autor: MußiQ-May
<Bill>
Seděl jsem nehybně, bez jediného slova, a hypnotizoval jsem Tomovu cukající ruku. Po chvilce si kleknul na zem vedle židle, na které jsem seděl, a obejmul mě. Jeho letmé polibky padaly do mých černých vlasů, ale já jsem jen dál koukal do prázdna.
„Billí, lásko… To bude dobré! Společně to zvládnem, uvidíš!“ Nechal jsem se utěšovat jeho slovy, a stékajícími slzami po mých vlasech.
Zorničky se mi roztáhly skoro přes celou tu čokoládu v očích, když jsem si vzpomněl na ten den, kdy jsem se nechal takhle pošpinit! Nemohl jsem nic dělat, jen jsem dělal to, co po mně chtěl. Nemohl jsem odmlouvat, nebo bych dostal ránu, ať do zad, nebo do obličeje, byla by stejně bolestná, ale ne více jak tohle!
„N-ne… Už to nebude dobré, Tome, už ne!“ Stekla mi další slza po jemně narůžovělých tvářích. Už jsem necítil to horko, necítil jsem, že mám aspoň 39°C horečky, cítil jsem jen chlad… Chlad a bolest, které v mém těle mezi sebou bojovaly, a probojovávaly se až k místečku na levé straně na mé hrudi. Do srdce! Hodně hluboko, kde obě zůstanou navždy, a budou mi ničit poslední trosky, co z mého života zůstaly.
Proč zrovna ke mně musel být život tak krutý? Proč ke mně? Neměl jsem úplné dětství, nebo aspoň ty doby, kdy jsem dospíval. Nemohl jsem trávit čas se svým bratrem, do kterého jsem byl celá ta léta zamilovaný, i přes to všechno, že jsem ho tak dlouho neviděl. Byl to on, na kterého jsem ve zlých časech myslel, o kterém jsem celá léta snil, že zase budeme spolu. A teď? Dozvím se, že jsem tak hnusně nemocný, jen kvůli jednomu člověku! Jednomu!
„Lásko, co to říkáš?“ Tom si vzal mou hlavu do dlaní, a natočil si ji ke svému obličeji. Měl celý obličej uslzený.
„N-nechám vás tady o samotě…“ Řekl doktor, a odkráčel pryč.
„Slyšíš, Bille?“ Díval se mi hluboko do očí, což pro mě v téhle situaci bylo dost nepříjemné, a proto jsem od něj odtrhnul oči, a nasměroval pohled jinam.
„Tak sakra poslouchej mě, Bille! Slyšíš!? Proč mě ignoruješ?!“ Křičel na mě, a při tom moc plakal. Bylo mi ho moc líto. Moc. Ale nemohl jsem se mu podívat do očí. Vždyť jsme se spolu vyspali, a já… Nemohl jsem prostě!
„Bille…“ Vzlykl mé jméno, a pustil mou hlavu. Silně mě obejmul, a něco si pro sebe mumlal.
„Bille, už tě nikdy nepustím, jasný? Nikdy!“ Šeptl mi do ucha. Sklopil jsem oči, a po řasách mi stekla další kapka slzy.
„Nedělej to horší, Tome… Už mě ten nechutný život nebaví! Podívej se na mě, jak se mnou zachází, jako bych byla nějaká levná loutka… Ne, nebaví mě to.“ Pronesl jsem do jeho vzlyků.
„To neříkej lásko. To ne! Nechci o tebe přijít, chápeš? Já tě miluji, Bille, a zase o tebe nechci přijít, už znovu ne!“ Vzlykal.
„Tomí, já tě přece taky miluju, víc, jako kohokoliv jiného… Ale nechci tě trápit.“ Otočil jsem se k němu, a také ho obejmul.
„Bille, nevíš, že kdybys mi odešel, tak bys mi nejvíce ublížil!? Hm? Nechci o tebe už nikdy přijít, lásko…“ Podíval se mi hluboce do očí, a jeho tvář se pomalu přibližovala k té mé. Naše rty se o sebe lehce třely. Jeho ruka putovala v mých černých vlasech, a moje ruce byly omotané okolo jeho ramen.
„Billí, nechceš si jít domů odpočinout? M-myslím, že za ten den, toho na tebe bylo moc.“ Pohladil mě svými dlouhými hubenými prstíky po rozpálených tvářích.
„D-dobře…“ Vstal jsem ze židle, ale byl jsem stále moc slabý, a hned jsem upadl zpět na židli.
„Bille, jsi v pořádku?“ Pískl ustaraně Tom.
„Nic mi není, jen jsem ještě moc slabý…“ Uculil jsem se na něj. Vzal mě do náruče, a odnesl mě do sesterny.
Sestřička nám dala nějaké papíry.
„Pan doktor vám ještě určitě zavolá, abyste se ještě dostavili.“ Pípla.
„Dobře. Nashledanou…“ Usmál se na sestřičku Tom.
„Cože ses na ni tak culil, zlato?“ Usmál jsem se, když jsme odtamtud vyšli.
„Ale… Sám nevím…“ Usmál se, a letmo mě políbil na nosík.
Když jsme přijeli domů, s překvapením byly odemčené dveře.
„Sakra!“ sykl Tom. Namáhavě, se mnou v náručí otevřel dveře, a svítilo se v kuchyni. Tom mě odnesl do obýváku, a posadil mě na pohovku.
