autor: Rachel
Polední slunce už stálo vysoko na obloze a jeho zář naplnila celé město. Vyplnila každou skulinku, každou temnou uličku prozářila a v každém okně se odrážel její blyštivý lesk. Dokonce i v tom jednom ze sta nemocničních, osoba za ním jej však jen sotva vnímala.
Tomovy rty opustil hluboký výdech a Tom se stejně hluboce nadechl, už poněkolikáté se znova sklánějíc k malému umyvadélku a k tekoucí vodě. Tázavě sklopil svůj pohled, když se však jeho očím naskytla stále stejně velká, nemizící hnědá skvrna na jeho zelené lékařské košili, hluboce si povzdychl a vší silou začal látku ve svých dlaních drhnout o sebe, přikládajíc ji pod teplou vodu, tekoucí z kohoutku. Trošku se narovnal, protáhl si svá bolavá záda a nato se znova sklonil ke své práci, snažíc se zahnat všechny ty dotěrné myšlenky, kolující v jeho hlavě, které mu jeho práci vůbec neulehčovaly, ba právě naopak. Neustále napadaly jeho mysl a znova a znova jej nutily vracet se k tomu trapnému okamžiku před chvílí…
Bylo něco málo po půl dvanácté, když se Tom rozloučil se svým posledním pacientem a nato se vrátil zpět do své ordinace. Dnes už měl všechny prohlídky pacientů za sebou, na odpoledne mu zbývalo už jen něco málo práce. Úlevně si vydechl a pohledem přeletěl po svých hodinkách na zápěstí. Polední přestávka mu právě začínala, a proto neváhal a s kartičkou v ruce zamířil k nedaleké jídelně. Moc dobře si pamatoval na dnešní ráno, kdy si s Billem slíbili, že se na obědě uvidí. A o to víc se do jídelny těšil. Neviděl jej sice jen čtyři hodiny, i to však Tomovi připadalo jako celá věčnost.
Trošku nejistým krokem vešel do jídelny… a jeho srdce okamžitě poskočilo radostí. Nemusel se rozhlížet dlouho. Stačil jediný pohled, kterým přeletěl celou jídelnu… a jeho očím se naskytlo černovlasé stvoření, sedící kousek od něj, k němu zády. Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom vesele zamířil k výdejnímu pultu. Sice si nemohl za Billem sednout, pro lékaře byl vyhrazen jeden velký, dlouhý stůl, ani to mu však nemohlo zabránit v tom, aby se na něj díval. Sebevědomě se usmál, poděkoval postarší kuchařce a s táckem, na kterém si nesl polévku, hlavní jídlo a šťávu, zamířil ke stolu a ke svým kolegům, kteří mezi sebou právě něco horlivě prodiskutovávali. Očima přeletěl celou jídelnu a snažíc se navázat oční kontakt se svou láskou, ani netušil, kudy jde. A opravdu! Stačil okamžik a jejich pohledy se střetly. Zatímco ten Billův byl před tolika lidmi trošku nesmělý, ten Tomův působil až nezvykle zasněně a upřeně, což se však nic nevnímajícímu Tomovi stalo osudným.
Nevšímal si své cesty, netušil, kudy jeho kroky směřují a nevnímal svět kolem sebe, to se mu však krutě vymstilo. Stačila jen chvilka jeho nepozornosti… a jeho vrátil do reality pád na zem i s celým obědem. Aniž by si to uvědomil, nebo ji alespoň koutkem oka zahlédl, zakopl o odsunutou židli… a to stačilo k tomu, aby si získal pozornost celé jídelny. Ne, že by se nádobí na jeho tácku rozbilo, překvapivě zůstalo celé, avšak Tomova košile utrpěla značnou škodu. Vylila se na ni celá ta hnědá omáčka včetně gulášové polévky, která to celé ještě zhoršila. A Tom? Jeho pád byl tak nešťastný, že chudák seděl na zemi jídelny a jen marně se ze sebe ubrouskem snažil dostat skvrny, uštědřené polévkou a omáčkou, ovšem za pozornosti celé jídelny. Nebyl nikdo, kdo by si jej nevšiml, ba právě naopak. Upíralo se na něj několik desítek párů očí, jak jídelna v tuto polední dobu praskala ve švech. Chvilku byli všichni jako opaření a pozorně se na Toma dívali, tím však celé jeho fiasko ještě neskončilo. Stačilo, aby se celý zkoprnělý postavil a s rudnoucími tvářemi zamířil k východu z jídelny… a celý jeho odchod byl doprovázen hurónským smíchem, tleskotem a pokřiky, které mu zněly v hlavě ještě teď, asi dvacet minut po tom otřesném zážitku…
Znova si hluboce povzdychl, jeho ruce se však v umyvadle na okamžik zastavily. Teď vypadal jako největší nešika, největší nemehlo, které si ani neumí odnést svůj oběd ke stolu bez toho, aniž by nezakoplo. V hlavě se mu opět, už asi posté vybavila celá ta přeplněná jídelna, bavící se na jeho účet a nato nemocniční chodba. Do ordinace to zvládl přes chodby bez posměšků, protože jej nikdo neviděl… ale co až z ní za pár chvil vyjde? Opět jej polilo to nepříjemné horko při představě všech prstů, ukazujících si na něj s různými úšklebky.
