autor: Bitter & Áďa
Bill nešťastně zamrkal, ale poslechl, co mu Hans nařídil. Poslušně si lehl na zadní sedačky auta a zavřel oči.
„No vidíš, jak umíš bejt hodnej,“ zavrněl Hans. „Jen koukej spinkat, kurvičko… Věř mi, že tam budeš vděčnej za každou minutu, kterou budeš moct chrnět.“
Bill se roztřásl ještě víc a nebýt pásky přes ústa, unikl by mu vzlyk. Takhle jen bolestně přivřel oči plné slz, usnout však nemohl. Myslel na všechny, které znal, a které měl tak rád. Co teď asi dělají? Vědí už mamka s Gordonem, že ho unesli, ví to Andreas? Tom to už ví určitě… co asi dělá? Billovi zpod řas vyklouzla osamělá slza. Jeho dvojče ho určitě hledá, panikaří, kde je… myslel na něj, ale věděl, že už ho nikdy neuvidí. Jak by Tom mohl vědět, kde je? A i kdyby to věděl, jak by dokázal přemoct ty dva ozbrojené nebezpečné psychopaty, kteří seděli na místě řidiče a spolujezdce? S hlavou plnou zoufalých myšlenek se mu po chvíli konečně podařilo upadnout do neklidného spánku, zatímco ho ti dva unášeli na jejich chalupu. Na místo, kde už zlomili, mučili a zabili tolik nevinných…
„Tak Tome, musíme vědět víc…“ přemlouval ho trpělivě Moris. „Popište nám ji…“
„A co vám mám říct víc?“ vyštěkl Tom. „Už jsem říkal, že byla Billovi brutálně podobná… a že utekla z nějakýho bordelu, kde ji tejrali… ta svině!“ dopadl nešťastně na sedačku a zaryl si ruce do copů. Proč ho to nenapadlo dřív… Vždyť to bylo tak očividný, že to měla Nadyn naplánovaný, proč jinak by se měla tak moc zrovna k Billovi? Kdyby neměla postranní úmysly, tak dobře vychází s nima oběma, a ne jenom s Billem! Jenomže když si to tak zpětně přebral, tak ona vycházela dobře i s ním. Nerozlišovala je. K oběma se chovala mile a přátelsky. S Billem si byla blíž jen proto, že jim oběma bylo ubližováno, že byli oba znásilněni proti jejich vůli. To si teď uvědomoval čím dál jasněji…
„Nebyla to ona,“ šeptnul náhle s pohledem do prázdna.
„Ale Tome,“ zavrčel Peter. „Vždyť – „
„NEBYLA TO ONA!“ zařval Tom najednou cholericky. „Myslíš, že by Billovi ublížila? Už jen proto, že sama, když k nám přišla, tak byla zmlácená jak žito! To u nás se dala dohromady, to my jsme denně sledovali, jak se pomalu, ale jistě přestává bát všeho a všech kolem sebe! Říkala, že za to všechno, co se jí stalo, můžou ty dva…“
Tom se najednou zarazil. Že mu to nedošlo dřív?!
„To oni! To oni je unesli! Billa i Nadyn!“
„Kdo? Kdo je unesl?“ zeptal se se zájmem Moris. „Pokračujte, Tome…“
„No… já nevím!“ zašermoval rukama Tom v gestu, které mělo nejblíž k pokrčení ramen. „Ale říkala, že nějaký dva chlapi z toho bordelu ji budou hledat… ale víc fakt nevím! Ani jak se jmenujou, ani odkud přímo utekla, z jakýho města… prostě víc nevim!“ zařval a definitivně se podél zdi sesunul na podlahu, kde zabořil obličej do dlaní, přičemž čelo opřel o kolena. Plakal jako malé dítě, které právě přišlo o nejmilovanější hračku. A on o svou nejmilejší nikoliv hračku, ale bytost, přišel. Věděl, že Bill někde trpí. Že má strach. Že prožívá bolest. Ale kde? Vždycky však, když na tohle pomyslel, zjevilo se mu v mysli to skladiště nebo co to bylo, to, které viděl ve snu.
„Prosím… nemohli bysme jet zkontrolovat to skladiště?“ upřel prosebný pohled na Morise a ignoroval Peterovo protočení očí v sloup.
„Jaké skladiště?“ zeptal se rychle Moris.
„Žádné, jenom se mu zdálo, že – „
„TO NEBYL SEN!“ zařval Tom tak nahlas, až váza na stole mírně zavibrovala. „Říkám ti, že to byla skutečnost! Copak ses za ty roky, co pro nás děláš, nepřesvědčil o tom, jak silnou máme s Billem intuici a telepatii?“
„Ale tohle se ti zdálo, protože to bylo příliš- „
Jejich hádku přerušilo Morisovo odkašlání si.
