě dobře. Jestli tě ještě jednou napadne zavolat Tomovi, aby přiletěl, a uděláš to, tak ti osobně utrhnu koule. Pak najdu recept a uvařím je a dám je na opravdu pěkný talíř; najdu si i něco, čím je okořením. Pak tě usadím a přinutím tě, abys je snědl. Chceš to? Už mě chápeš?“
„Bille-„
„Nejspíš nechápeš. Nebo bych měl říct tvé přítelkyni pravý důvod, proč jsi prošvihl vaše jednoměsíční výročí?“ zkřížil Bill ruce na hrudníku, jak nejlépe mohl a probodl staršího muže pohledem.
„Bylo do prdele moc brzo na to, abychom měli nějaký posraný výro-“ David si promnul kořen nosu a zhluboka se nadechl, pak nahlas vydechl. „Podívej, nemusíš takhle vyhrožovat.“
Bill vypadal zamyšleně. „Přísahal bych, že bylo vyhrožování, když jsi neměl v úmyslu se připojit.“
„Fajn,“ procedil David skrz zuby. „Žádný Tom.“
„Žádný Tom.“
David přišel, aby mu řekl ještě něco, ale to něco se mu nedostávalo na mozek; jen zasténal a naštvaně odkráčel pryč, vrtěl nesouhlasně hlavou. Bill byl ten poslední člověk na zemi, kterému by dal nějaké hormony navíc. Nejspíš Billa poslechne. Nepotřebuje mít na starosti ještě dalšího Kaulitze, speciálně ne teď. Měl víc než dost práce, když se snažil vyhnout médiím.
Ale už jen jedna věc stačila, aby se to Tom dozvěděl, a on by byl už vážně vyřízený. David se podíval na telefon a zapřemýšlel, čí útok by přežil v lepším stavu, těhotného a pomstychtivého Billa nebo rozčileného Toma.
~*~
„Tohle je opravdu hezké,“ zavrněl Bill, když se okolo něj semkly Tomovy ruce. Byl to výjimečný líný prázdný den a oni byli doma sami. Simone pracovala do noci a Gordon měl nějakou schůzi, po které následovala zkouška skupiny. Slunce zrovna začalo zapadat a on ani Tom se už hodinu nehnuli z místa.
„Měl jsi mi zavolat dříve,“ zašeptal mu Tom do ucha a Bill se usmál. „Chyběl jsi mi.“
„Byl jsem celou dobu tady, celou dobu,“ zamumlal; spánek ho měl ve velmi pohodlném sevření a všechno mu přišlo trošku rozmazané; na nic se nemohl soustředit.
„Ale já tady bez tebe nebyl.“
„Kam jsi šel?“ zazíval Bill a přitulil se blíž k teplu, které mu hřálo záda. Okolo pasu se mu ovinula ruka a začala ho jemně hladit. Svaly, které si neuvědomoval, že má v křeči, se začaly uvolňovat a Bill zapřemýšlel, proč mu to je tak příjemné.
„Byl jsem doma.“
„Hlupáčku, jsme doma.“ Protáhl si Bill nohu a obtočil ji kolem Tomovy nohy, která byla oblečená v džínovině.
„Bille, vstávej.“
„Neee…“ Zabořil si obličej do naškrobeného polštáře a zamračil se. Tohle nebyl polštář, který má v pokoji, a Bill neměl pocit, že by to byl jeden z Tomových polštářů. Něco ho koplo do břicha a on se zamračil a otevřel oči. Zápach dezinfekce nemocnice se mu dostal do nosu a on ucukl hlavou dozadu, pryč od toho smradu, bez výsledku.
Byl to sen. Bill zamrkal a podíval se na Tomovu ruku, co ležela na jeho břiše, sám pro sebe se usmál a zase usnul. Po pár minutách otevřel jedno oko a podíval se na své břicho. Tomova ruka tam stále byla a najednou si všiml i těla, které se mu opíralo o záda. Bill se usmál a podíval se přes rameno, uviděl Toma, jak spí, čepici nakřivo, spal vedle něj na posteli. Bill zamrkal pryč pár slz a otočil se zpátky, znovu usnul a jemně se k Tomovi tiskl.
