Anděl a ďábel 8.

autor: Strawberry

Bill zrovna šel lesem, když spatřil vlkodlaka, jak nese Tomovo bezvládné tělo…

„Tome…“ zašeptal, když to spatřil. Tohle přeci nejde. „Ale co, on je přeci Lovec, on se o sebe postará. Náš velký Tom,“ řekl naštvaně. On přeci nebude za nikým běhat a prát se. To ne. Přemáhal se. Rozum mu říkal, ať Toma ponechá svému osudu. Ale něco uvnitř ho nutilo jít a pomoci mu. Zachránit ho. Otočil se a sledoval vlkodlaka.

„Blbej lovec,“ mumlal si pro sebe vlkodlak, když došel až ke svý chatrči a otevíral dveře. „Kdyby se tam blbec nepřipletl, nemusel jsem se teď vůbec zabývat tím, že se ho budu muset zbavit. Jak tohle vysvětlím na schůzi klanu? Dítě nemám, a ještě ke všemu jsem nejspíš z lovce udělal vlkodlaka. To bude zase řevu,“ hudroval a při tom hledal sekerku. Nejprve hledal v kůlně, pak šel do obýváku, nemohl ji nikde najít, a potom si vzpomněl, že naposled ji měl, když sekal kuřatům hlavy. Vzal chlapce a položil ho na stůl, co stál uprostřed zapáchající místnosti. Napřáhl se a…

Bill, který slyšel, jak vlkodlak hudruje u dveří, se rozhodl, že dovnitř půjde zadním vymláceným oknem. Když vlkodlak zašel dovnitř, protáhl se větvemi starých stromů a vydal se skrz blátivou cestu k oknu. Koukl dovnitř a spatřil Toma, který ležel na stole bez hnutí.

„To ne!“ zašeptal. „Přeci namůže být mrtvý!“ Začala v něm vřít krev. „To jsi neměl,“ procedil mezi a zuby a chystal se skočit dovnitř a překazit tomu chlupatému zvířeti jeho plány, ale náhle ho bodlo u srdce. „Áááá… kurva, už zase!“ zakřičel a vyrušil tím vlkodlaka.

„Co to ksakru bylo?“ řekl vlkodlak a přešel přes místnost k oknu. Chlapce si však nevšiml. Dlouho se ale nezabýval tím, odkud se to vzalo. Musel zabít chlapce, kterého předtím pokousal. Neměl času nazbyt, hrozilo totiž, že se promění ve vlkodlaka, který ho pak může s klidem zabít, měl by totiž stejnou sílu jako on, možná větší. Otočil se a zhrozil se. „Kde je?“ Vykřikl, když zjistil, že jeho oběť je pryč. „A do háje.“ Věděl, že musí co nejrychleji utéc. Už to tu nebylo bezpečné. Hodil sekeru do rohu a vyběhl z domu pryč. Neohlížel se a raději utíkal do hloubi lesa.

Netušil však, že jeho si Tom nevyhlédl za svou oběť. Cítil totiž přítomnost ještě někoho jiného. Vycítil, že se někde v blízkosti té zchátralé budovy ukrývá kříženec. Vzácná krev. Chtěl cítit, jak mu stéká po líci.

Bill se začal pomalu zvedat. Když stál zase pevně na nohou, slyšel něčí kroky. Myslel si, že je to vlkodlak, a proto se otočil k oknu, aby mohl pomoci Tomovi. To, co ale viděl, ho nepotěšilo. Oba byli pryč. „To ne.“ Náhle zaslechl kroky. Otočil se a spatřil Toma. „Tome? Jsi v pořádku?“ odpovědi se mu dostalo v podobě vrčení a pohledem na ostré zuby a krvelačné oči.

Chlapec na nic nečekal a oknem skočil do kuchyně a rychle utíkal skrz místnost dál do domu. Když vyběhl dveřmi, už tam na něj čekal Tom. Bill ho však neviděl. Lovec stál za dveřmi, a když vyběhl mladý kříženec ven, skočil na něj zezadu. Chlapec byl v úzkých. Neměl se jak vymanit z jeho sevření. Byl o tolik silnější.

„Mladý kříženec se vzácnou krví, co víc si přát k snídani?“

„Tu příležitost mít nebudeš,“ zavrčel Bill. Přeci se nenechá kousnout od lovce zkříženého s vlkodlakem? To bylo pod jeho úroveň. „Slez ze mě, ty zmetku,“ zakřičel a silně sebou škubl a tím se vymanil ze silného sevření. Probudila se v něm vlkodlačí krev a on cítil sílu, kterou mu nabízí.

„Ty malej červe,“ zavrčel na něj Lovec a silnou ranou ho srazil k zemi. To už bylo moc, v Billovi to vřelo. Skočil na Toma a začal ho kousat do paže. To si však nenechal Tom líbit a zaryl mu drápy do zad. Kříženec zavyl bolestí, a přitom se prohnul v zádech, a díky tomu se Lovci naskytl pohled na vztekem vystouplou žílu na jeho krku, ve které pulzovala krev. Na nic nečekal a zakousl se mu do krku. Chlapec vykřikl bolestí.

Než však Lovec mohl začat pít, zatmělo se před očima a on se zapotácel. Cítil ostrou bolest v levém boku. Koukl se a spatřil šíp. Chtěl si ho vytáhnout, než to však stačil udělat, spadl omráčen na zem. Bill to pozoroval, a při tom se snažil zadržet krev, která mu vytékala z rány, kterou mu způsobil. Ohlédl se do míst, odkud šíp přiletěl. Spatřil zahalenou osobu, která šla přímo k němu. Když přišla blíž, sklonila se a bodla chlapci do paže nůž. Kříženec cítil, jak slábne a ztrácí vědomí.

Oba chlapce probudil pronikavý zvuk sirény. Oba dva byli v kleci. Bill se zhrozil, když zjistil, že je v kleci zavřen s Tomem a nemá kam utéci. Rukou si sáhl na krk, kam ho před tím kousl, a zjistil, že rána je zcela pryč. Pozoroval Toma, sedícího v protějším rohu. Měl pásku přes oči, takže nevěděl o jeho přítomnosti, aspoň si myslel, že to Lovec neví.

„Bille?“ řekl chlapec a snažil se uvolnit si ruce, které měl přivázané k mříži. „Bille, já vím, že tu jsi. Sundej mi tu pásku a rozvaž mě, prosím. Já ti neublížím,“ prosil Tom. Bill měl strach, ale nějakým divným způsobem měl Toma rád, a proto překonal strach a šel k chlapci blíž a sundal mu pásku, co měl na očích. Pohlédl mu do očí a trochu se uklidnil. Už v nich neměl tu zášť jako předtím. Bill tedy protáhl ruce za něj a rozvázal provaz.

„Jak si věděl, že tu jsem?“ zeptal se, jakmile ho pustil.

„Nevím, nějak jsem vycítil, že tu jsi. A kde to vlastně jsme? Naposledy jsem byl v temné uličce.“ Tom byl zmatený, vůbec nic si nepamatoval. Netušil, že Billa málem zabil.

„Chtěl jsi mě zabít,“ řekl mu chlapec. „Byl jsem v lese a tebe nesl nějaký vlkodlak do staré zchátralé budovy. Nejspíš tě chtěl zabít, a ty, když jsi přišel k vědomí, tak jsi chtěl zabít mě.“

Tom nevěřil tomu, co slyší. Poslední, co si pamatoval, bylo, jak Bill utekl ze střechy a pak jak ležel v té tmavé uličce.