„Tome… víte, kde je to skladiště?“
„Nevím,“ pokrčil Tom rameny. „Ale když pojedem z náměstí, z toho, co je odsaď nejblíž, tak tu cestu poznám…“
„Dobře,“ zaklapl poručík svůj notes s poznámkami. „Pojďte do auta. Jedeme tam…“
„Tak vstávej, jsme tady,“ zavrčel Hans.
Nic. Bill, zdrcený událostmi posledních několika hodin, vyčerpáním usnul jako miminko. Probudilo ho až prudké štípnutí mlaskavé facky.
„Řek jsem, že budeš vstávat, ty děvko!“ křikl na něj Hans a surově ho chytil za vlasy, za něž ho vytáhl do sedu. Viděl v Billově obličeji strach, ale o to víc ho bavilo chlapci vyhrožovat a ubližovat.
„Tak pojď, ty čubko,“ ušklíbl se, odcvakl ode dveří auta pouta, za něž byl Bill celou cestu připoutaný, a prudkým trhnutím za vlasy ho vytáhl z auta.
„Nemusíš se bát… i kdybys na držce neměl tu izolepu, tak by ses stejně nedovolal pomoci… nikdo tě tu nenajde!“ zachechtal se temně Simon a zatímco Hans Billa směroval ke dveřím sympaticky vypadající chalupy, chtivě položil svou dlaň na Billovy půlky a s potěšením zaznamenal, jak se stáhly strachy.
„Tak vítej doma,“ zakřenil se Hans, když vešli a on dveře do domu zamknul. „Teda, pro tebe je to jen dočasnej domov, domov budeš mít v klubu, místo tý tvojí slavný kamarádky.“
Vyvlekl klepajícího se Billa, který cestou párkrát klopýtnul, po schodech až do patra a zatímco Simon šel chystat něco k jídlu, on otevřel svůj oblíbený pokoj.
„Tak tady bude probíhat tvůj výcvik,“ zasmál se Billovi do ucha a s potěšením zaznamenal, jak se chlapci z obličeje vytrácí poslední zbytečky barvy. Úplně si vychutnával, když Billa prováděl po místnosti a všechno mu ukazoval, od extrémně tlustých vibrátorů až po řetězy, biče a důtky.
„Ano… když budeš hodný a budeš hezky poslouchat, tak se tě tohle vůbec nemusí dotknout,“ zavrněl a přejel špičkou bičíku po Billově levé tváři, sledujíc se zvrácenou radostí, jak po něm Bill bojácně šilhá. „Ale pokud budeš zlobit, tak…“
Nedokončil a vší silou, kterou v sobě našel, Billa do tváře švihnul. Ozval se ošklivý zvuk natrhnutí kůže, a kdyby Bill neměl přes pusu pásku, zakřičel by jako snad nikdy. Ale neměl volnou ani pusu, ani ruce, proto se mohl jenom klepat bolestí a nechávat si po tváři stékat pramínky vlastní horké krve, netušíc, že o několik desítek kilometrů dále si Tom s náhlým prudkým trhnutím přiložil dlaň k levé tváři, která jej najednou prudce zabolela, aniž by se mu na ní cokoliv objevilo. Telepatie byla mocná… ne však natolik, aby dokázala černovlasého chlapce zachránit před krutým osudem, který ho čekal.
Křečovitě sevřel oči, když mu Hans bez jakéhokoliv varování serval lepicí pásku ze rtů a o chvilku později ucítil, jak mu osvobodil ruce z okovů. Rozklepal se ještě víc, když Hans zamknul dveře pokoje, aby je Simon nerušil.
