Lutte pour l’amour 6.

autor: Lady Kay

Něco mě zalechtá na tváři. Oženu se rukou, abych to, co se mě snaží probudit, zahnal a mohl se vrátit zpět k Tomovi a nechal se dál unášet na vlnách vášně. Jenže to nenechavé „něco“ mi prostě spánek a Toma dopřát nechce a otravuje mě pořád. Pokusím se to ještě jednou odehnat, ale marně. Uslyším nad sebou přidušený smích, a když otevřu oči, málem mě raní mrtvice. Nade mnou se sklání mé vysmáté dvojče, které má zřejmě ohromnou radost z toho, že mě probudilo. V ruce svírá pramen mých vlasů, takže je mi jasné, co mě celou dobu šimralo.

„To je dost, spáči.“ Tom se culí jak sluníčko. Bodejť by ne, jeho nikdo nebudil. „Jak ses vyspal, brašule?“

„Šlo to…“ potlačím zívnutí a pozoruji Toma, jak se protáhne a vstane z postele. To, že je spoře oblečený, se ze všech sil snažím přehlížet, i když neúspěšně. Když se totiž natahuje pro triko, moje neposedné oči sklouznou na jeho zadek skrytý pod černou látkou. ‚Bille‘ okřiknu sám sebe v duchu a raději rejdím očima po pokoji. Ten Tomův se mi vždycky líbil mnohem víc než můj. Přestože jsem si ho zařídil přesně podle svého vkusu, v jeho pokoji jsem se cítil vždycky líp, byl takový útulnější. Sálalo z něj jakési teplo. Když člověk otevřel dveře, dýchl na něj život. Stačila chvilka v něm a měl jsem pocit, že jsem nabitý energií. S Tomem tohle všechno odešlo a zbyl tu jen chlad, prázdno a ticho.

Bytostně jsem nenáviděl, když mě ráno budil těmi hiphopovými slátaninami a svými pokusy o rapování. Vadilo mi jeho věčné přepínání televizních kanálů, jež měl v oblibě obzvlášť ve chvílích, kdy jsem se chtěl dívat na nějaký film. Nebavilo mě po něm uklízet misky od jídla a skleničky s nedopitým džusem. Rozčilovaly mě naše věčné souboje o to, kdo půjde první ráno do koupelny. Měl jsem chuť zaškrtit jej za jeho utahování si ze mě, když jsem potlačoval slzy u dojemných scén běžících na obrazovce. Jenže teď mi tohle všechno scházelo. Když řekl, že se stěhuje, bylo mi to jedno… do dne, než k tomu skutečně došlo. Od jeho odchodu jsem tu byl jen jedinkrát. Noc, kdy Tom spal v novém bytě, jsem strávil brečením do jeho polštáře s kšiltovkou, co si tu zapomněl, přitisknutou k hrudi. Mám ji dodneška… Je sice celá ošoupaná, barvy jsou od sluníčka vybledlé, ale cítím z ní Toma.

„Haló, Země volá Billa!“

„Co?“ teprve teď zaregistruji, že Tom sedí vedle mě a máchá mi před obličejem rukou.

„Ptal jsem se, co chceš ke snídani? Nějaký spešl přání?“ Tom se usměje a olízne si jazykem spodní ret. Toto jeho gesto mě vykolejí do té míry, že nejsem schopný dát dohromady souvislou větu…

..::Tom::..

Všimnu si náhlé změny v Billově výraze. Mírný úsměv na rtech okamžitě zmrzne, jeho hnědá kukadla těkají všude kolem, avšak mojí osobě se vyhýbají. Jako bych snad nabízel něco zakázaného nebo snad zvrhlého!

„Billi…“ vztáhnu dlaň, abych ho pohladil po vlasech. Ovšem když spatřím výraz v jeho očích, stáhnu ji zpátky. Nechápu, co se stalo, nejsem si vědom jediné chyby, jediného špatného slova. Ze všeho jsem naprosto zmatený. Kdykoli se pokusím dát mu najevo, jak moc ho mám rád, a chci se jej dotknout, začne Bill panikařit, jako bych mu chtěl ublížit. A to jsem se po probuzení vedle něj radoval, že všechno směřuje k lepšímu. No jo, neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, Kaulitzi.

„Tak já jdu raději udělat tu snídani…“ plácnu se do stehen a vstanu. I kdybych sebevíc chtěl a i kdyby se Bill sebevíc snažil, nemohl bych na něm nepoznat, že se mu ulevilo, jak jsem se vzdálil z jeho bezprostřední blízkosti. S pohledem odvráceným od bratra se jej zeptám, zda něco potřebuje. Bill po mně požaduje jen pomoci mu na vozík, zbytek prý zvládne sám. ‚Jako normálně‘ doplní ještě, což si přeberu tak, že moje přítomnost v tomto domě je nenormální stav. Není mi na obtíž mu pomáhat, to ani v nejmenším, ale zrovna teď jsem rád, že ode mě nic nežádá. Vůbec nejšťastnější jsem, když konečně opustím místnost. Hned, co za sebou zavřu, se mi nahrnou do očí slzy. Hlupák ten, kdo si myslí, že chlapi nebrečí! Ne, že bych byl nějakej citlivka, ale… Opřený o zeď nechávám slanou tekutinu stékat po mé tváři. Ze všeho nejraději bych křičel, vyřval ze sebe tohle všechno! Tu bolest, smutek, trpké zklamání, vztek sám na sebe. Jsem neschopný naivní blázen, co si stanovil příliš vysoký cíl, jenž je mimo jeho dosah, a přiblížit se mu, je nad jeho síly.

