autor: Lady Kay
Souhlasil jsem… Jak jsem mohl na takovou stupiditu přistoupit? Jak jsem se mohl nechat přesvědčit? Vůbec nechtěl mluvit o kresbě, jak jsem se obával. Ani slůvkem se o ní nezmínil. Přirozeně se mi ze srdce odvalil neskutečný balvan, a to bylo možná příčinou toho, že jsem kývnul na jeho návrh.
Teprve když auto zastaví před supermarketem a Tom vypne motor, mi dojde, jak hloupý to byl nápad. Nechodím ven, tak proč jsem zatoužil po změně a kývnul jsem, že pojedu s ním nakoupit? Hrdlo se mi sevře, když mé oči pozorují zástupy lidí proudící z obchodu a dovnitř. Jsou všude kolem mě… Napravo, nalevo, přede mnou. Kam se podívám, jsou oni. Začíná se mě zmocňovat panika, tohle nemůžu nikdy zvládnout! Rozhodnuto, zůstanu sedět uvnitř a počkám, než se vrátí. Nutit mě nemůže.
„Tome, já… Počkám…“
„Může to trvat dlouho…“ nenechá mě dokončit větu. Jistě, typický Tom, hned má na všechno odpověď.
„To bude dobrý, Billi,“ usměje se, když zaregistruje, že nespouštím oči z hemžících se lidiček kolem. I kdybych neměl ve tváři vepsaný strach, vycítil by jej. Jsem si tím jistý, jsme přece dvojčata. „Budu tam přece s tebou, spolu to zvládneme.“
Když jej vezmu za ruku a stisknu ji jako symbol toho, že mu věřím, úsměv na jeho rtech se ještě rozšíří. Poprvé jsem se jej totiž dotknul z vlastní iniciativy, neuhnul jsem jako dříve, ale sevřel jsem jeho dlaň pevně. Pro oba to má svůj význam… Pro Toma je to bratrské gesto, které mu zřejmě připomíná dětství. Moje srdce tluče jako o závod, nedržím dlaň malého kluka, ale ruku dospělého muže. Je malinko drsnější na dotek, ale sálá z ní teplo. Teplo, jež mi tak moc scházelo. Oba svíráme dlaň milované osoby, jen se láska každého z nás liší. Tomův cit je čistě sourozenecký, já v něm vidím osobu, jíž bych se chtěl odevzdat a s níž bych chtěl kráčet životem. Můj pohled klesne na mé nehybné dolní končetiny. Kráčet… Taková hloupost, copak můžu?!
Dvojče se mezitím vymaní z mého sevření, otevře dvířka a vytáhne vozík z auta, který přistaví k mé straně. Když otevírá dveře na straně spolujezdce, znovu mám tendenci zůstat v autě a nevystavovat se ostatním na odiv. Jenže to už se Tom ke mně sklání vyčkávajíc, až mu ovinu paže kolem krku, aby mi mohl pomoci na můj dopravní prostředek…
..::Tom::..
Měl jsem docela nahnáno, že si Bill všechno nakonec rozmyslí a zůstane přece jen uvnitř. U mého bratra prostě člověk nikdy neví. Nakonec se ale se vším statečně vypořádal a necouvnul. První krok k tomu, aby začal žít a ne přežívat. Je mi jasné, že to není jednoduché, ale nemůže se donekonečna uzavírat před světem. Tak mu život proteče mezi prsty. Překvapil mě už jen tím, že souhlasil a jel se mnou. Očekával jsem, že budu muset vynaložit mnohem více úsilí, abych jej přesvědčil.
V supermarketu je docela dost lidí, což si myslím, není Billovi zrovna po chuti, ale zatím neudělal nic, co by mě nějak znepokojovalo. Pár lidí se po nás sice zvědavě otočí, ale on nehne brvou, spíš já jsem tím, koho ti čumilové vytáčí. Obzvlášť ta babizna u pokladny, co se chystá zaplatit, mi pije krev a z jejího rádoby soucitného výrazu je mi na zvracení. A když ještě zažvatlá cosi ve smyslu ‚Takový mladý kluk…‘ mám sto chutí ji hned usadit, ovšem Billova přítomnost mě nutí držet se zpátky, ovšem v tom, abych té čarodějnici věnoval ošklivý úšklebek, mi zabránit nemůže. Můj bratr je naprosto normální kluk, sakra, tak ať si jde po svým a nás nechá být. Nasupeně sáhnu po košíku a… Problém, kam s ním? To pohotově vyřeší bráška, který po něm chňapne, dá si jej na klín a usměje se. Ve mně vzrůstá obdiv k jeho osobě. Zatímco já soptím zlostí a v duchu nadávám na všechny čumily kolem, jeho rty jsou zvlněné do úsměvu, jako by vůbec nic neslyšel.