„Tak začneme,“ zašeptal a s pohledem upřeným do Billových očí chlapce pevně chytil rukama za pas a přitáhl ho k sobě. Bill kníkl, když ucítil, jak se Hansův klín začíná o ten jeho třít, naskočila mu husí kůže, když Hansovy dlaně sebejistě vklouzly pod jeho džíny a boxerky až na zadek. Ale bál se jakkoliv hnout. Už nechtěl zažít další bolest. Věděl, že ho utrpení ještě čeká, že to bude ještě horší, že tohle chlípné osahávání je jedna z nejpohodovějších věcí, které ho tu čekají, ale nechtěl zažít jakoukoliv bolest navíc. Tvář mu doteď hořela, jak mu ji rozeškubnul bič, a po té ráně mu už bylo jasné, že se s ním v případě jakéhokoliv vzdoru mazlit nikdo nebude. Taky ho napadlo, jestli by nebylo lepší párkrát se zavzpouzet a pak se nechat zabít. Měl by klid, už by necítil žádnou bolest… Ale pak si uvědomil, že Tom by to vycítil. Poznal by, že umřel… jenže jaká by byla jeho reakce? Bezpochyby by se dříve nebo později taky zabil, copak si tolikrát neříkali, že umřou společně? A za Tomovu smrt by mohl jedině on…
Ne. Nemůže se nechat zabít, nesmí. Tom by se pak zabil taky, vyhodil by svůj mladý život úplně zbytečně. Zběsile zamrkal, aby zahnal další slzy, avšak marně, a vyjekl, když do jeho těla Hans hrubě zajel prstem. Odpovědí mu byla facka.
„Drž hubu, ty děvko,“ zasyčel Hans. „Varuju tě, tyhle cavyky se odnaučíš, jinak bude zle… Hodně zle…“
Bill se na něj zadíval uslzenýma očima.
„A neřvi, nic se ti neděje! Nic, co by tě mělo rozfňukávat!“
A k ukazováčku přidal další dva prsty, které vrazil do Billa ještě hlouběji. Znovu zaznamenal škubnutí.
„Copak, maličký? Bolí nás to?“ zachechtal se. „No to musíme napravit, aby sis zvyknul…“
Mrštil Billa na postel a okamžitě mu spoutal ruce nad hlavou. Strhnul z něj kalhoty i boxerky a roztáhl mu nohy, jak jen to šlo, a pak je připoutal ke spodní části postele.
„Ano, takhle ti to sluší, moc,“ zapředl spokojeně a s notnou dávkou jízlivosti sledoval, jak se Bill snaží z okovů vyprostit, ale marně, mohl jenom ležet na zádech, bez jakékoliv možnosti obrany.
„Tak teď si krásně zvykneš na něco pořádnýho v sobě,“ ušklíbl se pobaveně Hans. Vytáhl ze skříně pořádně tlustý vibrátor a surově ho do Billa vrazil. Tentokrát se chlapec udržel, neunikl mu ani jediný výkřik, avšak za cenu, že si prokousl sevřené rty do krve a že se mu nad tou náhlou bolestí pořádně zamotala hlava.
„No vidíš, tohle už je lepší,“ uculil se Hans. Nožem ještě rozřízl Billovo triko, aby měl na jeho nahé tělo dokonalý výhled, a chvíli ho požitkářsky osahával, pak se ale zvedl.
„Jdu se ještě najíst, ať pak nemám při výcviku hlad… ty si mezitím zvykej, a pokud budeš hodnej a poslušnej, možná na konci taky něco dostaneš!“
Krákavě se rozchechtal a na dálkové ovládání zapnul vibrátor na ten nejvyšší stupeň. Ušklíbl se, když Bill bolestně vykřikl, uštědřil mu za odměnu ránu bičem přímo doprostřed bříška a odešel do kuchyně, kde už voněly zapečené těstoviny…
„Tudy! Tady zatočte!“ vyjekl Tom náhle.
On i Peter seděl v policejním autě, spolu s dalšími dvěma policajty, Moris řídil a Tom navigoval podle mlhavých vzpomínek, které si zachoval ze snu. Moris jen přikývl a z hlavní silnice odbočil na lesní cestu. Sám to tady moc dobře neznal, takže netušil, kam až je to zavede. Taky se mu zdálo divný, že by sen byl tak reálný, ale koneckonců proč by Tomovi neměl věřit? Služební benzin, který na tuhle cestu projedou, mu šéf proplatí, a buď něco najdou, nebo ne. Z myšlenek ho vytrhl až Tomův výkřik, když se zpoza křoví před nimi vynořila mýtina a na ní cosi jako skladiště..
„To je ono!“ vykřikl Tom a bezděčně se celý roztřásl. Začal se… bát? Nervovat? Co když jsou ještě uvnitř? Co když Billovi právě ubližujou? Co když je uvidí a jejich šance na Billovu záchranu jsou mizivé? Jakmile auto zastavilo, zadívali se všichni na budovu. Vypadala opuštěně. A jeden z Morisových kolegů si všiml v lesní půdě kolejí vyjetých od většího auta…
„Nejsou tady,“ zavrtěl rozhodně hlavou. „To by to tu vypadalo jinak…“
„Ale byli tu,“ doplnil ho Moris. „Půjdu to prozkoumat.“
Vystoupil z auta, ale jakmile Tom udělal náznak, že ho bude následovat, Peter ho chytil za ruku.
