Vyléčím tě láskou 37.

autor: Rachel

Sluneční paprsky odpoledního slunce se volně opíraly do velkého okna nemocničního pokoje, který zalily svým jasem, hřejivým teplem a blyštivými odlesky, míhajícími se na bílých stěnách pokoje. Zvědavě se dívaly a nakukovaly dovnitř, a když k nim vzhlédla usmívající se tvář černovlasého chlapce, už poněkolikáté ji dnes znova pohladily a zanechaly na ní svůj příjemně teplý dotek.

Černovláskovy rty se zvlnily do milého úsměvu a Bill zasněně vzhlédl k zářícímu slunci za oknem. Uvolněně přivřel víčka a pohodlně se opřel o svůj bílý polštář, nechávajíc se tak laskat slunečními paprsky. Tohle na těchto letních, sluncem prozářených dnech miloval. A ani dnes si to nechtěl odepřít. Jeho oči pomalu sklopily svůj pohled a sklouzly na otevřenou knížku, ležící v jeho dlaních. Byla sice otevřená, i přesto však přes Billovy rty přelétnul úsměv. Takhle ji držel už asi půlhodiny, ani jednou se však za těch několik minut do ní nepodíval. A když ano, stejně jen očima letmo přelétal po jemu neznámém textu a slovech, poskládaných do vět a řádků. Jeho myšlenky se však toulaly někde úplně jinde… u někoho jiného…

Billovy rty se zvlnily do úsměvu a Bill slabě vydechl, naposled se dívajíc do otevřené knížky. Byl to jen okamžik, kdy ji jeho ruce zavřely a on ji s úsměvem odložil na svůj noční stolek. Cítil, že se na její děj nedokáže a ani nechce soustředit. Ne teď. Nemohl se do ní jen tak začíst. V jeho mysli neustále kolovaly myšlenky na několik posledních hodin… a Bill se jimi jen se zasněným úsměvem na tváři nechal unášet…

Uplynul sotva jeden den, několik málo hodin od chvíle, kdy tu seděl na parapetu svého okna, zatímco jeho mysl pracovala na plné obrátky. Všechny ty myšlenky, otázky v ní, na něž neznal odpověď, a které si neustále pokládal, všechna ta nejistota, kterou v sobě cítil. Bál se a neměl tušení, jak se bude jeho vztah s Tomem dále vyvíjet po té nejcitlivější stránce, nebyl si jistý, zda si s ním o jeho intimním životě promluvit nebo ne, stále přemýšlel o Tomově reakci na jeho dosavadní zkušenosti. Jeho mysl byla zaplněná až po okraj a černovlasý chlapec neměl ani tušení, jak by se všech svých myšlenek měl zbavit. Byl nejistý, tolik nejistý sám sebou…

A najednou… Všechno se změnilo během jednoho večera, jedné noci a stačilo k tomu jen málo. Stačila jen jedna krásná chvíle, jeho Tom a jeho láska a všechny Billovy obavy byly rázem tytam. Najednou už se nebál Tomovy reakce, nebál se mu svěřit s tou nejcitlivější stránkou, kterou Tom ještě nepoznal. Stačila jen chvilka a Tom si plně získal jeho důvěru i tam, kde se to ještě nikomu nepodařilo. Ještě nikdy před nikým Bill nemluvil o svém intimním životě… až teď. Teď, před svým přítelem, který mu dovedl naslouchat a pochopit jej. Rozhovor, který spolu vedli, zbavil Billa veškeré nejistoty a všech pochybností, které v posledních hodinách trápily jeho bezradnou mysl. A nejen rozhovor. Byl to celý večer, celá noc, která jako by úplně změnila toho nejistého, černovlasého chlapce. Jako by z něj udělala úplně jiného člověka.

A Bill to cítil. Najednou už tu nebyl ten ostych, ten stud, se kterým se jen letmo dotýkal Tomova těla. Nebyly tu ty obavy a nejistota, co si dovolit může a co ne. Najednou bylo všechno tohle pryč, byl tu jen Bill a jeho láska, se kterou strávil dosud nejkrásnější noc ve svém životě. Vůbec mu nedělalo problémy se Toma dotýkat, líbat jej a mazlit se s ním. Nedělal to podle toho, jak to dělal Tom jemu, dělal to tak, jak to cítil a jak se to Tomovi líbilo. A Bill moc dobře věděl, co se Tomovi líbí.

