autor: Sajü & Lorett
rue de Rivoli
Nepřítomně stojím u okna, ze kterého jde chlad, neboť jsem u něj dosti blízko. Nemůžu spát. Nejde to. Pořád myslím na to, co se stalo před třemi hodinami. Nechal sem se svést tou nejkřehčí, nejnevinnější panenkou. Chtěl jsem jeho nevinnost hlídat před okolím a místo toho jsem to byl já, kdo ho připravil o nevinnost. O tu čistotu. Nechal jsem se zmást svým chtíčem, který mi v tu chvíli zaslepil mozek a já nebyl sto přestat! Odtrhnout jeho nádherné rty od svého mužství a skončit to. Sakra, sakra, a ještě jednou sakra! Co to jsem za idiota? Ta živočišnost, která z něj sálala, byla tak neskutečná. Celý se třesu, moje dlaně se potí a lapám téměř po kyslíku, který tady, alespoň pro mě, není. Všechno se se mnou točí. Necítil jsem něčí blízkost tak dlouho, že jsem jednoduše podělal cokoli, co se dalo. Skloním hlavu do dlaní a tiše vydechnu.
„Tomi?“ ochraptělý hlas spánkem se roznese temným pokojem, který je jen spoře ozářen pouličními lampami pařížských ulic.
„Ano?“ otočím se. Snažím se, aby můj hlas zněl vyrovnaně, bez špetky čehosi, co by dávalo zmínku o té neskutečné výčitce, kterou pociťuji.
„Proč nejsi vedle mě?“ konečně se na něj otočím. Vlasy má rozčepýřené snad na všechny strany, s našpulenými rty se na mě dívá a bosými chodidly se otírá o jemný kobereček vedle postele. Tiše si povzdechnu, několika kroky dojdu k němu, kde zaujmu svoje místo po jeho pravici a přitisknu si ho automaticky do náručí. Přivřu víčka, něžně ho políbím do záplavy černého čehosi a znovu se nadechnu té nezaměnitelné vůně. Kdybych měl schopnost vrátit čas, udělal bych to hned teď. Zakázal bych si, aby se mě ty jeho ďábelské, přesto zároveň andělské rty dotýkaly na tom nejcitlivějším místě mého těla. Zakázal bych mu, aby mě tak proklatě dobře sváděl a dokázal mě přivést až na samý vrchol slasti. Znovu se otřesu, když mi po těle naskočí husí kůže.
„Přemýšlel jsem,“ odpovím tiše. „Omlouvám se. Odpusť mi, že jsem se nedokázal ovládat,“ zachraptím tiše, dlaní ho pohladím po nahém stehně. Třese se v mém náručí. Nechápavě ke mně zdvihne pohled a překvapeně pootevře rty.
„Omlouváš se? Ale… a-ale tobě… Tomi… tobě se to nelíbilo?“ na pár centimetrů se ode mě oddálí, jako by potřeboval vidět můj výraz v obličeji. Cítím, jak se celý potím, a moje srdce vynechává pravidelné údery, když se propadám svým pohledem do toho jeho. Slabě zatřepu hlavou.
„Ne, řekl jsem ti, že to bylo úžasné, dokonalé a všechno, čím se dá vyjádřit dokonalost, jen… nechtěl jsem tě pošpinit,“ vstanu na vratké nohy. Téměř se mi podlamují kolena. Znovu zaujmu místo u okna, o které si opřu čelo, abych se alespoň trošku zchladil. Na svém břiše zřetelně cítím jeho jemné prsty, kterými hladí mou kůži a tiskne se zezadu na má záda.
„Ale já to chtěl. Tys to chtěl také, tak nač si to vyčítáš, Tomi?“ otočím se v jeho objetí čelem k němu. Otřu se nosem o ten jeho, když ho schovám ve svém náručí. Vypadá jako malý, nevinný andílek. Ještě s tím jeho překrásným výrazem, kdy na mě kouká těma svýma obrovskýma očima a dlouhé řasy lemují ty nádhery. „Nemám pravdu?“ šeptne tiše. Přehoupne svou muší váhu z nohy na nohu a opře si tvář o můj hrudník.
„Máš pravdu, lásko,“ šeptnu tiše, namotám si pár pramínků vlasů na ukazováček a přitisknu rty k jeho hlavě. Avšak malý červíček Výčitka ve mně stále brouzdá a snaží se vydobýt si první místo, aby mi v mozku hlodal pořád.
Oba beze slova mlčíme, snažíme si užít tu nádhernou chvilku, kdy jsme spolu. Kdy se sebe jen něžně dotýkáme a přes ty letmé doteky můžeme cítit lásku toho druhého. Alespoň já jí cítím, a zřetelně. Drobně se chvěje, hlasitě oddechuje na mou hruď. Upře na mě znovu svůj pohled, díky čemuž se mi zatají na pár okamžiků dech a políbí mě na bradu.
„Proč mi říkáš takové věci, Tomi? Víš, třeba lásko?“ proplete se mnou stále se chvějící dlaň a dovede mě k posteli. Lehne si pod teplou peřinu, pod kterou se posune doprostřed postele a nadzvedne přikrývku, vybízejíc mě, abych si lehnul vedle něho. Nepřemýšlím a na ono místo si lehnu. Majetnicky ho sevřu okolo pasu a přitisknu k sobě.
