autor: Janule
Tak jsem to nakonec nestihla o nic moc dřív, a radši to nechala až na neděli… tenhle díl nebyl jednoduchej, tak asi proto…
TOM
Sedím ve tmě nemocničního pokoje na nepohodlný dřevěný židli a hlídám Billův spánek. Je pod sedativy, má sešitou hlavou, naražený rameno, otřes mozku a neví o světě. Je půl pátý ráno, venku ještě pořád tma, a já si celou dobu, co jsem tady, v hlavě promítám jako film události dnešního, vlastně už včerejšího večera…
Když mi Sabine zavolala, co se stalo, měl jsem pocit, že v tu chvíli zešílím strachy. Okamžitě jsem vystřelil z bytu, bylo mi absolutně jedno, že ta pitomá Krautnerová bude vědět, že jsem se nahoře schovával, teď šlo o Billův život, a v tu chvíli jde všechno ostatní stranou. Bral jsem schody po třech, málem jsem si rozbil hubu, ale byl jsem dole za pár vteřin. Určitě mu ty pijavice něco provedly, říkal jsem si… sledoval jsem je předtím nenápadně z okna, když šly od branky k domu, a nevěřícně zíral na dva poldy, kteří je doprovázeli. Sakra. To vypadalo divně. Bill předtím říkal něco o řidičovi, ale že by s nimi jezdili i policajti, o tom se nezmiňoval. Tohle fakt vypadalo vážně.
Když zapadli do baráku, honem jsem na sebe naházel zpátky svoje oblečení, abych mohl rychle zdrhat, kdyby se náhodou rozhodli to tady prohledávat… Chodil jsem zrovna po předsíni jako lev v kleci, váhal, jestli mám zkusit seběhnout potichu dolů a poslouchat za dveřma, co se tam děje, nebo se na to radši vykašlat a neriskovat, když mi zazvonil telefon. Pak už nebylo co řešit. Najednou bylo všechno ostatní krom Billova života naprosto nedůležitý, a já přestal myslet na všechno, co s tím nesouviselo. Asi jsem na ty báby řval, bůhví, jestli jsem nebyl sprostej, to už si nepamatuju, ale byl jsem mimo sebe, když jsem vběhl k zraněnýmu Billovi a klekl si k němu. Tak moc jsem se o něj bál… Nějaký slušný chování mi bylo v tu chvíli absolutně někde, jen jsem si dával pozor, abych ho nelíbal a neoslovil ho nějak nebratrsky, tolik rozumu mi ještě zůstávalo.
Báby ani nedutaly, stály tam jako blbky, a nebyly schopný udělat vůbec nic. Jedinej, kdo byl z nich trochu akční, byla Greta, která se Billa snažila alespoň otírat mokrým ručníkem, i když to bylo nejspíš úplně na nic. Krvácení stejně nemohla tímhle zastavit, pořád to teklo, byla to hluboká rána, dvanáct stehů, říkal později doktor. Dali si prej záležet, aby jizva jednou nebyla moc vidět. Nebyl jsem schopen ničeho jinýho, než jen Billa držet za ruku, sledovat jeho pravidelný pomalý dech, kontrolovat tep v zápěstí, a ujišťoval se v duchu o tom, že všechno dobře dopadne.
O záchranku se postarala Sabine, za což jsem jí doteď vděčnej. Byla celou dobu s Dejvem a utěšovala ho, chudinka z toho musel bejt taky vyděšenej, jestli to všechno slyšel. Naštěstí tátu s krvácející hlavou neviděl, tak snad na to rychle zapomene. Záchranáři Billovi ošetřili ránu na hlavě, vyčistili ji, a přelepili nějakým kompresním flastrem, a v tu chvíli, kdy to zřejmě hodně štípalo, se Bill napůl probral. Otevřel pomalu oči, a já si tak nahlas oddychl, že to muselo být slyšet až ven.
„Co se stalo?“ zeptal se šeptem a bolestivě zasyčel, když se snažil pohnout hlavou.
„Nehýbejte se, pane Kaulitzi. Omdlel jste a upadl, a přitom jste se bouchl do hlavy, máte řeznou ránu od skla, bolí vás ještě něco dalšího?“ ptal se hned záchranář, zatímco svítil Billovi do očí.
„Rameno… cítím bolest v rameni, a hlava… bolí mě děsně hlava,“ zašeptal Bill a začal se pomalu zvedat do sedu.
