autor: Cera
Psáno v říjnu 2007
Prolog
Vlny narážely na strmý útes. Tříštily se na tisíce průzračných perel a nořily se do mořské pěny. Podvědomě mu to připomínalo upuštění číše plné otráveného vína. Její dopad na chladnou mramorovou podlahu a rozletění se drobných střípků, smíšených s rudými kapkami, připomínající čirou krev právě tříštící z rány všemi směry.
Vítr, jemně vanoucí od oceánu, mu pročesával temně černé vlasy jakoby uzmuté z noční oblohy, protržené několika bílými pramínky měsíčních paprsků. Hladil ho po bělostných lících, z nichž se již dávno vytratila všechna růž. Z očí, kdysi plných lesku a sladké nevinnosti, zmizela veškerá radost i štěstí. Nahradil je mrazivý smutek a zoufalství. Sladká čokoláda sama pozvolna zhořkla a zůstala už jen odzbrojující tajemnost.
Pozoroval obzor…
Čekal…
Už viděl první sluneční paprsky vycházející z mořské hladiny…
Ještě chvíli, jenom chvíli…
1. kapitola
Procházel školní chodbou. S bratrem po svém boku, tak jako vždy. Snažil se opět rozdávat nenucené, přec naučené úsměvy, ale nešlo to. Rty mu zamrzly ve své melancholické nostalgii. Spolužáci, kteří se mu kdysi posmívali pro jeho zevnějšek, by mu snesli modré z nebe, nosili ho na rukou. Dívky, které se mu dříve vyhýbaly, nechtíc spadnout z výsluní popularity až na samotné dno, se teď stavěly málem do fronty, aby se zeptaly, jestli pro ně není místo v jeho srdci.
Jejich všudypřítomné hlasy se v poslední době slévaly do šedivé mlhoviny a on se je odnaučil vnímat.
Z Billa Kaulitze, terče všech výsměchů, chráněného pouze svým straším dvojčetem, jenž měl to štěstí, že zapadl díky své kreativitě a otevřenosti ihned mezi místní smetánku, se stal skoro přes noc princ. Minulost jako by najednou byla smazána a hříchy odpuštěny. Nepřátelé se stali přáteli, až téměř ztratil přehled, kdo za ním stál na samotném počátku.
Splnil se mu sen, zpíval. V největších halách Evropy před tisíci diváky. Ne ve dvaceti, třiceti, ale v šestnácti. A jako prémie – své vlastní místo v kolektivu. To, po čem tolik toužil. To, kvůli čemu se každou přestávku zavíral na záchodcích a nechával tam volnost svým slzám a pocitům.
Avšak byla ta pomyslná třešnička na dortu opravdu tím, co si tolik přál?
Pohledem v davu vyhledal jednu jedinou osobu. Klečela na zemi před učebnou a sbírala rozházené učebnice, častována pohlavky neohrabaných, nevšímavých spolužáků. Dívka, která se po jeho ročním odchodu ze školy a přejití na dálková studia, stala ve zdejší hierarchii královnou spodiny.
Podelší hnědé vlasy jí zakrývaly obličej a zářivé zelené oči, jež mu dokázaly vždy poskytnout alespoň malinký plamínek, a vytrhnout ho jeho světlem ze spárů tmy. To ona mu utírala tajné slzy, když jeho dvojče nebylo nablízku. To jí se mohl vyzpovídat ze svých chyb, trápení, s čímkoliv se svěřit, protože už předem s určitostí věděl, že nic z toho nevyzradí… Jeho nejlepší kamarádka.
Opatrně se odpojil od skupinky v čele s Tomem a potichu k ní z boku přistoupil. Sebral ze země poslední otevřenou knihu a beze slova jí ji podal.
„Díky.“ Odpověděla vděčně, aniž by se pořádně podívala, kdo jí pomohl.
„Nemáš zač…“odvětil a čekal, jestli ho pozná po hlase tak, jak předpokládal. Nezklamala.
Nejdřív se zastavila a podívala se zpět na k ní stále napřažené ruce s pečlivě upravenými dlouhými nehty s černým lakem a prsteny. Postupovala k mohutným řetězům na zápěstích, až se mu nakonec odvážila pohlédnout do tváře.
„Bille?!“zašeptala překvapeně a v očích jí nepatrně zajiskřilo.
„Ahoj, Abigail…“ pomohl dívce vstát a nehledě na ostatní jí přátelsky objal. Neviděli se tak dlouho… „Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tady. Že jsi neodešla…“
Opatrně se od ní odtáhl a zahleděl se jí do smaragdově zelených tůní.