Jeho rty se zvlnily do úsměvu a jeho tváře nabraly růžový nádech, když se v jeho mysli vynořila vzpomínka na dnešní ráno. Stále ještě nemohl uvěřit všemu, co se stalo. Vzrušil jej, opravdu jej vzrušil. Jen ta myšlenka Billa hřála u srdce a vyvolávala v jeho nitru příjemný pocit. Ani jeho sebevědomí však nezůstalo v tomto směru na bodu mrazu, ba právě naopak. Už od toho okamžiku se Bill cítil zvláštně, přesto však velmi příjemně. Vlastně už od okamžiku, kdy někde pod sebou ucítil mírný, avšak stále rostoucí tlak, který mu na okamžik zastavil srdce, aby mohl následně v Billově nitru vyvolat hřejivý pocit. Vůbec však Billa nevyplašil, ani nic jiného. Bill nebyl hloupý a ani takový, aby si nevšiml, co s Tomem jeho polibky, putující po jeho nádherném těle, udělaly. Ba právě naopak. Věděl to a uvědomoval si to moc dobře – a to bylo právě to, co mu zvedlo jeho nízké sebevědomí, a Bill se nad sebou samým pousmál. Dokázal ve svém příteli probudit cit, dokázal v jeho těle probudit vášeň, touhu a horkost… a dokázal jej vzrušit. A za to byl na sebe také patřičně hrdý. Miloval Toma víc, jak svůj život… a nejvíce ze všeho byl šťastný, že mu může jeho lásku a všechno to, co k němu Tom cítil a co mu dával, oplácet. A tak to také chtěl dělat. Včerejší noc jej zbavila všech pochybností a on už cítil jen jediné – lásku ke svému Tomovi…

Tiché zaklepání protrhlo ticho, panující v celém Billově pokoji a přinutilo tak černovlasého chlapce pozvednout pohled ke dveřím, za kterými se ozvalo. Bill ospale zamrkal na kus bílého dřeva před sebou a nato se dlouze protáhnul, snažíc se co nejrychleji vrátit ze svých snů zpátky do reality.

„Dále,“ zašeptal trošku vyšším hlasem než obvykle a poposedl si na posteli tak, aby na příchozího dobře viděl. A nemusel čekat dlouho. Bílá klika se na jeho tiché vyzvání tiše pohnula a za okamžik už do dveří vcházela vysoká postava, na jejíž tváři pohrával úsměv.

„Dobré odpoledne, Bille,“ přes lékařovu tvář přelétnul úsměv a doktor Hoffmann zvědavě vyhledal tu Billovu, která k němu vzhlédla, zatímco oči jejího majitele překvapeně zamrkaly.

„Dobrý den,“ Billovy rty tiše odpověděly na pozdrav a Bill oplatil úsměv starému lékaři, stále postávajícímu u dveří. Díky svému snění a nádherným vzpomínkám na včerejší noc vůbec neměl ponětí, kolik je vlastně hodin. Jeho nezodpovězenou otázku přerušila až ta lékařova.

„Tak, jak se dnes máme?“ optal se s dalším širokým úsměvem, zatímco pohled jeho očí spočíval na Billově složce v jeho dlaních, kterou horlivě listoval.

Bill s milým úsměvem vzhlédl k lékaři, stojícímu před sebou, nato však jeho srdce vynechalo jeden úder a on jen překvapenýma očima spočinul na osobě, postávající někde u přivřených dveří. Stál tam, opravdu tam stál někde za panem Hoffmannem… a usmíval se na něj tím nejnádhernějším úsměvem, který černovlásek tolik miloval. Patřil jen jemu a Bill to cítil. Jeho dokonalý úsměv, pohled jeho očí, kterými se na něj něžně díval a ve kterých se zračila ta nejhlubší láska… tohle patřilo jen a jen jemu. Jen Billovi a nikomu jinému. Jen Billovi byl jeho úsměv směřován, jen na Billa se jeho oči usmívaly, jen pro Billa tlouklo jeho srdce nehynoucí, čistou láskou. Jen Billovi Tom doopravdy patřil. A Bill si to uvědomoval s každým dalším dnem jejich vztahu víc a víc.