„Ležte, chlape, kam se vrháte? Budete mít přinejmenším otřes mozku, musela to bejt rána jak z děla. Jinak je vám dobře?“ vyptával se dál doktor a Bill jen rezignovaně klesl zpátky na zem a zašeptal, že se mu motá hlava. „Je vám na zvracení?“ Na to jen bráška skoro neznatelně přikývl, zatímco mu doktor prohmatával břicho, jestli nenajde ještě něco dalšího. „Dobrý, chlapi, naložte ho a jedem,“ zavelel dvěma poskokům v uniformách, kteří Billa lehce přehodili na přinesená nosítka.
„Já nikam nechci…“ zakňoural malátně Bill, ale nebylo mu to nic platný.
„Musíte do nemocnice, abychom se mrkli na tu hlavu a vyloučili nějaká další zranění, tak ležte, my se o vás postaráme,“ snažil se ho uklidnit doktor.
„Kam ho vezete?“ zeptal jsem se vyděšeně, nějak mi až v tu chvíli došlo, že musí do nemocnice. Jen zdálky jsem zaznamenal jméno kliniky, co mi řekl doktor, a podíval se do Billových vyplašených očí. Věděl jsem, že se bojí, znám jeho hrůzu ze špitálů, tak jsem ho alespoň držel za ruku, aby cítil, že jsem s ním, a vrhal přitom nenávistný pohledy na báby, co pořád stály nad Billem jako dvě sudičky, a sledovaly cvrkot.
Bráška si jich až teprve v tu chvíli všiml, a já v jeho očích uviděl najednou děs a hrůzu. Nejspíš si na všechno vzpomněl. Zmáčkl mi silně ruku, přitáhl si mě blíž a naléhavě šeptal: „Tome, nedávej jim ho! Přišly si pro Davídka, nesmíš jim ho dát, nedovol jim to! Chtějí ho odvést zpátky do děcáku. Nesmíš to dovolit. Prosím!“ upíral na mě vyděšený oči, drtil mi ruku jako v kleštích, až jsem měl pocit, že mi ji zlomí.
„Neboj se, Bille, nedám jim ho,“ přikývl jsem, ačkoliv jsem v tu chvíli vůbec netušil, jak bych to měl udělat. „Zavolám Dietrovi, snad mi pomůže,“ ještě jsem rychle dodal, ale to už záchranáři odnášeli Billa i s nosítky do sanitky. Automaticky jsem se zvedl, a šel s nimi, ale ve chvíli, kdy jsme došli k brance, se mě Bill pustil.
„Vrať se tam, Tomi, musíš se postarat o Dejva,“ sotva šeptal.
„Ale nemůžu tě nechat jet samotnýho, vždyť-„
„Musíš, neboj se, já to přežiju, nic mi není. Pak za mnou přijedeš, jestli si mě tam nechají, teď musíš zůstat tady.“
„Dobře, lásko,“ zašeptal jsem mu do ucha a líbnul ho na spánek. „Drž se, zavolám mámě, aby za tebou přijela, než budu moct já,“ ještě jednou jsem ho rychle políbil, než ho i s nosítky naložili do sanitky. Byl malátnej, sotva schopen mluvit, a nejspíš brzy upadl do milosrdnýho spánku. Sanitka během pár vteřin odjela, už jsem viděl v dálce jen světla ve tmě a blikající majáček. Ani nevím, jak jsem těch deset minut času zvládl přežít…
Musel jsem rychle zpátky, ty mrchy tam byly s Dejvem a Sabine samotný, Bill měl pravdu. Teď už mi bylo jasný, proč omdlel. Celej den nic nejedl, jak byl pořád ve stresu, bůhví, jestli vůbec něco pil kromě kafe, bylo mu pořád na zvracení, a pak přišly ty čůzy a vybalily na něj tuhle šílenost. Nejspíš tu zprávu nebyl schopen zpracovat. Teď bylo ale bohužel všechno na mně. Neměl jsem ponětí, jak se s tím vypořádám, a tušil jsem, že slib, co jsem dal Billovi, byl předčasnej. Chtěl jsem ale bojovat.
Ještě cestou do domu jsem zavolal Dietrovi, naštěstí mi to vzal hned. Vychrlil jsem na něj, co se stalo, že je tu sociálka, co chtějí udělat, a aby rychle přijel. Sice se mě začal vyptávat, co a jak, ale nebyl jsem v tu chvíli dobrej zdroj informací, vůbec nic jsem nevěděl, jen to málo, co mi řekl Bill. „Prostě hned přijeď!“ houkl jsem do telefonu a típnul ho. Neměl jsem čas se s ním vybavovat, musel jsem zpátky. Málem jsem zapomněl na bezpečnostní kód, jak jsem se hnal do obýváku, ale pak mi to došlo, a vrátil jsem se zpátky. Za minutu by to začalo houkat, a přijeli by další policajti, protože by si mysleli, že se nás pokouší někdo vykrást. Pak jsem si uvědomil, že beze mě se z tohohle domu nikdo nedostane, a byl jsem spokojenej, že to zabezpečení máme. Neodejdou, dokud já je nepustím, byla moje poslední myšlenka, když jsem překračoval práh obýváku.
