Život na prkně s kolečky 15.

A teď přímo k povídce, mám tu jen malou poznámečku. V prvním díle bylo uvedeno, že Jimmy, Billův manažer, je o dva roky straší. Omluvám se, chyba! Původně tam mělo být o dvacet let starší, tudíž je mu 38! Nevím, na co jsem zase myslela, když jsem psala první díl…? Píšu to pro to, by později nedošlo k nějakým nedorozuměním. (Už jsem to u prvního dílu opravila,J. :o)) Teď jsem si ve všem udělala pořádek, hezky jsem si to pro jistotu všechno napsala a doufám, že už nebudou žádné zmatky. Ještě jednou se omlouvám. Pajule ;o)

Sakra, ten kluk je tak… tak… TAK?

BILL

„Tak se posaď. Dáš si něco k pití?“ uvedu Jimmyho do skromné klubovny a on se s úsměvem na tváři rozvalí na sedačce. Spínačem ještě zapnu větrák, protože venku jsou opět hrozná vedra, tudíž i tady vevnitř je k padnutí.

„Máš chlazený pivo?“ houkne na mě a rychle něco nacvaká do mobilu, který pak strčí do kapsy u džínů. Ten chlapík mi tak zatraceně chyběl!

„Mám. Dokonce mi Fabi přivezl na ochutnání i pivo tady odsud, z Německa. A musím říct, že mi chutná. Chceš ho taky?“ vytáhnu si pro sebe z lednice jednu lahev piva, kterou si okamžitě rozdělám již připraveným otvírákem.

„Tak mi sem jedno přihraj, když už jsem tady,“ na Jimmyho pobídnutí vytáhnu ještě druhou lahev piva, kterou stejně jako moji otevřu a s lahvemi v rukou přejdu k sedačce, na kterou se posadím vedle Jimmyho. Podám mu lahev a oba se napijeme té chladivé dobře chutnající tekutiny. Venku je skutečně na padnutí.

„Och, chutná to dobře!“ zavýská Jimmy a ještě jednou si lokne.

„To máš zcela pravdu,“ kývnu na souhlas. Lehce si poupravím kšiltovku na hlavě, načež si černé vlasy rukou shrnu tak, aby mi nepřekážely.

„Tak povídej, jak se tu vede? Téměř všechno jsi mi řekl po telefonu, ale myslím, že to hlavní jsi vynechal,“ ublíženě se na mě podívá a opět vytáhne z kapsy vibrující mobil. Stejně jako před chvílí něco nacvaká a mobil tentokrát nechá ležet vedle sebe na sedačce. Zvědavě pozvednu obočí, ale pak mi dojde, co říkal Jimmy, když jsme stáli ještě u jeho M4ky. Prý vypadám zamilovaně. To je to na mně tak vidět? Počkat! Jsem vážně zamilovaný? Oh sakra, jsem zamilovaný? Existuje láska? Je tohle láska?

„Co myslíš?“ udělám ze sebe pitomce, i když jasně vím, co Jimmy myslí. Hlavou mi začnou běhat, jako ve filmu, okamžiky, které jsem tu za těch deset dní s Tomem zažil. Je rozkošný. Asi ho… oh, láska?

„Hey, co se tlemíš jako měsíček na hnoji? Kdopak je to za šťastlivce? Kluk? Holka? Kolik mu je?“ vyzvídá Jimmy a já své koutky popotáhnu ještě více do stran, až mi vylezou zuby. Ach, ano, Jimmy ví o mé bisexuální orientaci a zná mě dost dobře na to, aby poznal, co se se mnou děje. Přeci jen – vychovával mě. V pubertě se mnou zažíval první obrovské „lásky“ a radil mi s mými prvními sexuálními zážitky. Před ním zřejmě nic neskryju.

„Kluk,“ špitnu tiše a cítím, jak se jistojistě červenám. Možná nečervenám, ale pocit rajčete mám.