„Úžasně,“ odpověděl popravdě a přes jeho rty přelétnul úsměv při pohledu na svou lásku, postávající někde vzadu. Opět byl nádherný, tak moc, až to Billovi bralo dech. Pan Hoffmann se sám pro sebe pousmál a konečně našel v Billově složce výsledek posledního vyšetření, který potřeboval. Věděl, že je na čase přejít k věci.

„Tak, Bille, jak už ti tady pan Kaulitz určitě řekl, dnes si tě prohlédnu já, abych sám viděl a věděl, jak na tom jsi. Takže pokud nemáš nic proti, mohli bychom začít,“ navrhl, a když viděl, jak Bill souhlasně pokýval hlavou, myšlenkami stále ještě někde u své lásky, s úsměvem se pustil do své práce…

„Tak… jak to vypadá, pane doktore?“ Billovy rty tiše vyslovily svou otázku a Bill si přetáhnul své bílé tričko přes hlavu. Doktor Hoffmann si přemýšlivě poupravil na nose brýle a nato pokýval hlavou.

„No, musím říci, že co se týče tlaku a srdce, jsi na tom poměrně lépe, než ostatní s tvou nemocí. I přesto, že ještě žádné viditelné problémy nemáš, ti však zítra dopoledne po sestře pošlu seznam vyšetření a testů, na které si zajdeš, abychom se mohli podívat na výsledky a podrobněji zhodnotit tvůj stav. Operace je nevyhnutelná, a i když je možná ještě čas, nechceme a ani nesmíme nic podcenit. Právě proto se nemusíš bát, máme a budeme to mít stále pod kontrolou,“ dodal a zadíval se nejdříve na Billa, který ujištěně pokýval hlavou a nato na své hodinky na zápěstí, na kterých mu nemilosrdně ubíhal čas. Omluvně k Billovi vzhlédl a povzdychl si.

„Promiň, Bille, ale už budu muset jít. Čekají na mě pacienti… a také práce,“ odvětil a nato si s Billem naposled podal ruku.

„Zatím se měj hezky, určitě se uvidíme zítra na prohlídkách. A drž se, jsi statečný kluk a máš velkou šanci zvítězit, proto to nevzdávej. Zatím nashledanou,“ s úsměvem se rozloučil, a když mu Bill odpověděl na pozdrav, stočil svůj pohled k mladému lékaři, stojícímu u dveří.

„Tome, počkám tě na chodbě, potřebuji s tebou ještě něco probrat,“ připomněl Tomovi a na jeho souhlasné pokývání hlavou spěšně vyklouzl ze dveří ven na chodbu…

Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom pomalu popošel k posteli, na které leželo pro něj to nejkrásnější stvoření na celém světě. Sice také pospíchal, ani práce a jeho záležitosti, týkající se jí, mu však ani v nejmenším nedokázaly zabránit v tom, aby se alespoň na chvilku zdržel. Popošel blíž k posteli a očima vyhledal dvě hluboké čokoládky, které k němu vzhlédly.

„Vy už také jdete?“ přes Billovy rty přelétnul jemný úsměv a Bill se zadíval do toho nádherného moře čokolády, které se na něj stále usmívalo. Tom pokrčil rameny.

„Je čas se jít věnovat práci a… něčemu jinému,“ odvětil a v jeho očích se tajemně blýsklo. Pomalu vzal Billovu ruku do té své… a naposled ve své dlani sevřel malý, složený papírek.

„Brzy se zase uvidíme. Moc mě těšilo,“ zašeptal a vtiskl malý, něžný polibek na hřbet Billovy bílé ruky. Opatrně sevřel jeho dlaň, a když se ujistil, že ta jeho je prázdná, se slabým úsměvem na rtech zamířil k východu z Billova pokoje. Jeho kroky se u dveří zastavily… a když se pohled jeho očí naposled střetnul s tím Billovým, ve kterém se zračila zvědavost a překvapení, věnoval mu svůj poslední úsměv a nato vyklouznul ze dveří pokoje ven na chodbu, v duchu si tleskajíc. První část jeho plánu mu vyšla… a on věděl, že toho má ještě spoustu na práci.