„Tak co se tady stalo,“ začal jsem hned zhurta, ještě jsem byl naštvaný a nepovažoval jsem za nutné zdravit, když už jsme se předtím viděli. Krev na koberci neustále přitahovala moje oči, a připomínala mi, že se s nima nemám nijak mazlit. Báby už byly zase posazený na sedačce, o něčem spolu potichu diskutovaly, zatímco Greta se snažila dát ty největší kusy skla ze stolečku aspoň na hromadu, aby se o ně nikdo další neřízl. Když jsem vešel, omluvně se na mě usmála a bylo vidět, že je z téhle situace pěkně vykolejená a necítí se moc dobře.
„Dobrý večer, pane Kaulitzi,“ řekla komisně Kratunerová, když mě konečně zaregistrovala, a vstala. Napřáhla ke mně ruku, tak jsem ji stiskl, a kývl i na tu druhou babu. „My už se známe, tohle je ředitelka sociálního odboru paní inženýrka Longenová, a Greta Bastlerová, moje nástupkyně. Přišly jsme v úřední záležitosti, asi bude lepší, když se na to posadíme.“ Mluvila pořád tak strojeně. „Omlouváme se, ale neneseme žádnou vinu na zranění vašeho bratra, nejspíš se mu udělalo špatně, a zabránit mu v pádu na skleněný stolek nebylo v naší moci, bohužel. Doufám, že to nebude mít žádné větší následky, a bude v pořádku. Opravdu je nám to velice líto,“ snažila se Krautnerka.
„Já vám to nevyčítám,“ odpověděl jsem se zaťatýma zubama, nejradši bych ale jí a tý ředitelce vynadal do starejch hnusnejch čarodějnic. Musím se ale držet, teď je potřeba diplomaticky vyjednávat a ne se vztekat.
„Zavolal jsem našemu právnímu zástupci, takže bych rád, kdybychom s jednáním počkali na to, až přijede. Bude tu snad do deseti minut. Bill mi naznačil, o co vám jde, tak jistě chápete, že bez právníka se o tom s vámi nebudeme bavit.“ Byl jsem nechutně úřední, stejně jako ony předtím. Potřeboval jsem odtud vypadnout. „Omluvte mě, jen řeknu švagrové, co se dělo s jejím manželem, za chvíli jsem zpátky,“ snažil jsem se nevnímat svoje klepající se ruce. Všechny tři přikývly a já se sebral a odešel. Nechtěl jsem se tam zdržovat, dokud jsem neměl za sebou Dietra, krom toho v obýváku byly dobře uklizený, nemohly nadělat ještě víc škody.
Když jsem vyšel zpátky do předsíně, narazil jsem na ty dva poldy, stáli tam jako solný sloupy, hlídali dveře a asi čekali, jestli budou potřeba. Nevšímavě jsem kolem nich prošel a zapadl do kuchyně. Sabine tam stála s Dejvem v náručí, oba brečeli. Vzhlédli ke mně.
„Bill má asi otřes mozku, říkal, že ho bolí rameno, ale probral se, snad to bude dobrý,“ snažil jsem se na Dejva usmát, aby přestal brečet a pohladil jsem ho po vlasech. „Táta bude v pořádku, neboj,“ ujistil jsem ho ještě jednou, a vytáhl z kapsy mobil. Rychle jsem dal „psát zprávu“ a naťukal pár důležitých slov pro Sabine: ‚Přišli pro Dejva, chtějí ho odvést do děcáku. Budu se snažit tomu zabránit, přijede Dietr.‘ Odeslal jsem zprávu, a čekal, až Sabine vyndá z kapsy svůj telefon, který vzápětí zapípal. „Musím za nima,“ šeptl jsem, líbnul Dejva na tvářičku a radši jsem nečekal, jak bude na mou zprávu reagovat Sabine.
Těch deset minut v obýváku, než mi zavrněl v kapse mobil, mi hlavou šrotovalo, jak splnit slib, co jsem dal Billovi, ale měl jsem čím dál tím větší pocit beznaděje. Konečně byl Dietr tady. Cestou zpátky z garáže jsem mu znovu vyložil, co se stalo, a z jeho výrazu mi bylo jasný že z toho není moc moudrej. Nechápal, co na nás můžou mít, a proč vlastně přišli, takže byl nejvyšší čas, abychom se posadili do obýváku a začali.
