autor: Cera
Rozběhnout se, vzlétnout k oblakům
Něco mě tu svazuje a drží…
Utéct, odpoutat se od tebe
Odpoutat se od toho, co mě tíží…
Cítit volnost…
Proč nemohu…?
Sluneční paprsky protínají sněhovou krajku, lehce se snášející k zemi, a snaží se dotknout mé chladné tváře a probudit k životu proud slaných slz, jenž ledový vítr nechal zmrznout na tváři a proměnil je v drobné diamanty zdobící tmavé řasy, podmalované černou konturou. Opírám se o kmen stromu a tiše pozoruji dlouhé, úzké větve, lehce se kolébající ze strany na stranu, jakoby opojené tichou tklivou melodií, které spolu s nimi vnímá pouze mé srdce, plaše bijící do jejího rytmu.
Zdálky se ke mně nese tvůj hrdelní smích, jehož každý tón bych nejraději zaklel do notových osnov a pečoval o něj jako o nejvzácnější z pokladů. Anebo tvé rty navždy umlčel černým sametovým páskem a mlčky sledoval, jak v tvých bledých rtech utichá tvůj líbezný hlas, jenž mi za nocí nedává spát, a slábne světlo tvých čokoládových očí, pronásledující mě za dne v myšlenkách kamkoli se hnu.
Prosím, mlč…
Chci ztratit se ve věčnosti ticha…
Zapomenout na rty,
Jež mi nepatřily a ani nikdy nebudou…
Rty za prahem dosažitelnosti…
Slyším tvé kroky, jež zanikají v jemném křupání bílé pokrývky pod tebou. Konečně jsi mě našel, potom, co jsem ti tak zbaběle utekl. Vyptáváš se, ale já mlčím, jelikož nechci znát svou vlastní odpověď. Vyčítáš mi to a s obavami hledíš na mé černé, dlouhé, ničím nechráněné vlající vlasy a rudé líce, po kterých mi bříšky prstů přejíždí vítr a ani v nejmenším mu nevadí, že mě sem tam škrábne nehtem.
Ač nechci, v duchu se musím melancholicky pousmát nad tvým monologem a roztomilou starostlivostí o mou maličkost.
Jsi tak rozkošný, blázínku, když máš strach. A tak neskonale hloupý… Copak můžu prochladnout, když má temná duše, upsána zakázanému citu, plane žárem tak silným, že zbledla do nejnevinnější z barev… Bílé jako sníh…
Umlčet tě vášnivým polibkem…
Mé zakázané lásky,
zrozené v bezvětří…
Deroucí se na povrch odnikud…
Lásky k Tobě…
Svět se okolo mě otáčí nadzvukovou rychlostí a já čekám, že každou chvíli vybuchne a já navždy propadnu nicotě, odsouzen k osamění, bez tebe. Bez svého staršího brášky, dvojčete, který mě od dětství držíval za ruku, když jsem se procházel za noci temnotami svého strachu, a zářil jsi mi na cestu jako skoro nezřetelná jiskřička světla, která mě jako jediná dokázala vyvést z chodeb jejího labyrintu.
Víš, že nemám rád tmu, její klidnou náruč, do které se schováváme, když překračujeme onu křehkou hranici do světa našich snů a nejtajnějších přání, kde nic není nemožné. Protože když procitnu, ona krajina zrozena ze stínů mé fantazie se pozvolna rozplyne, a zpoza ní vykouknou rudé paprsky až přespříliš kruté reality. A tu já nedokážu snést. Kéž by čas navždy mezi svými prsty rozdrtil ten okamžik svítání, kdy se do mého srdce opět navrací bolest, ještě intenzivnější než kdy dřív. A já ji tak mohl nenávidět. Pro její bezbřehou chápavost, pro její neutuchající zájem, když se jí zpovídám ze svého hříchu, překračující snad i mez samotného pekla.
Vlídná paní Noci,
Já kláním se před tebou…
A prosím o jediné –
Slyšet alespoň jednou rozhořčené výčitky
Při mé zpovědi…
Pokaždé poslední…
V tvých očích je zklamání, vidím ho, i když se ho snažíš skrýt. Ale něco ti povím, nejsi moc dobrý herec… A já dostatečně silný bojovník, abych ti dokázal pohlédnout zpříma do očí a říct ti pravdu. Že má bělostná pírka nevinnosti se utrhla pod náporem vichřice a slétla do oné slzy černého inkoustu, který mi ukápl na prázdný papír, o několik málo minut později zaplněného mými hříšnými myšlenkami onoho krátkého, skoro nezřetelného okamžiku, kdy jsem na tebe pohlédl jinak. Ne tak jako dřív. Okamžiku, jenž si navždy našel místo v mých vzpomínkách a já se nedokážu vymanit, i přese všechny snahy, z jeho stále větší moci.
