autor: Cera
Procházel zapadlými ulicemi ozářenými paprsky měsíce a proklínal se za to, co způsobil. Čím dál víc se vzdaloval od centra. Čerstvě omítnuté domy s upravenou předzahrádkou vystřídaly oprýskané šedé budovy, opuštěné, chátrající, nepulzující životem. Utíkal, a přesto ji stále nedoháněl. Cítil ji však a zřetelně slyšel i tlukot jejího srdce a slabé pulzování její sladké krve v krční žíle. Uklidňovalo ho to. Ještě žila…
Dostal se ke starému železnému mostu a zastavil se. Táhnul se přes rozvířenou řeku a dlouhé řetězy po stranách se i přes bezvětří nebezpečně houpaly a vydávaly dlouhé vrzající zvuky, z nichž člověku naskakovala husí kůže.
Podíval se na druhý břeh a soustředil se všemi smysly jen na Abigail. I když tomu nemohl uvěřit, nemýlil se. Byla někde na opačné straně. Mezi rozpadajícími se, špinavými budovami, které sloužily jako domov pouze zchátralcům. Bezdomovcům, feťákům… ztroskotancům. Na každém druhém rohu se povalovala injekční stříkačka nebo prázdná láhev. Věděl to, moc dobře. Častokrát tudy procházel a přemýšlel, jestli by tu neměl zůstat. Jestli by to nebylo lepší jak pro něj, tak pro ostatní. Nemusel by se bát, že ublíží těm, které má rád. Nemusel by do očí lhát těm, které miloval, a přihlížet jejich štěstí v náručí někoho jiného…
Znovu se rozběhl. Nesměl ztratit už ani minutu. Ve vzduchu se vznášelo nebezpečí. Až příliš blízko…
Zřetelně slyšel, jak se jí zrychlil puls.
A pak… ji uviděl.
Abigail utíkala po cestě. Utírala si slzy, které jí samovolně stékaly po lících. Dennodenně sem chodila a dennodenně se vracela domů se stejným výsledkem. I přese všechny snahy, prosby, ji její sestra nadobro opustila a nechala napospas rozvádějícím se rodičům. A nic její rozhodnutí již nedokázalo zvrátit.
Doběhla na konec slepé uličky. To se jí stávalo málokdy. Většinou ji nohy samy donesly domů. Ale dnes bylo všechno jinak. Každý kámen byl posunutý, či převrácený. Každá poslední jistota se zhroutila ve svých základech. Otočila se, chtěla se vrátit. Něco jí však zatarasilo cestu.
Černá postava, vystupující ze stínu. Abigail se zmocnil strach. Aniž by si to uvědomovala, začala ustupovat dozadu, jenomže brzy ji zastavila cihlová zeď. Byla zahnána do kouta, odkud nebylo úniku. Chtěla křičet, avšak nevydala ani hlásku, nemohla. Sledovala jen onu postavu, jež k ní pomalu kráčela a její rty, zkřivené v jemném úšklebku… A uviděla je. Dva bílé špičaté zuby.
Vykřikla…
Nemohla uvěřit tomu, co vlastně vidí. Tohle přece nemůže být skutečnost. Je to jen přelud, výplod její fantazie… Nic víc.
Ovšem na přelud bylo vše až příliš živé.
Upír u ní stál natolik blízko, že cítila jeho dech na své tváři. Už stačil jen kousek…
Pomalu se smiřovala se smrtí, když uviděla někoho za protivníkovými zády. A ten někdo ho vší silou odhodil na opačnou stranu k poloprázdným popelnicím, jež se okamžitě zřítily na zem.
Jakmile se však trochu vzpamatoval, zaútočil na jejího zachránce.
Jedna rána střídala druhou a každá chvilková nepozornost byla ihned po zásluze potrestána. Ovšem odezvou se potom stala ještě větší ofensiva.
Abigail se krčila v koutě a sledovala jejich vyrovnaný souboj. Souboj na život a na smrt. Natolik vyděšená, že nedokázala vnímat cokoli z jejich rozhovoru.
„Za tohle tě vyloučí z rodiny…“ pronesl upír a uhnul rychle napřažené pěsti.
„Nestojím o ni…“ oponoval mu jeho protivník a zasadil mu poslední ránu do hrudníku.
Upír dopadl na kolena, prohrál. Ovšem i tak se s vystrčenou bradou hrdě díval svému soupeři do očí. „Budeš psancem…“ procedil z posledních sil, když ho zvedal za límec ze země.
„Tím už jsem…“ zašeptal mu tichý hlas do ucha a on věděl, že je konec. Následovala jen malá bolest a všechno se rozplynulo. Nastala tma. Upírovo ochablé tělo se zhroutilo k zemi. Carl, nejstarší syn jednoho z nejvlivnějších upírů v Německu, padl. Jaká ironie… On, jenž přežil několik krvelačných bitev mezi upíry a vlkodlaky, jenž měl na svědomí stovek nepřátel, tisíců lidí, byl poražen „štěnětem“ ze svého vlastního rodu. Pohled jeho černých očí však stále spočíval na sokovi. Mrtvolně prázdný a chladný.