„O, la, la! Blonďák? Hnědovlásek? Vysoký? Malý? Modrooký? Hubený? Hm? Povídej, přeháněj. Chci slyšet všechno!“ sype ze sebe a má o mé informace takový zájem, že přehlíží i vibrující mobil u jeho nohy. Nadechnu se, promnu si spánky a zaměřím pohled na Jimmyho. Bude to dlouhý rozhovor.

„Byl první, u koho jsem si zapamatoval jméno. Tom. Hrozně se mi to líbilo a já si v duchu jako blázen říkal, že pokud jednou budu mít dítě, bude to Tom. Hrozně se mi líbilo to jméno a především – líbil se mi on. Když jsme první den stáli na placu před jídelnou a bylo jakési zahájení, myslel jsem, že zešílím. Stál tam, mimo všechny ostatní. Hubené nožičky obepínaly provokativně šedé upnuté džíny, které z něj srandovně padaly. Tričko s mikinou taktéž, stejně jako kalhoty, obepínaly jeho hubené tělíčko. Okolo krku měl elegantně, ale zároveň ledabyle ovázaný šátek, přes který mu spadaly konečky blonďatých vlasů, které bych možná mohl zařadit do kategorie bílé barvy, než blond. V plných, šťavnatě růžových rtech se mu v záři paprsků třpytily dvě malé kuličky, a když roztáhl rty do úsměvu, odhalil řadu perfektních zubů, čímž předvedl neskonale úžasný úsměv. Nosík měl takový roztomile malý, a když jsem se podíval na jedno jeho oko – to druhé měl schované pod patkou pečlivě vyžehlených vlasů – podlamovaly se mi pod tím pohledem kolena. Moře mléčné čokolády, ve kterém jsem se topil a pořád jsem neměl dost. Postupně jsem ho poznával víc a víc. Byl jsem zaražený jeho chováním, to ano. Uzavřený a s nikým se moc nebavil, což ho dělalo ještě…ach!

Když pak namaloval na skateboard mě nebo když jsem zjistil, že je gay, moje srdce přímo skákalo radostí. Snažil jsem se to v sobě tlumit, ten pocit, to vzrušení a snažil jsem se zachovat profesionální přístup, jako, ač stejně starý, jeho táborový vedoucí, jeho trenér. Ale jak jsem ho poznával víc a víc, nešlo to. Postupně si mě obtáčel kolem prstu svým kouzlem a já to tak s radostí nechával být. Přijal jsem to. Až jsme se políbili. Je pravda, že jsem se líbal nespočetněkrát, s obojím pohlavím. Měl jsem sex, měl jsem úlety. Hodně zážitků, co se takovýho života týká. Ale, nikdy, opravdu nikdy, jsem necítil to, co cítím, když jsem s Tomem. Je jako moje závislost. Je něco, co se mi vynořuje v hlavě, i když nechci. Zdá se mi o něm, vidím ho všude, připadám si jím tak posedlý!“ prudce vydechnu a se zasněným výrazem ve tváři se kouknu na Jimmyho. Sedí pořád ve stejné poloze, ani se nehne a kouká na mě vykuleným pohledem.

„Bille! Oh, kurva, chlape! Tak to je síla! Oh, konečně! Konečně!“ probere se z transu a popadne mě do svého železného objetí. Zvonivě se směje a pevně mě tiskne k sobě. Mé tělo se otřásá pod jeho vibrujícím tělem, jak se směje.

„Co?“ pípnu, načež mě Jimmy upustí ze svého objetí, poplácá mě po zádech a s úsměvem na tváři se opře do sedačky.