„To se tak říká. Když někoho miluješ, jako se milujeme my dva, je pěkné ho oslovovat takovými slůvky. Říkám ti třeba Polárko, kuřátko, miláčku, lásko, broučku… a používá se ještě spoustu jiných pěkných oslovení, víš?“ zašeptám tiše. Zatřepe hlavou, takže mě jeho černá změť vlasů polechtá na hrudníku a spokojeně zapřede jako malé koťátko.
„Krásné sny, lásko…“ zašeptá značně ospalým hlasem. Na mé tváři se vykouzlí úsměv.
Krásné sny, moje panenko.
(…)
Přejedu si nasupeně prsty po obličeji. Nesnáším, když se dostatečně nevyspím, když nemám tolik chtěného spánku a místo toho se celou noc převaluji, pozoruji strop, a když náhodou usnu, tak se za hodinu vzbudím a zase nemůžu usnout. Počítání oveček ani panenek mě neuspalo. Za okny se už pomalu začíná tma měnit ve světlý den, ale celou noc padal sníh, takže předpokládám, že venku to bude katastrofa a já budu rád, když na mě zůstane alespoň jedna nitka suchá. Přetočím se na bok, čelem ke svojí Polárce. Špulí rty a tiše si něco brebtá pro sebe, jako to dělá pořád. Vždycky ze spaní buďto brebentí něco, čemu ani za mák nerozumím, nebo šeptá moje jméno, a tím se ke mně i těsněji tiskne. Tentokrát má nohy stažené u bříška, takže tvoří malé klubíčko. Sleduji, jak pravidelně dýchá. Fascinuje mě to. Fascinuje mě sledovat jeho nadzvedávající se hrudník v pravidelných intervalech. Sakra, na něm je krásný i dýchání. Je tohle vůbec možný? Stal se ze mě úplně někdo jiný. Nemám potřebu chodit každý den bavit se ven, nemám potřebu pít alkohol ani kouřit. Jako by všechny moje zlý zlozvyky odnesl příchod mojí panenky někam do neznáma a já jsem sto být jen s ní. Moje největší závislost a zároveň můj nejhorší hřích je ON.
V těle se mi sevře snad všechno, co se sevřít může. Cítím zřetelně jeho rty na svém penisu, jak líně klouzají nahoru a dolů. Jak mě lačně saje a bere celého do úst. Sakra, nezažil jsem NIKDY nic tak dokonalého a to to dělal poprvé. Jednou takhle sál banán, aniž by si cokoli mohl uvědomit a já myslel, že při tom pozorování jeho pusy, otevřené do malého kroužku O, beroucí mezi své rty banán, umřu.
Vztáhnu dlaň k jeho tváři, něžně prsty pohladím tu nádheru. Maličko se zavrtí, přišoupne se více ke mně a tvář automaticky zapře do mé dlaně. Dnes je den D, kdy budeme mít možnost zjistit všechno. Do poslední Adventní neděle zbývá už jen 5 dnů a my se musíme co nejdříve vrátit, jinak nebudu mít na účtu ani vindru a babička mě rozcupuje. Skloním se k té našpulené, malinové nádheře a přitisknu se svými rty na ty jeho. Musím cítit jejich nezaměnitelnou chuť, která vždycky přebije i chuť spánku. Přivřu požitkářsky rty, když ho něžně políbím a odtáhnu se.
Vyhrabu se zpod peřiny, kterou přehodím, a rovnou si ustelu. Dojdu jen v trenýrkách do koupelny, kde udělám svou běžnou hygienu a tiše tak, abych svou panenku neprobudil, na sebe navleču pár oblečení. Je mi nějak jedno, co mám na sobě a jestli je to dobře sladěné. Na hlavu si narazím černou, pletenou čepici od babičky a vyjdu tiše z pokoje. Doufám, že stihnu všechno udělat do doby, než se probere.
Bill
Pootevřu mírně víčka, která se mi zdají čím dál tím víc těžší, i přestože jsem natěšený na pařížské město. Schoulím se více do klubíčka, nohy si přitisknu k bříšku, obejmu je pažemi a zabořím hlavu více do polštáře. Začenichám nosem po té nádherné vůně, kterou voní jedině Tomi, ale můj čichový smysl cítit Tomiho vůni, přebije vůně horkého kakaa a čerstvého pečiva. Znovu se pokusím otevřít ztěžklá víčka, tentokrát úspěšně. Přejedu si jazykem po vyprahlých rtech a protáhnu své ztuhlé tělo jako malý had, kterého jsem nedávno sledoval v televizi. Pohled mi padne na stoleček s ošatkou, kde jsou rohlíky a velký hrnek kakaa s konvicí, kde jak usoudím, čeká na mě kakao, neboť nikdy u snídaně nezůstanu jen u jednoho hrnečku té sladké, čokoládové pochoutky. Posadím se do tureckého sedu, hlavu natočím na druhou stranu, doufaje, že tam bude sladce spát můj Tomi, ale úsměv, který na mé tváři byl jen při vzpomínce na něj zmizí ve chvíli, kdy je vedle mě místo prázdné.