Billovy oči sklopily svůj pohled a Bill se zvědavě zadíval na ten, jemu tajemný poklad ve své dlani. Byl to jakýsi, jemu neznámý, poskládaný papírek… a jediné, co o něm Bill věděl, bylo, že je od Toma. Od koho jiného by taky mohl být? Vtiskl mu jej do dlaně, tajemně se usmívajíc a zmizel rychleji, než si to Bill stačil uvědomit. Teď si to však uvědomoval – a to byl taky důvod, proč pomalu rozevřel malý papírek… a začetl se do textu, napsaném na něm.

Brzy se zase uvidíme. Přijď dnes večer v osm do mé ordinace. Budu tam na tebe čekat. Těším se… T.

Billovy oči překvapeně upřely svůj pohled na těch pár vět a v Billově mysli se okamžitě vynořilo plno otázek. Co tím Tom myslel? Proč měl za ním přijít? A proč zrovna večer? Chystal snad pro Billa něco, o čem neměl černovlasý chlapec ani ponětí? Všechny tyhle otázky se honily v Billově mysli, na ani jednu z nich však Bill neznal odpověď. Jedno však věděl jistě. Pohled jeho očí spočinul na hodinách na stěně a Bill se zhluboka nadechl. Zbývaly mu čtyři hodiny… a on se jejich času rozhodl využít…

Tiché, pomalé kroky naplnily celou ztichlou, prázdnou chodbu, ve které se odrážely poslední odlesky zapadajícího slunce. Jeho zhasínající, sluneční paprsky ozařovaly vše – i vysokou, štíhlou postavu černovlasého chlapce, která zamířila známým směrem k ordinacím lékařů. Všude bylo až hrobové ticho, pacienti už leželi ve svých postelích a lékaři buď odcházeli domů, nebo si dělali svou práci v ordinacích. Jen Billovy tiché krůčky tiše zněly celou chodbou, zatímco jejich majitel jen pomalu a velmi tiše našlapoval. Ani v nejmenším se nemohl ubránit pocitu, který v něm zavládl už od přečtení malého papírku od Toma a s následujícími okamžiky v něm rostl stejně, jako zvědavost a touha. Jeho ruce se však i přesto nervozitou třásly a jeho nitro svíralo tolik zvláštní očekávání. Jakoby to byla ta stále rostoucí touha, odhalit Tomovo tajemství. A Bill ji cítil. Nechtěl čekat už ani minutu. Trošku více přidal do kroku… a za okamžik už stanul před slabě pootevřenými dveřmi Tomovy ordinace. Už už se do nich chtěl opřít, jeho dlaň však zastavilo něco na nich přiložené. Byl to jakýsi papír s několika slovy, do kterého se Bill okamžitě začetl.

Než vejdeš, zavři prosím oči…

Billova tvář se rozjasnila a Bill se pousmál nad svou láskou. Tam uvnitř na něj určitě čekala a svými tajemnými požadavky jen prohlubovala jeho zvědavost. I přesto však neváhal a s úsměvem přivřel víčka. Přál si být u něj co nejdřív… a proto pomalými, nejistými krůčky vstoupil dovnitř.

Jeho tělo okamžitě zahřálo zvláštní teplo, jen co vstoupil dovnitř. Zima mu sice doteď nebyla, i přesto, že měl na sobě jen spodní prádlo a bleděmodrý župan, který jej zahaloval od chvíle, kdy asi po dvou hodinách konečně opustil koupelnu. Tohle teplo však bylo mnohem příjemnější než cokoli jiného a Bill cítil, jak se mu rozlévá celým jeho tělem. Hořel nedočkavostí a snad i vzrušením, stále však nechával víčka pevně semknutá, stojíc na jednom místě. Jeho dech a tlukot jeho srdce se však znatelně zrychlil, když za sebou ucítil známou, podmanivou vůni a nádhernou blízkost té nejkrásnější osoby, která jeho očím zůstávala dosud skrytá.

„Tak jsi přece jen přišel,“ tichý šepot se dolinul k Billovu uchu a Bill si jen několikrát v hlavě promítl těch pár slov, vyslovených tím medovým hlasem. Jeho srdce se rozbušilo, když ucítil něžné polibky na svém krku a mírně pootočil hlavu na stranu. Byl si jistý… a už o ničem nepochyboval.

„Tome,“ vydechl tiše, čímž vykouzlil na tváři mladého lékaře úsměv. Tom se pousmál, jeho polibky však přerušila další Billova otázka.

