Vyléčím tě láskou 39.

autor: Rachel

První paprsky vycházejícího slunce už stačily prozářit celou oblohu s prvními ranními červánky a už teď svým jasem a září probouzely celé spící město do nového, červnového dne. Každého pošimraly na nose, každému přistál na řasách jejich dlouhý, třpytivý vlas, každou tvář obdarovaly měkkým, hřejivým pohlazením.

A výjimkou nebyl ani mladý chlapec, spící na velké posteli, ještě někde uprostřed svých snů. Stačil jen okamžik, pár vteřin a i jeho oči dnes poprvé spatřily denní světlo a jitřní krásu, rozlévající se všude kolem něj. Ospale zamžoural, rozhlédl se po sluncem ozářeném pokoji… a opatrně natočil svou hlavu na stranu. Stačil pohled, jediný pohled… a najednou se všechno to krásné kolem něj rozplynulo. Zůstala tu jen jedna krása, jeden skvost, který mohl obdivovat a který si jeho obdiv zasloužil. A on to věděl. Jeho srdce se rozbušilo jako o závod, mandlově hnědé oči se rozzářily štěstím a na jeho rtech se rozlil šťastný, široký úsměv. A stačilo k tomu tak málo – jen pohled na nádherné, klidně odpočívající tělo, spící vedle sebe. Jen tak málo k tomu, aby Tom pocítil pravý, krásný pocit štěstí, hřejivě prostupující celým jeho nitrem…

Ležel vedle nejkrásnějšího stvoření na celém světě, díval se do spící, ničím neporušené tváře a nemohl tomu uvěřit. Ještě před chvíli si myslel, že to byl jen krásný sen, ještě před okamžikem, když se mu v jeho spící mysli míhaly obrazy včerejší noci. Stačilo však jen pár vteřin, jediný pohled vedle sebe… a on cítil, že tohle nebyl sen, ani nic jiného. Byla to skutečnost, nádherná skutečnost, plně ovládající Tomovu mysl. Nedokázal popsat ty nádherné, šťastné pocity, které v něm právě převládaly. A už vůbec nedokázal popsat pocit, který v něm vyvolalo to nádherné, křehké stvoření vedle něj.

Tomovy oči pomalu zamrkaly a nato upřely svůj pohled na místo vedle sebe. Ležel tam vedle něj a spal tak nerušeně, tak sladce, až to Tomovi, oddaně hledícímu do jeho nehybné tváře, vyráželo dech. Podvědomě se pousmál nad mírně se chvějícími, dlouhými řasami a obdivným pohledem sjel na porcelánově bílé, křehké tělo. Úžas v jeho očích už nemohl být větší, když pečlivě zkoumal každý záhyb, každý milimetr té dokonalé, už na pohled hebké kůže. Nemohl skrýt svůj obdiv, který v něm jediný pohled na nahého Billa vyvolal. I přesto, že jej takového viděl už včera, na denním světle to bylo přeci něco jiného, než při světle hořících svíček. Byl nádherný, opravdu nádherný. Na jeho těle nebylo sebemenší chybičky, a i když tu nebylo nic, co by jej zahalovalo kromě pár plátků růží, Tomovi to vůbec nevadilo. Kochal se tím nadpozemsky dokonalým pohledem a očima přejížděl po Billově těle. Už nebylo takové, jako včera. Už nebylo tak nevinné a ničím neporušené, ani to mu však na jeho kráse neubralo. Ba právě naopak. Tomovi se zdálo ještě krásnější, skvostnější, než kdy dřív. Opatrně vztáhnul svou ruku a jen bříšky prstů jemně přejel po jeho linii. Jen ten pocit, že se jej včera dotýkal jinak než doposud, že viděl, cítil, poznal jeho horkost, že patřilo jenom jemu…

Jen ta myšlenka nutila Toma usmívat se, Tomovi to však vůbec nevadilo. Byl šťastný, opravdu šťastný, teď když se probudil vedle své lásky, zatímco v jeho mysli se mu vybavovala včerejší nádherná noc. To, jak se líbali, jak se toho druhého dotýkali, jak se jejich vzdechy nesly pokojem jako ozvěna, jak se milovali… To bylo to, co dělalo Toma tolik šťastným. A on své štěstí, radost a lásku už nechtěl déle skrývat.