Tomova víčka se pevně sevřela a Tom se jen marně pokoušel ty obrazy vymazat ze své mysli. Nebyl hloupý a ani naivní, aby si něco nalhával. Došlo mu, že se teď pěkně ztrapnil před očima celé nemocnice… a hlavně před těma jeho…
A to bylo to, co Toma na sobě štvalo, a zároveň jej mrzelo ze všeho nejvíc. Co mu bylo po všech těch posměváčcích, jejich pohledy a smích by vydržel, klidně by v jejich očích zůstal nešikou, ale v těch Billových? Sice v tom davu ani nestačil zahlédnout jeho tvář, bylo mu však více než jasné, že celá ta scéna nemohla Billovi uniknout. A to bylo to, díky čemu teď Tomova mysl pracovala na plné obrátky. Snad nikdy se neztrapnil více, než teď a už vůbec ne před Billem. Jak teď před ním bude vypadat? Třeba se po tom za něj Bill bude stydět. A proč by vlastně ne? Kdo by se nestyděl za takové nemehlo, které se umí jenom ztrapnit?
Tomova hlava sebou rázně zavrtěla nad těmi dotěrnými myšlenkami a on se znova sehnul ke své stále špinavé košili. Nenáviděl tu pozornost, kterou si nechtěně vysloužil, nenáviděl svou osobu a nejvíce nenáviděl gulášovou polévku. Povzdechl si a očima přejel stále ještě dosti znatelnou nepouštějící skvrnu na látce. Vypadalo to, že jen samotná voda a jeho drhnoucí ruce jsou na ni bez pracího prášku krátké…
Ticho v ordinaci, narušované jen tekoucí vodou, přerušilo krátké, avšak dosti slyšitelné cvaknutí dveří, jak jakási neznámá osoba vešla dovnitř. Billovy oči se pomalu, pozorně rozhlédly po celé ordinaci… a úsměv na jeho rtech už nemohl být širší, když spatřil postavu, otočenou k němu zády, která si bez jediného povšimnutí dále hleděla své práce, netušíc v ordinaci Billovu přítomnost.
„Tomi? Tome,“ Billovy rty jen tiše vyslovily Tomovo jméno a Bill se s vážnou tváří zadíval na osobu před sebou. Stačilo však jen, aby svýma očima zachytil Tomův ublížený pohled, jeho polonahé tělo bez svršku a ušpiněnou košili se zvěčněnou gulášovou polévkou v jeho dlaních… a propukl v tichý, avšak dobře slyšitelný smích. Celá ta scéna v jídelně mu sice nepřipadala moc k smíchu, pohled na Toma, pečlivě drhnoucího svou košili, jej však dokonale odzbrojil. Dlaní si zakrýval ústa a snažil se jakkoli se kvůli Tomovi přemoci, smích se však přeci jenom vždycky nějak dostal ven. Až po chvíli se trošku uklidnil a Bill se, stále ještě usmívajíc, zadíval na Toma, hledícího si své práce, před sebou.
„To jsem netušil, že můj Tom je kromě mého přítele, brášky, pana doktora a romantika taky pradlenka,“ poznamenal a neubránil se dalšímu smíchu, odpověď se však dostavila téměř vzápětí.
„A k tomu ještě trapný idiot, nešika a nemehlo. Úžasné, viď?“ Tomovy oči zabloudily k těm Billovým, nato se však Tom znova vrátil ke své košili. Jeho dobrá nálada byla tatam, byl naštvaný na celý svět… a Billovy poznámky jeho rozpoložení ani trochu nepozměnily, ba právě naopak.
„Tome… jsi v pořádku?“ Billův úsměv zmizel během vteřiny, vystřídal ho vážný výraz a Bill se na Toma trošku zkoprněle zadíval. Bylo mu jasné, že po tom, co v jídelně předvedl, mu určitě nebude do smíchu, tohle však také nečekal. Tom si posměšně odfrkl.