Ještě když se v kuchyni pokouším najít něco, z čeho bych mohl vykouzlit snídani pro mě a pro brášku, mám před sebou to zděšení v hnědých očích. Proč se mě proboha Bill bojí? Nikdy v životě jsem na něj nevztáhnul ruku. No, dobře, párkrát jsme si vjeli do vlasů, ale to jsme byli malí kluci, a to se perou všichni. Jinak můžu přísahat, že jsem mu nezkřivil jediný vlásek na hlavě. To já jsem ho bránil před ostatními na školním dvoře! Já jsem byl ten, kdo nejednou přišel domů s rozbitým nosem nebo roztrženým trikem, neboť jsem se porval s někým, kdo měl kecy na mé dvojče.

Zpočátku jsem myslel, že má Bill k mé osobě odpor, že se mu hnusí být mi na blízku. Ten pocit ještě zcela nevymizel, ale za to byl doplněn jiným, který mě nutí domnívat se, že má dvojče strach z mojí blízkosti. Pokud to tak opravdu je, proč mi, zatraceně, donesl ten obrázek, do nějž jistojistě zašifroval nějaký vzkaz? Proč nakreslil sebe spícího v mém náručí? Čím víc se tomu snažím přijít na kloub, tím víc se do toho všeho zamotávám, a tím větší vztek mám sám na sebe, protože nevím, co mi Bill naznačuje. Jako by se mi snažil přiblížit, ovšem zároveň dělal vše pro to, aby mě udržel co nejdál od sebe. Jako by mi říkal: „Běž.“ a hned vzápětí křičel: „Zůstaň.“. Upřímně, Bill byl vždycky trošku komplikovanější k pochopení než já, ale dnes mu nerozumím vůbec. Když jsem u něj, vidím na něm naprosto jasně, že nad něčím dumá, tuším, že cosi cítí a cítím, že něco chce, že po něčem usilovně touží, ale nemám páru po čem.

Aby toho nebylo málo, je pečivo tvrdý jak šutr. Takže mě i Billa čeká naše oblíbené jídlo z dětství – čoko kuličky. Když ovšem sáhnu po krabici, zjistím, že je prázdná. No, výborně, proč ne, že? Já se zblázním! Fiasko s Billem, teď tohle… Do obchodu samozřejmě dojít nestihnu, to by bratr umřel hladem, než bych se vrátil. Z posledních sil otevřu ledničku, ta sice taky zeje prázdnotou, přesto doufám, že v ní objevím něco, čím bych mohl brášku alespoň trošku zasytit, než stihnu doběhnout nakoupit a stvořit něco poživatelného k jídlu. S myšlenkou na nákup mě něco napadlo…

Sbalím jahodový jogurt, co jsem našel, a který mi Bill zřejmě vyklopí na hlavu. Nějak se totiž nemůžu rozpomenout, že bych jej někdy viděl jíst tyto mléčné výrobky, když teda pominu chvíle, kdy nás nutila mamka, a to se netvářil zrovna, že mu to nějak dvakrát chutná. Schody beru po dvou, až nahoře se zastavím, zda nezaslechnu nějaký zvuk, dík němuž bych poznal, kde se Bill nachází. Z koupelny nic, ode mě taky žádné zvuky nevychází, takže bude zřejmě u sebe. Přikradu se ke dveřím, chvilku vyčkávám, než stisknu kliku a nakouknu dovnitř. Nespletl jsem se, Bill sedí u okna a soustředěně něco sepisuje.

„Billi…“ Jakmile zaslechne můj hlas, s výrazem zděšení, jako bych ho přistihnul u nějaké lumpárny, zaklapne blok, co má v klíně.

..::Bill::..

„Děje se něco?“ křečovitě svírám desky a tisknu si blok k hrudi. Jako by snad Tom viděl skrz a mohl si přečíst slova v něm napsaná. „Co to je?“ kývnu hlavou směrem ke kelímku v jeho ruce, snažíc se tak odvést jeho pozornost od mé osoby.

„No… snídaně. Nic jiného jsem nenašel,“ vysvětlí a zvedne ruku, abych si mohl prohlídnout, co že mi to vlastně přinesl. „Jo, není to nic extra.“ doplní, když zaregistruje můj ne zrovna jásající výraz. Jogurty nepatří k mým oblíbeným jídlům, ale Tomovu snahu oceňuji, takže se natáhnu po kelímku a lžičce, rozhodnutý sníst tu tekutou odpornost.

„Vlastně bych s tebou potřeboval mluvit…“ Zarazím se uprostřed pohybu, zrovna jsem chtěl lžičku strčit do pusy a co nejrychleji obsah na ní polknout, ještě že jsem to nestihl, nerad bych se zadusil. Jeho tón se mi moc nelíbí a hned v mysli pátrám po tom, co by mohlo být tématem našeho rozhovoru. Jistě… Ta zpropadená kresba…

„O-o čem?“