„Víš, vždycky jsem si myslel, že jsi byl úžasně vychovaný kluk, když jsme spolu začali bydlet. Jenže pak mi začalo docházet, že pod vlivem mojí výchovy, jsem z tebe udělal rozmazleného spratka bez jediného kousku citu. Bez duše. Ve svých dvanácti ses vyspal s první holkou, která byla pomalu o deset let starší než ty. Ve čtrnácti ses vyspal s prvním klukem, který to vlastně vůbec nechtěl. A našel jsi v tom zalíbení a dennodenně jsi domů vodil jinou holku nebo kluka. Na párty tě po celém těle doslova oblizovalo několik lidí, ale ty ses nechal. Každé ráno od nás z domu odcházel kluk nebo holka se slzami v očích, protože jsi je vyhodil pryč s úšklebkem a hnusnou nadávkou k tomu. Tenkrát mi došlo, že jsem někde udělal chybu. Že moje výchova nebyla taková, jaká měla být, a já z úžasného kluka udělal svini, která neměla slitování. Neměl jsi špetku citu. Bylo ti jedno, co se honí tvé „kořisti“ v hlavě, co chce. Všichni byli zamilováni do velkého Billa, skateboardové hvězdy. Ale já? Já jsem potichu trpěl v koutě a nadával si, co jsem to s tebou provedl. Hledal jsem chybu, snažil jsem se s tím něco udělat, ale nešlo to. S přibývajícími roky ses o něco zklidnil a domů jsi vodil lidí míň, na párty jsi nechodil a ty, se kterými jsi spal, jsi odváděl z domu s tím, že jsi je ujišťoval, že se jim ozveš. Ač ses nikdy neozval. Netuším, kolik lidí prošlo tvojí postelí, a ani to nechci vědět, ale jsem konečně rád, že se objevil někdo, kdo by ti eventuelně mohl otevřít oči a v tobě by se probudil ten úžasný Bill, kterého jsem znal. Bill, který by měl city,“ usměje se Jimmy a já si zpětně přehraju posledních pár let. Jo, občas jsem svině byl, ale tenkrát se mi tenhle styl života moc líbil. Dneska už bych do toho asi nešel.

„Myslíš… myslíš, že tomuhle se říká láska?“ špitnu jako malé děcko, které se bojí, že ze skříně na něj vyleze strašidlo.

„Nevím, jestli se tomuhle říká láska. Neznám Toma, Bille.“ Och, ano, Jimmy mi opravdu přijde jako můj skutečný táta. Za těch osm let jsem si k němu vybudoval opravdu silné pouto.

„On… je úžasný.„

„Ale?“ dodá Jimmy a napije se piva. Udělám to samé jako on a napiju se lehce nahořklé tekutiny.

„Je hrozně… plachý. Nevím, čím to je. Bojí se, je hrozně vážný, škrobený, nedokáže se uvolnit a připadá mi, jako by se v mé blízkosti cítil nepříjemně, nepohodlně. Přitom vím, že je jiný. Občas jsem zaslechl, když si s někým volal. A nebyl takový. Nemluvil spisovně, uvolněně se smál. Nevím…“ povzdychnu a zabořím svá záda do pohodlně měkké pohovky.

„Bavíte se spolu? Víte toho o sobě hodně?“

„Bavíme se spolu pořád, neustále. Vyprávíme si zážitky, vyprávíme si, co máme rádi. Vyprávíme si, co bychom někdy chtěli udělat, co nás láká. Mluvíme o všem, na co si v danou chvíli vzpomeneme. Smějeme se spolu, diskutujeme spolu. Pokaždé, pokaždé, najdeme společné téma.“

„A co intimnosti? Bavíte se spolu o intimních věcech? Víš, kolik měl předtím vztahů? Víš, kam až s předchozím partnerem zašel?“

„Vím, že měl celkem pět kluků. To je vše, co vím. Ale… ono…“

„Takže – bavíte se spolu o intimních věcech, Bille?“

„Ne,“ špitnu se skloněným zrakem a zpětně si promítám naše konverzace s Tomem. Ne, opravdu jsme se o takových věcech nikdy nebavili.

„Tak to je potom problém. Chtělo by to překonat tuhle bariéru.“

„Nemyslím si, že je na to už čas. Vždyť jsme se políbili teprve včera! Včera večer! Nemyslíš, že je na to, abychom se bavili o intimních věcech, moc brzy?“

„Možná je to brzy, ale kdyby Tom poznal, jaký jsi, možná by odhodil tu svoji jakousi zábranu. Těžko říct, opravdu ho neznám,“ pokrčí zlehka rameny a opět něco začne cvakat do mobilu. Kouknu se na hodiny na zdi a zjistím, že už jsou za deset minut dvě hodiny odpoledne. Polední klid za deset minut končí. Asi bychom se měli vrátit zpět do tábora. Chci všem představit Jimmyho.