„Jo jo, jasný, já jsem v pořádku, cítím se skvěle. Až na to, že jsem největší nemehlo, ztrapnil jsem se před celou jídelnou, celé nemocnici jsem pro smích a gulášovou polívku mám až za ušima, ale je mi super! Jsem v pohodě, opravdu, lepší to být nemůže,“ zavrčel vztekle, aniž by si uvědomil, co svým zvýšením hlasu způsobil. Billovy oči sklopily svůj pohled a Bill smutně svěsil ramena, upřeně hledíc na bílou zem. Věděl, že to byla nehoda, a že je Tom naštvaný, to však přeci jen nebyl důvod k tomu, aby na něj křičel.
A uvědomil si to i Tom, jehož pohled teď spočinul na černovlasém stvoření, které nevydalo ani hlásku. Jeho dlaně se v umyvadle zastavily a on pomalu popošel o pár krůčků blíž k Billovi. Jeho srdce okamžitě pocítilo osten smutku, když se jeho očím naskytla ta smutná, až zakřiknutá tvář, kterou si teď Tom něžně nadzvedl do úrovně té své. Pořád cítil vztek – avšak teď sám na sebe.
„Promiň, lásko, nechtěl jsem na tebe křičet a být hrubý. Opravdu ne, jen… mi to vyletělo. Omlouvám se. Pojď ke mně,“ zašeptal tiše a poodstoupil o pár kroků dozadu, opírajíc se o svůj pracovní stůl.
A opravdu! Stačilo jen pár vteřin a on zaznamenal, jak k němu jeho černovlásek přicupital, ovinujíc paže kolem jeho krku a dlaní něžně hladíc jeho tvář. Obmotal své dlaně kolem Billova pasu a slabě se pousmál.
„Když… když to byla opravdu jen moje vina a moje nešikovnost. Díval jsem se ne na cestu, ale tam, kam jsem neměl… Ale copak já můžu za to, že se mi líbíš? Že mě přitahuješ, a že tě miluju? Opravdu za to můžu?“ tiše vyslovil svou otázku a neočekávajíc odpověď, hluboce si povzdychl. Jeho věty však vyvolaly v Billovi údiv… a Bill se tázavě, až překvapeně zadíval do Tomovy sklopené tváře.
„Tome… ty jsi to opravdu upustil jen kvůli mně?“ až nevěřícně zašeptal svou otázku… a zadíval se do Tomových očí, které k němu vzhlédly. Stačil jediný pohled do nich… a on si byl jistý, že se nemýlí.
„Můžu za to, že jsem se tebou nechal úplně omámit? Kdybys jen věděl, jak nádherný jsi, když… když se usmíváš. Nemůžu za to, že jsem do tebe blázen…“ zavrtěl hlavou, aniž by však jen koutkem oka zachytil úsměv, rozlévající se na Billově tváři, pokračoval.
„A kvůli tomu mě teď mají všichni za nešiku, každému jsem pro smích. Ztrapnit víc už jsem se opravdu nemohl,“ dodal, stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. Billovy dlaně něžně uchopily jeho tvář a na Billových rtech se usídlil ten nejkrásnější, nejširší úsměv. Bříšky prstů přejel po Tomově líci a sám pro sebe se pousmál. Tohle byl prostě jeho Tom. A právě proto jej Bill tolik miloval. Věnoval mu jeden ze svých úsměvů a nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Vůbec nejsi trapný, Tome, a ani nejsi nešika. To se může stát každému, každý občas něco vyleje, vůbec o nic nejde. A ten, kdo se ti kvůli tomu pořád pošklebuje a dobírá si tě, ten se sám neumí v takové situaci zasmát sám sobě,“ zašeptal a upřímně hledíc do Tomových očí, konečně udělal to, co chtěl udělat už dávno. Jeho rty se spojily s těmi Tomovými a on na ně vtiskl několik něžných polibků.
„Ty jsi můj blázínek, víš to?“ zašeptal proti jeho rtům s úsměvem a znova jej políbil. Tomovy starosti a problémy byly podle něj úplně zbytečné. A poznal to i Tom, poddávající se polibkům své lásky. Najednou už mu bylo úplně jedno, kdo si co o něm pomyslí a kdo se mu bude smát. Jeho špatná nálada byla tatam, najednou tu byl opět ten starý, rozesmátý Tom… a Tom moc dobře věděl, komu za něj vděčí.
„A ty jsi můj poklad,“ pousmál se do polibku a odpojil se od Billa, který teď trošku posmutnělým pohledem přeletěl jeho tvář.
„Zlobíš se na mě ještě?“ špitl smutně a trošku sklopil pohled, odpovědi se mu však dostalo téměř vzápětí. Tom s úsměvem zavrtěl hlavou.
„To víš, že ne. Ale na gulášovou polévku ano,“ dodal stále ještě trochu nazlobeně… a vykouzlil tím na černovláskově tváři úsměv.