<>
„Já jen prostě nechápu, co by ti to udělalo, kdybys mi jednou věřil, a řekl mi, když se něco děje.“ Tom už byl vzhůru a tak trochu uražený. Ale bylo těžké chovat se naštvaně, když Bill vypadal jako nakopnuté štěňátko.
„Já ti věřím, Tomi. Je to jen víc komplikované. Nechtěl jsem, aby sis dělal starosti.“
„Představ si, jak jsem si dělal starosti, když mi Jost zavolal a řekl mi, že jsi v nemocnici od té doby, co jsi měl první termín odletu. Což bylo před čtyřmi dny!“
Bill přikývl, smutně se podíval pryč. „Nic se mnou není v nepořádku. Jen jsem na letišti řekl, že se mi trošku motá hlava, a pak ta blbá sestřička musela zkontrolovat můj krevní tlak a řekla, že jedeme do nemocnice. Byl jsem v pořádku,“ řekl.
„Ale možná Zoe nebyla. A možná, že ty taky ne. Jsi dobrý v ignorování toho, co nechceš slyšet.“ Ucuknul Tom, když Bill vypadal tak ublíženě jak jen mohl a zkřížil ruce na prsou. „Podívej, omlouvám se. Hádka ničemu nepomůže. Já jen… nemůžeš tyhle věci dál ignorovat.“
„Ale já ti říkám, že slabost je normální. Píše se to na internetu.“ Podíval se na něj Bill prosebně. „Nehodlám si jít skočit pokaždé, když se objeví nějaká maličkost. To bych se zbláznil.“
„Byl bych radši, kdybys byl trošku šílenější, ale zdravý, než naopak.“ Posadil se Tom na postel vedle Billa a políbil ho na tvář. „Jen chci, abys byl opatrný. A přestal Jostovi vyhrožovat.“
„Já mu vyhrožoval?“ podíval se na něj Bill udiveně a Tom přikývl. „No sakra, tak to si nepamatuju.“
Tom si odfrkl. „Ale on evidentně ano. Takže, žádné strašení pana Josta.“
„Fajn. Vykládal ti, co jsem mu řekl?“
„Nechce mi to říct. Ale ty už mi nikdy nic takového nezatajuj, jasné?“ otřel se Tom nosem o Billovu kulatou tvářičku a sjel až na jeho krk, nadechl se. Tolik mu jeho bratr chyběl; už jen ta vůně mu ukazovala jak moc.
Bill kolem Toma obmotal ruce a přitáhl si ho blíž. Napětí v jeho těle, které se tam za posledních pár dnů nashromáždilo, pomalu vymizelo, a on si všiml, že usíná. Zazíval a snažil se s tím bojovat. „Promiň,“ řekl, když znovu zazíval.
Tom se odtáhl, jen aby se mu mohl podívat do očí. „Ne, neomlouvej se. Jen spi. Jsem tady.“ Políbil Billa jemně na víčka a mnul mu bříško, dokud Bill hluboce neusnul s úsměvem na rtech.
~*~
„Tak rád jsem zase doma,“ řekl Bill s úsměvem, protáhl se a rozhlídl se kolem. Nebyl tu nepořádek, ale potřebovalo to tady poklidit. A on na to teď opravdu neměl náladu. „Přemýšlel jsem o tvé nabídce; hospodyně? Jsem pro.“ Zazíval Bill a zastavil se. Ozval se zvuk, který nemohl zařadit, zdálo se, že se to přibližuje a nabírá to na hlasitosti. Bill se otočil na Toma; jediné, co mu jeho dvojče dalo na vysvětlení, byl tajemný úsměv. Zakrátko se malá kulička srsti vyřítila zpoza rohu a dovalila se k Tomově noze, nadšeně se to zakroutilo a zakvičelo. Stálo to na místě. „Tomi,“ vydechl Bill, když se jeho bratr sehnul a sebral tu malou kroutící se kuličku.