„Opovaž se něco vyvádět, rošťáku!“ culil se… Jen jsem mu na to kývl, a on odešel do kuchyně.
<Tom>
Vešel jsem do kuchyně, a tam u sporáku stála máma.
„Co tak pozdě vaříš?“ Přišel jsem za ní, a zezadu ji obejmul.
„Ale, nuda je tady. Můžu poznat tvou společnici?“ Zasměje se, a z pánve položí na talíř dva bramboráčky.
„Mami… To není společnice! Dneska jsem si přivedl jednoho kluka, a vlastně se už znáte!“ Natáhnu ruce na jeden z těch mini bramboráčků, ale zastaví mě mámina ruka.
„Ty jsou pro mě! Udělej si sám! A kdopak to je? Mark? Andreas? Georg?“ Pomalu jde do obýváku s talířem v ruce, a zastaví se ve dveřích.
„Ne, je to Bill!“ Ukážu na černé klubíčko, co se třese a sedačce.
„Bill… Bill… Žádného Billa neznám! Asi sis to nějak popletl, Tome, ne?“ Otočila se na místě, a odešla. Bill na mě smutně kouknul. Přicupital jsem za ním, a políbil ho do vlasů.
„Neboj, lásko, to bude dobré…“ Usmál jsem se. Kývl, a já jsem si všimnul drobné slzičky, co mu přejížděla po tváři. Utíkal jsem za mámou do kuchyně.
„Mami! Nech toho divadla!“ Sedl jsem si ke stolu naproti ní.
„Ale Tome, já to dítě neznám. Neznám žádného Billa. O jakém divadle to mluvíš?“ ‚Nevědomě‘ jedla ty bramborové placky.
„Mami! Bill! Můj bratr! Nedělej, že ho nepoznáváš!“ Zvýšil jsem malinko hlas.
„Ale… Bill, je mrtvý, Tome. Mrtvý! Chápeš? Musíš se s tím nějak vyrovnat. Mrtvý, Mrtvý!“ Křičela na mě se slzami v očích.
„Ne, mami! Bill žije, a sedí v obýváku! No tak! Běž za ním! Víš, jak dlouho na tebe čekal? To ho jen tak odstrčíš?“ Vstal jsem ze židle, a řval na ni. Jen mlčky vstala, a odnesla talířek do dřezu.
„Kurva, to si říkáš matka?!“ Zařval jsem snad jak nejvíc jsem dokázal, se slzami v očích!
„Co si dovoluješ se mnou takhle mluvit, Tome? To je vděk za to, co všechno jsem pro tebe udělala? Ano? Tak to můžeš rovnou vypadnout!“ Křikla na mě se slzami v očích, a utekla pryč!
„Však taky že jo! Doufám, že budeš šťastná!“ Ještě jsem za ni křikl, a sesunul jsem se s pláčem na židli. Utíral jsem si slzy, které zdobily mé tváře.
Vstal jsem ze židle, a šel jsem nahoru do pokoje. Vzal jsem si ze skříně cestovku, a naházel do ní potřebné věci. Pár triček, džíny, jedny tepláky, spodní prádlo, ponožky… Zapnul jsem tašku, a šel dolů do obýváku za Billem.
„Billí, jen zanesu do auta tašku, a hned se pro tebe vrátím…“ Usmál jsem se na něj. Seděl tam, topící se v slzách. Nebyl jsem na tom líp, ale snažil jsem se o takovou přetvářku.
Hodil jsem tašku na zadní sedadlo v autě, a utíkal jsem do domu pro Billa.
„Tomí, p-proč mě máma nenávidí?“ Omotal mi s pláčem ruce okolo krku.
„Lásko, ona tě miluje, ale už nevěří po těch letech…“ Vzal jsem ho do náruče a nesl ho do auta. Posadil jsem ho na sedadlo spolujezdce, a já jsem si obešel auto, a nastoupil jsem také. Pustil jsem rádio, a jeli jsme vstříc něčemu novému. Někam, kde začneme spolu úplně od začátku!
KONEC
autor: MußiQ-May
betaread: Janule
To je celé takové smutné..:(
Simon mě vážně zklamala..tak doufám, že teď budou kluci žít šťastně…a chtělo by to druhou řadu..! 😉
[1]: Druhá řada bude ^^První díl už je napsaný, mám ho na blogu 😀 Ale ten první nic moc, a na druhém už se pracuje 😉
perfektnééééééé druhú radu prosím ale ako vidím v predchádzajúcich komentároch bude =DDD
cože??? konec??? no to jako počkat!!! Tohle není konec!!!
No tak ale jako teď jsem měla šok, že je konec……ale uklidnil mě fakt, že bude druhá řada. Protože jinak nevim co bych. Ovšem teda jsem hodně zvědavá jak to teď bude. Přeci jen, žít s touhle nemocí asi nebude jen tak.
Tom je teda hodně velký frajer,když tohle udělal(myšleno ironicky xD),jenom by mě zajímalo,kde budou bydlet,co budou jíst,a jestli má Tom ponětí,co stojí doktoři a léčba kolem AIDS….Jinak,pokud se nemýlím,tak je to ještě pořád nevyléčitelné,tak to znamená,že Bill umře??!!!!!Doufám v nějaký zázrak v podobě zázračného léku!!!!
[6]: tak ale taky neumre za tejden ze 🙂 No uvidime jak to bude