„Neblbni, Tome… co když tam pořád ještě jsou?“
„Nejsou.“
„Ale co kdyby – „
„Pusť mě! Nejsem malý dítě!“ vřískl Tom, vyškubl se mu a vyběhl z auta. Jak ale zaječel, když zakopl o něco měkkého! Něco bezvládného! Pohled mu sklouzl k zemi.
„Proboha… Nadyn!“ vykřikl. Klesl na kolena a převrátil k sobě dívčino tělo obličejem, ale to neměl dělat. Když viděl vytřeštěné prázdné oči a bradu od krve, zahoupal se mu žaludek, a to tak, že dost, Moris přiběhl právě ve chvíli, kdy Tom na všech čtyřech zvracel.
„Proboha… Nadyn!“ vykřikl. Klesl na kolena a převrátil k sobě dívčino tělo obličejem, ale to neměl dělat. Když viděl vytřeštěné prázdné oči a bradu od krve, zahoupal se mu žaludek, a to tak, že dost, Moris přiběhl právě ve chvíli, kdy Tom na všech čtyřech zvracel.
„Tome, no tak… to bude dobrý…“
„Ne, nebude,“ zachroptěl Tom a vyvrhl další várku. „Chudák… Nadyn…“
Oči se mu naplnily slzami. Jak ji jenom kdy mohl podezřívat? Byla nevinná, teď už to věděl. Ale když se tohle stalo s ní, tak… co se asi děje s Billem? V tu chvíli vyjekl a rychle si přitiskl ruku na levou tvář. Něco ho tam štíplo, a jak bolestivě! Nic tam ale necítil. Měl však co dělat, aby nekřičel nahlas, tak moc ho to bolelo, téměř až pálilo. Avšak bolest najednou zmizela tak náhle, jako přišla, a on věděl. Billa právě někdo udeřil, a to dost nelidským a barbarským způsobem.
„Bille,“ vzlykl a bezmocně sebou hodil na zem. „Kde jsi?“
Ani nevnímal, jak ho Moris zvedá do auta. Už mu všechno bylo jedno. Chtěl jediné, aby to hnusné a nespravedlivé chování vůči jeho dvojčeti jednou provždy přestalo. Co těm chlapům udělal, že ho unesli? Proč ho týrají, jaký k tomu mají důvod?
„Tak je hodnej chlapeček… vidíš, jakej seš šikulka,“ zavrněl Hans a přirazil Billovi, klečícímu podřízeně před ním, ještě hlouběji do krku.
Bill nedokázal ani hlesnout, měl co dělat, aby udržel slzy za víčky. Věděl, že kdyby mu vytekla jen jedna jediná, nebo kdyby dal jakkoliv najevo svůj nesouhlas s tímhle zacházením, trpce by toho litoval. Už to zažil, už několikrát mu během posledních hodin ublížili, už zažil příliš mnoho bolesti na to, aby vzdoroval. Povedlo se jim ho zlomit v neuvěřitelně krátké době. Ačkoliv se to Billovi nelíbilo a bylo mu špatně z něho samého, poslušně vyplnil každé jejich přání. Přestože ho to bolelo, roztahoval nohy a špulil na ně zadek, kdykoliv mu ti dva řekli. Stavěl se do poloh, ke kterým ho nutili. Vykouřil je, kdykoliv mu to nařídili. Neměl na vybranou, neodvážil se neposlechnout, ač ho kolikrát bezdůvodně udeřili, bezdůvodně sekli bičem nebo do něj bezdůvodně kopli. Sotva se na něj nebo v něm udělal jeden, už si ho bral druhý. Ten první si mezitím oddechnul a pak si ho vzal znovu. A tak to šlo pořád dokola, už několik hodin.
Necítil už žádnou štiplavou bolest, v pozadí cítil jednolité hořící pálení, pachuť spermatu v jeho ústech byla už tak dlouho, že si na ni nuceně přivykl a krev na jeho těle mu už ani nepřipadala teplá, i když mu vytékala z čerstvě utržených ran, aby se mísila se strupy ran starších. Sálala z něj horkost, jak do jeho těla vstupovala horečka a útroby se mu svíjely neúprosným hladem.
„JO!“ vykřikl Hans, když zaplnil Billův krk čerstvou dávkou ze svého přirození, o krok ustoupil a nechal vysíleného chlapce upadnout na ledovou podlahu. Chvilku si ho spokojeně prohlížel, načež uchopil bičík a začal ho jeho špičkou hladit. Už ho nechtěl dneska bít, už si to vychutnal dost a ošklivé trhance a podlitiny na bledé kůži toho byly jasným důkazem. Bylo mu putna, že s tím nebude jejich nová hračka tak atraktivní, ale to se za pár dnů zahojí a v nejhorším ho šoupnou zákazníkům, kteří chtějí sado maso, těm to vadit nebude.