„Tomi?“ pípnu tiše. Sjedu si pokoj pohledem a nohami sklouznu z postele. Bosý, bez bačkůrek s králíčky, které jsem MUSEL nechat doma, odcupitám ke koupelně, odkud ovšem není slyšet žádný zvuk tekoucí vody, jako to je vždy doma. Doma. U Tomiho a babičky a vlastně je to teď i MŮJ domov. Zvláštní hřejivý pocit projede skrz můj hrudník a sevře do svých hřejivých spárů mé srdce. „Tomi?“ šeptnu znovu a nakouknu do koupelny. Setkám se však jen se svým pohledem v zrcadle. Vlasy mám rozčepýřené na všechny strany a rty suché. Má pleť je ještě bledší než byla včera a mé tělo se znovu podivně chvěje. Mám vratké nohy a po rukách mám vystouplou husí kůži. Odcupitám zpátky k posteli, na kterou se smutně podívám. V pokoji je nádherné světlo díky sněhu, který se s ním přebíjí, a působí to všechno tak pohádkově kouzelně.
Natáhnu se okamžitě pro hrnek, do kterého až po samý okraj naliji horké kakao z konvičky a tlumeně vydechnu, když v teplé pěně smočím své rty, přes které si okamžitě přejedu jazykem. Zježí se mi snad všechny chloupky na těle, když si vybavím včerejší večer. Znovu se mi to zdálo, to, co jsem dělal večer na Tomim a… ještě mnohem víc. On mě líbal a laskal všude. Musím přivřít víčka nad nátlakem slasti, který ve mně koluje. Palcem si přejedu po spodním rtu a tiše vydechnu. Cítím chuť té bílé tekutiny, jež zasáhla má ústa. Byla tak sladká a slaná zároveň. Nejde k tomu přiřadit žádná chuť, kterou jsem poznal, byly to dvě chutě, které mám tak rád. Kde vlastně můj Tomi je?
Pod prsty mi zakřupe rohlík, jehož špičku si namočím do kakaa a labužnicky se do něj zakousnu. Budu mít možnost poznat všechno? Budu mít možnost naučit se číst a psát, tak, jako píšou a čtou Tomi s babičkou? Budu mít možnost ochutnat spousty dobrých babiččiných jídel, která jsem ještě nestihl ochutnat? Přeji si, abych tu mohl zůstat. Abych v Tomiho náručí mohl pozorovat rozsvícený stromeček, večeřet s nimi u jednoho stolu, smát se nad pohádkami a vánočními koledami. Přeji si, aby byl Tom mým učitelem a já dokázal poznat na ručičkových hodinkách, kolik je hodin. Tak proč mám pocit, že zrovna ty ručičky mi odtikávají poslední hodiny, dny, které budu moci strávit na tomto světě s tím, koho miluji? Miluji tak, jak jen člověk může milovat. To mi šeptají jeho rty, než usínám.
Můj čas se krátí.
S ním se i láska vytratí?
Tom
Pohledem znovu přelétnu sněhově bílý papír, na kterém se tkví několik mých naškrábaných písmen a vyštrachám v kapse u džínů kartu od pokoje. Mám to, co potřebuji. Jen doufat, že pan Schinbert bude doma a bude ochoten mi pomoci.
Potichu vklouznu do pokoje, položím papírek na skříňku a otočím se po tichém vzlykání, linoucím se z postele. Nakouknu překvapeně dovnitř a moje srdce se sevře. Leží v klubíčku, tiše vzlyká. Na sobě má jen mou mikinu, boxerky a teplé ponožky. Otřásá se vzlyky, mezi prsty drží přikrývku a polštář. Sjedu si pohledem jeho dlouhé nohy, které jsou hned na pohled bílé jako nikdy předtím. Co se to s ním děje? Několika kroky dojdu k posteli, usadím se na kraj a své plačící koťátko přitáhnu do svého klína. Zdvihne ke mně pohled plný slz, otázek, prosíků.
„L-lásko,“ zachraptí tiše, posadí se na mém klíně, zkušeně omotá ruce okolo mého krku a přitiskne své tělo k tomu mému tak těsně, jak jen to je možné. Dlaněmi přejedu po jeho útlých bocích, sevřu ho v náručí, konejšivě prsty hladím černé vlasy, ležérně zplihlé podél zad.
„Proč pláčeš, koťátko moje?“ zašeptám. „Omlouvám se, že jsi tu byl sám, ale musel jsem jít něco zjistit, víš?“ setřu mu prsty drobné černé slzičky. Nikdy mě nepřestane udivovat, že ta černočerná barva zůstává na jeho víčkách. Mírně našpulí rty a opravdu vypadá jako malé kotě, které potřebuje největší podíl lásky, porozumění, veškerých citů. Znovu si něco nesrozumitelně zabrblá, stačím však zachytit jen slůvka jako objetí, slzičky a rozcuchané vlasy. Otřu se nosem o ten jeho. Nadechne se a znovu mě sevře v pevném objetí. Je tak kouzelný. Celý můj a nikoho jiného. Nedopustím, abych o něj přišel, když konečně vím, co to je, milovat. Co to je mít někoho, pro nějž bych i dýchal, zabil a udělal cokoli. Snesl mu i modré z nebe, kdyby mě o to poprosil.
„N-nemám rád, když jsem sám, když nejsi u mě a-a ty jsi tu nebyl. Stýskalo se mi, bál jsem se, že jsi mě opustil ve velké Paříži a už se ke mně nevrátíš, lásko,“ to poslední slovo zašvitořil tak měkce, něžně. Po těle mi přebíhá mráz, jako by ho honil další, větší a schovává se až pod mými copánky na krku. Sevřu dlaněmi jeho štíhlé boky, něžně ho políbím na rozechvělá ústa. Řekl mi tak snad podruhé a můj třas rukou, který je tak typický, když ho mám u sebe, ještě více zesílil. Přivřu víčka. V uších mi stále hraje to jedno slůvko.
