Vyléčím tě láskou 36.

autor: Rachel

Slabé sluneční paprsky se rozzářily svým ranním jasem a svými třpytivými odlesky zahalily celou blankytně modrou oblohu. Opustily svůj zlatý sluneční palác, ve kterém až dosud odpočívaly a prodraly se skrz slabou mlhu, která se vznášela nad spícím městem v malém oparu. Pomalu ji roztrhaly na malé, sotva znatelné kousíčky, a když po ní nebylo ani památky, konečně shlédly na zem a špetkou svého slunečního lesku obdarovaly každé, byť sebemenší okno ve městě. Žádné o něj nezůstalo ochuzeno. Ani to jedno ze sta nemocničních, za kterým se mírně pohnula velká, bílá záclona…

Černovlasý chlapec přešlápl na svém místě a pomalu nastavil svou, ještě rozespalou tvář ranním slunečním paprskům. Pousmál se. Miloval, když se mohl nechat hýčkat tím hřejivým teplem, když se mohl nechat unášet tím příjemným pocitem v podobě slunečního pohlazení, jen co se vrátil z říše snů. A ani dnešek nebyl výjimkou. Cítil ten hřejivý dotyk slunce na své tváři, ne však nijak horký ani žhavý. Nebyl rozpálený, byl měkký, teplý a velmi příjemný. A byl to právě on, kdo vyvolal Billovi, stojícímu u rozzářeného okna, na rtech úsměv. On… a ještě někdo…

Přes Billovy rty se mihl jemný úsměv a Bill naposled dovolil slunečním paprskům, aby polaskaly jeho tvář. Tiše vydechl, mírně se pootočil… a cítil, že už nemůže být šťastnější. Krásný, hřejivý pocit štěstí prostupoval celým jeho nitrem – stejně jako pocit lásky, vzrůstající v Billově zamilovaném srdci. Stačil jen jediný pohled před sebe… a Bill ji cítil tak silně, intenzivně, ale přesto tak krásně, až to jemu samotnému vyráželo dech.

Stále tomu nemohl uvěřit. Na bílé nemocniční posteli ve sněhobílých peřinách dřímala jen kousek od něj jeho láska. Tak nerušeně a sladce, až to černovláskovi, stojícímu u okna, vyráželo dech. Pousmál se a popošel o pár krůčků blíž k posteli. Jen velmi opatrně, aby jej nevzbudil se na ni znova položil a vklouzl pod vyhřátou, bílou peřinu, vracejíc se do té nejkrásnější náruče na světě. Jeho nitro okamžitě sevřel pocit štěstí, bezmezné ochrany a lásky a Bill se sám pro sebe pousmál. Opět byl tady, ve chvíli, kdy se tulil k nádhernému, horkému tělu a nechal své myšlenky samovolně proplouvat svou myslí…

Uplynulo sotva pár minut od okamžiku, kdy se brána jeho snů začala zavírat, a on pomaloučku opouštěl tu nádhernou říši, ve které strávil celou noc. Jeho oči se ospale začínaly rozhlížet po pokoji a Bill jen párkrát zamrkal, aby si zvykl na jasné světlo svého pokoje. Nepatrně se ošil a zatímco se několikrát nadechl čerstvého ranního vzduchu, proudícího do pokoje pootevřeným oknem, v mysli se snažil si vybavit včerejší večer a noc. Vůbec mu to však netrvalo dlouho. Stačilo jen mírně nadzvednout hlavu, dlaní lehce přejet po hebké, horké pokožce a nadechnout se krásné, nezaměnitelné vůně, vznášející se všude kolem něj v sladkém oparu, a Bill už nepotřeboval o ničem přemýšlet. Pocit, kdy se vůbec poprvé do nového dne probudil v náruči své lásky, byl ten nejkrásnější v jeho životě. A Bill to věděl. Dokonce i teď, když už byl několik minut vzhůru si volně podepřel hlavu a zadíval se do spící, téměř andělské tváře vedle sebe…

Jeho tvář, už na pohled neobyčejně krásná, jeho oči, skryty pod víčky, které se na něj uměly smát, ve kterých se mísil ten nejhlubší čokoládový oceán, a ve kterých dokázal číst jako v otevřené knize. Narůžovělé, plné vykrojené rty se dvěma drobnými kuličkami v tom spodním, jemná, hebká pleť bez jediného porušení či vady. Billovo srdce se rozbušilo o poznání rychleji a Bill se sám pro sebe pousmál. Do Tomovy tváře by se mohl dívat celé hodiny, mohl by ji pečlivě zkoumat očima a stejně by na ní nenašel jedinou, byť sebemenší chybičku. Stejně tak by se do ní mohl dívat celou věčnost, a nikdy by se mu ten pohled neomrzel, tím si byl jist. Jak by taky mohl? Vždyť to byl jeho princ, jeho láska, jeho Tom, kterého si Bill vážil a kterého miloval. A včerejší noc jeho city k mladému lékaři jen prohloubila.