„Vstávej,“ syknul a potěšeně zamával bičíkem těsně nad Billovou hlavou. Škodolibě zaznamenal vyděšený pohled. Viděl, jak se Bill roztřeseně snaží zvednout, ale jeho končetiny už byly příliš slabé na to, aby ho unesly. Vytáhl se až na kolena, než se opět vyčerpaně zhroutil…
„Ty svině! Budeš poslouchat!“ zařval Simon, bez rozmyslu popadl důtku a začal do Billových zad řezat jako smyslů zbavený, nadšený z toho, jak ostrá kůže roztrhává záda na třech místech současně. Teprve po chvíli Billa hodil na postel. Chtěl se na něj znovu vrhnout, ale Hans ho zadržel.
„Nech ho… dneska už toho má dost,“ ušklíbl se, když viděl, jak Bill leží nehnutě, bez jediného vzdoru, s očima napůl zavřenýma. Zpod víček mu koukalo bělmo a na tvářích se leskly slzy bolesti. Jeho dech byl sípavý a tělo se začalo třást v nepopsatelné zimnici.
„Hajej, maličký… můžeš spinkat,“ zapředl mu do ucha a přetáhl přes něj starou potrhanou deku. „A za to, žes byl hodnej…“
Odešel do kuchyně, a když se vrátil, měl v rukou malý talíř se směšným zbytečkem těstovin a skleničku vody.
„Tak papej, čubko,“ rozkázal a začal Billovi podávat jednotlivá sousta. Těšilo ho sledovat nedůvěru v chlapcových očích, když Bill roztřesenými rty stahoval z vidličky jednotlivá sousta.
„Tak, výborně… ještě nabumbat a můžeš chrnět,“ přiložil mu ke rtům sklenici. Podepřel Billovi hlavu, aby se mu lépe polykalo, a když byla prázdná jak sklenička, tak talíř, odešel spolu se Simonem ke dveřím.
„Koukej toho spaní využít… zítra zjistíme, co si všechno z dneška pamatuješ, a těš se, pokud na něco zapomeneš!“
Zabouchl dveře do pokoje a zamknul.
Jakmile jejich kroky odumřely v dáli, podařilo se Billovi oči otevřít naplno. Nebyl sice už svázaný, ale ani tak se nedokázal hnout, natož aby měl myšlenky na útěk. Jenom ležel, chvěl se jako list ve větru a snažil se necítit sálavou horkost, která ho polévala každých pár vteřin s novou a novou intenzitou, Konečně si troufl maličko ulevit bolesti tklivým vzlykem a nechal slzy volně, bez jakéhokoliv omezení stékat.
„Tomi…“
autor: Bitter & Áďa
betaread: Janule
Tak teď už si vůbec nedovedu představit,že by Bill mohl ještě někdy být schopný vést normální život,o nějakém sexuálním životě už ani vůbec nemluvím…Tom by už teď měl hledat hodně dobrého psychiatra!!!
Proč mám pocit že tohle nebude mít happyend? x(
já nwm proč ale mě se tahle povídka začíná líbit čím dál tim véc jen tak dál 😉
Moja veš čo ty mu dávaš…vobec si to nezaslúži…ale je to fakt hustá poviedka…začala som ju čítať prednedávnom a na chvíľu som prestala…ale vobec neľutujem že je čitam…vždy sa tešim na nové diely…a fakt je že to maš aj dosť dlhé tak si to užiješ…si talent moja…tak nás nesklam a piš ďalej až je tu rýchlo nový diel…
[4]: neboj, díly se objevují pravidelně každý pondělí, tak pokud nenastane něco nepředvídatelného, tak tu vždycky budou…
no teda, už jsme s Bitter myslely, že jste na nás pro přemíru sadismu zanevřeli 😀 a oni tu jsou takovýhle komenty… uvidí se, jak to dopadne, budeme děj tvořit podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí, tak snad vás nezklameme 😉
Téda, fak, už jsme mysleli, že se wám to nelíbí a oo prdlačku, no to abysme to pořádně natahli ať si toho sadirmu užijetd až do wánoc XD
Pláču! Hohoo! xDD Strašně se mi to líbí. Vyžívám se v sexuálním násilí. 😀 Když si tak v mysli proberu všechny vaše povídky, holky, tak tohle mi zatím slibuje nejvíc. 😀