„Myslel jsem si, že bychom si mohli zvyknout starat se ještě o někoho jiného než o nás dva. Mimo to, potřebovali jsme mazlíčka,“ řekl Tom a začervenal se, zvedl štěně labradora malinko výš. Bylo sotva velké, aby se vešlo Tomovi do rukou, ale i tak se to snažilo dostat k Billovi blíž.
Bill to vzal, jemně, a přitulil si to k hrudníku. Malinko to štěklo a olízlo mu to nadšeně obličej. „Tome, to je rozkošné!“
„Jí vím. Soused prodával na ulici štěňata. Nemohl jsem odolat. Je mu jen pár dní.“ Podrbal Tom štěně na srsti a to nadšeně zavrtělo ocáskem.
„Nechal jsi ho tady samotného? Úplně?“ vyjekl Bill a dál ho hladil.
„Ne, nechal jsem ho s Andreasem. Před pár hodinami ho tady vyhodil. Skoro tu nebyl sám. Mimo to, nechtěl jsem ho nechat v domě. Nejspíš by to tu všechno počůral.“
„Je rozkošný!“ Bill se nemohl toho vrtícího se štěňátka v jeho dlaních nabažit. „Jak se jmenuje?“
„Myslel jsem, že to nechám na tobě.“ Pokrčil Tom rameny a vzal do ruky kufr. „Odnesu je nahoru.“
„Dobře.“ Bill sotva slyšel Toma odejít, podíval se na štěně. „Tak, jakpak ti budeme říkat? Něco vznešeného a nóbl? Nebo nějak přihlouple. Vypadáš, že bys mohl být přihlouplé štěňátko.“ Zašklebil se, když se jeho jazýček snažil olíznout jeho rty. „Jaký typ štěněte jsi?“ malé zvířátko zaštěkalo a Bill se usmál. „Roztomilé štěňátko.“ Znovu zaštěkalo. „Puppy*?“ další štěknutí. „Puppy!“
Štěně se nadšeně zavrtělo a znovu zaštěkalo. Bill zvedl pohled, když se Tom vrátil zpátky do obýváku. „Copak?“ zeptal se pobaveně, když si Bill držel zvíře dál od obličeje, aby ho nemohlo lízat. „Jen se ti snaží dát obličejovou masku,“ zažertoval.
„Jmenuje se Puppy!“ zaradoval se Bill a něžně ho položil na zem.
Tom se na psa podíval a kývl. „Pojď sem, Puppy.“ Poklepal si na nohu a pes přiběhl. Zakopl, lehl si a převalil se na bok, ale ve vteřině byl zase na nohách a nadšeně štěkal a skákal Tomovi na kalhoty. Zaúpěl a dal Puppyho pryč ze své nohy. „Tohle bude ještě zajímavé.“
Puppy souhlasně zaštěkal.
~*~
„Co děláš?“ zeptala se Molly u dveří, hlavu nakloněnou na stranu. Bill měl na tváři černou šmouhu a vypadal trochu rozevlátě.
„To musíš vidět.“ Uhnul Bill a vpustil s úsměvem Molly a Rhiannon dovnitř. „Jsem vzhůru, co Tom odjel; chtěl jsem něco dělat, a tak jsem pracoval na dětském pokoji!“ vysvětlil a chytl Molly za ruku, oba dva zrychlili.
„Rhiannon, sedni si na gauč. Hned jsem zpátky,“ zavolala Molly přes rameno a následovala rozrušeného Billa. „A co jsi dělal?“ vydechla, když konečně došli do patra.
„Maloval jsem!“ zaradoval se Bill a otevřel dveře.
Molly vyvalila oči a vešla do pokoje, rozhlédla se.
„Wow…“ nevěděla, co říct, jak se rozhlížela po změněném pokoji. „Tohle jsi všechno udělal sám?“
„Jo, a teď jsem unavený, ale stálo to za to. Zavolal jsem do malířství a zaplatil jim něco navíc, aby mi přivezli všechno, co potřebuju na vymalování pokoje. A oni to přivezli!“ řekl šťastně.