„Jimmy?“

„Ano? Co se děje?“ vymačkává dál smsku a já si říkám, co se děje. Můj manažer většinou nesmskuje. A když má dovolenou, mobil téměř vůbec nepoužívá. Vždycky ho někam strčí a je mu jedno, jak ho kdo nahání. Říká, že má přeci dovolenou, tak proč by si měl otravovat klid otravujícími lidmi? Něco na tom asi bude….

„Půjdeme už do tábora, dobře? Jsou za deset minut dvě hodiny a polední klid je do dvou hodin, takže abychom tam byli tak pět minut před koncem poledního klidu. Musím totiž obejít chatky.“

„Dobře, tak teda vstáváme. Jen mám obavy, že mi budeš muset pravděpodobně dělat tlumočníka. Německy rozumím maximálně děkuji a dobrý den. Alespoň myslím, že to tak bylo. Když jsem letěl v letadle, někdo něco pořád na tenhle způsob říkal…“ matlá jednu kravinu za druhou, prudce gestikuluje rukama a pravděpodobně se snaží vysvětlit něco sám sobě.

„Oh, na to jsem úplně zapomněl, že ty nebudeš rozumět. Oh, tím pádem tě budu muset dát do jiné chatky,“ poklepu si na čelo a oba vstaneme. Dopijeme zbytky piva a já postavím prázdné lahve na stolek vedle ledničky. Pak to uklidím. Vypnu větrák a oba vplujeme ven. To horko je příšerné.

„Já nebudu s tebou v chatce?“ udiveně na mě zírá malý chlapík, když zamykám dveře klubovny a pomalu se vydáváme zpět do tábora.

„Ne. Mám tam hrozně moc věcí, takže se tam už nic a nikdo nevejde.“

„On by se vešel, ale ty tam máš momentálně Toma, takže asi ani nechceš, aby se tam něco nebo někdo vešlo,“ potutelně se usměje, když dorazíme k bráně skateparku, kterou otevřu a následně zavřu a zamknu. Bezpečnostní předpisy jsou holt bezpečnostní předpisy.

„No, asi tak nějak,“ zasměju se společně s ním.

„Ke komu mě tedy dáš do chatky?“

„Každá chatka má čtyři postele, ale jsou v každé chatce jen dva. Dám tě k Andremu a Fidlajzovi do pětky.“

„A to je kdo?“

„Oběma je 16. Fidlajz je blond hoper. Andre je tmavší typ s hnědými vlasy. Mámu má Němku, tátu Malťana, tudíž mluví jak plynule německy, tak anglicky. Kvůli tomu tě dám k němu. Jinak bys opravdu nerozuměl,“ mrknu na něj povzbudivě a on se vesele usměje. Tak dobře, jde se na to, polední klid končí.

***

„Oh! To bych do Billa neřekl.„

„Co máš na mysli?“

„Ten jeho život, jakým žil.“

„Myslíš alkohol, večírky, dlouhé noci…?“

„Myslím chlast, trávu, party, prošukané noci… ano, přesně to.“

„Oh, až tak tvrdě bych to nenazval. Nebo ano?“

„Víš, myslím, že to vypadalo přesně jako v těch všech seriálech, co se objevují v televizi. I když, nemusí to být jen seriály, jedná se i o filmy. Někdo si to možná nemyslí, ale opravdu je to tak někdy i ve skutečnosti. Zrovna v tomhle případě si myslím, že to tak je.“

„Možná to tak bylo. Ale… vraťme se zpět. Proč bys to do Billa neřekl?“

„Nevím, nesedí mi to k němu. Jak jsem mohl z vyprávění poznat, je to člověk s obrovským srdcem, podle mého mínění. Prostě mi to celkově k jeho osobnosti nesedí.“