„Abigail mi nikdo neřekl už hodně dlouho. Naposledy ty před odjezdem na turné. Málem jsem zapomněla, jak to zní…“
„Tak to si zase začni hezky zvykat. Já ti tak budu říkat pořád… Volá mě brácha, musím. Ještě se uvidíme.“ Pokynul jí na rozloučenou a zamířil směrem k Tomovi, který se k nim tak jako tak pozvolna blížil se skupinkou spolužáků.
Tu černočernou tmu v nitru Billa Kaulitze osvítil malý střípek štěstí. Mluvil s ní, byla tu, opět ho připravena vyslechnout, kdyby bylo potřeba…
Kvůli tomu vlastně i naléhal na Davida a na kluky, aby se namísto na Maledivy, rozjeli o dovolené domů a na chvíli znovu okusili být těmi ´normálními náctiletými´. Protože kdyby se něco stalo a on by potřeboval něčí pomoc a zvláště podporu, chtěl mít vedle sebe někoho, komu bezmezně důvěřoval.
Příliš ho to zevnitř ubíjelo. Věděl, že to dlouho nevydrží…
Ona byla jediná osoba, které by se s tím v okamžicích nouze dokázal svěřit… Ne Tom, máma, Andreas, či dokonce Saki – ona. Protože ona jediná dokázala na svět okolo sebe hledět bez jakýchkoli předsudků a vše shledávala svým způsobem výjimečným a nacházela půvab tam, kde by ho normální člověk nikdy nehledal. Svou andělskou nevinností v lidech dokázala probudit pocit, že všechna příkoří, která se vám dějí, jsou jen přechodná fáze mezi něčím ještě krásnějším…
Bill kolem sebe viděl jen černou a kalně šedou. Svět pro něj už dávno postrádal barvy…
A o to víc si přál zase spatřit světlo, nežít jen ve tmě…
Žít? Relevantní to slovo… Jaký je však jeho význam? Zná ho vůbec někdo? Co označuje?
Ironii…
~ Love in Heart~
Obloha potemněla. Šedé mraky se stáhly nad město a vyčkávaly na zrození svých dětí, malých kapek deště, jež by dopadly na jeho betonové brnění a očistily jej ode všech hříchů.
Bill kráčel opuštěnými ulicemi a vzpomínal. Jak ho Tom shodil do kašny na náměstí jenom pro to, že mu nechtěl říct, jak se jmenovala ta hezká holka, se kterou se střetl před obchodem. Jak uvolnili zmrzlinářský stánek a nechali ho jet z kopce dolů otevřenou brankou, až do pečlivě upravených záhonků jejich nepříjemné učitelky matematiky.
Kolik se toho od té doby změnilo…
Ubíral se směrem z centra. Nikoho nepotkával. Kdo by někam šel, když se schyluje k dešti. Ozvěna roznášela po krajině jenom jeho vlastní tiché kroky. Nenáviděl tohle počasí, a zároveň miloval. Nic jiného mu totiž ani nezbývalo.
Nahlížel do vitrín obchodů, sem tam dokonce zašel i dovnitř a něco si koupil. Nebylo toho však moc, tak jako dřív. V poslední době stejně nosil jen džíny, mikinu s kapucou, která mu ve chvílích nejvyšší nouze zakrývala obličej, s dlouhými rukávy a kapsami, do nichž mohl schovat své prokřehlé útlé prsty. To bylo totiž jediné místo, které se mu i přes všechnu jeho nenápadnou rafinovanost nepodařilo přikrýt látkou.
Procházel parkem. Díval se do korun stromů a představoval si, jak jimi proudí sluneční paprsky a hladí ho po tváři. Na cestě vnímal čtyřleté děti na malých dětských motorkách se žlutými koly, maminky s kočárky povídající si na lavičkách o problémech se svými ratolestmi. To všechno teď zelo prázdnotou. Namísto dítěte přes cestu přeběhl tak akorát útržek z novin popoháněný větrem, a na lavičkách odpočívali bezdomovci ve svých velkých kloboucích, zalátovaných kabátech, s proděravělými rukavicemi, i přesto přese všechno zkřehlí mrazem.
Chvíli pozoroval labutě plující klidně na hladině jezírka. Záviděl jim jejich svobodu, jejich bělostná křídla, která mohla kdykoli roztáhnout a vzlétnout k oblakům. Záviděl jim možnost odpoutat se od země.
V dálce zahřmělo. Nevadila mu bouřka, přestal se jí bát již před několika měsíci, avšak nechtěl působit ještě větší starosti svému bratrovi než doposud.
První kapky dopadaly na chodník, když z úlevou vstoupil do domu a zamkl za sebou. Sundal si velké sluneční brýle a stáhl kapuci. V domě panovalo ticho a spolu s pološerem mu přidávalo na tajemnosti. On si toho však nevšímal. V podobném prostředí trávil několik posledních týdnů, takže už pro něj ztratilo na své výjimečnosti a kouzlu. Teď se mu zdála zajímavější spíše rozzářená chodba, než-li temný kout.
