Forgive me… do not lie 3.

autor: Jájinka

Vystupujeme z auta. Beru mamku za ruku, asi abych uklidnil sebe i ji. Moc to zatím nepomáhá, blížíme se k hloučku. Jeden z novinářů na nás otáčí hlavu, a už se k nám celý hlouček hrne.

,,Bille, Bille… jak je na tom váš bratr?“

,,Co bude dál??“

,,Co bude se skupinou??“

Ze všech stran na mě doléhají dotěrné otázky.

,,Prosím vás, mějte aspoň trošku soucitu,“ zkouší to mamka.

,,Paní Kaulitzová, řekněte nám k tomu něco.“

Konečně, vidím vchod nemocnice. Nikdy jsem nebyl tak šťastný, že jsem v nemocnici, jako teď. Přicházíme k recepci. Mladá sestřička tak kolem devatenácti, dvaceti let, se na nás usmívá už z dálky.

,,Dobrý den. Jdete za Tomem?“

,,Je na pokoji?“

Elen Hermannová, jak jsem zjistil z její vizitky, prsty naťuká něco do klávesnice, kouká na monitor, zvedne hlavu a podívá se na nás.

,,A já si teď uvědomila. Tom je na sále… došlo k zástavě srdce, následně ho jeho ošetřující lékař, doktor Stein, přivedl k životu. S kolegou Kleinem se dohodli na neodkladné operaci. Doktor Stein vám určitě rád řekne podrobnosti, protože já toho moc nevím,“ tváří se zklamaně.

S mamkou dosedáme na židle za námi. Choulím se jí do náruče, abych před světem a před každým v nemocnici schoval slzy. Slavný Bill Kaulitz tu teď nemůže plakat. Ale ano, může, jeho bratr, jeho život, je v rukou lidí, kteří ho neznají, nevědí, jakou pro nás má cenu. Nevědí, jak moc ho miluju, nevědí nic, ale teď se někde šťourají v Tomově těle. Slyším zaklapnutí dveří, hlava mi automaticky vystřelí po zvuku. Na chodbě stojí muž, je to doktor Stein, vidím, že se mu na čele leskne pot. Bože můj, co je Tomovi? Mamka mě podpírá, vstáváme ze židlí a jdeme k doktoru Steinovi.

,,Dobrý den, doktore Steine,“ zdraví mamka.

,,Dobrý den, paní Kaulitzová, Bille,“ pokyvuje i na mě.

Vidím jeho pohled, jak zkoumá moji tvář. Přes brýle, může jen tiše soudit, že pláču.

,,Pojďte se mnou, prosím.“

A teď přijde to nejhorší. Už to slyším. Paní Kaulitzová, Bille… je mi to líto… Bože můj, otevírá dveře a nechává nás vstoupit do jeho pracovny.

,,Prosím, posaďte se.“

Všichni dosedneme do kožených křesel, sundávám si brýle, abych viděl doktorovi do tváře.

,,Co je s Tomem?“ ptám se zoufale.

Doktor pokyvuje hlavou,

,,Byli jsme nuceni Toma operovat. Po nehodě se objevila další zranění, která se neprojevila ani nebyla vidět. Udělali jsme všechna vyšetření, ale až CT scanner nám ukázal nějaké nedostatky v Tomově mozku. Při nárazu došlo k naštípnutí temenní kosti, jejíž kousek způsobil krvácení do mozku, které jsme hned po přijetí Toma zastavili, jelikož jsem neoperoval já, ale až se mi do ruky dostala zpráva z operace, něco mi nehrálo. Zavolal jsem si odborníka, neurochirurga. Doktor Klein mi ihned poradil Toma nechat znovu projet CT a zjistili jsme, že kousek tam zůstal. Vytáhli jsme ho. Nehrozilo nebezpečí, ale i tak. Teď to hlavní, při krvácení do mozku a úderu do hlavy, bude mít Tom dočasnou ztrátu paměti, jak předpokládáme.“

Ne, proč zrovna Tom? Ztráta paměti? Jak bude hrát?

,,Pane doktore, vzpomene si zase Tom?“ ptám se smutně.

Doktorovi koutky cukly nahoru.