Nedokázal už déle odolávat. Jeho prsty něžně přejížděly po tom nádherném, odhaleném těle… a jeho rty se poprvé zlehka otřely o tu jemnou, hebkou pokožku. Sám pro sebe se pousmál a přivřel víčka nad její vůní, vycházející z ní. Takhle voněl jenom jeho Bill, jeho láska. Vtiskl pár malých, něžných polibků na jeho klíční kost a pomalu postupoval po jeho alabastrově bílé kůži na krku stále výš a výš. Líbal jej opatrně a velmi něžně, modlíc se, aby spícího černovláska neprobudil. Jaké však bylo jeho překvapení, když se stvoření pod ním mírně zachvělo… a k jeho uchu se dolinulo to nejkrásnější, co se dolinout mohlo.

„Tomi?“ tiché špitnutí prolomilo ticho v pokoji a přinutilo tak Toma vzhlédnout. Trošku zamrkal, stačil však jen pohled a na jeho rtech se rozlil ten nejkrásnější úsměv. Díval se do té nádherné, usmívající se tváře a nemohl se vynadívat na chvějící se, dlouhé řasy, které se mírně mihotaly. Jejich majitel se nepatrně ošil… a okamžitě nasál tu podmanivou vůni, vznášející se všude kolem něj.

„Jsi to ty?“ šeptl s malou nejistotou v hlase, vzápětí byl však ujištěn tím nejkrásnějším způsobem. Tomova tvář se sklonila k té jeho a jejich rty se setkaly v prvním ranním polibku. Pro oba to bylo jako sen. Jako nádherný sen, ze kterého se ani jeden z nich nechtěl probudit. Ani Bill, jehož rty se teď odpojily od těch Tomových. Popaměti vyhledal jeho tvář, své oči však neotevřel. Jeho mysl se ještě vznášela v říši snů… a on nechtěl, aby se to krásné, co právě prožíval, rozplynulo. Pootevřel rty a tiše vydechl.

„Bojím se otevřít oči,“ zašeptal, pevně tisknouc víčka k sobě, svými slovy však vyvolal u mladého lékaře údiv. Tom tázavě zamrkal.

„A proč?“ optal se první otázku, která mu přišla na jazyk, a zvědavě se zadíval do Billovy tváře, která se jen popaměti snažila vyhledat tu jeho.

„Protože… protože až je otevřu, tak… tak tu nebudeš,“ zašeptal ještě tišeji než předtím, jako by mu jen ta myšlenka naháněla strach. Tom jej však dobře slyšel. Přes jeho rty přelétnul jemný úsměv a on prsty něžně pohladil Billovu tvář.

„A co když ano? Zkus to,“ vybídl jej s úsměvem a zadíval se na ta stále pevně semknutá víčka. A opravdu! Stačila jen malá chvilka a ony se od sebe začaly pomalounku odlepovat, dlouhé, černé řasy se chvěly stále víc a víc… a jejich závoj konečně poodhalil Tomovým očím to nádherně hluboké, čokoládové moře, které Tom tolik miloval. Jeho oči se okamžitě střetly s těmi Billovými – a on věděl, že už nemůžou být šťastnější. Zračily se v nich jiskřičky radosti, které jim dodávaly zář, štěstí, láska a všechno to, co Bill cítil a čeho měl plnou hlavu. Oddaně hleděl do dvou oříškových očí a cítil, jak se jeho nitrem rozlévá příjemný, hřejivý pocit. Na jeho tváři se rozlil jemný úsměv… a on vůbec poprvé odtrhl pohled svých očí od Tomovy tváře a pomalu se rozhlédl kolem sebe…

Takže to přeci jenom nebyl sen. To všechno, co se právě zračilo v jeho mysli a na co se právě upíraly jeho, ještě ospalé oči. Ty svíčky, ty rudé plátky růží, ta postel, na které spolu právě leželi, ten satén, příjemně chladící jejich rozpálená těla, ta vůně, naplňující celý tento pokoj… a oni dva. Oni dva… a jejich nahá těla, klidně odpočívající vedle sebe, bez jediného kousku, který by je mohl zahalovat. Napověděla Billovi jen jediné. Opatrně odtrhl oči od té krásy, rozprostírající se kolem něj a vzhlédnul k Tomově tváři, která se na něj stále usmívala.