„Vážně?“

„Ano. Ale zase… musíme brát v potaz, že lidi se mění. A mění se buď málo nebo hodně. On se asi změnil hodně. Díky Tomovi. Ale myslím, že i díky věku.“

„Máme docela podobný názor. Ale z vyprávění se toho také nedá moc poznat. Je lepší nejdříve poznat dotyčnou osobu osobně.“

„Splní se mi to? Potkám ho? Potkám je?“

„Možná…“

„Proč mě tak napínáš?“

„Baví mě to.“

„Oh, jak kruté.“

„Píšeš knihu. A já ti to moc usnadňuji, nemusíš nic hledat, nic říkat, po ničem pátrat. Všechno ti povím. Tak proč bych si s tebou nemohl alespoň občas pohrát?“

„Možná na tom pravdy něco bude. Ale… nemohl bys mi alespoň trochu, jen trošičku, naznačit, zda se splní můj sen potkat jednoho z nich? Kohokoli… Ať už Tanzie, Erika, Andreho, Vanessu… kohokoli.“

„Musíš být trpělivý a dozvíš se to. Nemůžu ti vše prozradit, také sám pár věcí nevím. Také se jich musím ptát.“

„Bože! Je to jako by tě někdo mučil. Tak moc si to přeji. Chci vědět, o čem tenhle celý příběh je. Chci vědět, proč mi ho vyprávíš, chci vědět, proč píšu tuhle knihu. Chci vědět, jací jsou oni ve skutečnosti.“

„Připadá ti to divné?“

„Je to jako nějaký hlavolam, jako zakleté bludiště. Jako bys nevěděl kudy kam. Jako bys ztroskotal na ostrově, který je na první pohled opuštěný, ale postupem času zjišťuješ, že opuštěný vlastně vůbec není a začnou se dít divné věci. Ale pryč od toho, říkáme nesmysly, odbíháme od témat. Mohl bys mi prosím vyprávět dál?“

„Samozřejmě.“

***

TOM

„Ne, fakt ne, tati. A běž s tím někam, fakt nic nechci. A už kord ne chlupatý pánský tanga, i když je to Aljašskej módní hit!“ výsknu do telefonu a hlasitě se zasměju. Máme polední klid, Bill je někde s Jimmym, který přijel, a já jsem zalezlý v chatce s telefonem u ucha. Po týdnu se mi ozvali rodiče z Aljašky, nemohou mi volat tak často, jinak by se pravděpodobně nedoplatili účtů za telefon.

„Tak dobře, jak myslíš. Ale vypadá to fakt sexy!“ žertuje táta a já se musím smát společně s ním, jeho smích je opravdu nakažlivý.

„Dáš mi ještě mamku, prosím? Chtěl bych s ní mluvit.“

„Samozřejmě!“

„Díky, tati, měj se krásně, užijte si to tam a nepracujte pořád,“ zasměju se zlehka a s tátou se rozloučím. Je fajn být zase tím, kým ve skutečnosti jsem, ne tím, kým jsem naučený být na veřejnosti.

„Ahoj, zlatíčko! Povídej, přeháněj, jak se máš? Jaké to tam je? Líbí se ti tam? Jaké máte počasí?“ spustí mamka na jeden dech a já se musím usmát. Mám pocit, že by mě nejraději díky své mateřské lásce občas snědla.

„Ahoj, maminko! Mám se dobře. Co ty? Užíváte si to tam do sytosti? Líbí se vám tam?“ vychrlím stejně jako mamka pár otázek a čekám na její odpověď.

„Máme se dobře, Aljaška je plná zajímavých věcí a míst, s tátou jezdíme každé odpoledne někam na výlet, když zrovna nemáme práci. A je tu poměrně chladno. Jaké počasí máte vy?“

„Tady byly nějaké bouřky a dnes je tu příšerný vedro. Jinak, proč vlastně vstáváte tak brzy? Na Aljašce musí být pekelně brzy, ne?“ uvědomím si, že jsem se včera koukal na mapu v mobilu, když mi přišel e-mail od táty. Je to posun času asi o 10 hodin.