,,Bille, neposloucháte mě, říkal jsem teď, že je to jen dočasná ztráta paměti. Může to trvat různě dlouho. Měsíc, dva, ale i třeba 2-3 týdny. U každého pacienta je to jinak.“

Zhluboka vydýchnu. To byl velice šťastný oddech. Ale doktor pokračuje ve svém výkladu.

,,Musíte si ale ovšem dát pozor. Jsou mnozí pacienti, zrovna včera tu byl jeden případ mladé osmnáctileté slečny. Pacienti si občas vzpomenout nechtějí. Paměť se jim vrátila, ale oni dělají, jakože si nic nepamatují. Lidé, si jich více všímají a podobně. Kdybyste si něčeho takového u Toma všimli, přijdete s ním k nám. Pod hrozbou psychologa a psychiatrické léčebny si na to přestane hrát skoro každý.“

Děsím se jeho slov. Jakože by Toma šoupli do cvokárny? Proč? Tom si vzpomene a budeme zase šťastná rodina jako předtím.

,,Můžu za ním?“ ptám se doktora.

,,Myslím, že ano…už by měl být na JIPce. Kdyžtak se někoho zeptej,“ mrkne na mě.

Pokývu hlavou a mizím za dveřmi.

Procházím chodbou, bíle linoleum s černými tečkami, bílé zdi, je to tu celé nepříjemné. Chudák Tom, ještě, že jenom spí. Měl by z toho určitě nějaké menší deprese, vím to, jsme přece dvojčata. Naproti mně jde zrovna Elen, jak to, že není na recepci?

,,Bille, hledáte někoho?“ ptá se mě hned.

,,Ano, prosím vás, nevíte, kde je teď momentálně Tom?“

Elen se usmívá.

,,Pojďte se mnou, zavedu vás k němu.“

Následuji tuhle drobnou sestřičku. Myslím na něj. Nebolí ho nic?

,,Tak, Bille, jsme tu. Dál už s vámi nepůjdu. Ještě řeknu paní Bergerové, ať se vás ujme.“

Mizí za dveřmi, ani bych nestihl říct hop, a už je tu i s postarší dámou.

,,Jdete za Tomem?“

,,Ano, jsem jeho bratr.“

Vcházíme do dveří, už odtud slyším přerušované pípání.

,,Bille, oblékněte si tohle, je to standardní postup,“ line se ke mně hlas.

Otáčím hlavu na sestru. Podává mi modrý plášť. Oblékám si ho, sestra mi vzadu u krku uvazuje šňůrky.

,,Tak, Bille, Váš bratr spí, je pod narkózou a nějakými léky.“

,,On už není v kómatu?“ ptám se v šťastném podtónu v hlase.

Paní Bergerová se malinko usmívá.

,,Ne, není. Doktoři ho z toho stavu různými léky a vyšetřeními dostali.“

Kámen ze srdce právě teď mizí někam do neznáma. Mé kroky se nyní přesouvají do nitra místnosti, ve které Toma nepřetržitě hlídají. Pípání přístrojů mi není dvakrát příjemné, ale ukazuje, že Tomovy životní funkce jsou v pořádku. Už ho vidím, vypadá jako troska. Je vyhublý, vždycky jsme byli oba hubenější než ostatní, ale tohle je moc. Přicházím blíž, a až teď si všímám jeho propadlé tváře a kostnatých rukou. Rukou přejíždím po kostech potažených kůží, postupně mířím výš a výš, až k jeho tváři, cítím skoro každou kost v obličeji. Jedním prstem s dlouhým nehtem přejíždím po jeho stále plných rtech, ty zůstaly nemocí nedotknuté, jeho piercing ve rtu je pryč. Asi kvůli těm přístrojům. Hladím jeho shněhobílý, porcelánový obličej, mazlím se s ním, občas přejedu ke rtům, cítím jeho dech.

,,Bille?“ znovu ke mně proniká něčí hlas.

Otáčím se, je to mamka.

,,Doktor říkal, že ho zítra dají na normální pokoj. Potom u něj můžeme být, teď ho máme nechat odpočívat.“

Kývám hlavou, že rozumím. Jen aby byl Tom v pořádku.

Zítra zase přijdu, bráško…