„Tak se mi to přeci jen nezdálo. Opravdu… opravdu jsme se… milovali,“ šeptl tiše a vyvolal tím na Tomově tváři úsměv. Tom se pousmál a něžně odhrnul pár pramínků z vysokého, bílého čela, dívajíc se do těch nádherných, čokoládových očí. Jen těch pár Billových slov jej nutilo se usmívat, jen to poslední, které černovlásek vyslovil. Tom už jej slyšel několikrát, z několika úst, Bill jej však řekl tak jinak, tak zvláštně, ale přesto tak krásně, až to Tomovi vyrazilo dech. Možná právě proto, že až teď doopravdy poznal jeho význam, až teď skutečně věděl, co to milovat doopravdy znamená. A stačila k tomu jen včerejší noc… a jeho černovlasá kráska, upírající na něj své mandlové oči. Šťastně se pousmál a lehce jej políbil na jeho narůžovělé rty, aby si jej mohl položit do své náruče a znova se topit v hloubce jeho očí. Stačil jediný jeho pohled a Bill si byl jistý, že se nemýlí. Oplatil mu svůj úsměv, a když Tom stiskl jeho dlaň v té své, a něžně jej pohladil po tváři, znova k němu vzhlédl, naslouchajíc Tomovým slovům, linoucím se z jeho rtů.

„Děkuju, lásko. Děkuju ti za nádhernou noc. Ani nevíš, jak moc si toho vážím. Nikdy ti nebudu moci být dost vděčný a…“ nedořekl, jeho slova přerušil Billův ukazováček, lehce položený na jeho rtech. Černovlásek nesouhlasně zavrtěl hlavou, stále se usmívajíc.

„Nemáš mi vůbec za co děkovat, Tome. To já bych měl poděkovat tobě. Byl jsi úžasný a… neskutečně něžný. Byl to ten nejkrásnější zážitek v mém životě,“ přiznal, upřímně hledíc do Tomových očí a rozhodně nelhal. Kolikrát už se cítil šťastný, nebo si to alespoň myslel, těch pár okamžiků v jeho životě však bylo nic v porovnání s tím, co zažil včera. Nedokázal popsat všechny ty úžasné pocity, které při tom cítil, dokonce ani teď ne, když od jejich milování uplynulo už několik hodin. Tomovy oči trošku zamrkaly a Tom se s neskrývaným překvapením v nich zadíval do Billovy tváře.

„Myslíš to vážně? O-opravdu se ti to líbilo?“ vykoktal s malou nejistotou v hlase, Billovy oči mu však byly jasnou odpovědí. Nikdy v žádných očích neviděl tolik upřímnosti, něhy a lásky, jako právě v nich. Cítil, jak jej Billova dlaň hladí po tváři a sjíždí až na jeho nahý hrudník.

„Ano, líbilo se mi to, a víc než to, Tome. Nikdy jsem nic úžasnějšího nezažil, než cítit tě tak blízko. Jsem rád, že… že jsem tě mohl dovést k vrcholu…“ zašeptal, přerušilo jej však Tomovo zavrtění hlavou a úsměv na jeho rtech.

„K tomu nejúžasnějšímu vrcholu,“ dodal a spokojeně se pousmál. Kolikrát se sám uspokojoval, to se však ani z poloviny nedalo srovnávat s tím, co cítil včera uvnitř Billa. Jen při té vzpomínce pocítil někde ve svém nitru blažený pocit a znova přivřel víčka… přerušil jej až Billův hlas někde u něj.

„Muselo to stát strašně moc peněz, Tome. Nemusel jsi…“ příval jeho slov však přerušil Tomův ukazováček na jeho rtech. Tom se podíval směrem Billova pohledu a při zjištění, že má na mysli tu nádheru kolem nich, zavrtěl hlavou. Jeho peněženka kvůli tomu sice opravdu zela prázdnotou, co mu však bylo do peněz? On získal mnohem víc, než by si mohl přát, pár mincí a papírků pro něj v tuto chvíli vůbec nehrálo roli.