Nikdo nebyl doma. Na záznamníku našel vzkaz od bratra. Andreas pořádal party na počest jejich návratu. Měl se dostavit ihned po návratu domů.
Jizlivě se ušklíbl. Neměl rád oslavy, společnost. Chodil jen na ty, na které musel a nedalo se z nich jakýmkoli způsobem vykroutit. Rozhodl se zůstat doma. Tom na sebe dokázal strhnout všechnu pozornost, nikdo si ani nevšimne, že jeden oslavenec chybí. A když už ano, po pár dalších skleničkách na to zapomene.
Zamířil do obývacího pokoje, že se podívá, co dávají v televizi, ale náhle se mu zatočila hlava a on se musel rychle zachytit stolu, aby neupadl. Posadil se na židli. Moc dobře věděl, co bude následovat. Nejdříve začne pociťovat slabost v klenou, jako by se už nikdy neměl postavit. Přestane mít cit v dlaních a nedokáže v nich udržet nejdříve sklenici s vodou, a nakonec ani tenký list papíru. Před očima se mu budou dělat mžiky a po pár minutách se změní v halucinace. A to všechno se bude snoubit s neskonale velkou touhou vyjít po schodech do jeho pokoje, anebo ještě hůř, rovnou ven.
Ne, dnes nepodlehne. Dnes to vydrží. Dokáže, že bez ní může existovat…
Několik minut jen hleděl před sebe, zarývaje nehty do stolu a snažil se v sobě, tak jako už tolikrát, potlačit ten pud, co ho toužil ovládnout. Nešlo to.
Podlehl, bylo to silnější než on. Rozum i srdce sice říkaly ne, zastav, ale smysly znovu zvítězily.
Z posledních sil podél stěny vystoupal schody a napůl v mrákotách se dopotácel do svého pokoje. Z pod postele vytáhl mrazící box v podobě těžkého ocelového kufru a vyňal z něj jednu úzkou tubičku. Vytáhl zátku a jedním lokem ji vyprázdnil.
Do končetin se mu opět vrátil cit, slabost zmizela. Zrak se vyjasnil. Namísto úlevy po těle však cítil v ústech pachuť prohry.
Po tváři mu stekla slza a za ní další a další. Nesnášel to. Nechtěl to… ale potřeboval to ke svému bytí. Stalo se to jeho nepostradatelnou součástí on nemohl jinak. Musel se podřídit. Ano, bojoval proti tomu. Bojoval pokaždé, avšak stejně jako dnes pokaždé prohrál…
~ Love in Heart~
Bylo již dost po půlnoci, když se Tom Kaulitz vrátil z oslavy svého kamaráda Andrease. Dům se již několik hodin hroužil do nočního spánku. Chlapec však neměl na něco, co by třeba jen vzdáleně připomínalo spánek, ani pomyšlení.
Přemítal o svém bratrovi. Celý večer čekal, že se otevřou domovní dveře a vstoupí jimi jeho mladší dvojče se svým dnes zplihlým, rovným účesem, usměje se na staré přátele a smaže tak veškeré pochybnosti, které se v něm za několik předešlých týdnů zrodily.
Ještě v něm zbyla jiskřička naděje, že si třeba nepustil záznamník, ovšem když mu ženský hlas oznámil, že nemají žádné nové zprávy, i ta pohasla.
Ztrácel ho, ztrácel svého mladšího brášku. Mizel mu přímo před očima. Úsměv, kdysi zdobící rty vábící k hříchu, zmizel. Již předtím aksamitová pleť dostala ještě mrtvolnější nádech. Oči, jež plály jako dva ohýnky, byly najednou chladné.
Bill všechny jeho domněnky všemožně popíral. Vinu dával slávě, která ho pozvolna začínala unavovat a závisel na ní všechen jejich volný čas a soukromí. Tomovi ta slova zněla jako falešná milosrdná lež. Ovšem kdykoli na toto téma zahájil debatu, skončilo to buď Billovým vykrucováním a nějakou záminkou k odchodu, anebo dost hlasitou výměnou názorů.
Vystoupal schody do patra a opatrně otevřel dveře do Billova pokoje a na chvíli spočinul pohledem na bratrově siluetě ležící na nerozestlané posteli.
Toma sžíral onen ochranitelský komplex, který se dostavil pokaždé, když se jeho bratr ocitl v nebezpečí. Ovšem dříve alespoň znal protivníky. Teď neměl ani nejmenší potuchy jakému zlu čelí, a Bill se neměl k tomu, aby mu vyzradil jeho jméno.