„Neopustil bych tě, vždyť už bys mi mohl věřit, ne?“ cvrnknu ho do nosíku. Maličko se rozdurdí, ale za pár sekund jeho tvář zdobí nádherný, láskyplný úsměv. Rty se otřu o ty jeho, dlaní popleskám malý zadeček, kterým mi sedí na klíně a provokativně, nevědomky, se vrtí na mých stehnech. „Musíš se jít obléci, koukám, že ošatka je prázdná,“ zasměju se, dostatečně nahlas, aby nebylo slyšet mé kručení v břichu. „Běž se umýt, obléci a vyrazíme, ano?“ jemně ho políbím na krk, na pulsující tepnu, a sjedu přes ni ke klíční kosti. Otřese se, seskočí z mého klína a odcupitá do koupelny, kde za svou bujnou černou hřívou zavře dveře. Uvolněně se položím na postel a přivřu víčka. Všude mě dokonale obklopuje nezaměnitelná vůně. Přirovnal bych to téměř k nějakým květům, ke sladkostem či ke sladkému koření, avšak nic by nebylo správně, nic by neidentifikovalo tu nádhernou vůni.
(…)
Opravdu začínám ten příšerný sníh, jenž bičuje můj obličej, nenávidět. Ovšem moje panenka si ho užívá. Nastavuje tvář, aby ji měl posetou vločkami, které se mnění v drobné kapičky, lehce si v tom příšerném sněhu poskakuje. Na uších má klapky a rukavice má příjemně teplé, až mu je závidím. Poskakuje si vedle mě ve svých vysokých, teplých kozačkách, na značně vysokém podpatku. Je tak nádherně krásný. Nevinnost z něj doslova čiší na kilometry a ta příjemná dětskost, kdy si chce užívat a poznávat všechno, je jedním slovem DOKONALOST. Propletu s ním prsty. Nepověděl jsem mu, kam mám namířeno. A já ani sám nevím, jestli jdu správně, ale podle ulic, které byly i na mapě, jsme zatím nezabloudili, což je jediné pozitivum. Možná dnes se dozvím, jak si ohlídat svou panenku.
Bill
Vločky, jež příjemně studí mou tvář, mě pohlcují do sebe. Všude je tak překrásná atmosféra, voní okolo sladké pečivo a svařák. Mlsně si jazykem přejedu po rtech, propletu s Tomim pevněji prsty, když se zastavíme u malého místa, kde je ozdobený obrovský stromeček, s hodně stánky, které jsou krásně osvíceny světélky. Pamatuji si, že jsem obdivně pozoroval, jak jeden čas bylo dlouho světlo a druhý čas byla zase dlouho tma. Švitořil jsem mou nechápavou otázku Tomimu do ucha, když jsme jeli metrem, na níž jsem dostal odpověď, že roční období se střídá, s ním se střídá i čas západu a východu sluníčka. Jak moc hřeje to krásné slunce, jež je teď skryto za spousty mraků, aby nenastydlo? Líbezně zapřu tvář do doteku, který cítím na svém obličeji a zhluboka se nadechnu.
„Ach, Tomi,“ šeptnu tiše a přitulím se do jeho objetí. Poslouchám hudbu, linoucí se z velkých beden u nějakého velikého stupínku ve tvaru čtverce, na němž lidé tancují a zpívají. Všichni se smějí, vypadají šťastně. Ale budou Vánoce, kdo by se netvářil šťastně? Sám se musím usmívat. Dostal jsem příležitost strávit čtyři týdny po boku svého prince, své lásky. Smutnit přeci můžu ve chvíli, kdy o něj přijdu. Kdy se proměním znovu v porcelán, po němž už nebudou kanout ani hloupé slzy. Bude mi všechno tak chybět. Ta vůně, ta chuť na mém jazyku. Usínání v jeho-… DOST! Okřiknu se ve své hlavě. Nechci na to myslet. Znovu se pousměji, když nám podává paní u stánku svařák, jak jsem usoudil z červeného obsahu, oba ho přijmeme, Tomi podá paní několik drobných peněz a spolu se rozejdeme blíže k tomu stupínku. Byl jsem zahloubán do svých myšlenek, že jsem ani nepostřehl, jak Tomi svařák objednává. Nechám se chytit kolem pasu jeho pevnou paží, opřu se o jeho vypracovanou hruď, o které tady mezi těmi lidmi vím jen já a ucucnu z kelímku, z kterého sálá příjemné teplo do mé dlaně, kterou ho svírám.