„Můžem,“ zavelí Bill a posečká, až uchopím vozík a roztlačím jej. V paměti pátrám, co jsem to chtěl koupit. Vzhledem k tomu, že nejsem nějaký šéfkuchař, se budeme muset omezit na polotovary, těstoviny a podobná jednoduchá jídla, která taky vzápětí končí v košíku. Nerad bych Billovi totiž svým kuchařským uměním, spíše neuměním, způsobil nějaké zdravotní komplikace.
„Ještě tam…“ ukáže svým štíhlým prstem směrem k oddělení se sladkostmi. A zatímco projíždíme mezi regály, vyjmenovává, co mám přidat k našemu nákupu.
„Ty ne, Tomi, ty vedle… Tyhle mi nechutnají,“ upozorní mě, když sáhnu po balení s gumovými potvorami. Vrátím je zpět na místo a přidám do košíku ty správné. Billovy oči neuvěřitelně září, tolik se podobá dítěti a ve mně vyvolává tolik něhy, že bych se k němu nejraději přitulil a umačkal ho. Je jako vyměněný, po dlouhé době jsem slyšel jeho smích. Už jsem skoro zapomněl, jak krásně zní. Ono to půjde, chce to jen čas. Překonáme tu propast mezi námi a všechno bude jako dřív.
„Tomi?“ otočím se po osobě, která mě oslovila zdrobnělinou, již může používat jenom Bill, od ostatních ji nesnáším a úsměv na mých rtech zamrzne.
„Jsi to ty!“
Anette! Bože, ze všech lidí na světě musíme narazit zrovna na ni. Na holku, jíž se vyhýbám obloukem, a jakmile ji spatřím, okamžitě naberu jiný kurz, abych se s ní náhodou nestřetnul. Jeden úlet a jak to člověku dokáže znepříjemnit život. Je jako plíseň, rozleze se všude. Bombardovala mě smskami a telefonáty, a když to ze dne na den ustalo, radoval jsem se, že si našla jiný objekt zájmu. No, soudě podle jejího výrazu v očích a úsměvu, byla moje radost opět předčasná.
„Ahoj…“ procedím skrz zuby a otočím se na brášku, jenž se už taky neusmívá, jeho výraz ve tváři se mění z vteřiny na vteřinu. Anette sjíždí pohledem od hlavy až k patě a dal bych ruku do ohně za to, že se mu ani v nejmenším nezamlouvá. Bill měl na dívky jejího typu vždycky svůj názor a zrovna lichotivý nebyl. I když měl sebelepší náladu, stačilo, abych na nějakou ukázal ve snaze pochlubit se, jakou kost jsem ulovil, nebo začal vyprávět o svých milostných dobrodružstvích, a Bill se proměnil k nepoznání a naše debata skončila hádkou.
„Očekávala bych jiné uvítání. Ani ses mi neozval, Tomi…“ poznamená vyčítavě.
„Neměl jsem čas,“ snažím se být co nejvíc odměřený, ale mine se to účinkem, protože Anette přejde můj tón bez povšimnutí a přidřepne si k Billovi, jemuž věnuje jeden ze svých slaďounkých úsměvů a zažvatlá na něj, jako na malé děcko.
„Ty jsi určitě Billi, myšáčkův bráška, viď? Jsi rozkošný po něm.“
S hrůzou pozoruji Billa a košík na jeho klíně. Tohle nedopadne dobře…
..::Bill::..