„Proč, bráško? Proč mi nedovolíš ti pomoci?“ zašeptal do tmy, otočil se a zamířil k sobě.
Zalehl do peřin a ještě dlouho do noci se myšlenkami toulal u osoby spící ve vedlejší místnosti, dokud ho přece jen nepřemohl spánek a on se propadl do říše snů…
~ Love in Heart~
Otevřel oči. Ani pořádně nevěděl, proč se snaží usnout, když to bylo stejně zbytečné. Nejspíš šlo jen o zvyk, kterého se nechtěl jen tak vzdát. Věděl, že Tom stojí na prahu jeho pokoje, ovšem neodvážil se mu dát sebemenší podmět k tomu, aby si myslel, že nespí. Otevřelo by to totiž další vtíravé otázky, na něž nechtěl odpovídat. Nechtěl bratrovi zase lhát. Protivilo se mu to, avšak jiné východisko zatím neviděl. Nicméně dotaz, jenž jeho dvojče proneslo k chlapcovu nehybnému tělu, se mu zaryl do mysli.
Skryté zoufalství, jež z těch slov plynulo, ho donutilo přehodnocovat jeho dosavadní postoj. Jestli by náhodou přece jen neměl říct pravdu. Jestli by neměl více důvěřovat v bratrskou lásku… Jestli by se Tomovi i přese všechno, co mu našeptávala intuice, neměl svěřit.
Ne. Nemohl dovolit, aby tíha toho prokletí padla i na někoho jiného. Zvláště ne na člověka, jenž v jeho srdci zaujímal to nejdůležitější místo. Místo určené pouze pro milence… Miloval ho.
Uvědomil si to před několika dny. Poprvé se pohádali. Tom šel hledat útěchu do náruče nějaké fanynky a Bill zjistil, že k němu už necítí sourozeneckou lásku. Že už dávno přerostla v něco víc… V něco krásného a zároveň na míle vzdáleného. V něco nedosažitelného…
Ne, opravdu. Nemohl se s ním podělit o své tajemství. Ublížil by tím nejen jemu, ale i sobě.
Když si byl stoprocentně jistý, že jeho starší bráška spí, potichu vstal a otevřel okno do chladné noci. Mraky již dávno odpluly a temné nebe bylo poseté hvězdami. Odrážely se v chlapcových temně hnědých hlubinách a dodávaly jim jas, který z nich již vyprchal. Měsíc v úplňku se svými chladnými paprsky jemně dotýkal jeho bělostné tváře a jeho záře vybízela k nostalgii… Kdysi míval rád to ticho bloudící domem z pokoje do pokoje, schované pod záštitou noci. Kdysi se nechával unášet svými pocity a pak je všechny líčil ve svých textech – tříbenou nití utkanou z paprsků luny je vplétal do jednotlivých slov a tvořil verše. Kdysi melancholicky pozoroval kouzelnou krajinu stínů a srovnával ji s tou denní, stejnou, a přesto tak odlišnou. To všechno teď bylo pryč, zmizelo.
Jak by si jen přál opět cítit teplo slunečních paprsků, jejich doteky na jeho bledé kůži. Jak by si přál jen tak vyjít ven, beze strachu. Rozhlédnout se, s někým se zasmát, zjistit, jak krásný může být život. Ale copak to jde? Ne, ne a znovu ne. Některé stopy se nedají zakrýt, nedají se smýt ani oklamat. Jsou naší součástí… Natolik, že pokud bychom se jich chtěli vzdát, museli bychom se vzdát sami sebe. Možná i něčeho víc…
autor: Cera
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Wow … to vyzera ozaj…zaujimavo … Ono to je pisane tak viac uvahovo, ale je to velmi zaujimave..
som zvedava, co sa tam dalej bude diat
Když jsem uviděla jako autorku téhle povídky Ceru,řekla jsem jenom WOW!!!!
Takže už vím,že to bude neskutečně krásné,smutné,depresivní a naprosto zničující,prostě,že to bude opět zážitek!!!
A k ději…tak přemýšlím,jestli je Bill nějaká bytost z upířího světa,narkoman,nebo je jenom nějak nemocný,ale myslím,že to první asi bude správně…Moc se těším na další díly!!!
První díl a jsem pohlcena… dál, prosím!
Moc krásné. těším se na další
no to sem zvědavá na další díl…začíná to hoodně zajímavě…x)
Konečně hluboká povídka.
tohle je úžasně procítěně napsaný, má to hloubku, která donutí člověka, aby se nad tím doopravdy zamyslel…
krásně napsaný, nemělo to chybu…
Snový štýl, ktorým je napísaná táto kapitola naznačuje, že poviedka bude asi bolieť. Napriek tomu si ju vychutnám.
Moc hezky to začína,ale je to smutny.