„Koťátko?“ vydechne potichu Tomi. Skloní ke mně tvář, i přes mé vysoké boty, nikdy nedocílím stejné výšky, jakou má on. Jen tiše přikývnu. Nořím se svým pohledem do toho jeho. Pulsuje mi silně krev v žilách, srdce mi silně tluče a hrudník se mi rychle zvedá, když si olízne jazykem rty. Skloní svou tvář k té mojí a něžně se o mé rty otře svými. Pootevřu je. Je to zcela automatické, ani se nerozmýšlím. Nechávám jeho jazyk, aby prozkoumával ten můj, něžně se proplétají a hladí se. Roztřesenou dlaní přejedu po jeho hrudníku a vydechnu trhaně do polibku, načež rozevřu rty více, aby se náš polibek mohl prohloubit. Podlamují se mi kolena a nebýt jeho silné paže, která mě vždy pevně svírá, upadl bych. Skácel bych se tu před zraky ostatních, ale přišel bych o to dokonalé splynutí našich rtů, našich jazyků. Omotám paži kolem jeho krku, díky čemuž se natisknu víc do jeho náručí. Připadám si jako ve hvězdách. Jako bych plynul na mléčné dráze, o které mi tolikrát vyprávěl Chico, když moje ústa plní svým jazykem. Srdce mi tluče, po těle mi naskakuje husí kůže, i přestože mám na sobě silnou vrstvu oblečení a zima to není. Pootevřu víčka, jen na setinu, abych se mohl podívat na jeho tvář, ale pohled je zvláštně zamlžený, takže víčka zavřu znovu a pevně semknu k sobě. Zhluboka se nadechnu, když se ode mě odtrhne a lehce se uculí. Panebože, v mém podbřišku létají malá motýlí hejna, lechtají stěny mého břicha a nechtějí přestat. Propadám se do oříškových hlubin těch nádherných duhovek. Znovu ho políbím.
Zas mě líbej v záři hvězd, ať slunce závidí
Tak mě líbej v mléčné dráze nejdál od lidí.
Tom
Rue de Rivoli. Správná ulice. Všimnu si okamžitě malého hračkářství na kraji domu s obrovským nápisem ‚de Rivoli; M. Schinbert‘. To jméno mi přímo bije do očí. Je to číslo 47, takže jsme přesně. Podívám se po Billovi. Zvláštně si prohlíží ono hračkářství. Rty má mírně pootevřené, bílé tváře má celé rudé a pevněji mi stiskne dlaň. Odhodlaně vstoupím dovnitř. Všude je klid, žádná muzika, žádné děti, žádní lidé. Zacinká nad námi malá zvonkohra, která hlásí příchod člověka, a pomalu za svou panenkou zavřu dveře. Stojí na místě, rozhlíží se kolem. Čekal jsem, že tu budou různé hračky, místo toho jsou tu jen plyšáci a porcelánové panenky. Podívám se znovu na svou panenku, kontrolujíc tak, zda-li je v pořádku. Otočím se po hlase, jazyk, kterýmu nerozumím a jen tak tak prohodím pár důležitých vět. Nakrčím čelo, když se přede mnou zjeví dědek, do kterého narazil včera Bill. Otočí se instinktivně po hlase i on. Všichni tři v úžasu na sebe hledíme, než se rozhoupu a dojdu k pultu.
„Rudolf? Rudolf Schinbert?“ zeptám se okamžitě. Beze slova přikývne. Cítím jemný dotek na svém předloktí. Pootočím hlavu, něžně se usměju na svou panenku, abych jí dal najevo, že jsem tady s ním. Copak má strach? Nebo proč se tak stáhla? Proč tak hledí na toho pána?
„Oui,“ odpoví stařík. Ano – to je jediný, co ovládám s největší pravděpodobností. Vztáhnu k němu elegantně ruku na potřesení.
„Těší mě, jsem Tom,“ potřesu si s jeho rukou a nakrčím čelo, sjedu si ho pohledem. Roztěkaně na nás kouká.
„Co vás sem přivádí?“ vyleze zpoza pultu a neunikne mi, jak obdivně pozoruje mou panenku. Projede mnou osten žárlivosti, ale pokud Billa vytvořil ON, určitě si ho pamatuje, protože ON je unikát, který se jen tak nenajde. Můžu postřehnout jeho francouzský přízvuk. Po tolika letech bytí ve Francii se ani nedivím, že německý přízvuk vyšel do ztracena a nahradil ho francouzský.
„Advent, porcelánové panenky a prosba o pomoc,“ odpovím stručně a otočím se po dědovi, který automaticky přešel klopýtavě ke dveřím, na které hodil cedulku ZAVŘENO, a se zvláštním výrazem vepsaným ve tváři se na nás pomalu otáčí.
„Advent, porcelánová panenka,“ rozhlédne se okolo, “ a prosba o pomoc?“ povytáhne obočí a zahloubaně, téměř jako ve snech, si prohlíží mého Billa.
Horlivě mu na každé slovo přikyvuji. On však, zdá se, jako kdyby silně přemýšlel – jako kdyby se jeho mozek otáčel o tři sta šedesát stupňů a samým šrotováním a prací nevnímal vůbec nic. S tak zvláštním pohledem mého Billa zkoumá. Ne jako panenku, ne jako cizího člověka, ba právě naopak, jako něco důležitého, ojedinělého, jako nějaký zvláštní poklad. Sleduju ho. Můj Bill se mezitím z bázlivosti špetku osmělil a maličký krůček ode mě si s vykulenýma očima pozoruje všechny překrásné panenky, jež na nás z bezpečné vzdálenosti tkví své pohledy. Starý muž se viditelně zachvěje a stále ještě pevnou rukou se přidrží za stolík – zrak nespouštěje z mé panenky. Chci s ním zatřepat a probrat jej ze snění, leč potlačím své nutkání, když si uvědomím, že i když na svůj věk nevypadá, je to přeci jen starší muž, ke kterému bych měl mít úctu. Povzdychnu si. Ten muž je zvláštní, velice zvláštní. Sundám si čepku a čelenku, unaveně zabořím prsty do svých vlasů a pohledem se kouknu na špičky svých bot, okolo nichž jsou malé kapičky a drobné loužičky, jež tvoří postupně roztávající se sníh zvenku.