„Wow. To koukám.“ Podívala se Molly na štafle uprostřed pokoje. „Ty jsi byl tady na tom sám?“
„Jo…“
„To je nebezpečné, Bille. Mohl jsi spadnout a nikdo by to nevěděl.“ Zkřížila ruce a probodla ho pohledem, on ale zvedl ruce na svou vlastní obranu.
„Omlouvám se, máš pravdu; Jen jsem byl hrozně nadšený a musel to udělat. Chtěl jsem to stihnout, než se Tom vrátí domů.“
„Ty a tvůj bratr si musíte být opravdu blízcí. Nikdy ti oči nezáří víc, než když mluvíš o Tomovi.“
„Měla by ses s ním seznámit; budete u nás s Gregem na večeři!“ zatleskal Bill vesele a Molly se překvapeně zasmála.
„Dobře, proč si neobjednáme oběd? Pak můžeme mluvit o téhle barvě…“ usmála se tence a chytla Billa kolem pasu, dovedla ho ke dveřím.
„Co je špatného na téhle barvě?“
<>
„Myslím, že bych mohl po zbytek života jíst jenom pizzu a nevadilo by mi to.“ Zamručel Bill šťastně a vzal si čtvrtý kousek. Molly zrovna dojedla svůj třetí a natáhla se pro čtvrtý, Rhiannon byla na zemi s Puppym, vykřikovala, protože se snažil na ni vylézt a olízat jí obličej.
„Já taky. Rhiannon, nedovol Puppymu tě sníst,“ řekla Molly nepřítomně a podívala se na svou dceru. Ať už to bylo neúčinné, jak chtělo, stále měla pocit, že má nějaké rodičovské povinnosti a rady, které musí své dceři připomínat, ať už to k něčemu bylo nebo ne. Její dcera se totiž vždycky musela umazat, jak nejvíc to bylo možné.
„Mami, můžeme mít doma štěně?“ zeptala se holčička s velkýma očima plnýma naděje.
„Zeptej se táty,“ odpověděla Molly okamžitě. Bill se na ni podíval s nakrčeným obočím a rudovláska pokrčila rameny. „Jsem vždycky ta špatná; je na čase, aby se z Grega stal taky Grinch.“ Sebrala oblohu a hodila si ji do pusy.
„Tak jak je? Jak se cítíš?“ zeptala se Molly.
„Neposedně. Chci si zajít za Robertem, odložili mi tu operaci. Nejspíš jsem měl moc vysoký krevní tlak, tak proto.“
Molly přikývla. „To je tak obvyklé po cestování. Jak dlouho říkal, že budeš muset čekat?“
„Týden. Jsem nervózní a úzkostlivý a zajímalo by mě, jestli vůbec někdy budu mít ještě nízký tlak. Hlavou mi běží miliony myšlenek. Je to šílený. Občas se mi chce smát a občas si málem můžu vybrečet oči. Myslím, že je to ohledně Toma. Párkrát už volal mému terapeutovi. Nejspíš pro ujištění, že se jednou neprobudím a nepůjdu všechny v domě zabít.“
„Oh, prosím tě, máš dovolené změny nálad. Aťsi ty ostatní taky zkusí nosit bowlingovou kouli pod trikem, aby jim seděla na močáku, a uvidíme, jak nadšení budou.“ Uchechtla se Molly a protočila oči.
„Jo. Ten designér, kterého mi Oprah najala, tady bude za pár dní, aby se podíval na dětský pokoj, mamka a její kamarádka, co plánují baby shower, přijdou další den, a den po tom musím jít k doktorovi.“
„Toho je spousta. Pamatuj si ale, že teď musíš trochu brzdit.“ Krkla si Molly a vydechla úlevou. „Ten nadbytek plynu mě už vážně začíná štvát. Měla jsem ho přímo v hrudníku, cítila jsem to.“ Zavrtěla hlavou, šťastně se podívala na Billa. „Nepřepracuj se.“
„Tom mě nenechá dělat moc věcí. A ještě si pořád musíme najít hospodyni. Vždyť já ani nevím, jak se po nějaké podívat.“ Dojedl Bill svůj kousek a vydechl spokojeností. Hlad byl už pryč a Zoe dělala nadšené kotrmelce. Všechno na světě bylo v pořádku.
