Forgive me… do not lie 5.

Kdybych mohl číst myšlenky, vsadil bych cokoli na to, že Anita tápe v paměti, zda jí tohle Tom vyprávěl. Vím, že moje dvojče o nás svým dívkám vypráví romány… co romány. Eposy. Namotávám jeden dred, očekáváním, nervozitou, co když jí Tom vyprávěl i tohle? Zvedám nohu a patou si ji opřu o křeslo. „Žirafí nohu“, jak říká Georg, si obtáčím rukou a vyčkávám na Anitinu odpověď.

„Tohle mi Tom nevyprávěl,“ šeptá tiše, či dokonce vzlyká.

Je mi jí teď docela líto, ale nemohu jí Tomovi teď připlést do cesty.

„Anito, zatím je brzy. Až si na tebe Tom vzpomene… ozvu se ti. Je teď všechno těžké. Já ti nemohu věřit. Promiň,“ pokládám hovor.

Chudinka. Volá mi tu pomalu dvacet minut a já ji potom tvrdě odmítnu. Za jiných okolností, bych hned volal do nemocnice, ať ji pustí, ale v hlavě se mi rodí nápad. Jelikož si Tom nepamatuje skoro jak se jmenuje, co tak při pomoci vzpomínat, si trošku „pozměnit“realitu. Ale k tomu potřebuji plán, čas a hlavně prostor. Mladý pár, který bydlí v prvním patře, slyšel jsem, že si hledají dům. Jen pro sebe, zaplatil bych jim něco a sám pro sebe bych koupil tohle. Zvedám se ze židle, věnuji pohled osvětlenému městu a odcházím spát. Ani nevím, jestli je mamka ještě venku, nebo spí. Ale spíš spí, je již něco kolem půlnoci. Vcházím do pokoje. Hmatám po vypínači, světlo oslní místnost a já sotva vidím. Zatahuji žaluzie, rozsvítím lampičku na nočním stolku. Vycházím z pokoje směrem ke koupelně. Dnes není na vanu čas.

Svlékám ze sebe oblečení, které jsem měl celý den. Tomova mikina pěkně načichla cigaretovým kouřem. Zavírám za sebou plastové dveře sprchového koutu, kapičky vody padajíc na mé unavené tělo, přináší úlevu. Zapomněl jsem si stáhnout dredy do culíku. Zase je budu mít mokré. Myslím na můj plán, co když to nevyjde? Bude mě Tom hodně nenávidět? Ale i za ten měsíc s ním bych dal cokoli… i duši. Vylézám ven, studené koupelnové dlaždičky mě studí do chodidel. Stojím před zrcadlem, do ruky beru hydratační krém s vůni meruněk a broskví, krém roztírám po každém záhybu svého těla, aby nebylo vysušené, přehodím přes sebe župan a mířím si to znovu na balkon. Zavírám dveře a vytahuji z krabičky svou dnešní poslední cigaretu.

Vcházím do obýváku, je tu tma a ticho. Abych neprobudil mamku spěchám do pokoje. Potichounku zavírám dveře. Župan shazuji po cestě k posteli. Z pod postele vytahuji velkou bílou krabici, nadzvednu víko a hážu ho někam dolů. Vytahuji z ní svůj deník. Ano, v třiadvaceti letech si píši deník. Ne proto, že mi to dělá dobře, ale až jednou budu bez Toma, abych si vzpomněl, co jsme spolu prožili. Otvírám jeho přední stranu, přejíždím očima řádky, v očích mi utkví odstavec

No jo, náš první polibek, dá se říct. Tomovi jsem o tom snad nikdy neřekl, asi by si myslel, že jsem blázen, a že jsem si to jen vymyslel, abych ho rozdělil s Anitou, nebo co on vždycky na to řekne. Teď ten deník bude o něco víc živější… doufám.Vracím vše na původní místo a ulehám do nadýchaných peřin. Můžu s klidem spát. Dobrou, Tome.