„Tome, c-co to…“ nedořekl, jeho slova přerušilo Tomovo tiché zašeptání. Jako by si oba uvědomili otázku, proč tu jsou – jak Bill, tak i Tom, který se od Billa odtrhl. Naposled se rozhlédnul po celé ordinaci a něžně stisknul Billovu dlaň v té své, mile se usmívajíc.

„Otevři oči, Billi,“ zašeptal a s úsměvem se zadíval na chvějící se řasy a čokoládově hnědé oči, které před sebe upřely svůj pohled…

To, co se jim však naskytlo, už dávno nebyla Tomova ordinace. Stačil jediný pohled – a Bill cítil, jak se jeho hlas vytratil někam do neznáma. Jeho srdce nadobro utichlo – a on se jen se zatajeným dechem zadíval na tu krásu před sebou. Tomův pracovní stůl někde v nejzazším koutě zahalovalo šero, místo něj byla uprostřed místnosti velká, široká postel, potažená červeným saténem. Kolem ní bylo rozprostřeno snad sto malých, srdíčkových svíček, jejichž plamínky plápolaly do temné noci, zahalující celý pokoj do svého tmavého kabátu. Všude kolem nich se rozprostírala krásná, nezaměnitelná vůně několika vonných tyčinek, která jen zkrášlovala tu nádhernou, romantickou atmosféru. Všude na zemi bylo poházeno několik rudých plátků růží, ladících se saténem i červenými svíčkami. Nejvíce jich však bylo na posteli, vedle které se na malém stolku skvěla krásná, ještě nerozvinutá růže. Někde z neznáma se linula tichá, pomalá melodie, přesně stvořená k té nádherné, romantické atmosféře, rozprostírající se všude kolem nich.

Billovy oči překvapeně zamrkaly a Bill jen poněkolikáté pohledem spočinul na té nádheře všude kolem sebe. Nemohl uvěřit svým očím. Ne, tohle nemohla být pravda… jen krásný sen.

„T-Tome… t-tohle… tohle je opravdu…“ nedořekl, jeho slova přerušil nádherný, medový hlas. Měkké, hřejivé dlaně se omotaly kolem jeho pasu a jejich majitel se jen něžně pousmál.

„Jen pro nás. Pro tebe a… pro mě,“ zašeptal a znova se usmál nad tou více, než nádhernou skutečností. Nemusel se ptát, jestli se to Billovi líbí. Viděl to v jeho očích… a slyšel v jeho hlase, který protrhl ticho mezi nimi.

„T-to… to je tak nádherné,“ Billovy rty obdivně vyslovily těch pár slov v němém úžasu a Bill konečně odtrhl oči od toho skvostu, aby se mohl zadívat do tváře své lásky. Jaké však bylo Tomovo překvapení, když v nich spatřil lesklé, třpytící se kapičky.

„Neplakej, lásko,“ zašeptal a dlaní jemně spočinul na Billových uhlově černých vlasech. Moc dobře však věděl, že to nejsou slzy smutku a ani ničeho jiného. Tohle byly slzy dojetí, slzy štěstí, slzy lásky, kterou Bill k Tomovi cítil… a se kterou spojil jejich rty v prvním polibku. Konečně měli toho druhého u sebe, konečně byli spolu, konečně se líbali. Konečně mohli svou lásku k tomu druhému vyjádřit tak, jak oba chtěli – a neexistovalo nic, co by jim v tom mohlo zabránit.

„Miluji tě. K zbláznění tě miluji, Bille,“ Tomovy rty tiše zašeptaly do polibku jejich rtů své vyznání a Tom si svou lásku více přivinul do náruče. Věděl a cítil v nitru svého srdce, že si ji ničím a nikým nenechá vzít… a že dnešní noc bude patřit jen jim…

Šero a večerní tma už stihla zaplnit celý pokoj a první, vycházející hvězda slabým světélkem ozářila jejich tváře, když se od sebe pomalu odtrhli, dívajíc se do očí toho druhého. Stačil jen pohled a oba vycítili pocity, které se v tom druhém odehrávaly. Stačil pouhý pohled a oba cítili, že jejich dnešní noc právě začíná… a nebude patřit nikomu jinému, jen jim. Oba věděli, že už není cesty zpět. Jejich rty si stále vyměňovaly své polibky, tichá vyznání a slova lásky… a jejich kroky pomalu směřovaly ke svíčkám ozářené posteli…