„Copak ty ji nemáš rád?“ zamrkal Bill zvědavě a mlsně se olízl. Tom mu úsměv oplatil.
„Mám, ale ne na sobě,“ pokrčil s úsměvem rameny a nato se jeho pohled stočil k umyvadlu s mokrou košilí – stejně, jako ten Billův.
„Pomůžu ti ji vyprat, sám bys to asi nezvládl. Takhle se mi líbíš mnohem víc. Jsi neuvěřitelně sexy,“ zašeptal někde u Tomova ucha a lehce jej políbil na krk, dlaní lehce přejíždějíc po té dokonalé, vypracované hrudi. Tom se pousmál nad Billovým záměrem a více jej objal, nato se však napřímil.
„Ale nemluvme už o gulášové polévce. Raději mi pověz, jak jsi zvládl ta vyšetření,“ vzpomněl si na důležitou věc a zadíval se do Billových očí. Bill souhlasně pokýval hlavou.
„No, zvládl jsem to dobře a cítím se taky dobře, jen na ty výsledky si budu muset počkat, dozvím se je později… Tome… j-já… chtěl bych se tě na něco zeptat,“ začal opatrně a zhluboka se nadechl.
S tímto nápadem si pohrával už od rána, kdy odešel z Tomovy ordinace… a byl zvědavý, jaká bude Tomova reakce na něj. Zadíval se do jeho tváře, a když jej Tom kývnutím hlavy vybídl, zhluboka se nadechl.
„Víš, já… říkal jsem si, že… že bysme si spolu třeba zítra mohli vyjít ven na nějakou procházku… kdybys měl čas…“ dodal a pozorně hleděl do Tomových očí. Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom cítil hřejivý pocit, který se mu rozléval celým jeho nitrem. Zdálo se mu to… nebo jej jeho černovlásek opravdu zval na rande? Odpovědí mu bylo několik jeho následujících slov.
„Víš, napadlo mě, že už jsme spolu dlouho nikde nebyli, a navíc… dvakrát jsi mě pozval na rande ty, tak… teď bych chtěl pozvat já tebe…“ dokončil Bill svou myšlenku a ke své radosti se ani jednou nezačervenal. Viděl Tomův úsměv, pohrávající na jeho rtech… a jeho ruku, která sáhla po jeho přeplněném diáři, do nějž se Tom zadíval.
„No… zítra toho opravdu moc nemám, tak… co třeba ve čtyři, hm?“ navrhnul Billovi, a když mu byl odpovědí ten nejkrásnější, zářivý úsměv, věděl, že se nemýlí. Stačil okamžik a on pocítil to rozesmáté, křehké stvoření ve své náruči.
„Tak to je úžasné, Tomi. Už se moc těším,“ dodal nadšeně a nato ucítil na svých vlasech něžný polibek.
„Já se taky těším, lásko. Zítřek nechám jen na tobě, hm?“ odvětil Tom a za okamžik už si vychutnával krásnou, nezaměnitelnou příchuť Billových rtů.
Jejich rty se ztrácely v těch druhých a láskyplně je líbaly… aniž by jejich majitelé cokoli tušili. Netušili svou budoucnost, ani svůj osud… a už vůbec netušili, že zítra bude všechno jinak. Jediná chvíle změní všechno, v co až doposud oba věřili a doufali… a jediný okamžik tvrdě zpečetí cesty jejich osudů…
autor: Rachel
betaread: Janule
ty nás normoš strašíš….nedělej jim nic hrozného..x(
neee .. prosím já neci … aby se jim něco stalo .. nebo aby se rozešli nebo já newím … prostě neee … a jestli se něco podobného stane … nebudu to číct :'(
Jooo jen do toho…. těším se na to x) xD krásnej dílek.. opět x)
Klidně bych se vsadila, že to bude mít něco společného s Billovými výsledky z vyšetření. Ale takhle nás strašit na závěr tak roztomilého dílu?! Rachel, to nám děláš schválně, ne?
Ten Tomi je jak malý..xD!!!!Člověk by řekl,že je mu 15…jako malé děcko,a ne jako dospělý,tak vyvádět kvůli rozsypanému obědu xD
Tak a ta špatná budoucnost,buď je Billova nemoc vážnější,než se původně zdálo,nebo to má co dělat s tím,že jsou sourozenci.
Taky si myslím, že to bude něco s výsledkama…
Děkuju moc za komentáře, holky:-D Zítra uvidíte samy, zatím děkuju moc:-*
Panenko skákava,už zas jobovka.Kdo to ma rozdejchat.
Vždy keď je taká nádherná pohoda tak ju zničia tie posledné vety. Ja ich nenávidím. Ešte dobre, že je poviedka dokončená a nemusím sa báť dlho. Idem na to. Som zvedavá čo sa im ešte prihodí.