„Pane Schinberte?“ začnu téměř smířený s tím, že odezvy se nedočkám. Když v tom sebou dědek trhne a poskočí snad přes celý obchůdek. Vyděšeně na mě kouká. Rázně zatřepe hlavou a s rukou před pusou si tiše odkašle.
„Omlouvám se, ehm…?“ Střelí po mně opravdu omluvným pohledem.
„Tom.“ Drobně se usměju, jsem potěšený, že jsem dědu svou trpělivostí přinutil k nějakému sebemenšímu projevu konverzace.
„Omlouvám se, Tome,“ hlesne. „Jsem starý blázen, který toho už mnoho let pamatuje a moje mateřština již není taková, jaká kdysi bývala – přeci jen, je to hodně let, co jsem německy nepromluvil ani slovo. Tady v Paříži, a vůbec v celé Francii, to bylo a je s němčinou někdy těžké, téměř už zapomínám, kdo skutečně jsem,“ smutně se pousměje. „Přesto vás nebudu trápit řečmi starého dědka,“ usměje se pod vousy. „Copak potřebujete za pomoc?“ Kouká se na mě svýma očima, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Jako kdyby nehltal každičké nepatrné Billovy pohyby, jako kdyby netrnul při Billově tichém dýchání. Povytáhnu obočí a smířlivě se na starce zadívám.
„Myslím, že víte, jakou potřebujeme pomoc. A vy jediný nám jí můžete poskytnout.“
Bill
Cítím se tady tak strašně povědomě. I když to není nikterak moderní hračkářství, je to tu útulné. Z těchto několika zdí sálá život. Vysoce prosycená starobylost a různé starožitnosti. Cítím se tu tak příjemně, uklidňuje mě to tady. Rozhlédnu se okolo, spatřím zvláštní, krásné hračky. Každá z těchhle loutek pro děti i dospělé, pro okrasu i pýchu, je jedinečně originální. Obdivně vydechnu úžasem a do rukou si vezmu sladkého medvídka, do jehož kožíšku zabořím svou tvář. Je tak hebký na dotyk. Mazlím se s jeho kožíškem a zasněně se rozhlížím okolo. Příjemné a nevysvětlitelné déja vu oplývá mým srdcem. Nakrčím obočí a zaposlouchám se do šumu zdí. Jako kdyby cihly tohoto domu vyprávěly skutečné příběhy lidí. Jako kdyby tyhle zdi v tomhle prazvláštním hračkářství znaly odpověď na to, jak žít. Vrátím medvídka zpátky do regálu, narovnám ho pěkně a pohodlně, aby jej nebolela páteř, a smutně se na všechny zadívám. Jejich oči se stáčí ke mně, ještě hodně živě si dovedu vybavit, jak se nejspíš cítí. Taková ukřivděnost a nespravedlnost v jejich srdcích, na jejich duších. Prošlápnu. Možná se ale také mýlím…
„Rád bych si pochoval vás všechny,“ šeptnu nevnímajíc mé dva další společníky v místnosti, „ale nejde to. Možná vím, jak se cítíte, neboť dříve či později se na ně také budu zase dívat z výšky regálu, přes skla nablyštěných vitrín.“ Sundám si čepici a sklopím pohled k zemi, vlasy mi spadnou do očí. Skousnu si spodní ret předními zoubky a odmotám si od sebe šálu, rozepnu černý kabátek. Je tady horko a dusno.
Několika málo kroky přejdu k oddělení se samými porcelánovými panenkami. Všechny jsou kouzelné a půvabné jako víly. Téměř všechny mají překrásné porcelánové šaty, po nichž jsem vždy tajně toužil. Chtěl jsem být jako všechny ostatní, i když jsem moc dobře věděl, že jsem jiný -že jsem kluk, panenka kluk. Trpce se usměji. Můj bože, jak tohle nejde dohromady! Zamrkám svýma dlouhýma řasama a natáhnu svou bělostnou a bolavou ručku k jedné z překrásných panenek. Má sněhově bílá pokožka je téměř totožná s tou její, tiše vydechnu nad zjištěním, že mě opět ta ruka začala bolet. Stáhnu ji a bolestivě usyknu.
„Jste tak nádherné,“ zašeptám, obdivujíc jejich neskonalou krásu.
Tom
„Opravdu nevím, o čem to mluvíte.“
„Pane Schinberte,“ povzdychnu si a opřu se o polici, „oba až moc dobře víme, o čem je řeč. Přijel jsem sem až z Německa jen kvůli vám. Zjistil jsem si o vás, že tyhle porcelánové panenky ručně vyrábíte vy,“ povzdychnu si.