A Bill to věděl. Věděl, že už není cesty zpět – a že neexistuje nic, co by jeho lásku k Tomovi a všechno to, co k němu cítí, mohlo zničit. Včerejší noc pro něj byla něčím nádherným, něčím, na co nikdy nechce a určitě ani nedokáže zapomenout. Mráz mu přeběhl po jeho nahých zádech a Billovo srdce se rozbušilo o poznání rychleji, když si vybavil jejich společné mazlení. Tenkrát, když se spolu s Tomem poprvé mazlili u něj doma, si myslel, že nic krásnějšího už ani prožít nemůže, včerejší večer jej však Tom dokonale vyvedl z omylu. Jeho polibky, doteky, to, jak se k němu choval, jak něžně s ním zacházel – to všechno svědčilo o jeho lásce k černovlasému chlapci, která teď Billa hřála u srdce. Teď už si nedokázal a ani nechtěl představit po svém boku někoho jiného než Toma. Byl krásný, dokonalý, milý, hodný… a hlavně ohleduplný. A to bylo to, čeho si na něm Bill vážil nejvíc. To, jak si spolu včera povídali, to, jak k němu Tom promlouval a jak se k němu po intimní stránce choval – to všechno vyráželo Billovi dech, zároveň jej však činilo klidným a spokojeným. Teď už se nebál před Tomem mluvit o sexu a intimních věcech, nestyděl se za své zkušenosti. Důvěřoval mu a miloval jej – a to bylo na jejich vztahu to nejkrásnější…

Tiché zavrnění protrhlo ticho v pokoji, narušované jen Billovými tichými nádechy a výdechy, a donutilo tak Billa odtrhnout se od svého příjemného snění. Trošku zamrkal, tázavě nadzvedl svou hlavu… a jeho úsměv už nemohl být zářivější. S úsměvem si podepřel loktem hlavu a s neskrývaným zájmem pozoroval slabé, avšak stále sílící chvění dlouhých, hustých řas a jakési nesouvislé žvatlání a mumlání, vycházející z pootevřených rtů. Vypadalo to, že se jeho miláček právě začíná probouzet… a Bill jen s úsměvem pozoroval, co všechno při tom zvládá dělat. Dlouze se protahoval, zíval, ošíval se, a ještě si pod nosem stíhal brblat něco o velice krátkých nocích. Ani v nejmenším si neuvědomoval, jak tím černovláska baví. Zato Bill si to uvědomoval až moc dobře. Oddaně hleděl do Tomovy probouzející se tváře a trpělivě vyčkával.

A opravdu netrvalo dlouho. Stačilo několik málo vteřin a Bill na sobě ucítil pohled dvou roztomile ospalých očí, které se na něj upřely.

„Dobré ráno, Tomi,“ zašeptal tak tiše, jako by se bál, že Tom ještě spí a on jej může vzbudit. I přesto se však stále díval do jeho očí, které se na něj usmály a mírně zamrkaly.

„Dobré ráno, krásko,“ přes Tomovy rty přelétnul milý úsměv a Tom se zadíval do té stále ospalé, přesto však rozzářené tváře před sebou. Zdálo se mu to, nebo jí přírodní krása opravdu slušela mnohem více než ta, kterou dokázala vykouzlit líčidla a make-up? Rozhodně vypadala více než nádherněji… a vyvolala u Toma neskrývaný úžas. S jemným úsměvem se nechal unášet její krásou – a pousmál se, když spatřil narůžovělý odstín v Billových líčkách. Líbilo se mu, jak se Bill i přese všechny komplimenty, které mu denně skládal, stále červenal. Vypadal a působil tak ještě krásněji a Tom v sobě vždycky, stejně jako teď, potlačoval touhu jej zulíbat. Jeho myšlenky přerušila až Billova tichá otázka.