Dietr si s bábama potřásl pravicí, obhlídnul si tu spoušť uprostřed, kterou prozatím nikdo neuklízel, a posadili jsme se každý do jednoho křesla. Ty tři seděly naproti nám vedle sebe na sedačce jak slepice na hřadě, a kdyby to nebyla tak vážná situace, nejspíš bych se začal smát. Takhle jsem jen sklopil pohled do vlastního klína a oždiboval si záděru na palci. Hodlal jsem zatím všechno nechat na Dietrovi, a zapojit se, až budu potřeba, abych ještě něco nezkazil.
„Takže, dámy,“ začal Dietr, „prosím o stručné zopakování účelu vaší návštěvy, jistě chápete, že potřebuji nejdřív vědět, o co tady jde. Můj klient mě požádal, abych ho zastupoval, protože se momentálně nemůže z pochopitelných důvodů účastnit našeho jednání, takže mě berte jako právního zástupce pana Billa Kaulitze.“ Začal Dietr tou svou úřední řečí.
„Věc se má tak,“ začala Krautnerová.“Nevím, jak dalece jste obeznámen se situací, kterou jsme v této rodině řešili asi před dvěma měsíci, ale dneska jsme zde kvůli tomu znovu.“
Dietr se na mě tázavě podíval, protože o tom samozřejmě neměl ani páru, s ním jsme tohle téma nikdy řešit nechtěli, a mysleli jsme si, že to ani nebude potřeba. S mluvením teď byla řada na mě.
„Ne, náš právník s tím není seznámený, protože jsme situaci nepovažovali za tak závažnou, aby měl důvod se jí zabývat,“ odpověděl jsem místo něj. Krautnerka se samozřejmě hned po mém vysvětlení pustila do výkladu, a celkem stručně a věcně Dietrovi objasnila všechno, co se doteď událo a pak hned navázala tím, co je novýho. Dietr jen zíral, co všechno už jsme měli se sociálkou kvůli našemu „vymyšlenému vztahu“ za potíže, a zcela bez začervenání začal těm babám vysvětlovat, že je to naprostý nesmysl, že těmhle pomluvám čelíme už od doby, kdy jsme se proslavili, a tudíž není vůbec relevantní (ano, tohle slovo přesně řekl, bůhví, co znamená…) se tím zabývat podrobněji. Nepovažuje prý věc za prokázanou, a proto nevidí důvod, abychom o tom dál jakkoliv diskutovali. Skoro to vypadalo, že se chystá zvednout a jednání uzavřít, když se ozvala ta ředitelka.
„Myslím, že byste se měl podívat na tohle,“ podala Dietrovi přes stůl nějakej papír. Dietr viditelně zezelenal, když si to přečetl, pak mi ten papír podal, a čekal, co já na to. Nějakou dobu jsem na to čučel, luštil, a pak jsem pochopil, že je to laboratorní posudek. Ty mrchy si od Bildu vyžádaly fotku a nechaly si udělat svůj vlastní posudek od policie. Byl samozřejmě pozitivní, bodejť by taky nebyl, ta fotka prostě byla pravá, ať jsme tvrdili médiím, co chtěli. Dokonce tam psali, že je to část videozáznamu. Do prdele…
„Jistě chápete, proč jsme tady,“ ozvalo se do ticha, a ředitelka podala Dietrovi další lejstro. Už když jsem se na něj podíval, bylo mi jasný, že je to v hajzlu. Jeho výraz mluvil jasně. Byl překvapenej, pusu pootevřenou, jako když se snaží něco namítat, ale to, co četl, mu to prostě nedovolilo. Konečně ke mně jeho oči vzhlédly, když mi podával ten druhej papír, a já z nich vyčetl, že je v šoku. Skoro mi ho bylo líto, ale mít nás jako klienty není jednoduchý… „Předběžné opatření“, přečetl jsem si nadpis, a dál očima lítal po písmenkách, až dolů ke kulatému razítku soudu. Jako v mrákotách jsem se snažil pochopit, co to všechno znamená… ale nebylo třeba. Krautnerka mi to hezky zopakovala nahlas.
„Na základě zajištěných důkazů a svědectví, podal náš úřad trestní oznámení na pana Billa Kaulitze, a soud na naši žádost následně vydal předběžné opatření o odebrání dítěte a svěření nezletilého Davida Kaulitze do péče dětského centra. Předběžné opatření je vykonatelné bez odkladu, aby byla zajištěna sociálně právní ochrana dítěte, než soud v novém řízení rozhodne, komu bude dítě svěřeno do péče.“
„Čeho přesně se týká to trestní oznámení?“ zeptal se Dietr, ale nejspíš to tušil dopředu, zněl rezignovaně.
