Co vyprávěla lavička v parku (Elis)

autor: Elis

„Tak si běž!“ vykřikl plavovlasý chlapec s kšiltovkou na hlavě a zlostně pohlížel na osobu, oblékající si černou bundu.

„Taky že jdu! Říkal jsem ti snad stokrát, ať s tím přestaneš. Už mě to nebaví…“ Mluvil černovlasý hoch skrze zaťaté zuby. „Letenku mám. Nic mě nezastaví.“

„A co tvoje věci, hm?“ zeptal se posměšně druhý chlapec.

„Nech si je.“ Syknul mladík a zlostně si zavazoval tkaničku. „Moc jsi mě zklamal. Myslel jsem, že to nikdy neudělám, ale budu muset. Kdybys přece jen chtěl… kdyby ses nad sebou zamyslel… budu čekat. Na našem místě. Jinak odletím a už se nevrátím…“ tón hochova hlasu zněl mírně výhružně.

„Jen si leť.“ Odfrkl si dredatý chlapec a nechal svého bratra odejít z jejich domu.

Netušil, že navždy…

~th~

Je tomu již několik let a mně to stále připadá jako dnes. Jen mé dřevo ztratilo svůj lesk, poznamenáno tisíci kapkami deště, denně šlehané větrem. Jsem jen lavička v malém parku a budu vám vyprávět příběh…

Lidé přicházejí a odcházejí. Jedni zahaleni v pláštích, s velkými deštníky, jiní jen v letních šatech, jimiž profukuje lehký vánek. Je jich mnoho, nedovedu je spočítat, nepamatuji si téměř žádného z nich, a přesto mi někdo utkvěl v paměti. Osoba tak zvláštní, že její energie mne naplňovala, a já tak mohla pocítit, co se uvnitř ní děje. Chlapec, sotva osmnáctiletý, se nedočkavě rozhlížel po celém okolí. Podzimem zbarvené lístky tehdy padaly na jeho drobnou postavu, do černých vlasů. I na mne padaly. Jeho hruď se jako v očekávání nepravidelně zvedala a zase klesala. Tajil dech pokaždé, když zahlédl blížící se postavu, ovšem stejně tak vždy s povzdechem sklopil zrak, když v ní nenašel, koho očekával. Roztržitě poklepával prsty a celé své napětí tak přenášel i do mne. Neustále kontroloval malé ručičky černých hodinek. Občas se postavil, chvíli se procházel, pohlížel na stromy, na listí všude kolem, co hýřilo teplými barvami. Bloudil očima, kde jen to bylo možné, a později opět usedl, zklamán a smutný. Osoba, na kterou čekal, stále nepřicházela…

Tak jako jeho srdce plnily žal a úzkost, tak i příroda zahalila se do smutečního roucha. Mraky se stáhly, i poslední sluneční paprsky přestaly dopadat na chlapcovu tvář. Sychravý vítr jej šlehal do tváře, ale on tu zůstával. Čas neúprosně běžel dál. „Přijď, prosím…“ zašeptal hoch do náhlého ticha. Jeho slova však nebyla vyslyšena. Ztratila se v tom tichu, stejně jako ony sluneční paprsky, které mu svým odchodem braly i poslední zbytky naděje.

Kap. Kap. Ze zšedlých mračen počaly padat první kapky čistých perel, ovšem na chlapcově tváři se objevily jiné perly. Perly smutku a bolesti. Naposledy se rozhlédl, tiše vstal a jakoby loučíc se s přírodou, se vším co jej obklopovalo, řekl: „Sbohem.“, a se skloněnou hlavou, se zlomeným srdcem, odkráčel pryč. Těžké kroky. Bolest. Zármutek. Neslyšné prosby větru doprovázely jeho duši.

Stále na mně dopadalo tisíce drobných kapiček, ale já je nevnímala. Viděla jsem jen postavu tiše kráčející v dál. Naděje se rozplynula a s ní i víra, kterou tu po sobě chlapec zanechal. Zmizel nadobro a mne zahalil stín. Tu však ke mně přiběhla jiná vysoká postava, zachumlaná do teplé, bílé bundy. Tváře jí hořely. Světlé vlasy vlály ve větru. Celá se třásla. Chvíli jen stála, nepravidelně oddechujíc, ale jiskřičky se z jejích očí vytratily. „Je pozdě.“ Vyslovila tiše. „Odpusť…“

Vichřice ženoucí se krajinou. Listí vířící vzduchem. Tichý nářek. Neslyší.

Tak jako on předtím, tak se mi i tato postava počala vzdalovat. Se stejně zlomeným srdcem, vydala se na druhou stranu. Osud k nim nebyl přívětivý. Nešťastná láska zde zůstane navždy. Na tomto místě, kde dosud stojím. V korunách stromů, v listech, rozfoukaných do všech stran. To jsem vám chtěla povědět, smutný příběh, jenž halí mne celou smutkem. Je tomu již několik let a mně to stále připadá jako dnes.