Nemohl se od těch očí odtrhnout. Strnule stál, neschopen jediného pohybu. Jako by procitnul z nějakého zlého snu a teprve teď si uvědomil, co vlastně způsobil spolu se všemi následky. Zabil. Nezabil člověka, avšak ani to, že chránil dívku před jistou smrtí, se nedá brát jako polehčující okolnost. Stal se z něj vrah a i sebevětší ospravedlňování nedokáže smazat tu špínu, která mu ulpěla na rukou. Nikdy.
A aby toho nebylo málo, ještě ke všemu zabil vysoce postaveného upíra. Dobrovolně si napsal zatykač na svou vlastní krev. Definitivně si zavřel dveře k místům, která by se mu jako jediná mohla stát domovem, kdyby se k němu všichni ostatní otočili zády. Ovšem nebylo to právě to, po čem tolik toužil? Po přetržení alespoň částečných pout, která je s nimi spojovala? Ona bláhová naděje, přetvářka, kterou se snažil oklamat sám sebe, a schovat pod ni třeba jen na chvíli pravdu – že ať už udělá cokoli, ať se bude snažit sebevíc, nezmění nic na tom, kým je. Nebo spíše čím je.
Abigail se pomalu postavila. Slyšel její tiché kroky, jak se k němu zezadu přibližovala, a přesto, že mu srdce i rozum radily, aby utekl, nedokázal se sebemíň pohnout. Tělo ho neposlouchalo.
Dívka se brzy ocitla natolik blízko, že rozeznávala siluetu vysoké štíhlé postavy i s těmi nejmenšími detaily. Dlouhé vlasy, které se ještě před několika minutami skrývaly pod kapucí, mu nyní volně splývaly po zádech a několik jejich světlých pramínků se třpytilo v paprscích luny.
Zřetelně slyšel tlukot jejího srdce, jež se chvělo zvědavostí pohlédnout mu do tváře, a zároveň bázeň, která jediná jí bránila v tom, aby na něj již promluvila.
„Běžte domů, noci nejsou bezpečné. Zvlášť pro dívky jako jste vy.“ Jeho tichý zastřený šepot se roznesl tmou. Zastavila se uprostřed pohybu. Nedokázala se zbavit onoho palčivého pocitu, že ten hlas zná. Jenomže ať se snažila sebevíc, nedokázala ho nikam zařadit.
„Před tím bych vám chtěla poděkovat.“ Odpověděla a položila mu ruku na rameno. Trhl sebou, ale jí i to málo stačilo.
„Bille?“ vydechla překvapeně a otočila ho směrem k sobě. Vyjekla úlekem a ustoupila o krok dozadu. Chlapcovy hnědé duhovky se proměnily v čerň a pohltily bělmo, jež je obklopovalo. Z úst mu vyčnívaly dva zuby, na nichž ulpělo ještě několik kapek teplé krve. Ovšem ty oči… Ty Billovy se ani v nejmenším nepodobaly těm nebezpečně se lesknoucím hloubkám, patřícím upírovi, který ji napadl. Billovy byly jiné… Oči mláděte zahnaného do kouta. Oči plné strachu, zoufalství a prohry.
Změny v chování, drobné náznaky, kterými ji celou dobu nevědomky zasypával. To všechno jí teď konečně dávalo smysl.
Spolužák od ní pomalu ustupoval, ovšem ona mu jedním pohybem ruky zabránila pokračovat. Podíval se tam, kde se její prsty lehce dotýkaly jeho předloktí. Po chladné bledé líci mu stekla slza. Spolu s jeho upířími rysy mu to dodávalo na ještě větší bezbrannosti. Ta síla, jež se v něm vzedmula před několika minutami, zmizela mávnutím kouzelného proutku a zůstala opět jen zlomená duše toužící po troše lásky a pochopení.
Abigail mu slzu opatrně setřela, pohladila ho a pohlédla mu do očí. Údiv a vděčnost, která se v nich zračila, ji obklopovala, a ona stěží dokázala stát pod jejich tíhou. Ukazováčkem došla až k jeho ústům a setřela mu poslední kapičku krve, jež mu ulpěla na spodním rtu. Do očí se vrátilo bělmo a ďábelskou čerň nahradila ona již známá příchuť hořké čokolády. Ale nevymizela bolest. Bolest, která konečně dostala jméno – prokletí.
autor: Cera
betaread: Janule
Bojím se o Billa!!!!A o Toma taky!!!Skvělá povídka!!
Upřímně jsem nečekala, že by tohle mohla být upírská povídka… Přitahuje mě to téma, ale v poslední době je vážně psáno velmi často. Nicméně Love in Heart je pozoruhodná povídka, styl, jakým je napsána mě přivádí v úžas. Budu číst dál. Slibuje to mnohé. 🙂
[2]: Terezko, jak už jsem psala u prvního dílu, tahle povídka je psaná v roce 2007, byla jen u Cery a Elis na jejich blogu, takže je vlastně jedna z prvních upírských. :o) Já jen pro pořádek :o) J.
wow….no…sem zvědavá jak tohle půjde dál…x)
No ty bláho… Tak tohle je oprvdu záhul! =) sem zvědavá na pokráčko. xD
o můj bože…
asi se rozpláču… chudák Bill, mě je ho strašně líto… ale je fajn, že před ním Abigail neutekla. To by chudák asi neustál.. krásný..<3