„Z našeho hlediska se především jedná o paragraf 32 trestního zákona, ohrožování mravní výchovy dětí a mládeže, ale určitě to nebude jediný paragraf, o který se bude jednat. To vám oznámí policie, až vám doručí trestní oznámení. My budeme teď potřebovat, aby někdo dítěti sbalil jeho věci, abychom ho mohli ještě teď odvést do dětského centra.“
„To přece nemůžete!“ vyskočil jsem ze sedačky, když pronesla poslední větu. „To přece nejde, jen tak si odvést dítě, vždyť přece Bill nebyl za nic odsouzenej a ani nebude! Copak neplatí, že dokud není člověk pravomocně odsouzenej, je nevinnej?“ rozčiloval jsem se. „Víte vy vůbec, jak tam to dítě trpělo? Tohle přece vůbec není v jeho zájmu, tady je doma a šťastnej, a jedinej, kdo mu chce ublížit, jste vy!“ snažil jsem se nekřičet, ale moc mi to nešlo. Vztek mnou cloumal a já se musel držet, abych se po nich nevrhnul. Cítil jsem, jak mi Dietr zezadu drží rukáv, a snaží se mě uklidnit, ale já ho nervózně setřásl, aby mi dal pokoj. Nechtěl jsem je napadnout, i když to tak možná vypadalo, tak blbej zase nejsem.
„Není v jeho zájmu žít v rodině, kde je ohrožována jeho mravní výchova, pane Kaulitzi,“ začala ředitelka. „Na základě nových skutečností existuje důvodné podezření, že váš incestní vztah s bratrem, na který jsme byli jako úřad nedávno upozornění anonymem, je skutečnost, ačkoliv jste se to snažili zamaskovat nejspíš zcela fingovanou svatbou. Dítě by nemělo žít v takovém prostředí, to je…“
„V jakým prostředí, prosím vás? S milujícím otcem a jeho ženou? Co si to dovolujete prohlašovat, že jejich svatba byla fingovaná?! Můj bratr svou ženu miluje a žijou spolu jako každý jiný pár. Vaše tvrzení jsou naprosto lživá, a u soudu se to prokáže! Myslíte, že Davídkovi bude v ústavu líp? To nemůžete myslet vážně! Já tady už dávno nebydlím, jenom proto, abych vyhověl vašim nestydatým požadavkům kvůli naprosto bezdůvodnému podezření, a vy místo toho, abyste se starali o hladové a týrané děti, berete lidem ty, co jsou se svými rodiči šťastné? Budeme si na vás stěžovat! Podáme žalobu,“ snažil jsem se bránit, ale v duchu jsem věděl, že je to marný. Mají papír od soudu, s sebou dva policajty a tím to prozatím končí.
„Můžete si stěžovat, podejte žalobu, ale mohu vás ujistit, že v tomto případě za námi stojí ministerstvo. Věc musíme řešit rychle a exemplárně. Jste příliš na očích veřejnosti, abychom mohli celou věc nechat jen tak. Krom toho, důkazy mluví jasně. Policie už na základě našeho trestního oznámení našla počítač, ze kterého byla odeslána zpráva s fotografií, a není pochyb, že patří osobě vám blízké, která měla možnost takovou fotografii nebo video pořídit. Bude samozřejmě vyslechnuta, ale to už je věc vyšetřování a policie. Teď prosím zabalte dítěti nejnutnější věci, abychom mohli odjet. Mělo by jít co nejdříve spát. V Bambulce už jsou na náš příjezd připraveni, ujme se ho psycholožka, která ho dobře zná. Není důvod se ničeho obávat.“ Uzavřela to ředitelka a vstala. Kývla na Gretu, která měla zřejmě za úkol se postarat o hladký průběh odjezdu, a ta se na její pokyn zvedla a šla za Davídkem.
Dietr mlčel… mohlo mě napadnout, že tenhle dědula se za nás rvát nebude. Nejspíš byl právě v šoku z toho, co tady viděl a slyšel. Kdyby za nás bojoval Mark, nejspíš už by je dávno pakoval ven i s jejich předběžným opatřením, roztrhaným na malý kousíčky, ale zrovna on je bohužel v týhle chvíli náš největší nepřítel. Díky mojí blbosti. Nakonec dosáhl toho, co chtěl. Dostal nás tak, jak si usmyslel, jak se mu to vždycky podařilo s každým, kdo se mu znelíbil. Jestli jsem až doteď netušil, co je to opravdová nefalšovaná nenávist, teď už to vím. Cítím to pokaždý, když si na něj vzpomenu.