Ptáš se, kam jsem se poděl…
Sám nevím. Jsem vedle tebe, po tvém boku, tak jako vždy, ale zároveň stojím na dřevěné bárce, pomalu se vzdalující od břehu, na němž stojíš. Kdybys i ty, pohlédl jinýma očima, možná bys viděl ty neviditelné slzy, které tě nechtějí opustit. Přejí si být s tebou, avšak nechtějí zatratit tvou duši. Nemám nárok krást ti právo nebes…
Pohlédnout do zrcadla…
Odraz se tolik podobá tomu,
Jenž do něj dívá se…
Tak stejný…
Avšak převrácen…
Tolik bych si přál schoulit se ti v náručí. Cítit teplo tvého těla, jež by rozpustilo onu ledovou skořápku a umožnilo tak volnost plamenům. Dovolit, aby se mé srdce rozpadlo na prach v oné posvátné chvíli, kdy se jiskřička štěstí zrodí v proudu bolesti a následně ji uhasí chladný vítr. Šedavý popel by se roznesl po krajině a zbarvil by běloskvoucí nevinnost černotou hříchu.
Kéž bych nalezl onu doposud skrytou sílu, jež by mě vytrhla z řetězů všednosti, kdy si sám sobě hledím do očí, toužíc odejít ze světa za zrcadlem a být tím, kým doopravdy jsem. Bez přetvářky, bez všech lží, které mě obklopují. Hoden tvé lásky. Dokonalý, stejně jako ty, bez jakýchkoliv chyb na kráse, jež mě nyní hyzdí v tvých sladce čokoládových hlubinách.
Avšak navždy sám, jelikož ty nikdy nepřijmeš mou pravdu, zračící se v odrazu…
Tichý tvůj krok vpřed…
Má mysl nevnímá…
Jsi ke mně o tolik blíž…
Jen nepodlehnout strachu…
Poslat tě pryč…
Zastav se, prosím…
Hledíš na mne, a ač mě to zevnitř požírá, já se nořím stále hloub a hloub. Jsem tonoucí, ztracen v tvých očích. Tvá ústa mlčí, avšak pohled šeptá slova, jež nedokážu rozpoznat. Proč jsou najednou tak jiné, kam se poděla lidská lhostejnost?
Opatrně sesbíráváš drobné ledové květy z mých vlasů a uschováváš ve své dlani, kde ti pozvolna uvadají, měníc se v krůpěj vody. Ani jedno jediné bělostné poupě ledové krásy nevydrží dostatečně dlouho, abys ho mohl někomu věnovat.
Chtěl bych promluvit, zastavit tvé počínání, které mě nutí podlehnout mému lživému přání, avšak nemohu. Můj hlas se vytratil jako zpěv slavíka, uvězněného v keři rudých růží, za jejichž jediný květ zaplatil vlastním životem. Bříšky prstů mě lehce hladíš po líci a já slastně přivírám víčka pod jejich doteky. Můj dech se ztrácí někde v nicotném nekonečnu mezi námi dvěma a to se pomalu bortí jako domeček z karet, čím blíže jsi k mé tváři.
A jediné, co vím, je, že až se za těch několik málo chvil zastaví mé srdce, budu mít jistotu, že jsi mě opravdu políbil, a já nesním ve světě za zrcadlem…
Ve věčnosti okamžiku…
Kdy vločka z krajky nebeské…
Zpomalila svůj klidný pád..
Ledové sklo roztříštilo se…
Pro společný svět…
autor: Cera
betaread: Janule
Myslím, že slovo krásné tuhle povídku dokonale vystihuje… 😉
[Smazaný komentář] a jinak si normální?
Byla nádherná 🙂
Komentáře od "eee" a "blackdevil", který byly na prvních dvou místech, jsem smazala, zase nějaký chytráci se přišli podívat na náš blog, aby měli kde projevit svojí blbost… uživatel jménem "eee" (fakt chytrej nick) u nás skončil, zablokovala jsem ho. blackdevila to čeká, pokud ještě jednou najdu něco podobnýho. To jen tak aby věděli. Nic takovýho tady trpět nebudu.
Potíračka debilních idiotů, co sem lezou a nemají nic lepšího na práci, než se tady projevovat jako idioti. J.
[3]: Tak na ně,bez milosti vykopnout,ať si jdou projevovat svoje astronomicky vysoké IQ jinam!!!
A k povídce,já prostě nemám slov,něco tak překrásného se jen tak nevidí,tady prostě žádný komentář nemůže vystihnout tu křehkou krásu,s kterou Cera pracuje.Děkuju za úžasné pohlazení na dušičce,Cero ♥♥♥!!!
krása 🙂 to je ako balzám na dušu 🙂 nádhera
nemám k tomu co dodat….x) krásný jako vždy…x)
I když jsou všechny tvé povídky krásné, tahle se mi líbila nejvíc. 🙂
souhlasím, je to tvoje nejpovedenější dílo.. 🙂
pro všechen ten popis pocitů, proto že jsi to dokázala sepsat do jednoho dílu, proto že to pro tebe tolik znamená..
pro mě taky. tady jsi začala být tou Cerou, jakou znám a obdivuji. 🙂