„Vycházení s lidmi, ať už mají jakékoliv úmysly, když jsi těhotný, může být naprosto vyčerpávající. Když jsem byla těhotná s Rhiannon, moje rodina mi lezla krkem. Jsem nejmladší, takže jsem pro ně byla dítě, co čeká dítě. Najednou jsem nemohla hnout prstem, aby mi hned všichni nestáli za zády. Zní to super, co?“
Bill přikývl.
„Jo, bylo by, kdyby to nebylo jako ‚Dejte Molly radu zadarmo‘. Přísahám, říkali mi, tohle dělej tak a tohle tak. A sami mezi sebou se hádali, denně. Byla jsem buď naštvaná nebo v slzách. Jediný čas, kdy jsem byla šťastná, bylo, když byl doma Greg, protože ten opravdu neměl problém s tím, aby vykopl pryč mou rodinu.“
„Ten pocit znám. Vážně nechci, aby moje máma přijela, ale stejně chci. Stýská se mi po ní a její objetí je to nejlepší na světě. Tolik se bojím; všechno se brzo změní a není tu nic, co bych s tím mohl udělat. Vždyť jsem se ještě ani nedostal přes ten fakt, že jsem těhotný!“
Molly se usmál. „Život jde rychle.“
„Mami, co to Puppy dělá?“
Oba, Molly i Bill, se podívali na zem, kde Puppy nadšeně obskakoval Rhiannoninu nohu. Billovi spadla čelist a Molly zalapala po dechu, pak se začala smát. „Mami, nechce slézt…“ zvedlo dítě pohled na Billa a Molly, měla zmatené oči, teď už se i Bill začal smát. „Sundej ho!“ Kopala nohou, aby se ho zbavila, ale Puppy zaštěkal, a ještě víc se rozdováděl.
„Oh bože, proč to děláš? Jsi moc mladý! Slez z ní, Puppy!“ dostal ze sebe Bill mezi smíchem. Molly brečela a bouchala pěstí do stolu, utírala si slzy. Bill se zvedl a sundal to zvíře z Rhiannon, skoro Puppyho pustil, když viděl výraz v jeho obličeji.
„Proč mě neposlouchal?“ zeptala se Rhiannon.
„Je to jen dítě, zlato. Nic lepšího neumí,“ řekla Molly bez dechu.
„Už nechci štěňátko.“ Zavrtěla hlavou a zvedla se z podlahy. „Neposlouchají.“
„Je to jen- Počkat, co to dělám?“ zastavila se Molly a přikývla. „Ne, opravdu neposlouchají. Ale je hezké je občas navštívit, ano?“
Rhiannon přikývla. „Ano, přijdu a navštívím štěně pana Billa. Puppy. To je legrační.“ Pohladila jemně labradorova záda a usmál se; štěně skoro spalo. „On musí spát?“
„Ano, myslím, že ano.“ Podíval se Bill na Puppyho v jeho náručí a taky zazíval.
„Vypadá to, že odpočinout by si tady potřebovali všichni. Tak pojď, příšerko, umyju tě a obě si půjdeme lehnout. Bille, uvidíme se zítra, jestli nic neděláš. Teď se vážně půjdu tvrdě prospat… nic není lepšího, než malé zdřímnutí po dobrém jídle.“
Bill přikývl a znovu zazíval. „Souhlasím. Uvidím vás dvě později.“
„Ahoj, pane Bille! Ahoj, Puppy!“ zamávala Rhiannon nadšeně, když se Molly postavila a vzala jí za druhou ruku. Bill následoval obě slečny ke dveřím a mával, dokud mu nezmizely z očí. Podíval se dolů a uviděl, jak mu na prsou leží Puppy, oči zavřené a zhluboka dýchá.
„Ty a já, oba, Puppy,“ zašeptal a zavřel dveře, odešel nahoru. Položil Pupphyo na Tomovu stranu postele a svlékl se do boxerek a trička, pak si taky lehl. Postel se trochu prohnula a Puppy se probudil, přelezl k Billovu teplému tělu a znovu usnul. Bill se usmál, pohladil Puppyho a také usnul.