Když jsem si uvědomil, že je pravděpodobně konec boje, který ani nezačal, rvaly se ve mně všechny pocity, který znám, od vzteku, přes naprostou bezmoc, až k lítosti. V duchu jsem před očima viděl Billův zoufalej pohled, kterým mě zapřísahal, abych se o jeho syna postaral, abych jim ho nedal… měl jsem chuť všechno kolem sebe rozmlátit, začít brečet, křičet… cokoliv… ale moc dobře jsem věděl, že za dveřma jsou právě na tohle připraveni dva policajti, kteří by mě bez váhání nechali zavřít, kdybych se o cokoliv takovýho pokusil. A já přece nemůžu nechat Billa v tomhle samotnýho… ve vězení bych mu nebyl vůbec nic platnej… Nebýt toho, že jsem si pořád uvědomoval dočasnost tohohle průšvihu, a to, že snad za pár dní to Filip všechno zvrátí, asi bych se po nich vrhnul, sebral kluka a utekl. Ale nechtěl jsem to dělat ještě horší, než to bylo, a tak jsem jen zdálky bezmocně sledoval, co se děje.
Následující události si vybavuju, jako by byly v mlze. Splývá mi to všechno dohromady, byl jsem jako omámenej, slzy v očích. Když tady tak ve tmě sedím a držím Billovu bezvládnou ruku, slyším v duchu znova a znova Davídkův tichý pláč, který postupně zesiloval úměrně tomu, jak si čím dál víc uvědomoval, co se děje, až se nakonec změnil v zoufalý vzlykot. Nikdo mu neřekl, kam ho odvážejí, ale on to asi nějak vycítil, poznal to a brečel Sabine v náručí, jak se přibližovala chvíle odjezdu. Když Greta sbalila všechno, co potřeboval, přidala mu Sabine do tašky jeho nejmilejší hračku medvídka Pú od Billa, a přišlo loučení. Myslel jsem, že tenhle okamžik nepřežiju. Ta absolutní neskutečná bezmoc, kterou jsem v tu chvíli cítil, se snad nedá přirovnat k ničemu, co jsem do tý chvíle zažil, a pokaždý, když si na ten strašnej pocit znovu vzpomenu, se mi zalijou oči slzami. Dítě, který z celýho srdce miluju, bude teď trpět kvůli nám. Kvůli mně a mojí blbosti, kterou jsem tohle všechno zavinil, když jsem si myslel, že se chovám správně.
Nebyl jsem schopen zůstat v klidu, slzy mi tekly, když jsem ho hladil, líbal na ubrečený tvářičky a šeptal mu do ucha, aby byl statečnej, že se brzy uvidíme, a že ho přijdu navštívit hned, jak budu moct. Věděl jsem, že mu pravděpodobně lžu, nejspíš mě k němu nepustěj, ale nešlo to jinak. Držel se Sabine zuby nehty, křičel, když jí ho chtěli sebrat z náručí, a jí se díky tomu podařilo s ním nakonec odjet. Později mi psala, že na doporučení psycholožky bude alespoň dneska v noci s ním, protože jeho psychický stav to vyžaduje. Zlatá Mandy… jsem rád, že tam ten náš špuntík nebude úplně sám, alespoň jeden světlej okamžik v týhle příšerný situaci. Snad se mi to taky nakonec nějak povede, dostanu se k němu, zavolám Mandy, zkusím se s ní domluvit, aby mě k němu pustila, třeba i tajně… prostě udělám všechno, co bude v mých silách, abych aspoň malinko zmírnil jeho utrpení.
Ale co budu dělat, až na mě upře svý nádherný smutný oči můj bratr, to si vážně nedovedu představit. Až mu budu muset říct, že jsem to nedokázal… že jsem totálně zklamal jeho důvěru, kterou ve mně vkládal, když ho zraněnýho odváželi. Jsem v háji… totálně a definitivně v háji… teď už mě může zachránit jedině Filip a jeho stroj času.
autor: Janule
betaread: Áďa
Ne, já pláču a ne málo 🙁 Proč? proč to udělali?? 🙁 Bože můj.já nemám slov tohle musím rozdýchat:(
Chudák Tom
[1]: Chtěla jsem připsat a Bill samozřejmě 🙁
Janul? To nemyslíš vážně, že ne?:'( A-a já si myslela, že to nebude zase tak hrozný!!!! Nedejchám, neslyšim, nevidim, necejtim… nic!!! Cos to prosimtě udělal??:'(
Ježiš! To je strašný! Zatracenej Mark! Z tohohle je asi nikdo nedostane, takže doufám, že Filipovi se už podaří Bédu dokončit.