„To nic, lásko, tím se vůbec netrap. Důležité je, že to bylo krásné… a že se ti to líbilo,“ dodal s úsměvem, který se ještě rozšířil, když se Bill pohodlně uvelebil na jeho klíně, tajemně se usmívajíc.

„Netušil jsem, že jsi takový romantik,“ zašeptal a přesně očekával Tomovu odpověď. Protestně zavrtěl hlavou.

„Nejsem romantik, já jen…“ marně se snažil skrýt za maskou nepřístupného, Bill jej dobře odhalil. Ať už působil Tom navenek jakkoli, uvnitř to byl hodný a citlivý chlapec s tím nejkrásnějším, zamilovaným srdcem. A Bill to věděl.

„Ne?“ usmál se na Toma a do prstů vzal jeden z tisíce plátků růže, aby s ním jemně mohl přejet po Tomově líci. Stačil jediný pohled a on jistě věděl, kdo z nich má pravdu…

Několik dlouhých minut si užívali náruče toho druhého a plnými doušky vnímali jeho blízkost. Slunce už se procházelo po modrém blankytu a zanechávalo za sebou třpytící se odlesky, když se od sebe po dlouhém, nekonečném líbání odtrhli, dívajíc se do očí toho druhého.

„Kolik je hodin?“ Tomova otázka protrhla ticho mezi nimi a Tom se zvědavě zadíval na Billa, zkoumajícího svýma očima hodiny na stěně.

„Půl osmé. Za půlhodiny bys měl začít pracovat,“ připomněl mu důležitě, Tomova následující věta mu však vyvolala na rtech úsměv.

„Víš, že se mi vůbec, ale vůbec nechce?“ protáhl naoko líně a využil černovláskovy chvilkové nepozornosti. Než se Bill nadál, už ležel znova na posteli někde pod Tomem, který jeho krk znova začal zasypávat polibky.

„Tome? Tome, neblázni… Už nemáme tolik času,“ vyhrkl rychle a modlil se, aby je nikdo z chodby, ani odvedle neslyšel. Přeci jen už tu nebyli sami, zvenčí sem doléhaly zvuky motorů aut, a navíc měl Tom za slabou půlhodinu začít s prací.

Jen neradi se od sebe odpojili a začali se oblékat. I to se však neobešlo bez polibků a letmých dotyků, které si oba vyměňovali. Bill pečlivě upravil uzlíček svého županu a poupravil si neposedné vlasy v zrcadle, dívajíc se kolem sebe.

„Pomůžu ti to tu uklidit, ano?“ nabídl se a mrknul na Toma, oblékajícího si zelenou, lékařskou košili, setkal se však s protestem.

„Ne ne, ty si půjdeš hezky lehnout do postele a budeš čekat na sestřičku. Víš, co včera říkal pan Hoffmann? Dneska tě čekají ta vyšetření, musíš si ještě odpočinout. Zvládnu to tu sám, hm?“ odvětil a přešel k Billovi, stojícímu kousek od něj.

„Tak dobře. Uvidíme se na obědě, určitě,“ připomněl Tomovi a naposled ovinul své paže kolem jeho krku, cítíc jeho dlaně na svých bocích. Tomovy rty se pomalu otřely o ty jeho a vtiskly na ně malý polibek.

„Ještě jednou děkuju, Billi. Byl jsi úžasný,“ zašeptal proti jeho rtům s neskrývaným obdivem a něžně pohladil jeho tvář.

Naposled se s několika slůvky lásky políbili… a potom už Billovy kroky zamířily ke dveřím ordinace. Těsně před nimi se však ještě přeci jen zastavily… a Bill se sehnul pro jeden plátek růže, tisknouc jej ve své dlani jako nejdražší poklad. Šťastně jej políbil… a věnoval poslední úsměv Tomovi, pomalu vycházejíc na chodbu ze dveří ordinace, která bude ode dneška chránit jedno malé tajemství jedné velké, krásné noci.