„Ano. To ano-„
„Vím, že kdybych vám tady povídal celou historku, pravděpodobně bych to neuměl ani správně vylíčit na to, abych vám všechno popravdě řekl a nevypadal jako blázen. Ale… Stačila mi tahle chvilička, co zde jsem, abych postřehl, jak hltáte každičký Billův pohyb. Pořád vám utíkají oči k němu -teď už asi po páté, co jsem začal tuhle větu- vždycky se vám oči stočí jen na něj. Nehledě na to, jaké se v životě mohou stát náhody… Nesnažte se zapírat, že jste se s námi včera nesetkal. To malé třeštidlo do vás vrazilo a než jste se oba vypotáceli do stoje, mohl jste na něm oči nechat. Byl jste jako v transu a Bill z toho měl celkem velkej šok, jelikož nevěděl, že ten člověk, kterého hledáme, jste vy,“ unaveně se na něj dívám. Nechápu, co z toho ten dědek má?! Proč pořád zapírá to, že ví, oč jde? Proč taky zapírá to, že mojí panenku vyrobil právě on? K čertu s dědkem… utrápeně se na něj podívám. Nebaví mě to tu vysvětlovat pořád dokola, jsem ale rád, že se teď Bill nachází v jakési zvláštní hypnóze, protože nás vůbec nevnímá. Prohlíží si každou skulinku hračkářství a povídá si s hračkami. Rozněžněně sklopím pohled. Často je jako dítě.
„Nemohu popřít, že jsem byl skutečně nepatrně vyveden z míry, když do mě ten hoch vrazil. Ale nedělejte tady ze mě, prosím, ještě většího blázna, než jsem… Opravdu nevím, co je ten chlapec zač.“ Pohledem nevěřícně sleduje Billa. Snaží se předstírat lhostejnost. Je tak průhledný!
Bill
*flashback*
Zajímalo by mě, jestli Chico taky vidí toho nádherného člověka, který na mě hledí. Pomalu ke mně natahuje ruce a já se dál přemáhám, abych se nezačal smát štěstím, že si mě snad chce vzít. Nebo se mnou chce jen hodit o zem, protože se mu nelíbím? Ale ne, nevypadá na to, že by byl zlý. Opravdu si mě chce koupit?
„TOME!“ ozve se hlasitě a on stáhne ruku zpět ke svému tělu. Ani se na mě nepodívá a utíká pryč, pryč z uličky. Zklamaně přivřu víčka, alespoň na chvilku, než tudy projde další člověk, aby si vybral nějakou panenku. Proč se mě alespoň nedotkl? Přál bych si, aby se mě dotkl. Alespoň by se mě dotkl někdo tak nádherný, jako ještě nikdo, a já bych si možná nepřipadal tak nepěkný? Otočím pohled ke konci uličky, jestli se nevrátí, ale nevidím ho.
Můj pohled se v momentě zmlhaví a já přestanu vidět podrobnosti okolo sebe. Celý svět se změní v jednu velkou čmouhu. Jednu výhodu to však má, alespoň nemusím s kamennou tváří čelit posměšným výrazům ostatních panenek. Drobně pootevřu rty, kdybych mohl dýchat, trhavě tak popadnu hrstku vzduchu do svých plic.
*konec flashbacku*
Silně zavřu oči. Slzy samovolně máčí mé tváře, ta vzpomínka je tak silná. Uvědomím si, že za tu dobu, co jsem s Tomem, nepřipadal jsem si méněcenný. Vlastně jsem se těmihle věcmi téměř vůbec nezaobíral. Byl jsem tak šťastný ze všeho nového, byl jsem tak šťastný z toho, že mohu volně dýchat a naplno se smát. Tak hladově jsem započal život, jenž mi můj milovaný Tom ukazoval a stále ukazuje.
Rukou si přejedu po zmáčené tváři, pohledem mrsknu k těm pohádkovým princeznám. Jsou tak překrásné, opět si vedle nich připadám tak nicotný, prázdný a špinavý. Jak by mohlo něco takového, jako jsem já, dostat ještě nějakou šanci na to, aby mohlo déle žít. Život přece není pohádka, kterou jsem si vysnil anebo na kterou jsem se díval v televizi. Proč se všechny ty pěkné a příjemné pocity, které jsem pocítil, když jsem sem přišel, vytratily, zatímco jsem došel k těmhle panenkám? Cítím slabost svého těla a ruka mě moc bolí. Slyším jejich brebentění. Čtu jejich tiché myšlenky, jež si rychlou telepatií předávají mezi sebou. Točí se mi strašně hlava… srdce mi svírá svěrací kazajka, neboť jakmile se podívám do ledových očí necitelných sterilně krásných panenek, všechny mé naděje, má dětská naivita, mizí mávnutím kouzelného proutku. Můj vzdušný zámek s vysokými hradbami a zahradou porostlou bujnou zelení a pestrobarevným kvítím mizí v bílých oblacích. Někam do neznáma. Všechno mi mizí pryč a vytrácí se. Doléhá na mě tíha situace a všechen stres, jemuž jsem se tak statečně vyhýbal. Mé útroby sužuje nepřekonatelný strach. Vždyť už tak málo dní mi zbývá na to, abych si užil mého Toma. Ty stíny po nocích jsou čím dál tím více agresivnější a dotěrnější. Bolí mě tak tělo… Já… Jsem přesvědčen, že mě najdou a nepustí. Jak můžeme vůbec pochopit něco, co se vymyká našemu chápání? Jak můžeme zabránit nezvratnému osudu? Stránku z jeho přetěžké knihy přece vytrhnout nemůžeme! Zavrávorám. Bílá oblaka mi ukradla zámek, štěbetání a syčení všech panenek svazuje moje uši. Trhavě se nadechnu. Bílá oblaka sestupují z nebes a halí mě do neprůsvitné mlhy. Podlomí se mi vratké nohy.
Mohu být alespoň na chvíli volný ve volném pádu?
Ne. Země je příliš tvrdá.