~*~
„Vážně to Puppy udělal?“ Bill se jen zasmál, když Tom pohladil psíka, co stál na zemi.
„Nemohl jsem tomu uvěřit. Nevěděl jsem, že obskakují věci už takhle malí.“
„To jsem taky nevěděl. Tak co je to překvapení, co jsi mi chtěl ukázat?“
„Oh, ano, úplně jsem na to zapomněl. Tak pojď.“ Vzal Toma za ruku a táhl ho nahoru. Bill mu s nadšením ukázal pokoj a Tom zapískal.
„Wow, kdo to udělal?“
„Já!“ řekl s rukama v bok.
„Bille, řekl jsi mi, že přestaneš dělat věci, které by mohly být nebezpečné. Obzvlášť, když s tebou nikdo není.“ Snažil se Tom zamračit, ale Bill mu dal ruce kolem krku a políbil ho; hlasitě.
„Nelíbí se ti to?“
„Miluju to! Je to vážně krásné. Moc se mi to líbí, ale to, co se mi nelíbí, je myšlenka na to, že bych tě našel, jak ležíš na zemi v bolestech nebo něco horšího. Ale udělal jsi to moc hezky,“ přiznal Tom. „Děkuju.“
Bill zahopsal a krknul si, hodně. „Oops, pardon.“
„Je to cítit po feferonkách,“ řekl Tom a zamával si rukou před obličejem.
„Jo. V kuchyni jsou ještě zbytky pizzy.“
„Úžasný, mám hlad. Možná bys mi pak mohl namasírovat ruce, co ty na to? Bolí mě prsty.“
„Chudinka Tomi. Budu tě masírovat, až budeš jíst pizzu, a můžeme si promluvit o jiné barvě pro tenhle pokoj.“ Rozhlédl se Bill.
Tom se zamračil. „Okay, ale co se ti na téhle barvě nelíbí?“
Bill pokrčil rameny. Nejspíš dětský pokoj nemůže být černý, ať už je to hustý jakkoliv.“
„Sakra.“
*puppy = anglický výraz pro štěně
Komentujte prosím anglicky, díky J. :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
It's funny 😀 Black children's room? Omg…it's so cool. 😀 😀 I enjoy on next part so much 😀
Black room for kid?:D omg good Bill, so funny xD
Molly is amazing person I really like her and she´s so friendly:-).
And I love the name Zoe, it´s nice Zoe Kaulitz. She will be the most beautiful kid in the world:D. She must be, because Tom and Bill are so nice, aren´t they?
Mhmmm I´m looking forward to the next part♥
Black room? Are you o.k Bill? XD
That Tom is crazy!! The baby will be too busy, and much more dog, this is madness!!!
Black for kid? What? xD He must be crazy. =) Just luck, he have Molly. =)
A puppy named Puppy, a black room for Zoe, this is the Bill Kaulitz 😉 I think we have several things in common. Our room for our son was boringly white, but last year we had a hamster named… surpisingly… Hamster. Of course, in our case… no imagination :)))
Molly and her daughter are sweet, I like how Rhiannon calls him Mister Bill. 🙂
And I also like the scene in the hospital, when Bill woke up with Tom beside him, it was such a cute and peaceful moment.
Bill is really crazy XD Black room? Puppy. Beautifil name and Zoe too :D)
Skar.. moje ájina je děsná 😀 srr xD
[6]: yeah!^^
Black room for Zoe is… interesting:D And Puppy is lovely ♥
Musím to napsat česky-tenhle díl jsem se celý prochechtala 😀 😀
This part is very, ver funny!! Black room for Zoe 😀 😀
no rozhodně je černý pokoj pro dítě zajímavý….asi o tom budu přemýšlet xD
Oh yeah.. Black room is veri crazy xDxD It is a veri good fanfiction. Ilove it 🙂
God .. this is really crazy Jost on money … like to earn the foreign … Even though it is his profession … probably not in his vocabulary the word morality and ethics