„Ano, je brzo, za chvíli budou čtyři hodiny ráno. Dneska máme s tátou moc práce, vstávali jsme už brzy. Oh, zlatíčko, omlouvám se, ale budu muset jít. Tvůj otec je nervózní, za půl hodiny musíme vyrazit a já tu sedím jen v pyžamu. Měj se krásně, zlatíčko, máme tě rádi. Pa a pusu,“ zašveholí mamka do telefonu, a pak už jen slyším tiché tůt-tůt-tůt, aniž bych stačil něco říct. Ano, celá moje máma.

Stočím se do klubíčka na posteli. Venku je příšerné vedro, v chatce taktéž, a mě to nutí přemýšlet o všem, co se kdy dělo. A hlavně, co se děje. Ač jsme se s Billem políbili teprve včera, motýlci mi poletují v břiše jak zfetovaní, když mi v mozku blikne jen jeho jméno. Sakra, ten kluk je tak… tak… TAK? V tom mě z přemýšlení vytrhne hlasité vrzání dveří a do chatky se navalí vlna horka zvenku. Pracně do plic nasaji vzduch a omámeně se posadím. Bill.

„Oh, Tome, vzbudil jsem tě? Omlouvám se, nechtěl jsem,“ přejde s úsměvem na tváři ke dvěma spojeným postelím, načež se na jednu z nich posadí se širokým úsměvem na tváři. Když ho sjedu pohledem, nechápavě si sám pro sebe zakroutím hlavou. Moji motýlci se opět zfetovali.

„Nespal jsem,“ odpovím stručně a nenápadně se přisunu o kousíček blíž k Billovi. Jeho úsměv se ještě rozšíří.

„Eh… já…“ hledá marně slova, ze kterých by utvořil smyslu dávající větu. Nic. Nakonec se hlasitě nadechne, vydechne a pak, kdy bych to čekal nejméně, se prudce přitiskne k mým rtům. Vlepí mi hlasitou mlaskavou pusu, a pak se ode mě odlepí, úsměv pohrávajíc zlehka na jeho tváři. Bez jediného slova se k němu zase přilepím. Naše rty se o sebe nejdřív jen zlehka otírají, až to Bill nevydrží a začne mé rty lehce skousávat a pohrávat si s nimi. Dominanci čas od času převezmu do svých rukou já a obkroužím jak jeho spodní, tak vrchní ret jazykem. Když Bill pootevře pusu, aby se mohl nadechnout, využiji příležitosti a jazyk vnořím do jeho úst. Zlehka ho špičkou jazyka pošimrám na horním patře a pak přejedu po úrovni jeho zubů. Nakonec sjedu níže a naše jazyky si pomalu, zlehka začnou pohrávat. Laskáme se navzájem, a když Bill přejede jazykem jen tak „omylem“ přes můj ret, dravě vypálím jazyk vpřed a náš polibek se v jedné vteřině stane dravým, vášnivým. Oba s nedostatkem kyslíku proplétáme jazyky, ruce nám bloudí po těle toho druhého. Všechno neschopni zastavit. Až se Bill odlepí a s hlasitým oddechováním se svalí na postel.

„Oh, no kurva!“ řekne mezi hlasitým dýcháním, neschopen popadnout pořádně dech. Avšak já jsem na tom podobně.

„Oh!“ následuji ho a svalím se na postel vedle něj. Bez jediného slova a pohledu mě chytne za ruku.

„… a to jsem ti původně přišel jen říct, že je konec poledního klidu. No sakra, Tome! Uch!“ ještě jednou vydechne a pak se na mě otočí. Líčka má lehce červená, v očích jiskřičky a na tváři opět ten jeho široký úsměv.

„Ano?“ přitulím se k němu blíž a vlepím mu dětskou pusu na tvář.

„Tohle budeme muset dělat častěji,“ zasměje se a pak už jen vstaneme a bez jediného slova, ruku v ruce, opustíme chatku.