Tom
„Ježíšíkriste, dědku!!! Oba víme, kdo je zač! Vidím vám až do žaludku. Vyrobil jste tu nejnádhernější bytost v celé galaxii. Z porcelánové hmoty jste vymodeloval originál nad originály. Svýma dlaněma jste dal duši mystické bytosti. Netvrďte mi, že jste jej na první pohled nepoznal. Když se člověk zahledí do jeho mandlových očí, nikdy více už nemůže zapomenout jejich lesk a krásu. Ač vím, že jste ho viděl pouze jako panenku, teď před váma stojí jako zázrak. Je živý, z masa a kostí, sakra. Mluví, dýchá, cítí pocity! Vy se věnujete hračkám celý svůj život, neříkejte mi prosím, že jste nikdy neslyšel o záhadné moci Adventu! Bez vaší pomoci…“ hlesnu a zabořím si vyčerpaně ruce do vlasů. Srdcem bije o sto šest, postrádám dech. Nemohu se nadechnout. Tělo se mi chvěje a oči se začínají zalévat slzami. Zlomeně se na něj zahledím. Chvíli hypnotizuji jeho překvapené oči.
„Bez… bez vaší pomoci mi Advent mojí panenku vezme. Ukradne mi mého Billa a on už se nikdy nezasměje tak, aby před jeho hřejivým úsměvem tály sněhové vločky. Nikdy už se nenadechne a nepoví mi svým magickým hlasem dobrou chuť před tím, než se s chutí pustí do největšího blafu, který jsem kdy uviděl. Prostě… prostě se mi už nikdy nestulí do náruče. Billovu jemnou a voňavou pokožku vystřídá porcelán… a jeho duše propadne do bílých pekel,“ zašeptám tiše a zlomeně sleduji starcův výraz.
„Tome…“ propálí mě svýma očima. „Přiznávám. Je mé umělecké dílo… On je ztělesnění dokonalosti, kterou jsem se snažil nalézt.“ Každým slovem mi zaráží dýky do srdce. „Ale-…“ nestihne dopovědět rozsudek, neboť se oba ve stejnou chvíli rychlostí blesku otočíme po tupém nárazu, jenž se rozezní malým krámem. Bill se celý bledý, bělejší než stěna, kácí k zemi.
„FELLIPE!“
autor: Sajü & Lorett
betaread: Janule
nee že se ještě neproměnil a že na to přídou jak ho tam udržet prosíííím !!!
Och..taky doufám, že se ještě neproměnil…
A doufám, že ten dědula bude vědět co dělat aby nám Billa zachránil…nechi aby byl Bill znova panenka..jen to ne..:(
Určitě se ještě neproměnil,to až po adventu!!!Ale už se s ním něco děje,nebo prostě jenom omdlel při představě,že už potom nikdy nebude s Tomem….
Momochodem,napadlo mě,jestli se náhodou nepromění definitivně v člověka,když se s Tomem vyspí….
[3]: taky mě to napadlo 🙂
jen doufám že to takhle fakt neskončí!! Tom (popřípadě dědek) ho musí zachránit!!!
Cože??? Jaký Fellipe??? Kdo to zas je??? Co je Billovi???
Achjo, docela mě to celé dojalo. Přiznávám, že jsem si ještě před tím znova přečetla tu nezapomenutelnou devatenáctku xD♥ Správně jsem si myslela, že bude mít Tom výčitky, že Billa pošpinil, ale líbilo se mi, jak ho Bill uklidnil…:-D
Ovšem, to nemění nic na tom, že začínám mít strach a divný pocit. Divný pocit z toho dědy. Nechápu, proč tak zapíral, byl od začátku průhledný už tehdy, když do sebe s Billem narazili. A teď před Tomem zapírá. Nechápu, nevím, jestli si prostě nevzpomíná a nebo jestli nechce – teďka nevím, jak to přesně říct – aby byl Bill člověk. Jestli nechce, když ho stvořil jako dokonalou panenku, aby panenkou opravdu zůstal. Nebo je prostě takový, že jim nechce pomoci, čehož se bojím nejvíc. Docela mě rozesmál Tom, jak na něho začal křičet, ale ani se mu vlastně nedivím, že se o Billa bojí. Už jenom to, jak Bill stál mezi těmi panenkami a ten krátký flashback mě připomněl, že už mu zbývá tolik málo času…
Doufám, že se mu nic nestalo, ale zároveň si jako Janča myslím, že se určitě ještě neproměnil. To až ve čtvrtou adventní neděli, a to teda doufám, že do té doby najdou způsob, aby se neproměnil zpátky do panenky. Doufám, že děda nebude dělat problémy, hluboce v to doufám. I když si stejně myslím, že ať už Tom přijde na způsob, jak Billa zachránit nebo ne, to, co jej může udržet s ním je prostě jeho láska. Ale toť jen můj názor, o to víc jsem zvědavější, jak jste to vymyslely vy:-D
[5]:tohle je nejdelší názor co sem kdy viděla xD
[6]: A přesný!!!!xD
[6]:
[7]: Prostě výřečnej člověk, no… xD
achjo, a ja zitra rano odjedu na tejden na lyzek a nebudu zase nic vedet :'(:D ja bych na ten lyzek radči nejela jen abych si to mohla prečist..:D
no to jako???? tak jako to sem zvědavá jam tohle bude pokračovat…x)
Úžasný jak do toho autorky "vložili" i něco z písničky 😉 Mohu být alespoň na chvíli volný ve volném pádu?-Frei im freien fall!