„Jak ses vyspal?“ optal se a dlaní něžně spočinul na Tomově tváři. Nemohl si pomoci. Stále měl potřebu se jej dotýkat a cítit u sebe jeho blízkost… a v hloubi svého nitra cítil, že je to dobře.

„Mmm… Nádherně, s mým černovláskem,“ Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom se podvědomě opřel do Billova pohlazení, nato však zvážněl.

„Kolik je hodin?! Budu muset jít do práce!“ vyhrkl a poplašeně se nadzvedl na loktech, rozhlížejíc se po neexistujících hodinách. Stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. Billova noha se lehce otřela o tu jeho a pomalu se začínala obmotávat kolem jeho boků. Bill se pousmál.

„A co když tě nepustím?“ zašeptal tajemně někde u Tomova ucha a dlaní lehce přejel po jeho bříšku někde pod peřinou. Tom mírně vydechl. Netušil, jak to Bill myslel, určitě ne však vážně.

„Ale pustíš,“ nesouhlasně zavrtěl hlavou, vzápětí byl však přesvědčen o opaku. Billovo tělo vyklouzlo zpod bílé peřiny a než se Tom nadál, pocítil na sobě Billovu muší váhu. Černovlásek se obkročmo posadil na jeho klín a než stačil Tom mrknout, bojovně mu držel ruce za hlavou, na tváři vítězný úsměv.

„Tak co? Stále ještě pochybuješ?“ optal se a s úsměvem si měřil Toma, který mu úsměv oplatil. Nešlo to. Nešlo se ubránit tak nevinnému, překrásnému stvoření, jakým byl jeho Bill. Přeci jen si však ještě vším nebyl jistý.

„A-ale… Bille…“ začal opatrně, jeho slova však přerušila ta Billova. Bill moc dobře věděl, co Tom myslí… a o tom jej také vzápětí ujistil.

„Ššš, klid, lásko. Je teprve po půl sedmé, do osmi máš ještě času dost, hm?“ pousmál se a nevinně zamrkal na Toma pod sebou, který mu úsměv oplatil. Stačilo, aby pocítil jeho měkké dlaně na svém zadečku a věděl, že má vyhráno…

Jejich jazyky si spolu pohrávaly ve vášnivém tanci a jejich dlaně putovaly po těle toho druhého. Jejich doteky byly snad ještě dokonalejší než včera. Netrvalo však dlouho a ony přestaly být jen pouhými doteky bez ničeho. Byly to právě Billovy dlaně, mapující Tomovo tělo, které Toma nenechávaly chladným. Nejdřív to pocítil jen na zlomek vteřiny, čím více se jej však Bill dotýkal a líbal jej, tím více chvějící se pocit v jeho těle začínal nabírat na intenzitě. Hladil jej, vrtěl se a mírně pohupoval na jeho klíně, aniž by si uvědomoval, co tím Tomovi pod sebou způsobuje.

Vzrušení v jeho těle se hromadilo a rostlo, jeho tělo se na Billovy doteky stávalo stále citlivější a citlivější… a jeho upnuté černé boxerky se začaly stávat stále plnějšími a plnějšími. A Tom to cítil. Vyboulenina v jeho rozkroku rostla stále víc a víc a on se jí jen marně pokoušel zbavit. Čím více se snažil, tím méně se mu to dařilo. Nepatrně se ošíval a podvědomě se pokoušel zpod Billa, líbajícího jeho krk, nějak dostat. Bál se, aby to Bill nezjistil, bál se jeho reakce, kdyby jeho vzrušení ucítil. Přivřel víčka a usilovně se snažil nevnímat Billovu činnost – a stále tvrdnoucí bouli ve svých boxerkách. Cítil ji a stále intenzivněji – stejně jako Bill, který na okamžik přestal ve své činnosti.

Zdálo se mu to… nebo opravdu cítil pod svým zadečkem něco tvrdnoucího? Podvědomě sklopil svůj pohled, zamrkal… a oněměl úžasem. Tom byl vzrušený. Vyboulenina na jeho boxerkách se naskytla Billovým očím a Bill se na Tomově klíně pomalu posadil, užasle hledíc do jeho tváře. Viděl, jak utíká pohledem před tím jeho, jak se snaží dívat se jinam… a právě proto si ji prsty něžně natočil k té své a zadíval se do dvou oříškových očí, které k těm jeho bázlivě vzhlédly.