Nenávistně pohlížím na blondýnu s dokonalou postavou v minisukni, jak svými dlouhými řasami mrká na mé dvojče, které přešlapuje na místě a asi je mu celá tato situace nepříjemná. Z toho, jak se k němu má, soudím, že mezi nimi něco bylo. Další důvod, proč ji nenávidět. Obrazy jejich potem lesknoucích se těl raději hned vypudím z mysli, v duchu nabádám Toma, aby se urychleně rozloučil a my odsud mohli zmizet. Jenže ten zůstává zkoprněle stát, zatímco slečna neznámá si ke mně dřepne a přesladce na mě švitoří. Slepice jedna! Copak jsem nějaké mimino, aby na mě mluvila tímhle šišlavým tónem?! Nejraději bych ji ten košík vyklopil na tu její peroxidovou hlavu!
„Myšáčku, mohl bys říct svojí kamarádce, aby se mnou nemluvila jako s idiotem?“
Schválně jsem zopakoval to, jak mého Toma otitulovala.
„Bráška má asi špatnou náladu…“
„Ne, bráška nemá špatnou náladu, bráška jen nemá rád, když se s ním jedná jako s děckem!“ odseknu jí a vyšlu k bratrovi prosebný pohled. Chci pryč, chci od ní, chci domů, chci se zavřít do pokoje a už nikdy odsud nevylézt! Naštěstí Tom dekóduje signál správně, a konečně se odlepí z místa.
„Anette, měj se. My docela spěcháme.“ Tom chytne rukojeť u vozíku a chystá se vyrazit ke kase, ale ta blbka se jen tak vzdát nehodlá. Majetnicky se k němu přitiskne, cosi mu zašeptá do ucha, a ještě se u toho připitoměle zachichotá. Moje srdce protne osten žárlivosti. Představy byly procházkou růžovým sadem oproti realitě, která je mnohem krutější a bohužel i bolestivější. Raději odvrátím pohled od těch dvou a zírám nepřítomně před sebe. Věděl jsem, že láska může i bolet, ale že až takhle… A to jsme se zprvu spolu i smáli, a dokonce jsem se na zbytek dne i těšil, teď je moje nálada opět u bodu mrazu.
„Kdybys s tím potřeboval někdy pomoct, ozvi se…“
„Od tebe zrovna,“ pronesu polohlasem a nejraději bych tu členku armády spásy vymazal z tohoto světa nebo alespoň z Tomova života a paměti. Ne za to, že o mně mluví jako o věci, přebytečném krámu, tak si tak jako tak připadám, ale za to, jak se k němu lísá. Nenávidím ji, nenávidím Sabrinu, s níž Tom přišel o panictví, nenávidím Kathrin, kterou jsem byl v patnácti nucen vídat denně, nenávidím Lotty, jednu z posledních, co jsem měl „čest“ poznat, nenávidím všechny do jedné!
Jsem vděčný Bohu, když Tom zabouchne dveře na své straně a otočí klíčkem v zapalování. Den za všechny prachy a tak slibně to začalo…
autor: Lady Kay
betaread: Janule
Zatracená potvora!!!!!A tak se to slibně vyvíjelo…Bill šel mezi lidi,kolik ho to muselo stát přemáhání,a ta rašple vlezlá to celé zkazí…!!!!
souhlasim ale tak jasně nějaká zápletka tam bejt musí to by nebylo ono …..moc hezký 😀
wau, to je napínavé….konečně je Bill trošku přístupnější
Koukám že Bill udělal velké pokroky, to je skvělé! Snat ta potvora jim to zas nenaruší! Hezkej dílek x)
Humanoidíčku, čtu tento díl… xD Jo, některý lidi jsou vážně hovada. Jdu někam a starý lidi na mě jak na mimino, ty jejich pohledy starostný… nebo čumí, jako by nikdy neviděli vozíček. No, nevšímám si toho, ale někdy bych jim rozbila víš co. A tohle říct mě holka někoho, koho chci, tak buď jsem zaražená, poněvadž jsem občas stydlivá, a nebo bych ji tak vynadala a setřela jak Bill, že by už nikdy nic z pusy takovýho nevypustila. Mrcha.
Píšeš to dokonale. Takhle vozím košík taky xDD
A nejvíc jsou kamarádi, je setřou a já radši pak mlčim xD Nejvíc dobrý jsou na srazech, že? xD FK atd. Prostě normální lidi.
no pěkný překvápko…a rozhodně ne příjemný…