Tenhle díl byl psycho… hodně to na mě dolehlo, jsem z toho úplně v šoku. Jestli se něco pokazí a Filip nedokončí Béďu včas nebo vůbec, asi mě raní mrtvice. Doufám, že to už nebude louho trvat a vůbec, tohle se dělá Janule, takhle s náma mávat?×D To od tebe není hezký, do další neděle asi nepřežiju…jsem teď úplně napjatá z toho co se dál stane, nic se nedá předpovídat…
Nepamatuju si kdy naposled jsem brečela jako teď… Todle ne, Dawídka ne… Ten Mark je takowá SWINĚ! Hnusná swině!!
A Janul, neboj, zatim tě neodstřelim, já si počkám až bude happy end a pak ti to dám dodatečně pěkně sežrat a žádný Ádi přimlouwání ti nepomůže. Ne ne.
Já se chci omluvit Janulce,že teď Časoprostor nečtu,a tím ani nekomentuju,ale chci si třetí řadu přečíst celou najednou,já prostě nevydržím čekat na každý,další díl,to bych se zbláznila,nebo umřela netrpělivostí.Měla jsem to obrovské štěstí,že první dvě řady jsem si mohla přečíst obě najednou,a to jsem je četla rovnou dvakrát,jak to bylo perfektní,tak jsem si to mohla parádně užít.A tak trpělivě čekám na trojku,a nehorázně se těším,až bude celá,a já se na ni budu moct vrhnout!!!!!Miluju Časoprostor ♥♥♥!!!!
Oh.. ne, ne.. ne! Nemám slov, snad jen pusu otevřenou do "o" a lítost v očích…
ach boze, pri poslednych odstavcoch mi bolo uplne do placu … a to som si uz myslela, ze sa to cele uz pomaly ukludnuje … a teraz toto, boze, uplne strasne … neviem, ci s tym neico urobia, nevyzera to moc nadejne … ach jaj 🙁
Tak to je snad poprvé v celé bohaté historii mého milovaného Časoprostoru, kdy nemám co dodat…
Tohle je strašně smutné..:-(
Vůbec emm nečekala, že to necháš zajít tak daleko..:-(
Nevím, koho mi je líto víc…jestli Billa s Tomem nebo Davídka..:-(
Já se dalšího dílku snad ani nedočkám…
Jo, to určitě, to by se ti hodilo, abych mlčela, žádný takový!!! Náhodou toho mám na srdci spousty a hodlám se s tebou o své myšlenky podělit. 🙂 Jen si musím dát pozor na nějaké ty případné urážky na cti, podle dnešního dílu to vypadá přinejmenším na právnické minimum, ta trestní oznámení a paragrafy… opravdu působivé. 🙂 Věřím, že se ti tenhle díl nepsal lehce, jestli tě to utěší, mně se velice těžce četl. Sice jsem neuronila ani slzu (to jsem na sebe pyšná), ale neustále jsem to čtení musela přerušovat. Tu jsem se pokoušela uklidnit třesoucí se ruce, pak jsem pátrala po troše tvrdého alkoholu a nakonec jsem kontrolovala prášky proti bolení hlavy. Máš štěstí, že neděle nesnáším, takže už prostě nebylo co zkazit. 🙂
Janule, opravdu jsem tenhle díl nečetla s potěšením, ale uznávám, že se ti neuvěřitelně povedl, to zoufalství a bezmoc z něj přímo čiší. Nelíbí se mi celá ta situace, nerada si o ní čtu, ale je to prostě úžasně napsané. Máš to marné, jsi spisovatelka a to už ti nikdo neodpáře. :)))
Tupě civím na monitor, chce se mi brečet…no, chce, já brečím a nenapadá mě nic, co bych měla napsat… Celou dobu jsem se držela, ale jakmile přišla ta fáze, kdy Davídka chtěli vzít Sabine z náruče, nezvládla jsem to… To bylo strašný, chudáček malej 🙁 Jedinou naději vidím už jen ve Filipovi a Béďovi…
No dopr*ele ! To snad nemyslíš vážně ? Chudák malej Davídek – ještě že tam s ním mohla být Simone … No ještě že to neví Bill. Kdybych byla Tomem tak bych začala tím že Filip staví Bédu a že ho už má skoro postavenýho .. takže se tohle snad vůbec nestane … A pak bych mu řekla o Davídkovi .. a nebo bych mu kecala a řekla bych že baby ze sociálky odešly, ale né na pořád .. achjoooo já se snad neděle nedočkám .. to je tak smutný teďka poslední dobou :(. Sem úplně na nervi teď z toho .. Tenhle týden by si nás mohla překvapit mimořádným dílem časoprostoru .. nechceš ? *psí očka*
pokračování k [14]: Jo a to se musí najít nějakej stejně schopnej právník jako je Mark ! Přece není nejlepší na celým světě doprčic !