Na mobilu zjišťuji, že je devět ráno. Jak to, že jsem tak brzy vzhůru? Protahuji se, ale nejsem vůbec rozespalý, to je asi poprvé v mém životě. Sedám si, kontroluji tak stav úklidu místnosti. Vstávám, abych mohl zkontrolovat mamku. Skláním se pro župan, který jsem tu v noci pohodil a oblékám si ho. Procházím obývákem do kuchyně. Mamka sedí s kávou a dívá se na mě.

„Dobré ráno, Bille.“

„Dobré ráno, mami.“

Usměvavá jako vždy, tohle bych chtěl po ní zdědit. Být po ránu tak čilý jako ona.

„Jsi brzy vzhůru, děje se něco?“

„Ani, ne. Chci koupit tenhle dům, ale na to potřebuji dnes čas. Chceš jet za Tomem?“

Mamka na mě kouká nechápavým pohledem. Taky aby ne, o tom, že někdo kupuje dům, se nedá říct jen tak jako „ahoj“ nebo „nic se neděje“, ale bojím se, abych se svou chamtivostí necouvl. Musím to udělat hned, než si to rozmyslím.

„Ty tohle chceš koupit? Víš kolik to bude stát?“

Krčím rameny, že nemám ponětí a beru do ruky mobil. Vytáčím číslo majitele domu.

„Dobré ráno, pane Winklere,“ šveholím na něj mile.

„Dobré ráno, pane Kaulitzi, co se děje?“ ptá se mě.

Svírám mobil ramenem u ucha a liju si do hrnku kafe. Sedám si naproti mamky a položím základní otázku.

„Pane Winklere, kolik chcete za ten dům?“ houknu na něj na rovinu.

Nebudu přece chodit kolem horké kaše, když už, tak s ním jednám fér, ne?

„250,000 euro.“

Dělá si srandu, no jasně. Obchoduje se zazobaným Billem Kaulitzem, co ho trošku neoškubat, ale já potřebuji pro svůj plán prostor. Srknu si kávy.

„200,000,“ zkouším smlouvat.

Pravda, tenhle dům je naprosto luxusní. Skoro vila, s bazénem na zahradě, kolem živý plot, takže sem není vidět, prostě parádní klid, skoro v centru Berlína. Hlavně ta podkrovní ložnice, ve které mimochodem spím, a balkónek. Co víc si přát?

„Dobrá, dobrá. Jak se dohodneme?“

„Jedu za bratrem do nemocnice. Co tak ve čtyři si dát někde sraz?“

Z telefonu se ozývá šustění papíru, asi listuje v diáři, jestli má na mě čas.

„To by šlo, tak já se stavím u vás.“

„Dobře. Tak zatím, nashledanou,“ pokládám hovor.

Starší vychytralý muž-obchodník. Takové lidi já osobně nemám moc v lásce.Už, chci položit telefon na stůl, když mi zavibruje v ruce. Textová zpráva. Kdo mi píše v tuhle hodinu. Bille, můžeme se sejít? Anita. Ne, to nemůžeme. Jedu za Tomem, na tebe nemám čas. Mám nějaké jednání, spíše zítra. Bill. A už jí nebudu odepisovat. Ještě by Tom žárlil.

„Co? Pojedeme za Tomem?“ otáčím se na mamku.

„No jistě“ odpovídá se zářivým úsměvem.

Mrknu na ni,

„Jen se obléknu.“

Nasedáme do auta, abychom byli v nemocnici co nejdříve. Těším se na Toma, jako malé dítě na lízátko, které mu máma koupí. Teď musí jít lízátko stranou, hlavně ať dojedeme do nemocnice v pořádku. Ale cesta je klidná, lidé jsou rozumní a neskáčou do silnice, ale najdou se i tací co to zkouší. Pak se na člověka ještě podívají a poklepou si na čelo či nevztyčí prostředníček. Přijíždíme k nemocnici… doufám, že je Tom již vzhůru.