„Tomi, já to cítím. Cítím… tohle…“ zašeptal a dlaní lehce přitlačil na Tomovo vzrušení. Neunikl mu tichý sten, vycházející z Tomových úst. Tom blahem přivřel víčka, nato se však rychle vrátil zpátky do reality. Jeho tváře zahořely studem, když si tu skutečnost připustil. Bill o tom věděl, věděl, že je vzrušený. Co si teď o něm jen proboha pomyslí? Že se neumí ovládat? Že je nadržený? Ach, Tome, za tohle by facka byla opravdu málo!

„B-Bille, j-já… omlouvám se… t-to…“ vykoktal zmateně, snažíc se objasnit celou tu, pro něj trapnou situaci, jeho slova však přerušil Billův ukazováček na jeho rtech. Bill zavrtěl hlavou a pousmál se.

„Pšššt, to je v pořádku, Tomi. Není to tvoje vina. To se může stát přeci každému, za to se nemusíš omlouvat,“ zavrtěl hlavou a pomalu slezl z Toma dolů, na svou polovinu postele. Tom si skousnul ret. Bill jej svými slovy sice ubezpečil, že je všechno v pořádku, přeci jen se však svým gestem zdál Tomovi odtažitý. A to Toma mrzelo.

„Zlobíš se?“ zašeptal zlomeným hlasem, který u Billa vyvolal údiv. Netušil, co má Tom na mysli. Odtáhl se jen proto, aby jej zbytečně nedráždil, a to se mu také dařilo. Stačil jediný pohled do Tomova rozkroku a on viděl, jak jeho vzrušení ochabuje. Neměl důvod se zlobit, ba právě naopak. Stačila jen chvíle a jeho sebevědomí přeci jen o kousek vzrostlo. Dlaní spočinul na Tomově tváři a lehce ji pohladil.

„To víš, že se nezlobím, ty můj hlupáčku. Naopak… jsem rád, že… že jsem tě dokázal vzrušit,“ dodal tiše a ke svému potěšení se ani trošku nezačervenal. Díval se do Tomových očí, a když ucítil na svých rtech horoucí polibek, věděl jistě, že Tomovy pocity jsou úplně stejné, jako ty jeho….

Slunce začínalo zářit stále víc a víc a celé město už se probudilo do nového dne, když se od sebe s posledním polibkem odtrhli a Tom se začal oblékat. Ač nerad, nedalo se však nic dělat. Práce čekala a jemu zbývala poslední půlhodina volna. Přetáhl své tričko přes hlavu a zamrkal na Billa, sedícího před sebou.

„Copak budeš dnes dělat?“ optal se se zájmem a zadíval se do Billových čokoládových očí. Bill se zamyslel.

„Mmm… ležet v posteli, jíst ovoce, číst knížku a… čekat na tebe,“ zašeptal s úsměvem posledních pár slov a naposled si Toma za pas majetnicky přitáhnul k sobě. Tom mu úsměv oplatil, nato se však zamyslel nad svým posledním rozhovorem s panem Hoffmannem.

„Dnes přijdu dřív, asi okolo třetí hodiny odpoledne. Přijde se mnou i doktor Hofmann, dnes tě prohlédne on. Říkal mi, že se chce na tebe podívat, abychom věděli, jak dál, hm?“ zamrkal na Billa, a když viděl, jak souhlasně pokýval hlavou, naposled si jej přivinul k sobě a zabořil svou tvář do jeho vlasů.

„Děkuju, Billi. Za to všechno. Bylo to úžasné… ty jsi byl úžasný. Miluji tě,“ zašeptal a zadíval se do jeho dvou čokolád, které k němu vzhlédly. Bill jej objal ještě pevněji.

„Já tebe taky, Tomi. Ale teď už běž, ať kvůli mě nemáš zle,“ dodal a naposled políbil krásné, plné polštářky, aby se za okamžik mohl znova uvelebit ve své posteli. Tom jej naposled políbil na vysoké, bílé čelo a pousmál se.

„Pa, lásko,“ zašeptal, pustil jeho dlaň a zamířil k východu z jeho pokoje.

Už už chtěl dveře za sebou zavřít, jeho pohled však naposled spočinul na stvoření, ležícím v bílých peřinách. Věnoval mu svůj poslední pohled a nato za sebou dveře tiše zavřel. V hlavě se mu začínal rýsovat plán… a on cítil, že udělá všechno pro to, aby jej uskutečnil. Sám pro sebe se pousmál a volným krokem se vydal ztichlou chodbou ke své ordinaci.