[7]: Hehe tohle sem taky chtěla udělat .. nejdřív sem si přečetla "jednou budeš můj" pak "Dar" a pak sem koukla jak dlouhý sou řady času 1 a 2 a řekla sem si že než přečtu tu 2ku tak se ta trojka dopíše a ono nic ! 😀 A nevydržela sem to nečíst xDxD A teď nemůžu přestat číst … Prostě jak blbec čekám do neděle, ale zase sem ráda že je Janul tak pravidelná a že to není jak u jinejch autorů .. to bych si asi nervozitou vytrhala vlasy 😀
**
Omlouvám se že ty svoje keci nedokážu omezit na jeden komentář.
Holky moje milovaný… děkuju moc za komentáře… zatím v nich nejsou žádný nadávky, což považuju za úspěch. :o) Určitě mi budete věřit, že se mi tenhle díl psal těžce, to je jasný.. ale když jsem se sama z tý sitauce snažila zbaběle vybruslit nějak jinak, nebylo východisko.. všecho ostatní bylo tak nepravděpodobný. Prostě jsem si to zavařila už sama sobě, i když přiznávám, že to bylo v plánu od začátku, ale zdálo se to tak daleko…
Ainikki by vám potvrdila, že jsem se tomu chtěla na poslední chvíli srabácky vyhnout, ale pak jsem šla do toho, co mělo bejt.
Sabine byla moje berlička, abych to vůbec zvládla napsat. Kdo nemá dítě, asi nepochopí až tak úplně přesně, ale bylo to fakt těžký. Ale je to příběh, co se píše v podstatě sám, málokdy, když k tomu sedám, vím přesně, co ze mě vypadne, a všechno, co jsem až doteď napsala, vyústilo v tuhle zapeklitou situaci. Ale znáte mě, ne? 🙂 Ještě jednou díky :o)
[17]: Za nic nám děkovat nemusíš .. my to rády čteme :D:D Ale takhle nám zavařit hej ! Sem kvůli tobě měla špatný spaní xDxD
no tak jo fakt výborný…snad se to napraví..x(
to je poprvé co mě něco takového rozbrečelo !! vždyť já nebrečela ani u titaniku ale u tohohle to nešlo :'( to je důkaz jak perfetně píšeš !! :') :')
Nečakala som, že urobíš aj toto. vážne, po prečítaní dvoch krásnych sérií kde sa problémy riešili takmer bezbolestne, prišiel šok. Ja nedokážem takéto veci,kde sa ubližuje deťom pozerať ani čítať a naozaj ma toto dorazilo. Myslela som si, že im ten blbý právnik nejako pomôže, ale toto… Ja viem, že je to napísané perfektne,ale je to strašné :(((( keby som vedela, tak túto kapitolu preskočím a váham aj s tou ďalšou, asi by som mala niekoho poprosiť aby mi to prečítal a začať až tam, kde už bude Davídek v pohode. Jediné čo ma drží nad vodou, je ten koniec ktorý som si skontrolovala 🙁
Přiznávám, že teď vůbec nevím, co napsat. 🙁
Tohle byl naprosto otřesný díl! Na konci jsem to vážně nezvládala a brečela jak malá. Všechno byh přežila, protože kluci jsou silní..ale to, že museli odvést Davídka, to je moc 🙁 Nějak jsem doufala, že se tomu vyhnu. Že než si přijdou pro Davídka, tak už bude Fil nastupovat do Bédi a nic se nestane. Dokonce ani vědomí toho, že snad se brzy minulost změní, mě nedokáže uklidnit. Už pomalu začínám věřit i tomu, že ten Béda nevyjde. Kluci tady mají vážně jeden problém za druhým..takže bych se nedivila, kdyby ani toto nevyšlo. A to jsem Bédu tak moc neměla ráda. Teď je to jediná moje naděje.
Vážně, tenhle díl totálně nezvládám a mám strach se vůbec pustit do dalšího dílu. Co opravdu nenávidím je, když se dětem ubližuje..a nechci vědět, jak hrozně musí být teď Davídkovi. Jeho nejhorší noční můra se opět opakuje..to na něm zanechá násladky 🙁
Je zaujímavé toto čítať, keď sa pred nedávnom spomínalo, že v Nemecku možno zmenia zákon a že incestný vzťah dvojčiat rovnakého pohlavia už nebude trestný… hoci o deťoch sa tam nič nehovorilo, to by sme už chceli moc…